Ústecké kalendárium – březen 2004

orthopedic pain management

3. března 1874 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel, hudebník a ředitel kůru Josef ŠPINDLER.

Josef Špindler se narodil v Ústí nad Orlicí 9. února 1810. Hudební vzdělání získal u Jana Stránského a Jana Jahody nejstaršího, znamenitého hudebníka a jednoho ze zakladatelů Cecilské hudební jednoty. V roce 1830 dosáhl učitelské způsobilosti a teprve o dva roky později dostal místo výpomocného učitele ve Velké Řetové. Zde působil pouze jeden rok a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí. Zde čtyři roky soukromě vyučoval hudbu. V roce 1837 byl povolán na hlavní školu v Telči na Moravě, kde působil nejprve jako bezplatný pomocník, později placený supplent. Po celou dobu pobytu v Telči soukromě vyučoval hudbu a působil jako dirigent kapely (Blechharmonie) hrabat Leopolda a Adolfa Podstatzkých-Lichtensteinů. A to jak v kostele, tak i v zámeckém divadle. Hrabě Adolf si Josefa zvláště oblíbil a při jeho odchodu zpět do Ústí nad Orlicí na podzim 1840 mu udělil velice lichotivý a pochvalný dekret, v němž uvádí, že "J. Špindler svým dovedným a namáhavým působením docílil toho, že výkony kapely domem hraběcím vydržované získaly si všeobecné pochvaly znalcův a přátel hudby a že tudíž hudební podnik tento korunován jest nejlepším zdarem." Pochvalné vysvědčení vydalo Špindlerovi i ředitelství telčské hlavní školy, ve kterém je uvedeno, že Josef Špindler vynikal "zvláštní dovedností na veškerých hudebních nástrojích, ve zpěvu i na varhanách".

Po návratu do rodiště byl Josef Špindler se svolením městského magistrátu ustanoven nejdříve pomocným učitelem, později učitelem a nakonec prvním učitelem na nově zřízené elementární škole v Ústí nad Orlicí. V říjnu 1849, po úmrtí Františka Hniličky, se stal ředitelem kůru. V roce 1862 byl jedním ze zakladatelů zpěváckého spolku "Lumír" a stal se jeho dirigentem. V letech 1849 - 1866 hrál ve smyčcovém kvartetu a kvintetu na violoncello.

Neúnavnou výchovou hudebníků se Josef Špindler velmi zasloužil o rozvoj Cecilské hudební jednoty a zejména mladých pěvců Františka Broulíka, Jana Bouchala a Julia Kociana.

7. března 1874 se v Ústí nad Orlicí narodil český sochař Quido Tomáš KOCIAN.

Quido Tomáš Kocian se narodil v domě čp. 234, v rodině soukeníka Romana Kociana, jako jeho šesté dítě. Vzhledem k tomu, že od mládí nedoslýchal na jedno ucho, nemohl se věnovat obchodu, jak si přál jeho otec. Na doporučení svého učitele odešel roku 1889 studovat Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kterou absolvoval v roce 1893.

Z Hořic vedla Kocianova cesta do Prahy na Umělecko-průmyslovou školu do ateliéru prof. Celdy Kloučka, který učil figurální a ornamentální modelování. V roce 1896 přestoupil k prof. Josefu Václavu Myslbekovi na Akademii výtvarného umění. Zde se mu dostalo v roce 1898 první významné pocty: Šárka” získala výroční cenu Akademie. Tato plastika byla pak také příčinou jeho dočasných roztržek s prof. Myslbekem ( kritika napsala, že zase v tomto případě žák předčil Mistra).

V roce 1899 ukončil Kocian studia na akademii a na Novém Městě v Praze 2 v ulici Na Moráni č. 360 si zřídil ateliér. V roce 1901 modeloval jednu ze svých nejlepších soch, “Mrtvého Ábela” (realizováno v bronzu před Sochařsko-keramickou školou v Hořicích v Podkrkonoší), která měla velký ohlas u kritiky a znovu jej usmířila s prof. Myslbekem. V roce 1902 získal za tuto plastiku Klárovu a Římskou cenu a odjel na studijní cestu do Itálie. Rok 1904 byl pro něho zvláštní významný: navštívil Paříž a seznámil se s A. Rodinem a E´. A. Bourdellem. Setkání mělo vliv především na jeho další tvorbu.

V roce 1906 přijal místo profesora na Sochařsko-keramické škole v Hořicích v Podkrkonoší a definitivně opustil Prahu. Kocianův zhoršující se zdravotní stav vyvolal u nadřízených školských úřadů požadavek na jeho předčasný odchod do důchodu. Náhlé penzionování způsobilo jeho hluboký psychický otřes po kterém následoval záchvat srdeční mrtvice, kterému o tři dny později, 3. ledna 1928 podlehl.

Kocianovo sochařské dílo bylo zejména ve Východočeském kraji několik desítek let nespravedlivě opomíjeno, ačkoliv patří k nejlepším sochařským projevům první poloviny tohoto století u nás. Teprve v posledním období dochází k převádění jeho nejlepších plastik do materiálu. V Ústí nad Orlicí např. “Smutek” ( umístěno před smuteční síní), sádrový patinovaný odlitek plastiky “Evino mateřství” ( prostory fy Rieter - Elitex) a tatáž plastika vytesaná z  pískovce v nadživotní velikosti ( před dětskou poliklinikou). Ve sbírkách Městského muzea je mimo jeho osobních věcí uloženo i několik desítek modelů jeho děl.

12. března 1859 se v Ústí nad Orlicí narodil český hudební skladatel, sbormistr, pedagog a ředitel kůru Josef Cyril SYCHRA.

 Josef Cyril Sychra pocházel z hudební rodiny. První hudební základy získal u svého otce Václava Sychry, druhého staršího Cecilské hudební jednoty. Varhanní školu absolvoval v Praze u profesora Františka Skuherského. Při studiu současně působil jako basista a varhaník v Emauzích. V letech 1879 - 1882 byl varhaníkem a ředitelem kůru ve Staré Boleslavi, kde řídil i tamní zpěvácký spolek Václav a v Brandýse nad Labem spolek Bojan. V letech 1889 - 1923 působil jako ředitel kůru v Mladé Boleslavi. Zde také vyučoval zpěv na gymnáziu a na reálce, řídil zpěvácký spolek Boleslav a měl vlastní soukromou hudební školu. Na odpočinku ve Staré Boleslavi vedl tzv. Sychrův sbor.

J. C. Sychra se již od studentských let věnoval velmi pilně skladatelské činnosti. Zanechal na 450 prací, věnovaných převážně hudbě chrámové a sborovému zpěvu. Ve své době byl považován za největšího žijícího českého církevního skladatele. Za svoji vynikající skladatelskou činnost se dostalo Josefu Cyrilovi Sychrovi vysokého papežského vyznamenání, v roce 1926 byl jmenován rytířem řádu sv. Řehoře Velikého. Obdržel i zlatou medaili Československé obce pěvecké. Město Ústí nad Orlicí udělilo Josefu Cyrilovi Sychrovi čestné občanství města.

Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí je uloženo několik jeho skladeb (převážně pro sborový zpěv). Jedná se např. o skladbu "Valčík", určenou pro smíšený sbor, kterou složil na slova Jaroslava Kvapila a kterou provedl sbor složený z 19 sopránů, 14 altů, 15 tenorů a 17 basů u příležitosti jubilejního koncertu ke 100. výročí trvání Cecilské hudební jednoty ve dnech 29., 30. a 31. srpna 1903.

Josef Cyril Sychra zemřel 21. srpna 1935 ve Staré Boleslavi.

 

19. března 1859 se v Chotěboři narodil hodinář, předseda Občanské záložny a starosta samosprávného okresu Ústí nad Orlicí Josef JELÍNEK.

Ve svém rodišti vychodil obecnou školu a vyučil se hodinářem. V roce 1883, jako hodinářský dělník přišel do Ústí nad Orlicí. Zde se oženil s vdovou po hodináři Vítovi.

Brzy se zapojil do kroužku řemeslníků, ze kterého vznikla za účelem “rozšiřování vědomosti a zkušenosti řemeslnické a sledovati vůbec pokrok ve všech odvětvích řemeslných” v roce 1886 Řemeslnická beseda. Josef Jelínek v ní působil dlouho jako jednatel a od roku 1894 jako její předseda. K naplňování cílů besedy došlo po roce 1888, kdy byla jejím přičiněním v Ústí nad Orlicí uspořádaná úspěšná řemeslnicko-průmyslová výstava. Cit. “Na ní nejen místní řemeslníci, živnostníci i továrníci, ale i z některých jiných obcí v okrese ukázali svoji zdatnost, na pamětnou dávajíce velmi mnohým, že zbytečně hledají a za dražší peníze kupují jinde, co mohli by si výhodně opatřovati doma nebo i v nejbližším sousedství a tak přispívati zároveň k rozkvětu leckterého odvětví, pro nevšímavost a netečnost zdejších konsumentů živořícího.”

V roce 1893 se stal Josef Jelínek členem výboru Občanské záložny a o 3 roky později jejím předsedou - ředitelem. Pod jeho opatrnou a rozvážnou podnikavostí byly obchody postaveny na reálnou půdu a přinesly několikanásobný zisk.

V roce 1896 se Josef Jelínek stal členem okresního zastupitelstva a v roce 1901 byl zvolen okresním starostou. Za jeho působení došlo např. k dobudování silniční sítě v okrese, zřízení venkovských pošt, zřízení telefonů, kanalizace obcí, elektrizace okresu . Velkou pozornost věnoval i otázkám sociálním a oblasti školství. Okresní rozpočty ukazují, jak ze skromných prostředků dokázal pomáhat školám. Byla to např. celá řada stipendií, subvence školám, hospodářské kury pokračovaní na školách živnostenských. Finanční prostředky byly věnovány i nákupu knih a odborných časopisů pro okresní veřejnou knihovnu.

Josef Jelínek zemřel v Ústí nad Orlicí 17. července 1917 a je pochován na ústeckém hřbitově.

 

25. března 1889 se v Ústí nad Orlicí narodil učitel, vynálezce a poslední ústecký hedvábník Jan ROLLER.

Po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi působil na obecných školách na Ústeckoorlicku ( Jablonné n. O., Nekoři, Dolní Dobrouči, České Třebové) a nakonec v Ústí nad Orlicí. Učil přírodopis, fyziku a matematiku. Učitelování však pro opakované zdravotní potíže s hlasivkami v roce 1928 ukončil. Nastoupil do výrobny hedvábných látek, kterou provozoval jeho otec. Po znárodnění v roce 1949 byla výroba hedvábí zastavena a do tkalcovny byly umístěny poloprovozy Výzkumného ústavu bavlnářského a hedvábnického a Jan Roller přešel do VÚB, kde pracoval až do odchodu do důchodu jako výzkumník.

Během svého života podal více než 600 přihlášek vynálezů a na jeho jméno bylo vystaveno přes 200 patentů a autorských osvědčení. Tématicky v nich převažují návrhy zařízení a technologických způsobů textilní výroby ( z oblasti přádelen, tkalcoven, netkaného textilu apod.). Jsou ale mezi nimi i patenty z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Poslední potvrzení o přihlášce vynálezů jsou z roku 1983, kdy Janu Rollerovi bylo již 94 let, a bylo jich dvanáct.

Manželkou Jana Rollera byla známá ústecká spisovatelka Marie Rollerová.

Jan Roller je autorem publikace O tkalcovnách hedvábí v Ústí nad Orlicí, která je v rukopisu i v tištěné podobě uložena ve sbírkách Městského muzea.
Jan Roller zemřel v Ústí nad Orlicí 28. září 1987 v nedožitém věku 99 let a je pochován na ústeckém hřbitově.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Smrt legionáře Ciliaka

Roku 1897 se narodil italský legionář Jozef Ciliak (Cilliak) z Kerhartic a dne 27.3.2004 uplyne 85 let od jeho tragické smrti u Parkanu (Štúrova) na Slovensku (27.3.1919).

Vojín Jozef Ciliak byl jedním z  příslušníků 39. výzvědného pluku generála Grazianiho (tak zněl oficiální název), který se jako součást 7. divize armádního sboru italských legií ocitl v lednu 1919 na Slovensku ve válce s maďarskými jednotkami. (Sbor měl celkem 19 460 mužů české a slovenské národnosti a 1000 italských státních příslušníků).

O konkrétních osudech Jozefa Ciliaka a jeho posledních dnech toho moc nevíme. V seznamu ztrát v bojích u Parkanu (Štúrova) datum jeho smrti poněkud vybočuje. Zatímco většina padlých se rekrutuje z období hlavních bojů maďarské ofenzívy, tedy ze závěru května, jeho březnová smrt připadá na zdánlivě klidnější období, tedy to, kdy se nezmiňuje žádný větší přímý kontakt s nepřítelem. Jeho závěrečnou životní pouť lze tedy spojit jen s činností pluku a některými informacemi ze vzpomínek přímých účastníků.

Do 5.1.1919 byl pluk posádkou v Bratislavě. Toho dne se útvar vydal na Komárno, Nové Zámky a Parkan s úkolem obsadit demarkační linii na úseku zbytku dunajského toku a dolního toku Ipľu. 7. ledna dorazil pluk do Nových Zámků, kde v rámci okupačních sil zanechal svůj 2. prapor. Prapor č.1 39. pluku pak, 10. ledna 1919 v 11 hodin dopoledne, obsadil Komárno. Další jednotky pluku, tedy i Jozef Ciliak, se den před tím usadili v Parkanu (Štúrově).

Strážní služba čs. jednotek, a tedy i italských legionářů 39. pluku, byla v té době velmi důležitou. Probíhala totiž měnová odluka republiky od bývalého Rakouska – Uherska (25. února 1919). Kolkování bankovek muselo být provedeno za asistence vojska. Jozef Ciliak, se svou jednotkou, se nepochybně stal součástí hermetického uzavření státní hranice, které toto kolkování sebou přineslo.

Navíc i po tomto datu se přes Dunaj z Maďarska pašovaly papírové rakouské koruny a dvoukoruny. A všechny české stráže, včetně námořníků, měly za úkol tomuto pašování zabránit.

Navíc 21. března, odstoupením hraběte Károlyiho z úřadu prezidenta byla v Maďarsku nastolena, formou Maďarské republiky rad, diktatura proletariátu. Samozřejmě i tato skutečnost se projevila v činnosti 39. pluku a tedy i Jozefa Ciliaka. Bolševickou činností docházelo k bouřím a útokům na české vojáky. Někteří beze stop mizeli. Nebo, jako například v případě poručíka Hanzálka ze 4. ženijního praporu, byli loveni z Dunaje, zohaveni téměř k nepoznání.

V podstatě až do dubna 1919 docházelo k přestřelkám československých stráží s ozbrojenými tlupami, které se pokoušeli přeplout Dunaj. Je pravděpodobné, že v podobné přestřelce zahynul i krajan z Kerhartic, příslušník 39. pluku italských legií Jozef Ciliak. 1. června 1919 byl Jozef Ciliak pohřben, za účasti členů Obce Sokolské, na hřbitově v Ústí nad Orlicí.

Na rozdíl od některých pramenů, ve Slavnostním listu k župnímu sletu Východočeské župy z roku 1927 jsou jako místo smrti uvedeny Nové Zámky. V seznamu padlých je uveden právě Parkan, z čehož, při psaní tohoto textu vycházíme. Tento rozdíl se dá přičíst i k “informačnímu šumu”. Navíc - 39. pluk byl dislokován jak v Parkanu, tak i v Nových Zámcích, ale i v Komárně. Navíc k bojům o Nové Zámky a vlastně na celé frontě došlo až začátkem května a to už Jozef Ciliak nežil. Každopádně se stal jedním z 864 vojáků (včetně důstojníků), kteří na Slovensku padli.

Prameny: