Ústecké kalendárium – leden 2004

orthopedic pain management

 

7. ledna 1864 se v Ústí nad Orlicí narodil varhaník a ředitel kůru Petr KOCIAN.

Narodil se v domě čp. 369. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval ve svém rodišti. Základy hry na klavír získal u tehdejšího ředitele kůru, svého strýce V. Sychry. Hru na varhany, zpěv a hudební teorii studoval u učitele Jana Mazánka.

V roce 1880 odešel na varhanickou školu do Prahy a o dva roky později ji u prof. Skuherského absolvoval. Na doporučení prof. J. Foerstra získal místo varhaníka v klášteře ve Vyšším Brodě. V roce 1891 se vrátil do Ústí nad Orlicí a stal se ředitelem kůru. V této funkci pak působil až do své smrti.

Petr Kocian byl výborným varhaníkem – improvizátorem. Ve své době byl snad jediný, který se vyznal ve čtení a hře ze starých notových značek kancionálů. Přepsal do dnešního srozumitelného čtení všechny staré rorátní zpěvy. (pozn. roráty – zpěvy při katolických adventních ranních mších). Patřil mezi pilné kulturní pracovníky, činný byl hlavně v ústecké Cecilské hudební jednotě. Již za svého působení ve Vyšším Brodě pro ně opisoval staré církevní skladby a on sám je autorem několika hudebních děl. Mimo chrámové hudby složil i několik sborů a skladeb pro citeru. Pět jeho děl (v rukopise) je uloženo ve sbírkách Městského muzea.

Petr Kocian byl otcem ústecké spisovatelky Marie Rollerové. Ta na něho vzpomíná v jedné ze svých povídek.

" ... Já sama v tuto chvíli vzpomínání dívám se naň teď jen dětskýma očima. Vidím náš dům, náš byt, ve kterém jsme tolik roků společně žili, ve kterém, my čtyři děti jsme vyrůstaly v klidné a jasné pohodě. Ta bývá snad vždycky domovem, kde se hraje a zpívá a u nás to zvučelo od rána do večera. Neboť pyšný titul "ředitele" kůru i štolarní příjmy vynášejí tak "akorát na křížalky", jak s úsměvem říká tatínek. Vlastní chleba a trochu té pomazánky na něj se musí sehnat "hodinami". U našeho piana střídá se dětská hlavička za hlavičkou a vedle sedí tatínek trochu skloněný, aby viděl na nedovedné prstíky, poklepává si při tom do taktu nohou a za tu dlouhou řadu let a hodin prodrala se jeho noha silným linoleem až na samou dřeň podlahy.

...Tatínek má hrstku drobných zálib. Ptáčka v kleci, malovaný Betlem, v čas vánoční, koníčky o výročním trhu, procházky Pod javory. Má rád lidi, hovory s nimi i veselý vtip, jemuž rozumí a sám je dovede rozeznávat suchým humorem všech Kocianů. Má dvě veliké lásky - kůr a "Cecilku", starobylou Hudební Jednotu Cecilskou. těm dvěma slouží oddaně a věrně.

.... Ale bylo tu i staré dědictví - tajuplné knihy a v nich ne noty, ale podivné čárečky, znaménka a číslice, jak z nich dovedli hrát jedině staří varhaníci. A tatínek si s nimi ještě rozuměl, po něm už nikdo. Připadal mi skoro jako kouzelník, když z tlusté černé knihy s podivnými znaménky vyhrával v rychlém a vášnivém rytmu všechno to adventní toužebné volání po lepším příští. Jak mu hbitě tančily ruce po klávesách, jak nohy po pedálech a ani jediný tón se neztratil, jediná písnička v hodinovém rorátním toužení, na každý den jiném, nebyla vynechána. Literáci-daráčkové sestupovali s našich betlemů, v beranicích přes uši, s věnečkem vousů kolem tváří, vyzpěvovali při tom svadlými hlasy, dole v šerém kostele mrkaly v lavicích růžové a bílé sloupečky a staré hlavy klonily se nad švabachovými literami "Radostných zpěvů adventních". Už by je asi nikdo neslyšel. Nový varhaník prolistoval kouzelnou knihu, zavřel ji a němě zadíval se na tatínka. V tom byla odpověď. A tatínek sedl ke stolu, potýkal se s čarodějnými značkami, přehodil je do srozumitelných not - psal první rok a v zimě už lidi zpívali roráty dne pondělního, auterního a středečního a zase znovu. A když jsem druhým rokem před svátky přišla k němu, přivítal mne s úsměvem: "Tak, Mařenko, už mohu zemřít. Celý týden je hotov a právě jsem dopsal roráte štědrovečerní. Lidé tady budou mít všechno, jak jsou zvyklí a jak to mají rádi." ...

Cit. z povídky "O tatínkovi". Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. 1941, č. 1.

14. ledna 1939 zemřel v Praze právník a hudební historik, ústecký rodák JUDr. Alois HNILIČKA.

Alois Hnilička, syn hudebního skladatele, varhaníka a učitele Aloise Hniličky se narodil 15. března 1858. Po studiích na gymnáziu v Chrudimi pokračoval ve studií práv na Karlově univerzitě v Praze, které ukončil v roce 1882. Působil u několika soudů a ve výslužbě žil v Chrudimi.

JUDr. Alois Hnilička byl zasloužilý pracovník v oboru dějepisu české hudby. Neúnavnou pílí shromáždil mnoho materiálu k dějinám starší české hudby, zvláště k 2. polovině 18. století a k 1. polovině 19. století. Zabýval se také životem a dílem Bedřicha Smetany. Byl první, kdo se věnoval hudební vlastivědě. Z jeho díla můžeme jmenovat např. Dějiny hudby na Chrudimsku, Profily české hudby z první poloviny 19. století, Portréty starých českých mistrů hudebních a spis věnovaný památce Františka Hnilička a Aloise Hniličky.

Alois Hnilička zemřel v Praze 14. ledna 1939.

 

19. ledna 1939 zemřela v Praze česká malířka a grafička Pavla VICENOVÁ - ROUSOVÁ.

Narodila se 11. února 1884 v Kostelci nad Černými lesy, odkud se však rodiče zakrátko přestěhovali do Ústí nad Orlicí. Pavla byla dcerou přední osobnosti veřejného a kulturního života v Ústí, městského lékaře a dlouholetého starosty města, MUDr. Františka Viceny, syna herce Hynka Viceny, jehož jméno nese zdejší ochotnický divadelní soubor.

Na Umělecko-průmyslové škole v Praze vystudovala obory malířského umění, především figurální kresbu. Po ukončení přijala místo profesorky kreslení na dívčím gymnáziu v Praze - Vinohradech. Své letní prázdniny trávila u rodičů v Ústí a svou pilnou a mistrnou kreslířskou rukou zachovala budoucím generacím celou galerii nejen portrétů významných ústeckých osobností, ale i malebných zákoutí a chalup dnes již zmizelého ústeckého podměstí.

Význam Pavly Vicenové spočívá i v grafice. Té se věnovala s neobyčejnou pracovitostí a precizností od roku 1924 jako členka SČUG Hollar. Mezi jeho členy, významnými grafiky, patřila tehdy jen k několika málo dřevorytcům - figuralistům.

S "Hollarem" vystavovala své grafické dílo nejen v Čechách, ale často i v cizině, dokonce i v Japonsku.

V roce 1925 se Pavla Vicenová provdala za žamberského rodáka, známého českého sochaře Františka Rouse.

Ústecká veřejnost měla možnost blíže poznat dílo Pavly Vicenové na konci první světové války, kdy vystavovala společně s akademickou malířskou Minkou Podhájskou a potom až dlouho po její smrti. V únoru 1985 byla ve vestibulu Divadla instalována výstava jejího díla a na obálkách Ústeckého kulturního zpravodaje vycházela série jejich kreseb. Další a zatím poslední výstavu jejího díla uspořádalo Městské muzeum v Ústí nad Orlicí u příležitosti 111. výročí jejího narození v únoru 1995. Ve sbírkách Městského muzea je uložena řada jejích kreseb, portrétů i dřevorytů.

Pavla Vicenová zemřela v Praze a její popel byl podle jejího přání uložen na ústeckém hřbitově do rodinné hrobky Vicenových.

 

30. ledna 1989 zemřel ústecký malíř, krajinář, ing. architekt Jaroslav SUCHOMEL.

Narodil se 10. ledna 1911 v malebné ústecké chaloupce s číslem 149. V roce 1929 maturoval na reálce v České Třebové. Ve studiu pokračoval na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství, kde krajinářství a figurální kreslení absolvoval u malíře prof. Oldřicha Blažíčka a modelování u sochaře prof. H. Folkamana. Až do odchodu do důchodu působil na Kladně.

V roce 1972 se vrátil se svojí manželkou zpět do svého rodného domku a plně se věnoval svému velkému koníčku, malování. Na svůj pobyt v Ústí nad Orlicí se Jaroslav velice těšil a přál si, aby mohl společně se svým bratrem Bohumírem – profesorem kreslení - opět malovat tak, jak tomu bývalo v dětství. Přesto, že jeho bratr předčasně zemřel ještě před jeho příchodem, podařilo se mu navázat na své vzpomínky z dětství, na hodiny strávené s ústeckými malíři – amatéry O. Teklem, Jaroslavem Čadou, Františkem Štanclem, V. Kovářem a dalšími. S nimi chodil jako dvanáctiletý po sobotách a nedělích malovat a již v tomto věku vystavoval a později jako zralý malíř až do roku 1945 obesílal všechny “ústecké salóny”.

V roce 1981 se u příležitosti jeho sedmdesátin uskutečnila v České Třebové výstava jeho obrazů a kreseb. V katalogu, který byl k této příležitosti vydán, Josef Šrámek hodnotil tvorbu Jaroslava Suchomela takto:

Cit. “ Je jistě škoda, že se Jaroslav Suchomel z existenčních důvodů nevěnoval malování po celý život. I když architektura rovněž skýtá možnosti uměleckého využití, přece jen mohl být plněji využit tvořivý temperament a impresivní vidění tohoto tuláka a soustavného hledače námětů a krásných koutů přírody. I tak vzniklo mnoho zajímavých prací profesionální úrovně, poznamenané pobytem v Tatrách i v cizině – Bulharsko, Jugoslávie, Francie, Belgie, Holandsko a v dalších zemích.”

Na otázku Proč maluje?, Jaroslav Suchomel odpověděl: “Proč? Protože jsem v dětství dostal náhodou do ruky skicák a štětec, a vydrželo mi do až do dneška. …Láká mě hlavně krajina Podorlicka a Orlických hor, krajina, která je epická i lyrická.”

Jaroslav Suchomel poznal, že patří tam, kde se narodil. Proto se po cestách vrátil zpět do kraje podorlické Písečné, ke svému rodnému městu a jeho krásnému okolí. Svým výtvarným dílem se zařadil mezi řadu “malířů orlického kraje”.

Zúčastnil se společných výstav v Ústí nad Orlicí, Vysokém Mýtě, Králíkách, Letohradu, Hradci Králové a v Kladně. V roce 1978 uspořádal samostatnou výstavu ve svém oblíbeném malířském terénu v Písečné.

Jaroslav Suchomel zemřel v Ústí nad Orlicí 30. ledna 1989.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí