Ústecké kalendárium – duben 2003

orthopedic pain management

 

2. dubna 1968 zemřel v Praze představitel československé umělecko-historické vědy, římskokatolický kněz, vysokoškolský profesor, ústecký rodák ThDr. a PhDr. Josef CIBULKA.

Josef Cibulka se narodil v Ústí nad Orlicí 1. července 1886 v domě čp. 196. Čtyři třídy obecné školy vychodil v Ústí nad Orlicí, jednu v německé škole v Lanškrouně stejně jako nižší gymnázium. Vyšší gymnázium studoval v Litomyšli, které ukončil v roce 1905 maturitní zkouškou. Po maturitě studoval theologii v Římě. Po návratu do vlasti, mimo jiných kněžských povinností, přednášel dějiny církevního zpěvu a hudby a církevního výtvarného umění na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. V letech 1916 – 1917 pokračoval ve studiu na theologické a filosofické fakultě vídeňské university. V roce 1919 byl jmenován mimořádným profesorem dějin církevního umění a křesťanské archeologie na právě zřízené bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Od roku 1922 potom mimořádným a od roku 1926 řádným profesorem na Karlově univerzitě v Praze. V letech 1923 – 1925 přednášel dějiny umění i na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze a od roku 1927 – 1950 i na filosofické fakultě Karlovy univerzity. Posléze až do roku 1960, kdy odešel na odpočinek, přednášel na římskokatolické cyrilometodějské fakultě v Praze.

Od února 1939 do června 1945, v době uzavření vysokých škol, působil jako ředitel Národní galerie v Praze. Před nacistickým zcizením se mu podařilo pro náš stát zachránit nejen sbírky galerie, ale i mnoho jiných uměleckých předmětů, které formou deponátů shromažďoval ze zrušených institucí a ze soukromých sbírek persekvovaných osob.

Přes všechny pedagogické úspěchy však jeho hlavní činnost byla vědecká práce v oboru starého světového a národního umění. Ta proslavila Josefa Cibulku ve světě i u nás tak, že jeho jméno bylo spojováno jen se superlativy a v rozsáhlém vědeckém světě vyslovováno jen s úctou a obdivem. Už v roce 1935 mu president Francouzské republiky udělil důstojnický kříž Čestné legie za zásluhy o lidstvo. V roce 1946 předsedal ustavujícímu zasedání UNESCO v Paříži – světové sekci pro archívy, knihovny a muzea. Byl dlouholetým sekretářem a od roku 1946 členem výboru ICOM (mezinárodní muzejní rada).

Je autorem mnoha vědeckých prací. Pro náš region je významný jeho „Soupis památek historických a uměleckých v okresu Lanškrounském“, který vypracoval v polovině dvacátých let se svým žákem architektem Janem Sokolem. Knižně vydala Archeologická komise při České akademii věd a umění v roce 1935.

Josef Cibulka se zabýval i studiem Korunovačních klenotů. Podílel se na jejich prvním vystavení v roce 1929 a před jejich uložením po okupaci v říjnu 1945, posuzoval jejich pravost a stal se držitelem jednoho ze sedmi klíčů.

Žádný z rozsáhlých výzkumů a ani žádné stavební úpravy na Pražském hradě se neobešly bez jeho účasti. Na úpravě hrobky českých králů se setkal s architektem Kamilem Roškotem. Spolupráce přerostla v osobní přátelství, ze kterého mělo užitek i naše město. Jako odborný poradce Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí doporučil vyhlásit užší soutěž mezi ústeckým architektem Jaroslavem Radechovským a tímto pražským architektem. Odborná komise, kterou sestavil z tehdejších nejlepších československých architektů, jednoznačně doporučila návrh Kamila Roškota. Ten byl na svojí dobu odvážný a mezi členy družstva vyvolal neshody. Josef Cibulka až tvrdohlavě prosazoval realizaci právě tohoto moderního návrhu.

Při pohledu na budovu Roškotova divadla, dnešní, ale i budoucí generace jistě ocení právě to, že se Cibulkova znalost umění minulých věků obdivuhodně spojila s porozuměním výtvarného umění nejmodernějšího.

Josef Cibulka zemřel ve svém pražském bytě. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově.

(lit. ÚKZ 4/77, 5/1968)

 

9. dubna 1943 byli v Berlíně - Plötzensee popraveni členové domácího odboje, ústečtí občané Ladislav LOCHMAN, Josef KOVÁŘ a Alois BLAŠKO.

Ladislav Lochman se narodil 15.1.1898 v Horním Třešňovci u Lanškrouna, jeho otec byl domácí tkadlec a matka pracovala jako dělnice v tabákové továrně v Lanškrouně.

Do Ústí nad Orlicí přišel v roce 1922 a zde začal navštěvovat večerní kurzy v tkalcovské škole. Jako tkadlec pracoval nejdříve u firmy Jan Hernych a syn, a protože stál v popředí stávky, která zde v roce 1925 vypukla, byl propuštěn a jako "označený" těžko hledal zaměstnání. Pracoval u firmy Antonín Brožek a firmy Bedřich Pollak v Hylvátech. Ladislav Lochman byl členem organizace ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího) a tvořil spojku mezi organizací odboje a KSČ. 25. července 1941 byl gestapem zatčen, vězněn v Pardubicích, Terezíně, Drážďanech, Budišíně a Berlíně. Souzen byl společně ve skupině s Josefem Kovářem a Aloisem Blaškem.

26. listopadu 1942 byl v Drážďanech odsouzen k smrti, nakrátko dostal milost, ale 9. dubna 1943 však byl popraven.

Ladislav Lochman se věnoval také hudbě. Založil Klub citeristů, vyučoval a také zkoušel komponovat. V dopise na rozloučenou, který je uložen ve sbírkách městského muzea vzpomíná a pozdravuje mj. i své spoluhráče z řad citeristů.

Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ulic města a jeho jméno najdeme na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje.

Josef KOVÁŘ se narodil v Ústí nad Orlicí 13. 10. 1904 v rodině dělníka. Po skončení základního vzdělání studoval na reálce, studia však nedokončil a v následujících letech pracoval v textilní továrně v České Třebové-Parník. Věnoval se práci v dělnické tělovýchově. Za okupace byl zapojen do ilegální práce komunistické strany. V září 1940 byl při rozsáhlém zatýkání na Pardubicku zatčen. Následně vězněn v Pardubicích, Bayreuthu a v Drážďanech. Odsouzen k trestu smrti a popraven.

Jeho jménem společně s jménem Jana Kováře je pojmenovaná jedna z ulic města a i jeho jméno je uvedeno na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje.

Alois BLAŠKO (též. Blažko) se narodil 23. 1. 1906 v Černovíře. Pracoval jako tkadlec a působil v odbojové skupiny ÚVOD. Stejně jako Ladislav Lochman pracoval i on jako spojka mezi organizací odboje a KSČ.

V Ústí n. O. byl 26. 6. 1941 zatčen gestapem, vězněn a nakonec odsouzen k smrti.

Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy jeho dopisy z vězení, které posílal své manželce včetně jeho dopisu na rozloučenou.

I jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ulic města a jméno je také uvedeno na pamětní desce obětem II. svět. války na Památníků odboje.

 

22. dubna 1693 se v Chrudimi narodil kněz Jan Leopold MOSBENDER.

Narodil se v rodině chrudimského měšťana Serváce Xaveria Mosbendera. Kněžské svěcení mu bylo uděleno 24. září 1718. Jeho prvním působištěm byl Heřmanův Městec, kde se stal na krátkou dobu zámeckým kaplanem na zámku Josefa Šporka. Odtud odešel do Chotěborek. Zde byl velice nespokojen a tak si podal žádost o uvolněné místo faráře v Ústí nad Orlicí. Byl vybrán z mnoha zájemců právě proto, že jako jediný ovládal češtinu.

Místo faráře v našem městě nastoupil 3. dubna 1732. Bylo mu tehdy třicet devět let. Po svých předchůdcích nepodědil žádné spisy, žádné pamětní knihy o kostele ani o farnosti. Nikdo mu nepředal ani farní ani kostelní inventář. Neexistoval rejstřík desátků, staré matriky byly rozedrané a nové byly jenom částečně v pořádku. Stejně málo potěšitelný byl stav kostela i jeho interiéru.

Za čtyřicetiletého působení v našem městě se mu podařilo nejen povznést náboženský život, ale především oživit město zničené požárem v roce 1706. V letech 1742-1748 nechal vystavět nynější budovu děkanství s arkádovým průčelím. Roku 1755 vysvětil Křížovou cestu, která byla postavena po sbírkách, které od roku 1753 shromažďoval tkadlec Augustin Andres. V roce 1762 byla na jeho podnět postavena na podměstí socha sv. Václava. Nechal vystavět kapli sv. Anny v Hylvátech a po shromáždění finančních prostředků začal roku 1770 s bouráním starého a stavbou nového kostela. Základní kámen na jeho stavbu byl slavnostně položen 21. června 1770. Dokončení se však již nedožil.

Roku 1747 zreorganizoval literátský kůr. Uspořádal spisy a materiály, sestavil rejstřík desátků ústecké fary a obroční inventář. Od roku 1732 vedl pamětní knihu děkanství.

Bohatou a rozsáhlou činností v Ústí nad Orlicí se Jan Leopold Mosbendr zařadil mezi osobnosti, které rozhodujícím způsobem ovlivnili život našeho města. Svým velkým stavebním podnikáním oživil vzhled města a vtiskl mu dnešní charakteristický vzhled.

Jan Leopold Mosbender byl pochován do nově postaveného ústeckého kostela vedle Mariánského oltáře. Na místě je v soklu zasazená mosazná deska s nápisem.

Jan Leopold Mosbender zemřel v Ústí nad Orlicí 24. července 1776

 

24. dubna 1903 se narodil lékař, hudebník a všestranný kulturní pracovník

MUDr. Josef Jiří EHL.

Jeho působení se projevilo snad ve všech sférách ústeckého kulturního dění. Stal se duchovním otcem populárních "Ústeckých hudebních pátků", které se konaly od roku 1941. V době, kdy byly německými orgány zakázány veškeré české akce, konaly se přímo u Ehlů doma. Po zahájení činnosti ústeckého smyčcového kvarteta zasedal jako výborný houslista k pultu druhých houslí. Další oblastí působení byla činnost v pěveckých oktetech. V mužském okteru zpíval, ženské okteto řídil. Samozřejmě, že působil i v pěveckém sboru Lukes. V Orchestrálním sdružení hrál první housle a často stával za dirigenským pultem. Významné bylo provedení celé trilogie Hippodamie Zdeňka Fibicha, které J.J. Ehl nastudoval s divadelním souborem Vicena. Úspěšná byla i jeho režie Zeyerovy a Sukovy pohádky Radúz a Mahulena a oper B. Smetany Dalibor a Hubička. J.J. Ehl byl i aktivním členem Cecilské hudební jednoty.

Mezi jeho velkou zálibu patřilo fotografování. Zachycoval záběry nejen z koncertů, ale i z veřejného života města. K nejvzácnějším patří zejména snímky ze slavných májových dnů roku 1945. Některé tyto fotografie byly zveřejněny a jsou známy v celostátním měřítku, ale bohužel ne vždy je u nich uvedeno jméno autora.

Ve sbírkách městského muzea jsou mj. uloženy jeho úvodní slova k ÚHP, která velice podrobně přibližovala posluchačům přednesená díla a jejich autory.

Josef Jiří Ehl zemřel 16.prosince 1954.

 

24. dubna 1853 se v Ústí nad Orlicí narodil významný český operní pěvec evropského významu František BROULÍK.

Narodil se v domku na Příkopech čp. 145, jako syn ústeckého ševce. Rodina nikdy neoplývala bohatství a zvláště po otcově smrti, kdy matka zůstala s dětmi sama. Malý František vynikal krásným chlapeckým hlasem a jeho učitel František Špindler na něho upozornil ředitele kůru brněnského kláštera minoritů a ten jej po přezkoušení přijal jako vokalistu. V brněnském klášteře František studovat gymnázium. Příchodem mutace a ztrátou krásného chlapeckého sopránu přišel i o klášterní místo a vrátil se zpět do rodného města a nastoupil místo písaře v kanceláři dr. Pitry . Ten patřil mezi vynikající hudebníky a o mladém, tehdy devatenáctiletém Františku vyprávěl Janu Ludevítovi Lukesovi, který často navštěvoval své rodiště a zajímal se o hudební ústecký život.

Lukese Broulík zaujal natolik, že mu zprostředkoval kancelářské místo v Praze a ujal se jeho pěveckého výcviku. Tak začala v roce 1875 oslnivá dráha jednoho z největších evropských operních pěvců. Lukes se o svého krajana a chráněnce staral přímo s otcovskou péčí a věřil ze z Broulíka vychová velikého pěvce, kterého nám budou závidět i v zahraničí. Budoucnost ukázala, že se mu to podařilo.

Po třech letech pobytu v Praze vystoupil Broulík poprvé 17. července 1878 na prknech Prozatímního divadla v úloze Lyonela ve Flotově „Martě“. Po nečekaném úspěchu i ve svém druhém vystoupení jako Alessandro Stradela byl ihned k opeře Prozatímního divadla angažován. Bohužel v českém divadle dlouho nezůstal. V Prozatímním divadle nebyl spokojen s charakterem rolí, byl obsazován především do postav lyrických a s honorářem, který podle jeho mínění neodpovídal jeho schopnostem. Přijal skvělé honorované angažmá jako mladistvý hrdinný tenor u městské opery ve Štětíně. Hned svým prvním vystoupením jako Arnold ve „Vilému Tellovi“ vzbudil u posluchačů ohromující nadšení. Pověstnou árii zpíval v originále lehce, i když dosahuje až vysokého „cis“. Pověst o jeho umění se šířila Německem jako lavina. Hlasová čistota, lehkost s jakou dosahoval nejvyšších výšek, síla hlasu, byla překvapující.

Posléze neodolal skvělé nabídce ředitele vídeňské opery Wilhelma Jahna a stal se členem tehdy nejproslulejší opery ve střední Evropě. Léta, kdy zpíval ve Vídni, byla dobou opravdových úspěchů a Broulík se dostal na výšinu oslňující slávy.

Po celou dobu jej doprovázela jeho žena Eliška, která měla pochopení pro jeho umělecké snahy, poněvadž sama byla žákyní J. L. Lukese, na jehož škole se manželé Broulíkovi seznámili. Po její smrti, kterou František těžce nesl, se oženil znovu, protože se nemohl sám postarat o dvě děti.

Z Vídně odešel do pešťské opery, kde mu vytvořili skvělé podmínky . Po celé čtvrt století patřil mezi chloubu této scény a společně se slavnou českou primadonou Irmou Reichovou zde tvořili „slavné české souhvězdí“.

František Broulík vynikal v rolích ve Wagnerově „Lohengrinu“, v pompézní tenorové roli Assada v Goldmarkově „Královně Sábské“ , kterou pro něho autor napsal, když slyšel jeho krásný hlas. Často pohostinsky vystupoval i na jiných světových scénách včetně pražského Národního divadla.

Citováno z dobového tisku: „ Tenoristovo „C“. František Broulík, rodák z Ústí nad Orlicí, druhdy nejslavnější český tenor evropského významu, jehož fenomenální vysoké C, Cis a D uvádělo celý svět v nadšení, hostoval ve dvorní opeře v Mnichově. Při zápisu do knihy cizinců v hotelu ptal se Broulíka: „Račte se psáti: „Broulick“, anebo jen : „Broulik“. – „Píši se bez „c“, pouze „k“. To „C“ můžete slyšet zítra v opeře.“ “

První světová válka změnila Broulíkův život. Aby mu byla přiznána penze měl po změnách hranic v roce 1918 přijmout maďarské občanství. Hrdě odmítl, přihlásil se ke svému češství, kterému zůstal věrný po celý svůj život. Přišel téměř o všechen svůj majetek. Přesídlil s rodinou do Vídně a přijal místo na velvyslanectví Československé republiky. Ve Vídní přispíval do českých novin, které zde vycházely.

Po smrti své druhé ženy v roce 1930 se odstěhoval ke své dceři Elišce, která byla provdána za polského generála Dobrovskiho a na jejich statku ve Stanislavově v listopadu 1931 zemřel.

Své rodné město navštívil jen několikrát při svých dovolených. Svým rodákům zpíval málokdy, naposledy na oslavách M. J. Sychry v roce 1876. Svoji absenci odůvodňoval tím, že nemá kde zpívat. „Nechci jim zbořit Dolnici“, říkával, když mu bylo projeveno přání, aby ukázal své pěvecké umění v rodném městě.

Naše město může být právem hrdé na velkého pěvce, který vyšel z chudých ústeckých poměrů a dostal v našem muzikantském prostředí základy svého hudebního vzdělání. František Broulík se důstojně zařadil po bok svého velkého učitele Jana Ludevita Lukese a dalších významných ústeckých rodáků.

(ÚKZ 8/1977, nov. články – viz. kartotéka heslo Broulík)

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí