Ústecké kalendárium – září 2004

1. září 1864 se v Ústí nad Orlicí narodil vlastenec a příznivec dělnického hnutí Josef KOVÁŘ (Bostonský).

Narodil se v domě na Velkých Hamrech čp.151 krejčímu Jiřímu a matce Barbaře, rozené Stárkové. U otce se vyučil řemeslu a v šestnácti letech odešel na "vandr". Krátký čas pracoval v Kroměříži a později ve Vídni. Zde se hlouběji seznámil s myšlenkou dělnického hnutí. Pomáhal roznášet letáky, literaturu a různé vzkazy. Často ani nevěděl, jak sám vzpomíná, co vlastně spolu s kabátem nebo vestou nese. Poznal zde i jednu z nejvýznamnějších postav českého sociálního hnutí Josefa Hybeše.

V roce 1883 opustil Vídeň a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí. Jako nejstarší syn převzal místo nemocného otce úlohu živitele rodiny. I sem do Ústí si nechával posílat noviny “Hlas lidu”, které svým způsobem ovlivnily jeho další osudy. Tehdejší ústecký děkan Cibulka při svém kázání napadl každého, kdo tyto noviny čte. Josef Kovář se stal terčem útoků místních obyvatel. Přesto, že se s několika přáteli pokusil se vzepřít, byl jako "nepohodlná osoba", i když jako živitel rodiny, odveden do armády. Místo do armády však s pomocí svého příbuzného Aloise Libora Šlezingera odjel do Spojených států amerických. Zde pracoval jako krejčí u několika firem v Chicagu a později v New Yorku. Nakonec se usadil v Bostonu. Zde jej navštěvovala řada Čechů mezi které patřil např. mladý Tomáš Baťa nebo pozdější president republiky Tomáš G. Masaryk.

Během celého života v Americe udržoval spojení s rodným městem. Nejen, že finančně podporoval matku a sourozence, ale i přátelé z dělnických spolků. Městu věnoval finanční prostředky na stavbu chudobince a snažil se zorganizovat vývoz českých výrobků do Ameriky.

Rodnou vlast a město Ústí nad Orlicí navštívil poprvé, ovšem tajně, protože byl hledán četníky, v roce 1907 a po vyhlášení samostatné republiky ještě několikrát.

Ve sbírkách Městského muzea jsou uloženy dopisy Josefa Kováře z roku 1949, které posílal do Ústí nad Orlicí Jaroslavu Rösslerovi (pozn. tehdejší ředitel podniku UTEX). Z nich vyplývá, že ani ve svém pozdním věku neztratil zájem o rodné město a rodnou vlast. Velice zajímavé jsou i jeho příspěvky a osobní vzpomínky v časopise “Hospodář”, který vycházel v USA. Své příspěvky podepisoval jako Bostonský Kovář. Kopie jsou uloženy také v Městském muzeu.

Josef Kovář zemřel krátce po roce 1950. Jeho synové přišli po válce o svůj majetek a nemohli tak splnit otcovo přání, aby urna s jeho popelem byla převezena do Ústí nad Orlicí a jeho popel rozhozen na Kubincově kopci.

 

17. září 1819 se v Ústí nad Orlicí narodil český herec Hynek VICENA.

Hynek Vicena se narodil v Kostelní ulici čp. 29. Již jako žák obecné školy rád četl, zvláště české knihy a divadelní hry. Divadlo ho posléze zaujalo tak, že se mu stalo celoživotním smyslem života. Jako soukenický učeň navštěvoval divadelní představení nejen v Ústí nad Orlicí, ale i v Potštějně, ve Vamberku a v Rychnově nad Kněžnou.

V roce 1836 se stal jedním ze zakládajících členů prvního ústeckého divadelního sdružení. Od té doby byl horlivým ochotníkem a když se v roce 1845 oženil s Pavlínou Novákovou, uvedl na jeviště i svoji ženu. V roce 1849 přijal nabídku Josefa Prokopa a stali se společně s manželkou herci první české divadelní společnosti. Zde se setkal a navázal přátelství s Josefem Kajetánem Tylem. Prokopovu společnost však Vicenovi pro finanční a jiné neshody v roce 1853 opustili a přijali místo v Zolnerově společnosti, kde J. K. Tyl působil jako režisér a v roce 1859 v Stránského společnosti. V roce 1870 získal Hynek Vicena vlastní divadelní koncesi a svoji první "štaci" zahájil v Ústí nad Orlicí. Ani jeho vlastní společnosti se moc nedařilo a tak již na podzim společnost rozpustil a odešel se svojí ženou k dceři do Velvar, kde také ve vysokém věku 92 let 31. července 1911 zemřel.

Hynek Vicena sám patrně nepatřil do kategorie vynikajících herců, ale rozhodně se svým vlasteneckým nadšením, pílí, pracovitostí a oddaností nejen vlasti, ale i rodině se zařadil mezi první průkopníky dramatického umění, kteří opustili svá občanská povolání a ve snaze prospět národu se cele věnovali divadlu. Časopis Divadlo z 5. října 1909 uveřejnil tuto vzpomínku " Nejstarší český herec Hynek Vicena slavil v pátek 17. září své 90. narozeniny. Stařičký tento nestor českého divadla stál opravdu u kolébky českého divadla a byl jedním z nemnohých, kteří jen z nadšení a zápalu pro českou věc a české divadlo dali se na klopotnou dráhu českého herce, aby po světlém vzoru J. K. Tyla probudili divadlem národní vědomí ...".

Ve fondu Městského muzea je uložen rukopis Františka Egerleho s názvem Poznámka k životopisu Hynka Viceny. V něm vzpomíná na setkání s rodinou Vicenovou v Táboře.

Cit.: “Pan Hynek Vicena byl tehdy nápovědou společnosti, jen někdy hrával menší úlohy. Tak n. př. při hře “Jiříkovo vidění”, když se otevřela skála a spící blaničtí rytíři se objevili před zraky žasnoucího obecenstva a jeden v zlatoskvoucím plechovém brnění, probrav se ze spaní, promluvil – již jest čas, - to byl pan Vicena. – Tato hra se nám školákům nejvíce zamlouvala, a v důsledku toho táhli jsme pak venku zejména o prázdninách s dřevěnými meči a papírovými přilbami, okolními stráněmi, neb jsme tiše seděli v té které roklině, napodobíce spící rytíře, a ti co nás viděli, říkali sobě: To je blanické vojsko.”

Od roku 1896 nese Spolek divadelní ochotníků v Ústí nad Orlicí jeho jméno.

( Pod kresbu text: Kresba Pavly Vicenové – Rousové, vnučky Hynka Viceny.)

17. září 1909 se v Říčkách (Orlické Podhůří) narodil významný pracovník protifašistického odboje Jan KOVÁŘ.

Po ukončení měšťanské školy v Ústí nad Orlicí studoval na dvouleté stavební škole v Hradci Králové. Po jejím dokončení nastoupil jako praktikant k nově založené stavební firmě Landa a Klíma v Ústí nad Orlicí, která měla své kanceláře a sklady poblíž nádraží. Později pracoval u různých stavebních firem, občas byl i bez zaměstnání. Po splnění vojenské služby, kde dosáhl hodnosti četaře, se v roce 1931 oženil s Vilmou Heisovou, vyučenou kadeřnicí.

Od roku 1934 byl členem Svazu přátel SSSR a vedl v Ústí nad Orlicí soubor mládeže Svazu přátel.

V létě 1939 se zapojil do protifašistického odboje. Stal se zakládajícím členem I. okresního ilegálního výboru KSČ v Ústí nad Orlicí a byl jmenován krajským instruktorem KSČ pro okres Ústí nad Orlicí. Pro svojí činnost byl pronásledován gestapem a byl nucen uprchnout nejprve do dnešního Letohradu, později do Těchonína, kde se skrýval u  lesníka Šolce. Nakonec odešel na Ostravsko, kde ilegálně pracoval jako organizační kurýr ve Frýdku-Místku. Zde byl gestapem 23. dubna 1942 odhalen a na útěku postřelen. Těžce zraněný byl zahnán do řeky Ostravice, kde utonul.

Jménem Jana Kováře byla pojmenovaná jedná z ústeckých ulic. Název ulice zní Ulice Jana a Josefa Kováře. Oba muže spojovala pouze účast v protifašistickém odboji, nebyl mezi nimi žádný příbuzenský vztah.

 

18. září 1944 padl v bitvě o Dukelský průsmyk ústecký rodák, štábní kapitán Antonín RENČÍN.

Antonín Renčín se narodil 18. října 1914 v Ústí nad Orlicí. Po skončení studia v Hradci Králové nastoupil vojenskou službu ve Vysokém Mýtě. Jako důstojník čsl. armády se v roce 1940 zúčastnil evakuace českých rodin ze Slovenska. S vyřízenými doklady odjel společně s dalšími ke své sestře, která žila v Rumunsku. V Anglii prodělal vojenský výcvik a přihlásil se k přesunu na východní frontu. Dostal se k 2. československé paradesantní brigádě armádního sboru generála Ludvíka Svobody.

Antonín Renčín padl v boji na zteč u Seňavy v okrese Svidník v Dukelském průsmyku ve věku 29 let. V roce 1945, po zvláštním povolení uděleném gen. L. Svobodou, byla na žádost jeho matky a sestry část jeho ostatků převezena do Ústí nad Orlicí a s vojenskými poctami uložena do hrobky rodiny Renčínových na ústeckém hřbitově.

 

21. září 1984 zemřel v Praze český mineralog a geochemik, ústecký rodák Václav Jan KAŠPAR.

Profesor Václav Jan Kašpar založil Ústav pro výzkum drahokamů v Turnově a v letech 1943 - 1950 působil jako jeho ředitel. V roce 1952 byl jmenován profesorem a v letech 1952 - 1953, po osamostatnění Vysoké školy chemicko-technologické od Českého vysokého učení technického, prvním rektorem této školy. Od roku 1960 byl členem korespondentem ČSAV.

Zabýval se zejména syntézou monokrystalů, topografickou mineralogií Čech. Je spoluautorem knih “Nerostné suroviny” (1954) a “Monokrystaly” (1957) a autorem knihy “Nerosty radioaktivních prvků” (1959).

Jan Václav Kašpar se narodil v Ústí nad Orlicí 15. dubna 1908.

 

 

 

 

 

27. září 1889 se ve Vranicích na Moravě narodil první předseda ústeckého revolučního národního výboru František MÝVALT

Jeho otec Josef pracoval jako železničář, matka Anežka jako dělnice. František se ve Vídni vyučil strojním zámečníkem. Čtyři roky sloužil v rakousko-uherském válečném námořnictvu na lodi "Orion". V roce 1913 se vrátil z vojny a nastoupil místo u železnice v České Třebové. Oženil se s Hedvikou, rozenou Srncovou, dcerou dělníka z Veveří nad Bítýškou na Moravě.

Hned na počátku první světové války nastoupil opět službu u válečného námořnictva. Za účast na vzpouře rakousko-uherského válečného námořnictva v Boce Kotorské ve dnech 1.-3.2.1918 byl až do konce války vězněn. Po ní nastoupil opět službu u železnice v České Třebové, ze které odešel v roce 1944 do trvalé výslužby. Za německé okupace pracoval v podzemním hnutí. V květnu 1945 byl zvolen prvním předsedou revolučního národního výboru v Ústí nad Orlicí.

František Mývalt zemřel v nemocnici v Pardubicích 31. července 1948. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí