Ústecké kalendárium – říjen 2003

orthopedic pain management

1. října 1943 v byla na Pankráci popravena členka domácího protifašistického odboje Viktorie KROUPOVÁ.

Viktorie se narodila v rodině truhlářského dělníka 3. října 1895. V době okupace českých zemí, se společně se svými sestrami, zapojila do ilegální práce KSČ. Ve svém bydlišti v Goethově ul. (pozn. před II. svět. válkou Čečkova, dnes Tvardkova) čp. 703 ilegálně přechovávala Ludvíka Twardka. Ten byl gestapem nalezen při domovní prohlídce 20. ledna 1943. Viktorie Kroupová a její sestry Terezie Kalousková a Marie Pavlasová byly hned zatčeny, uvězněny a v Praze popraveny: Viktorie 1.10.1943 v 16.43 hodin a obě sestry bezprostředně po sobě 4.8.1944.

"Po týdnu, 1. října 1943, si smrt vytáhla z 38. novou oběť, tentokráte opravdu tu nejtišší a nejskromnější. Když se otevřely dveře cely, Wachtmeister vyslovil jméno Viktorky Kroupové. Viktorce bylo 48 let, byla ještě svobodná, ale název "stará panna" se na ni tak zcela nehodil. Byla vždy čistá a upravená, příjemného zjevu. Pro její tichost a jakousi tklivou pokoru, která z ní vyzařovala, ji měl každý rád. Dokonce i jeden z těch zloduchů Ila-Wachtmeister Hoffmeister - si ji oblíbil pro tyto její vlastnosti a často ji vyznamenával úsměvem nebo jinou malou pozorností, když náhodou otevřel jejich celu. Byla vzorem nenápadnosti: nikdo jí nikdy nepsal a také ona nikdy nikomu škrabku neposílala. A 1. října ji vzali jako jednu z těch ostatních, její krev jako krev jediné ženy toho dne popravené se nad kanálkem v popravně smísila s krví jednadvaceti mužů. 21 poprav a Viktorka, 22 lidí najednou! Bylo to onoho prvního října slavné ...".

Tolik z knihy ŽALUJI. Pankrácká kalvarie. Praha, Orbis 1946, s. 193.

Ve fondu Městského muzea jsou uloženy dva dopisy, které poslala z věznice rodině, včetně jejího dopisu na rozloučenou.

19. října 1893 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel, varhaník, druhý starší Cecilské hudební jednoty František ŠPINDLER.

Narodil se v budově staré školy u kostela (pozn. dnes sídlo Městské policie) 9. října 1846. Zpěvu a hře na housle a klavír se učil u svého otce, učitele Josefa Špindlera. V jedenácti letech se dostal jako altista do fundace k sv. Jakubu v Praze, kde pobyl tři roky. Navštěvoval zde 3. a 4. třídu hlavní školy. V letech 1861-1862 studoval na dvoutřídní škole reálné v Moravské Třebové.

Po absolvování učitelského ústavu v Hradci Králové byl v roce 1864 jmenován podučitelem v dnešním Letohradě. Zde se stal i místním varhaníkem. Z hudebně nadaných žáků sestavil místní kapelu, pro kterou sám upravoval vhodné skladby. Při odchodu na nové učitelské místo v  Sudslavě jej tato kapela vyprovázela z Letohradu až do Ústí nad Orlicí. Teprve v roce 1874 byl jmenován učitelem ve svém rodišti, v Ústí nad Orlicí.

Po návratu do Ústí nad Orlicí se stal členem Cecilské hudební jednoty, v jejímž orchestru působil zejména jako výborný varhaník a kontrabasista. Od roku 1884 působil jako druhý starší Cecilské hudební jednoty. Zvláštních zásluh si získal především svými instrumentálními úpravami vynikajících českých skladeb, a to jak pro učitelské septeto, tak i pro místní kapelu. Ve sbírkách Městského muzea je uloženo několik jeho upravených skladeb Bedřicha Smetany.

(KR III – 1 s. 158)

22. října 1943 byl v Drážďanech popraven člen domácího protifašistického odboje Norbert VAŠÍČEK.

Jménem německého národa v trestní věci proti

1) proti poštovnímu revidentovi v.v. Norbertu Vašíčkovi z Ústí n. O., narozenému 11. července 1897,

2- 6) atd.

vesměs příslušníkům Protektorátu a tohoto času v této věci v soudní vyšetřovací vazbě pro přípravu velezrady.

Lidový soudní dvůr, 6. senátu, na základě hlavního přelíčení ze dne 16. září 1943, takto uznal právem:

Obžalovaní Vašíček, Vyskočil a Reisner byli během války činní na vedoucím místě v jedné české odbojové organizaci. Odsuzují se proto, pro zemězrádné nadržování nepříteli ve spojení s přípravou velezrady k smrti a doživotní ztrátě cti.

Obžalovaní nesou náklady soudního jednání.

V Berlíně dne 16. září 1943.

Tolik výtah z českého překladu rozsudku, který byl vynesen nad ústeckým poštovním úředníkem Norbertem Vašíčkem.

Norbert Vašíček pracoval jako jeden z vedoucích organizace Petičního výboru Věrni zůstaneme a Obrany národa. Činnost této organizace spočívala v šíření letáků a ilegálního tisku, shromažďování zbraní a střeliva, v přípravě plánů pro vojenské povstání, v organizaci útěků do zahraničí, stavbě tajných vysílaček, odposlouchávání německých telefonátů, kontrole úřední listovní pošty a v neposlední řadě ve sbírkách pro persekvované rodiny.

Pro stavbu vysílaček se mu podařilo získat Ladislava Vyskočila v Kyšperku. Tomu dodával součástky, které získával od přátel v  Pardubicích a v Praze a v neposlední řadě demontované z německých tanků, které byly přes Ústí nad Orlicí zasílány po železnici z Říše na Slovensko. V této oblasti velice úzce spolupracoval z ústeckým přednostou Ferdinandem Záluským. První vysílačka s dosahem v okruhu Moskva – Londýn byla dodána do Chrudimi. Druhá, která byla určena pro Pardubice se stala osudnou pro Ladislava Vyskočila. Při předávání, v té době byla již východočeská organizace prozrazena, byl zatčen.

Norbert Vašíček byl krajně obětavým a nadšeným organizátorem. Pro odbojovou práci obětoval většinu svého volného času a peněz. S některými spolupracovníky na poště např. odposlouchával úřední telefonáty a kontroval úřední listovní poštu.

Ze vzpomínek Františka Zábrodského, se kterým byl společně gestapem 29.7.1941 zatčen cit. “ K výpovědím nutili bitím – “bejčákem”, silným rákosem, kaučukovým obuškem – v obličej pěstí, plochou rukou s navlečenou rukavicí a kopanci nutili vstát, když oběť padla, aby mohli znovu bít. Když katové byli unaveni, a to se střídali dva až i čtyři, postavili na chodbě čelem ke zdi spoutaného na rukou i nohou a nechali stát bez stravy celý den i celou noc. Ráno se procedura opakovala. U některého trvala 2 dny až 14 dní, u Vašíčka 7 týdnů s odpočinkem v temnici. To byla sklepní místnost bez světla při poloviční stravě, když i jinak podávaná strava byla nedostačující.

Památce Norberta Vašíčka je věnována deska v Ježkové ulici na domě čp. 1065 a společně jemu a Jaroslavu Mlejnkovi v hale ústecké pošty.

KR 409/I., A 350, KR 409.

24. října 1993 zemřel hudebník, pedagog a první ředitel hudební školy v Ústí nad Orlicí Antonín ŠIMEČEK.

Po získání potřebného hudebního vzdělání si podal v roce 1939 mladý učitel hudby Antonín Šimeček žádost o místo ředitele na nově zřízené hudební škole v Ústí nad Orlicí. Přestože měl minimální zkušenosti, rozhodlo družstvo pro zřízení hudební školy právě pro něho. Ukázalo se že volba byla správná. Antonín Šimeček vykonával tuto funkci velice zodpovědně a společně s dalšími spolupracovníky se mu podařilo v krátké době vybudovat jednu z prvních hudebních škol ve východních Čechách.

Antonín Šimeček se výrazně podílel i na kulturním životě města. Účinkoval v proslulých Ústeckých hudebních pátcích, pomáhal řídit Orchestrální sdružení, pěvecký sbor Lukes a vypomáhal i při realizaci řady vynikajících inscenací divadelního souboru Vicena, včetně legendární Vrchlického Hippodamie.

Přesto, že v roce 1958 odešel z místa ředitele hudební školy a nastoupil místo ředitele Lidové školy umění Antonína Benewitze v České Třebové zůstal spojen s ústeckým hudebním životem. Plných třicet let působil jako člen odborné poroty Kocianovy houslové soutěže. Stál u zrodu Komorního orchestru Jaroslava Kociana, který až do konce svých sil dirigoval. V České Třebové řídil Komorní pěvecký soubor českotřebovských učitelek při LŠU, často dirigoval orchestrální sdružení Smetana a byl členem Českotřebovského kvarteta a tria. V roce 1983 se vrátil zpět do Ústí nad Orlicí. U příležitosti sedmdesátých pátých narozenin byl jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí.

Antonín Šimeček se narodil 18. ledna 1915 v Praze.

31. října 1913 zemřel hudebník, zpěvák, divadelní ochotník, hudební pedagog a organizátor ústeckého kulturního života Julius KOCIAN.

Julius Kocian se narodil 22.5.1852 v Ústí nad Orlicí čp. 171 a pokřtěn byl Julius Petr. Druhé jméno měl po otci, který přišel do Ústí nad Orlicí v roce 1827 z moravského Slavkova. Julius byl nadaný sopranista s absolutním sluchem. Ve svých jedenácti letech byl doporučen J.L. Lukesem za fundatistu křižovnického kláštera v Praze a vokalistu kostela křižovníků. Zde byl jeho spolužákem Otakar Ševčík, později proslulý světový houslový pedagog.

Po absolvování učitelského ústavu v Praze nastoupil jako učitel v Ústí nad Orlicí, kde se setkal se starším učitelem Janem Mazánkem a vytvořili spolu nerozlučnou životní dvojici. V roce 1873 dal Julius Kocian podnět k ustavení "Společnosti mladých sil pěveckých a hudebních", z niž se v roce 1875 vytvořilo pěvecké kvarteto, které se o tři roky později rozšířilo na okteto. V roce 1879 vzniklo z jeho popudu i učitelské septeto, kde Kocian hrál první housle nebo violu.

Oženil se s Marií Korábovou a po dvou dcerách se jim v roce 1883 narodil syn Jaroslav. Do rodiny Korábových se přiženil i jeho přítel Jan Mazánek, který si vzal její mladší sestru Barboru.

Julius Kocian si přivydělával vyučováním zpěvu a hře na housle. V roce 1888 vydává knižně sepsanou houslovou školu "Základové hry na housle" a v roce 1905, již ve spolupráci se synem Jaroslavem, nové doplněné vydání pod názvem "Počátky hry na housle".

( Ve sbírkách Městského muzea je uloženo 3. vydání této houslové školy.)

Julius Kocian byl i aktivním členem spolku dobrovolných hasičů, dlouho patřil mezi "starší" Cecilské hudební jednoty a společně s Janem Mazánkem se zapojil i do činnosti divadelních ochotníků, což jim oběma vyneslo anonymní udání k zemské školní radě, že jako učitelé hrají divadlo.

Jméno Julia Kociana je nejčastěji spojováno se synem Jaroslavem. Byl to právě on, kdo jako první ovlivnil velký talent svého syna a dal mu také první pevné základy ke hře na housle.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí