Ústecké kalendárium – únor 2003

orthopedic pain management

 

8. února 1933 zemřel básník a první ústecký muzejník  František EGERLE.

František se narodil 1. června 1846 v Rychnově nad Kněžnou. V témže roce se svými rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se jeho otec stal valchářským mistrem v ústecké cechovní valše počestného soukenického cechu. V Ústí začal navštěvovat obecnou školu, kterou však dokončil až v Táboře, kde si jeho otec pronajal valchu. V Táboře nastoupil na reálku. Vyšší reálku navštěvoval potom v Písku. Počátkem šedesátých let se Egerlovi přestěhovali do Pekla u Vamberka a odtud zpět do Ústí nad Orlicí. Po ukončení píseckých studií odešel František na vídeňskou techniku, kde studoval chemii. Pokračoval na brněnské technice, kterou ukončil v roce 1867.

Věnoval se cukrovarnictví a to nejprve jako adjunkt, později jako ředitel cukrovaru a nakonec jako inspektor technické finanční kontroly.  V tomto oboru se mu podařilo patentovat difúzní nůž a počítadlo (pojistná zámyčka). Oba vynálezy mu vynesly poměrně slušný kapitál, který mu dovolil koupit si v Ústí nad Orlicí domek, kde ubytoval své staré rodiče.

Jednalo se o malou chaloupku čp. 376, kterou nechal přebudovat.  Přízemí  nastavil o patro, přistavěl věž a altán. Na památku nechal nad vchodem do budovy zazdít dvě ozubená kola z valchovního stroje ústecké valchy, které kdysi jeho otec koupil.  Kolem budovy nechal umístit kamenné ozdobné práce z bývalé zahrady doktora Korába, tzv. „Korábovky“.

Po obdržení hostinské koncese přeměnil v roce 1883 František Egerle tento dům  na hostinec se jménem „U zeleného kříže“. Tento název se však mezi obyvateli neujal. Ústečtí soukeníci a tkalci jej nepojmenovali jinak než „Na Pindulce“. Pravděpodobně jim připomínal stejnojmenný hostinec v Brně Líšňi, kde přespávali při svých cestách na brněnské trhy.  Nový hostinec byl hojně navštěvován.  Při pěkném počasí hosté využívali dobře udržovanou zahradu. Altán byl dostaveníčkem hlavně místního studentstva, které jej nazývalo „Klec“. V zájmu klidu rodičů však mladý Egerle hostinec zrušil a dům sloužil jen k obytným účelů. (pozn. dnes je v budově správa městské knihovny) .

František Egerle byl v Ústí nad Orlicí prvním člověkem, který probudil k životu myšlenku muzejnictví a sběratelství, určené pro potěšení druhých. Jeho velkou vášní byly zbraně. Sbírku vystavil a otevřel veřejnosti ve věži svého ústeckého domu. Později ji věnoval ústeckému muzeu, stejně jako své rukopisy.  Na návrh muzejní komise z 10. listopadu 1922 byl František Egerle jmenován městskou radou zakládajícím členem Městské muzea v Ústí nad Orlicí.

(Pozn.  Po zrušení městského muzea v Ústí nad Orlicí v roce 1966 přešla většina Egerleho sbírek do fondů jiných muzeí.)

Bezesporu zajímavá je jeho literární tvorba. V roce 1911 dokončil svůj  „Pokus etymologického řešení jmen měst, osad, samot, hradů, tvrzí, vrchů, lesů, dolů, řek, potoků , a.j.“.  Podnětné informace zachytil v „Etymologickém průvodci poříčím Orlice a Třebovky“. Významu jmen a pojmenování v okolí Ústí nad Orlicí věnoval Egerle na odpočinku většinu svého času. Etymologická vysvětlení byla mnohdy nedílnou součástí jeho básní a názvů, která se v nich vyskytovala.

František Egerle se pokusil i o napsání divadelních her. K tomu ho bezesporu inspirovali ústečtí ochotníci a studentská divadelní představení, kterých se ve svém mládí i sám aktivně účastnil. V lednu 1868 hráli ústečtí ochotníci jeho žertovnou hru se zpěvy a hudbou, která nese tři názvy (každé jednání má samostatný název): „Seznámení v Hilvátech. Unešení z Klopot. Zasnoubení v Ousti v Lázních“.  Svůj hudební talent použil při záznamech dobových písní a kupletů v malé sbírce. Nechybí v ní ani kdysi populární ústecká „Vstupní píseň Kristiana, botomazače“ či píseň „Za časů starých dvougrošáků“, která se zpívala na jevišti v Ústí nad Orlicí v roce 1867.

Egerle si zapisoval kdejaké informace, které si přečetl a slyšel. Námětů pro básně a veršovánky proto neubývalo. Neustálé veršování Egerlemu zcela jistě pomohlo udržovat si i ve vysokém věku duševní svěžest. Básně se zachovaly ve dvou i třech opisech. První variantu upravil a přepsal do podoby jakéhosi čistopisu. Po shromáždění většího počtu vytvořil nový opis, a to včetně ilustrací. Pro jeho veršovánky neexistovalo žádné omezení, námětem se stávalo téměř vše. Nejednu věnoval cukrovarům a lidem v nich. Keťasům věnoval dokonce celou sbírku s názvem „Poválečné veršovánky“. V postavách se objevují nejen pohádkové a bájné bytosti, ale i historické a politické postavy, které jsou pojmenovány vlastním jménem i obecným.  Stejně jako jiní lidé, i on se snažil hledat smysl života, snil o lepším životě a lepších vztazích. Nejvíce básní napsal v Ústí nad Orlicí.

Ve sbírkách dnešního ústeckého muzea je uloženo např.  patnáct rukopisů jeho veršovánek, Poznámka k životopisu Hynka Viceny (vzpomínka na setkání s hercem Hynkem  Vicenou v Táboře), kresba s označením Idealní pohled na hrazené šosovní město Ústí nad Orlicí a nebo Zářez ostrohu vybudovaný v letech 1844 – 45 v místech dnešního nového nádraží.

Inspektor technické finanční kontroly v.v. František Egerle je pochován na ústeckém hřbitově.

(použitá lit. Vlastivědný sborník SOA ÚO 1999, ÚKZ 6/83)

 

22. února 1883 se v Ústí nad Orlicí narodil houslový virtuos a hudební pedagog Jaroslav KOCIAN.

Jaroslav se narodil v domě čp. 31 v dnešní ulici Mistra Jaroslava Kociana.  Jeho prvním učitelem se stal jeho otec Julius a později Josef Zábrodský. Již ve svých čtyřech a půl letech poprvé veřejně vystoupil na jedné z výročních slavností Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí a zpaměti, za doprovodu tatínkovy kytary, zahrál na housle 24 národních písní. Jako nadprůměrně nadaný byl Jaroslav Kocian přijat už ve třinácti letech na pražskou konzervatoř do houslového oddělení vynikajícího pedagoga Otakara Ševčáka. Kompozici studoval u Antonína Dvořáka.

V roce 1901 svá studia ukončil a nastoupil do slavné, ale současně velmi náročné éry houslového virtuosa. Po několika koncertech v Čechách získal přízeň vídeňského publika a Vídeň se mu také stala branou do světa. Na své první turné do USA odjel 22.11.1902 s ústeckým rodákem Františkem Špindlerem. Zde si získal velkou přízeň a obdiv, zejména mezi zde žijícími krajany. Výčet Kocianových koncertů, které absolvoval v letech 1901 až 1930 je rozsáhlý. Jeho nejen technicky dokonalou, ale především hluboce procítěnou hru, vždy intonačně čistou, s osobitým tónem slyšely posluchači téměř ve všech kontinentech.

Od roku 1922 působil Jaroslav Kocian na pražské konzervatoři, nejprve jako mimořádný profesor, který zastupoval nemocného Otakara Ševčíka, od roku l930 až do roku 1943 jako profesor mistrovské školy. Za svého pedagogického působení vychoval řadu skvělých houslistů. Zvláště mezi nimi vynikal Václav Snítil a Josef Suk.

            Vztah Jaroslava Kociana k rodnému městu byl po celá léta velmi vřelý. Neustále se sem ze svých cest vracel, aby tu načerpal nových sil, nebo nastudoval nový repertoár.

S jménem Jaroslava Kociana se setkáváme velice často, a to nejen v květnových dnech, kdy se každoročně pořádá Kocianova mezinárodní houslová soutěž pro mládež. Jeho jméno symbolizuje nejen ve světě známé české muzikantské umění, ale i ryzí češství, které osvědčil nejen za monarchie, kdy se uváděl výhradně jako český nikoliv rakouský umělec, ale i za okupace německé.

Jaroslav Kocian zemřel v Praze 7. března 1950 a na vlastní přání byl pochován do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově. V roce  1958 byly jeho ostatky vyzvednuty, převezeny a uloženy na čestné místo na Slavíně  v  Praze.

Ve sbírkách městského muzea je uložena nejen převážná část jeho pozůstalosti včetně jeho autorských hudebních skladeb, ale většina publikovaného i nepublikovaného díla věnovaná jeho osobě a tvorbě.

24. února 1893 zemřel v Denveru v USA ústecký tkadlec, český buditel a vlastenec Libor Alois ŠLEZINGER  (SCHLEZINGER). 

Narodil se 28. října 1806 v domě čp. 314 v dnešní Lukesově ulici. Jeho otec byl ústecký truhlář a sklenář. Vyučil se tkalcem a jak bylo tehdy zvykem odešel na vandr. V roce 1829 se vrátil zpět do Ústí  a o tři roky později se oženil s Annou, dcerou Augustina Rypky z Ústí n. O.      

Postupně si zřídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později v Kutné Hoře. Šlezinger se stal  prvním exportérem ústeckých rukodílných tkanin. Při svých častých návštěvách v Praze a v Kutné Hoře se seznámil s tehdejšími předními českými buditeli a vlastenci. Stal se členem tajných revolučních českých spolků v Praze. V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho tisk v Praze a po českém venkově. Karel Havlíček Borovský jej i v Ústí n. O.  navštívil.

Ve svém domě čp. 236 (dnešní ulice M.R. Štefánika, dům již nestojí) se scházel s tkalci a soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou.

19. března 1848 přistoupil v  Ústí n. O. do zvláštního vlaku, který vezl z Prahy do Vídně rakouskému císaři Ferdinandovi  poselstvo s požadavky českého národa a pokračoval s ním jako člen poselstva.

              Šlezinger se aktivně zúčastnil i události o svatodušním pondělí 12. června 1848 v Praze, kdy s ostatními bojoval na barikádě. Když se Praha vzdala, byl i s jinými zatčen a dvanáct týdnů vězněn. Po několika týdenní vazbě, jeho manželka Anna s několika přáteli usilovala o jeho propuštění. Požádali tehdejšího ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního radu Antonína Koblera o vysvědčení zachovalosti pro Šlezingera. Bylo vystaveno, ale s tím, že Šlezinger nebyl sice nikdy trestán, ale že cit.* „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Výsledek byl jednoznačný: Šlezinger zůstal ve vězení a v Ústí nad Orlicí nastalo velké pobouření. Cit.* „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“

I po propuštění byl  pod  stálým policejním dohledem. V roce 1856 se proto s rodinou vystěhoval do Spojených států severoamerických, kde v Nebrasce farmařil.

 Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajánském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsáni knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1964. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí