Ústecké kalendárium – listopad 2004

 

4. listopadu 1944 byla v Terezíně popravena členka ústeckého Sokola Věra KUŽELOVÁ.

Věra Kuželová, rozená Slavíková, se narodila 31. října 1918. Během války žila s dcerou u svých rodičů v Ústí nad Orlicí v čp. 434. Její manžel Josef Kužela pracoval jako konstruktér a zároveň jako pomocník továrních pilotů v závodě Avie v Čakovicích. Zde se spřátelil s dvacetiletým Jiřím Matičkou. Oba spojovala snaha najít cestu, jak by mohli co nejúčinněji přispět k porážce nacistů. S nadšením proto přivítali Slovenské národní povstání a hledali způsob, jak by se mohli do boje také zapojit.

Plán, který vymysleli, byl velmi odvážný a způsob, kterým jej nakonec provedli, pak naprosto výjimečný. 11. října 1944 v odpoledních hodinách po nahlášení blížícího se spojeneckého leteckého svazu propukl na letišti zmatek. Toho oba muži využili a zmocnili se letadla Arado 96 a odstartovali směrem na Slovensko. Zkušený pilot Josef Kužela volil let těsně nad zemí. Předpokládal, že takto spíše unikne nacistické protivzdušné obraně. V oblasti Hranic se však dostali do husté mlhy a na nejvyšším kopci v blízkosti Rajnochovic se střetli s vrcholky stromů. Letadlo se zřítilo do lesa. Při pádu se rozpadlo a část trosek začala hořet. Blízko pracující lesní dělníci, kteří požár uhasili, z trosek vyprostili mrtvého Josefa Kuželu a zraněného Jiřího Matičku. Podle hlášení gestapa se tragédie odehrála večer ve 20.30 hodin. Jiří Matička byl vzhledem k závažnosti činu odvezen do Brna. Zde byl vězněn v Kounicových kolejích a později převezen k výslechům do Prahy. Osvobození republiky se dožil v  Malé pevnosti Terezín.

Odcizení letadla z bedlivě střeženého letiště těmito dvěma mladými muži, bylo gestapem krutě potrestáno. Zatklo manželku, matku a čtyři sestry Josefa Kužely a matku a sestru Jiřího Matičky i jeho nevlastního otce a nevlastního bratra. Všichni byli převezeni do Malé pevnosti Terezín, kde byli kromě sestry Jiřího Matičky Vlasty Tiché 4. listopadu 1944 popraveni. Vlasta Tichá byla v té době totiž těhotná a 13. prosince 1944 se ji v nemocnici v Litoměřicích narodila dcera. Ta jí však byla v dubnu 1945 odebrána a odvezena německým Červeným křížem. Přesto, že se Vlasta Tichá v Terezíně dožila osvobození, nepodařilo se ji získat dítě zpět.

Poprava Věry Kuželové a ostatních příbuzných je dokladem nelidské tváře nacismu, protože popraveni byli lidé, kteří se ani podle nacistických předpisů nedopustili žádného zločinu.

Památku Věry Kuželové připomíná pamětní deska věnovaná obětem II. světové války na Památníku odboje a pamětní deska umístěná na ústeckém sokolském stadionu.

(foto in. Kronika TJ Sokol Ústí nad Orlicí)

 

8. listopadu 1914 se v Ústí nad Orlicí narodil pr ofesor kreslení, ředitel Gymnázia v Ústí nad Orlicí Bohumír SUCHOMEL.

Po studiích na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze působil jako středoškolský profesor. Vyučoval deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu.

Na ústecké gymnázium přišel v roce 1946 a působil zde do roku 1950. Po zrušení ústeckého gymnázia odešel učil na Gymnázium do Vysokého Mýta (1950 – 1953). V letech 1953 – 1955 vyučoval na Střední průmyslové škole železniční v České Třebové. Dalších šest let (1955 – 1961) působil na Střední průmyslové škole textilní v Ústí nad Orlicí. V roce 1961 byl jmenován ředitelem Jedenáctileté střední školy (tak byly v té době přejmenovány Gymnázia). V této funkci setrval až do roku 1967, kdy podlehl dlouhodobé nemoci. Zemřel v nemocnici v Hradci Králové 17. července 1967.

Bohumír Suchomel byl vždy bytostně spojen s výtvarným uměním a jeho mnohotvárnými složkami. Naše město obohatil o tvůrčí plody své umělecké zralosti. Uplatnil je v místním hračkářském průmyslu zejména svými návrhy loutek a divadélek pro nejmenší děti, do jejichž duše se dovedl mimořádně vcítit. Dokázal vytvářet originální dekorativní skleněné stěny, barevné vitráže, intarsie a řezby ve dřevě, lákalo ho i textilní návrhářství. Nelze však rovněž opomenout jeho nemalý scénografický a kostýmérský podíl na úspěšných inscenacích ústeckého ochotnického divadelního spolku “Vicena”.

Nemalé úsilí věnoval také populárně vědecké sféře. Podněcoval zájem svých současníků o poznání astronomie i pěstování dalších aktivit, jakými byla např. akvaristika, kaktusářství a zakládání skalničkářských zahrádek.

Jeho výtvarné dílo si budete moci prohlédnou na chystané výstavě, kterou připravuje Městské muzeum a Klub přátel umění na konec listopadu 2004.

(obr. Autoportrét, olej na plátně, 30 x 34,6 cm)

 

10. listopadu 1909 zemřel v Chrudimi pedagog, muzikant a hudební skladatel, ústecký rodák Alois HNILIČKA.

Narodil se 21. března 1826 v rodině ústeckého učitele Františka Hniličky. První základy hudebního vzdělání získal u svého otce. Hrál na housle, klavír a zpíval. Zpíval svým dětským sopránem tak dobře, že byl ve svých deseti letech přijat jako fundatista do augustiniánského kláštera v Brně, kde současně studoval na nižší reálce. Zatím co jeho spolužákovi J.L. Lukesovi se stal zpěv životním osudem, ztratil Alois v době dospívání svůj hlas natolik, že se už v roce 1840 vrátil do rodného Ústí.

Přesto, že v době brněnského pobytu získal značnou dokonalost ve hře na housle, věnoval se doma, pod otcovým vedením, hře na varhany a různé dechové nástroje. V roce 1843 odjel do Prahy. Zde navštěvoval Vzornou hlavní školu na Malé Straně. Současně byl i žákem varhanické školy za ředitelování K. F. Píče a pod vedením profesora F. Blažka. O velikosti talentu A. Hniličky svědčí skutečnost, že již ve druhém ročníku získal třetí cenu v soutěži žáků školy. Není proto divu, že mu bylo svěřeno zastupování varhaníka v klášteře v Emauzích, který byl jedním ze středisek pražského hudebního a kulturního života své doby.

V roce 1845 však Alois Hnilička Prahu opustil a podle otcova přání absolvoval jednoroční učitelský kurs v Hradci Králové. Stal se podučitelem a varhaníkem postupně v Mladkově, Heřmanicích, České Rybné, Dolní Čermné, Žamberku a od roku 1847 ve svém rodném Ústí nad Orlicí.

Dostupné prameny neuvádějí, kde Alois Hnilička studoval skladbu, avšak již během učitelského kurzu v Hradci Králové se objevili jeho první vlastní skladby. Po dokončení studia věnoval skladbě veškerý volný čas. Velmi pozorně se zajímal o díla Haydna, Mozarta a Beethovena. Zvláště Haydn vyhovoval jeho mentalitě. Byl patrně mocnou inspirací k prvnímu českému oratoriu "Ztracený ráj" op. 14 s textem zpracovaným heřmanickým farářem Antonínem Lukeslem, podle básně slavného anglického spisovatele J. Miltona. Skladba byla pod taktovkou mladého, teprve dvaceti čtyřletého autora provedena 16. září 1851 v Ústí nad Orlicí. Další Hniličkova tvorba obsahovala různé církevní skladby a skladby pro komorní soubory a kvarteta. Všechny skladby vzbudily značnou pozornost v pražském hudebním světě. V roce 1858 byla v Praze provedena první Hniličkova symfonie D - dur op. 52. Pochvalné kritiky v časopise Lumír označily autora jako skutečný talent a cit. " ... a nemýlíme se tvrdíce, že by symfonie jeho za časů Haydnových velké podivení vzbudila."

Zvláštní cenu obdržel za kantátu k slavnosti založení Národního divadla v Praze a za slavnostní sbor k odhalení pomníku Josefa Jungmanna. Zvláštní vyznamenání se mu dostalo ve Vysokém Mýtě 19.7.1863, kdy jeho skladbu pro mužský sbor "Lovecká" řídil sám Bedřich Smetana.

V roce 1863 přijal Alois Hnilička místo varhaníka a kapelníka v Chrudimi. Na své rodné město nikdy nezapomněl. Vřelý a upřímný vztah k ústecké Cecilské hudební jednotě a k městu projevil svými skladbami, komponovanými k slavnosti 100. výročí založení této Jednoty v roce 1903 a svými dvěma posledními skladbami, které byly v Ústí nad Orlicí provedeny 22. listopadu 1909. Alois Hnilička složil celkem 216 hudebních skladeb. Několik jeho skladeb je uloženo ve sbírkách městského muzea.

Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic. Alois Hnilička byl pochován na hřbitově sv. Václava v Chrudimi.

 

 

22. listopadu 1824 se v Ústí nad Orlicí narodil přední český buditel období národního obrození, český pěvec Jana Ludevít LUKES.

Narodil se jako syn chudého tkalce v domě v dnešní Lukesově ulici čp. 313. V matrice 2067 na straně 147 je zápis, že toho dne se narodil Jan Evangelista Lukesle. Jeho prvním učitelem hudby byl František Hnilička, který mu zprostředkoval i gymnaziální studia v Brně. Lukes zde bydlel v klášteře jako kostelní zpěváček zadarmo. Nezaviněný nezdar ve studiích, způsobený neznalostí němčiny a ústrky a protivenství německých učitelů a žáků dohnaly Jana k útěku do Vídně, kde se uchytil jako obuvnický učeň. Ale otec si pro něho záhy přijel a posadil jej doma za stav. Mladému tkalci se začalo brzy stýskat po vzdělání. Odešel znovu do Brna, kde dokončil úspěšně studia filosofie a následně do Vídně, kde vystudoval práva. Spolu s právy studoval i zpěv u slavného tenoristy Bononiho a na Akademii der Tonkunst. Vedle toho studoval italštinu a herectví.

Po ukončení studií se rozhodl pro uměleckou dráhu. Již první vystoupení na scéně olomoucké německé opery mu přineslo velký úspěch. Za necelý rok byl Lukes uveden kapelníkem pražského stavovského divadla Fr. Škroupem do Prahy, kde si získal největší popularity svým "Dráteníkem". I zde se projevil jeho příslovečný výrazný národnostní postoj, který již předtím několikrát projevil. Např. již tím, že si své jméno Lukesle počeštil na LUKES a křestní jméno Evangelista změnil na slovanské LUDEVÍT. Lukesův hlas nebyl příliš mohutný, ale byl měkký, poddajný, lahodně zabarvený a podmanivý zvláštní vnitřní hřejivostí.

Po třech letech opustil Lukes divadelní dráhu. V roce 1860 se oženil a začal pracovat jako sládek pivovaru u svého tchána v Praze. Láska ke zpěvu jej však neopustila, následují rok společně s K. Bendlem a F. Hellerem založil zpěvácký spolek" Pražský Hlahol" a stal se jeho sbormistrem. Po úspěšných zájezdech především po Čechách a Moravě byl v roce 1867 angažován do Prozatímního divadla, jehož kapelníkem byl tehdy Bedřich Smetana. Ten mu hned svěřil roli Warnemana v Branibořích, titulní roli ve svém Daliboru a Jeníka v Prodané nevěstě.

V roce 1873 po odchodu na odpočinek se stal Jan Ludevít Lukes učitelem operní školy při českém divadle, kterou založil B. Smetana. Škola měla však krátké trvání a po jejím zániku založil Lukes vlastní operní školu, ze které vyšla celá nová pěvecká generace (A. Vávra, F.Broulík, J. Reinlová aj.).

Janu Ludevítu Lukesovi se dostalo v Praze, ale i v zahraničí vysokých uznání a poct. Ani město Ústí nad Orlicí nebylo výjimkou. Jeho jméno nesl zpěvácký spolek Lukes, ulice ve které se narodil a na jeho rodný dům byla v říjnu 1949 umístěna pamětní deska.

Ve sbírkách Městského muzea je uloženo nejen několik jeho skladeb, ale i pohár, který obdržel po historické premiéře "Dalibora" 16. května 1868 za vytvoření titulní role.

 

28. listopadu 1939 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel a spisovatel František J. ANDRLÍK.

Narodil se 21. září 1852 v Poličce, kde jeho rodiče vlastnili menší hospodářství a později střižní obchod. Po vychození obecné školy a německé reálky dali jej rodiče na český ústav pro vzdělávání učitelů v Hradci Králové. První místo podučitele nastoupil v roce 1872 ve Výprachticích. Do Ústí nad Orlicí přišel v roce 1873, kdy přijal místo učitele ještě ve staré škole v Kostelní ulici. V Ústí vyučoval plných 39 roků.

František Andrlík našel zálibu v psaní výchovných a vzdělávacích článků a povídek pro mládež, které zasílal do různých časopisů. Záhy si získal mezi nakladateli jméno a postupně začali vycházet jeho první díla. František J. Andrlík vydal 84 knih pro děti, z nich je 59 původních a 25 překladů (překládal z němčiny, angličtiny a bulharštiny) a 18 původních knih pro dospělé.

U příležitosti jeho osmdesátých narozenin mu městská rada v Ústí nad Orlicí udělila Čestné občanství města. František J. Andrlík zemřel ve vysokém věku a urna s jeho popelem je uložena na hrobě jeho manželky na ústeckém hřbitově. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

Přestože František Andrlík vydal tolik knih, máme ve sbírkách Městského muzea pouze knihy dvě a to "Za uměním", která dospívající mládeži přibližuje život ústeckého rodáka, českého pěvce Jana Ludevíta Lukese a soubor povídek, který vyšel pod názvem “Náš venkov”. Městské muzeum v Ústí nad Orlicí rádo uvítá a přijme nabídku darů či prodeje dalších titulů tohoto autora.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí