orthopedic pain management

 

Ústecké kalendárium – listopad 2003

10. listopadu 1763 se v Ústí nad Orlicí narodil houslista a hudební skladatel František Martin PECHÁČEK.

František se narodil v Dolní hospodě ( později známá jako hotel Friml a Orličan). Na studiích v litomyšlském gymnáziu si rozšiřoval hudební vzdělání, které předtím získal od ústeckých učitelů. Hudbu studoval u tamního ředitele kůru a pianisty P. Lamberta a později u Karla Ditterse ve Slezku, kam odešel studovat filozofii. Jako dvacetiletý odejel do Vídně, kde se v roce 1790 stal kapelníkem divadla u Korutanské brány (Kärtnerthor). Vídeň se stala jeho druhým domovem.

František Martin Pecháček byl pilným skladatelem. Složil dvě velké a deset menších komických oper, dvanáct symfonií, na třicet baletů, několik jednodušších mší i různé církevní skladby. U příležitosti návštěvy neapolského krále ve Vídni v roce 1801 byl s velkým úspěchem proveden jeho balet “Lesní žínka”

Hlavní těžiště jeho skladatelské činnost spočívalo v tvorbě taneční hudby, valčíků, menuettů a ländlerů. Na tomto poli si získal takové obliby, jaké se později těšili pouze Lanner a Strauss. Byl skutečným Straussem své doby jednak plodností, jednak úspěchem svých skladeb. Se svým orchestrem pořádal zejména v Augartenu ve Vídni koncerty, které byly s oblibou navštěvovány. Položil tak základy orchestru, který později pod taktovkou J. Lannera a J. Strausse vyrostl ve světoznámé hudební těleso.

František Martin Pecháček zemřel vysílením 26. září 1816 ve Vídni v Esterházovském domě čp. 419. Pochován byl na dnes již zrušeném Matzleinsdorském hřbitově. Po své smrti upadl úplně v zapomenutí.

Ve sbírkách městského muzea v Ústí nad Orlicí jsou uloženy dvě jeho skladby a to: “Rondeau brillant” a “Polonaise”.

13. listopadu 1873 zemřel lékárník a zakladatel firmy na speciální jemný likér Alois ANDRES.

Po studiích farmacii převzal ústeckou lékárnu, kterou vybudoval jeho otec Jan Evangelista Andres. Ujal se též výroby lihovin a založil známou ústeckou firmu A. J. Andres. Alois pokračoval v osvětové činnosti svého otce, působil v obecní samosprávě, zasloužil se o městské školství. Vydatně podporoval všechny české podniky. Miloval divadlo a hudbu a všechny své děti vychoval jako hudební ochotníky.

Alois Andres se narodil v Ústí nad Orlicí 22. června 1823.

 

16. listopadu 1913 se narodil dlouholetý ředitel Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, čestný občan města Václav ROHLENA.

Václav Rohlena se narodil v podkrkonošské Úpici v rodině krejčího. Těsně před druhou světovou válkou dokončil studia na textilní škole ve Dvoře Králové nad Labem. Po osvobození se jako textilní odborník dostal do našeho města. V roce 1951 byl jmenován ředitelem nově zřízeného Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, v jehož čele stál plných třicet let. Jméno Václava Rohleny bylo známo mezi odborníky po celém světě. Je s ním spjat světový vynález a realizace bezvřetenového předení, který proslavil Výzkumný ústav i naše město daleko za hranicemi naší vlasti. Pod jeho vedení byla vybudována v Ústí nad Orlicí první bezvřetenová přádelna na světě a z VÚB se stalo jedno z nejuznávanějších vědecko-výzkumných pracovišť v naší republice. Pracoval i na vysokých školách, byl členem rady Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, členem Státní komise pro obhajoby vědeckých prací v oboru, kam spadal textil. Za zásluhu učinit z textilní technologie vědní disciplínu se mu dostalo vědeckého ocenění. Na Technische Hochschule v Karl-Marx Stadtu mu byl udělen čestný doktorát – Dr. Ing. H.c. .

18. listopadu 1983, u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, ocenila rada Městského národního výboru v Ústí nad Orlicí jeho zásluhy o rozvoj města udělením “Čestného občanství města Ústí nad Orlicí”.

Přes své velké pracovní vytížení si Václav Rohlena našel i čas na své dvě veliké záliby – malování a loutky. Veřejnost měla možnost zhlédnout jeho výtvarné dílo na výstavě, která byla instalována ve dnech 15.-25. listopadu 1983 ve VÚB. Byly zde vystaveny nejen obrázky, které vznikly při jeho zahraničních cestách (Jugoslávie, Itálie, Japonsko, Hongkong, země bývalého Sovětského Svazu atd.), ale i obrázky malebného zákoutí českým města a vesnic. Nechyběla ani romanticky laděná zátiší s květinami.

Ve sbírkách Městského muzea je uložena kniha “Bezvřetenové předení”, kterou napsal Václav Rohlena společně s kolektivem pracovníků VÚB. Kniha vyšla ve Státním nakladatelství v Praze v roce 1974.

Václav Rohlena zemřel 18. ledna 1986 a pochován je na ústeckém hřbitově.

 

 

19. listopadu 1928 se v Ústí nad Orlicí narodila umělecká fotografka Emila (Emilie) MEDKOVÁ, rozená Tláskalová.

Studovala Grafickou školu v Praze, kterou však dokončila až po osvobození v roce 1946. V letech 1944 - 1945 byla "totálně nasazena" ve společnosti Pragofilm na Barrandově. V roce 1947 nastoupila jako fotografka do Ústavu lidské práce, kde působila až do roku 1962. V roce 1951 se provdala za jednoho z nejlepších českých malířů Mikuláše Medka. Společně s manželem se stala členkou pražské skupiny surrealistů, kterou vedl Karel Teige. Skupina vydávala měsíčně ineditní sborník v jediném exempláři s názvem "Znamení zvěrokruhu". Srpnové číslo v roce 1951 “Lev” obsahoval 21 fotografií Emily Medkové.

V roce 1963 nastoupila jako fotografka v Psychologickém ústavu Karlovy university, kde pracovala až do roku 1973, kdy odešla a pečovala o nemocného manžela. Po smrti Mikuláše Medka se zapojila opět do spolupráce se Surrealistickou skupinou.

Emila Medková podnikla řadu inspirujících zahraničních cest, nejbohatší byla cesta do Francie a Janova.

V roce 1982 Emila Medková vážně onemocněla a pracovala pouze doma. Krátce před svoji smrtí se ještě osobně podílela na poslední autorské výstavě v pražské Fotochemě.

Dílo Emily Medkové je pokládáno za jednu z největších hodnot naší poválečné výtvarné fotografie. Kolekci jejich fotografií z cesty do Francie měla možnost ústecká veřejnost vidět v roce 1997 na výstavě Městského muzea Sny a skutečnosti Jindřicha Štyrského.

Emila Medková zemřela v Praze 19. září 1985.

 

20. listopadu 1848 se v Ústí nad Orlicí narodil český hudební pedagog a skladatel Václav Felix SKOP (též ŠKOP).

Narodil se v domě čp. 92, v rodině úředníka městského úřadu. Po absolvování Gymnázia v Rychnově nad Kněžnou odešel na pražskou varhanickou školu.

Působil na učitelském ústavě v Petrinji v Jugoslávii a od roku 1878 v Innsbrucku.
V. F. Skop je autorem 60 hudebních vokálních skladeb. Několik jeho skladeb je uloženo ve sbírkách Městského muzea.

Václav Felix Skop zemřel 4. prosince 1932 v Innsbrucku. Novinová zpráva z 15. 12 1932 mj. uvádí cit. "Pocházel z Ústí n. Orlicí a po celý život zůstal upřimným Čechem. Čeští studenti z doby předválečné, kteří navštěvovali inšpruckou universitu, rádi vzpomínají na pohostinný dům prof. Skopa."

 

20. listopadu 1978 zemřel v Hradci Králové pedagog, kreslíř, amatérský konstruktér, organizátor kulturního a společenského života, ústecký rodák Gustav (Augustin) WEISS.

Gustav Weiss se narodil 16. března 1887 v Ústí nad Orlicí na Malých Hamrech. Po ukončení učitelského ústavu studoval u prof. Autié na univerzitě v Montpellier ve Francii výtvarnou estetiku. Po návratu učil na několika místech v okolí Ústí . Později přijal místo ředitele na měšťanské chlapecké škole v Ústí nad Orlicí, kde učil až do roku 1932, kdy odešel do Hradce Králové.

Gustav Weiss byl jedním z iniciátorů stavby ústeckého Divadla a velkým obdivovatelem a zastáncem arch. Kamila Roškota a jeho návrhu na budovu ústeckého Divadla. Navždy zůstane jeho zásluhou to, že se Roškotův návrh realizoval v podobě, které se odborníci obdivují i dnes, po více než šedesáti letech od její realizace.

Gustav Weiss byl i nadšeným příznivcem a obdivovatelem létání. V roce 1909 postavil podle svého vlastního návrh kluzáku, který se podařilo odpoutat od země. Stalo se to na sklonku podzimu 1909 na svahu u Kerhartic.

Je i autorem článků o historii chlapecké školy a ústeckých učitelích, které byly otištěny ve Výroční zprávě Chlapecké školy v Ústí nad Orlicí za školní rok 1930 - 1931. Jeden výtisk s jeho vlastnoručním podpisem byl v roce 1931 vložen do pamětní schránky báně věže ústecké radnice. Při jejím otevření 6. 10. 1994 byl nalezen a dnes je uložen ve sbírkách Městského muzea.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí