Ústecké kalendárium – červenec 2004

orthopedic pain management

17. července 1894 se v Ústí nad Orlicí narodil italský legionář Antonín JEŽEK.

Antonín Ježek se narodil v Mlýnské ulici čp. 382. Otec pracoval jako truhlářský dělník u firmy Jindřich Jandera a později Jan Hernych a syn. Matka Marie pečovala o domácnost a vychovávala 8 dětí. Antonín se vyučil pekařskému řemeslu u mistra Václava Krpaty v Ústí nad Orlicí v  Lukesově ulici a zde také pracoval až do odchodu na vojnu.V roce 1914 narukoval k  98. pěšímu pluku do Vysokého Mýta. Při červencové ofenzívě rakousko-uherských vojsk v  roce 1918 se dostal jako těžce raněný do italského zajetí a zde vstoupil jako dobrovolník do tvořícího se zahraničního čs. vojska v  Itálii. 21. září 1918, ještě téměř nevyléčený, hájil jako příslušník 33. střeleckého pluku italských legií pozice u Doss´Alta, na severním úpatí hory Altissima u města Rivy, proti nenadálému útoku rakouské armády. Rakušané byli sice odraženi, ale podařilo se jim zajmout pět příslušníků čs. pluku. Mezi nimi byl i Antonín Ježek. Zajatci byli ještě tentýž den souzeni za dezerci a odsouzeni k smrti. Poprava byla provedena následující den 22. září 1918 v Arcu v Tyrolích. Tělo Antonína Ježka bylo s ostatními pohřbeno na místě popravy v  olivovém háji. Po skončení války byly jejich ostatky přeneseny na městský hřbitov v Arcu a pohřbeny se všemi vojenskými poctami, které jim vzdala italská armáda. 24. dubna 1921 byl s  ostatními příslušníky zahraničních vojsk, kteří položili své životy za vlast, převezen na Olšanské hřbitovy v Praze.

Jménem Antonína Ježka je pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

 

21. července 1924 se v Loděnicích, okr. Moravský Krumlov narodila dlouholetá ústecká kronikářka města Gusta DOSTÁLOVÁ.

Gusta Dostálová pracovala mnoho let jako dopisovatelka Ústeckého kulturního zpravodaje, Jiskry Orlicka, Pochodně a mnoha dalších novin. Velice aktivně působila i v Českém svazu požární ochrany. Od roku 1978 až do své smrti působila jako kronikářka města.

Její zásluhou je fond Městského muzea obohacen o fotodokumentaci života našeho města v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století.

Gusta Dostálová zemřela v Ústí nad Orlicí 24. listopadu 1989.

 

21. července 1774 se v Kvasinách, okr. Rychnov nad Kněžnou narodil soudní úředník Jan Alois (Sudiprav) RETTIG.

Jan Alois Rettig se narodil na kvasinském zámku nedaleko Solnice. Jeho otec, také Jan, tu byl justiciárem, tedy vrchnostenským právníkem. Jeho matka Anna, roz. Paukertová pocházela z Ústí nad Orlicí. U Rettigů se mluvilo kvůli otci německy, ale díky matce hlavně česky. Po maturitě na královehradeckém gymnáziu odešel na studia do Prahy. Po dvouletém studiu filozofie se nechal zapsat na práva. Studia ukončil v roce 1801. Osm let se živil jako praktikant u různých pražských advokátů. V roce 1808 složil poslední kvalifikační zkoušku u zemského apelačního soudu, která mu umožňovala výkon funkce magistrátního zkoušeného rady v postátněné městské správě. V této době byl Jan již ženatý s Magdalenou Artmannovou.

Manželé Rettigovi se v roce 1809 přestěhovali do Tábora, kde Jan získal místo radního táborského magistrátu. V roce 1812 odešel s rodinou do Přelouče, kde se uvolnilo místo zkoušeného radního (právník, současně soudce, nedůležitější osoba celé městské správy).

Začátkem února 1818 se přestěhoval s manželkou a dětmi do Ústí nad Orlicí, kde vykonával taktéž funkci zkoušeného radního. Proč Rettigovi opustili Přelouč se přesně neví, předpokládá se, že došlo pravděpodobně ke služebnímu přeložení.

Rodina bydlela nejdříve v Kostelní ulici a až v roce 1823 se přestěhovali do tehdy nejokázalejšího ústeckého domu č. 86, který postavil řezník František Princ, jakýsi vzdálený Rettigův příbuzný, snad strýc.

Podobně jako v  Táboře si i zde Jan Rettig opatřil vedlejší příjem. Vykonával funkci justiciáře nejenom pro nedaleké malé panství žampašské, ale i pro sousední panství kyšperské.

Jan se díky své matce považoval za Čecha. Česky mluvil i psal. Snad právě proto se již za svých pražských právnických studií přiklonil k českému národnímu hnutí a zůstal mu věrný i v době, kdy působil ve státní správě. Psal a publikoval výhradně česky, byť v nevelkém rozsahu. Pro tento životní program získal svou ženu Magdalenu, která se také stala Češkou a vlastenkou na základě své vlastní volby. Rozhodně k tomu nebyla svým rodinným původem, výchovou a prostředím nějak automaticky předurčena.

Národní cítění obou manželů se v našem městě velice prohloubilo a ovlivnilo i společenský život města. Rettig už např. 31. července 1818 psal do vznikajícího Národního muzea v Praze, že v nejbližší době pošle jakousi kopii starého obrazu rytíře Pancíře (majitel hradu Žampach) a nějaké v Ústí nad Orlicí nalezené staré listiny “aby jako dobře smýšlející Čech něčím přispěl Muzeu”.

Velkou roli sehrálo i seznámení s ústeckým rodákem, lékařem a velkým vlastence Františkem Xaverem Korábem. Manželé Rettigovi se stali společně s manžely Andresovými stálými hosty manželů Korábových. Schůzky těchto českých rodin v zahradě "Na Korábově" daly podnět k založení české knihovny v Ústí nad Orlicí. Vznikl zde návrh, aby se vzájemně za každé cizí slovo zapletené do češtiny zaplatil groš a z těchto "pokut" byly zakoupeny české knihy. Vedením knihovny byla pověřena paní Magdalena a knihovna byla umístěna v jejich domácnosti.

S knihovnou jsou spojeny i další osudy, především paní Rettigové. Při výběru českých knih u vydavatele Jana Pospíšila v Hradci Králové se setkala s osvíceneckým knězem J.L. Zieglerem. Ten ji vyzval nejen k publikování jejich literárních pokusů, ale i k používání, jak bylo tehdy mezi vlastenci zvykem, ryzího českého jména a to Dobromila. Od té doby se podepisovala Magdalena Dobromila Rettigová. České jméno v té době přijal i Jan Rettig a to Sudiprav místo původního Alois.

Stejně jako v Přelouči, pokračovala i zde v Ústí nad Orlicí Dobromila Rettigová ve vzdělávání českých dívek a paní nejen ve vedení domácnosti, ale především ve vaření. Školu provozovala v kuchyni manželů Andresových. Jídla, která byla zhotovována podle jejích receptů byla podávána při různých společenských akcích ústecké vlastenecké společnosti. Nejeden návštěvník pochvaloval “kochkumšty” paní radové, přičemž Rettig mnohdy položertem poznamenal “Copak vy, copak vy – vy už to jíte, když je to vyprubírováno, ale na mně se to dřív musí vyprubírovat”.

V našem městě manželé Rettigovi pobývali pouhých šest let. Zde se jejich rodina rozrostla o syna Josefa Ondřeje Liboslava, který se narodil 8.3.1821. Přátelský vlastenecký kroužek, jehož platnými členy v Ústí nad Orlicí manželé Rettigovi byli, se vbrzku po jejich odstěhování rozpadl.

Jan Sudiprav Rettig je dnes zastíněn popularitou své ženy. Té ale jistě dosáhla právě proto, že žila po jeho boku a přijímala jeho české národní cítění. Sám Jan Rettig je autorem řady básní a dvou divadelních her. Mimo této literární činnosti se uplatnil i jako obratný kreslíř a ilustrátor.

Jan Sudiprav Rettig zemřel v Litomyšli 26. července 1844 a zde je i pochován.

text k obr.: Autoportrét z r. 1818.

  

23. července 1919 zemřel v Ústí nad Orlicí dlouholetý ústecký starosta, městský lékař MUDr. František VICENA.

František Vicena se narodil 3. září 1846 v Ústí nad Orlicí čp. 117 rodičům Hynkovi a Pavle Vicenovým. V roce 1849, kdy jeho rodiče odešli k první české divadelní společnosti, převzala jeho výchovu babička Nováková. Prázdniny trávil se svými rodiči a s nimi procestoval skoro celé Čechy a Moravu. Po maturitě se nechal zapsat do semináře, ale na radu a pomoc Jana Nerudy, se kterým se znal z dopisování do časopisu “Obrazy života”, se nechal v říjnu 1867 v Praze zapsat na medicínu. Na doktora všeobecného lékařství byl promován 31. května 1873. Praxi nastoupil v Kostelci nad Černými lesy, kde zastupoval nemocného MUDr. Františka Husu. Po jeho smrti se stal panským lékařem pro lichtenštejnské panství kostelecké a ratajské. 24. listopadu 1873 se oženil s  dcerou dr. Husy. Do rodného města přesídlil s rodinou 29. června 1889 a stal se zde oblíbeným a vyhledávaným lékařem.Ještě než působil v  městském zastupitelstvu prosadil ve městě zřízení nového, hygienicky vyhovujícího, městského hřbitova, který byl veřejnosti předán po vysvěcení v roce 1893. Od roku 1894 působil v městském zastupitelstvu a v květnu 1897 byl zvolen starostou města. Během jeho působení se ve městě vybudoval vodovod, dostavěla se tkalcovská škola, v roce 1902 byla zřízená městská elektrárna. Ulice a náměstí byly opatřeny chodníky a začala se budovat městská kanalizace. Ve funkci ústeckého starosty působil až do roku 1919.

Mimo starost o město se dr. Vicena věnoval i spolkové činnosti. Působil jako starosta ústecké Sokolské jednoty, předseda Okrašlovacího spolku a od roku 1908 i jako předseda místní záložny. Působil i jako účinkující člen Cecilské hudební jednoty.

Ve svém soukromí se věnoval dvěma koníčkům: zahradničení a literatuře, především starým českým dílům.

Pochován je na ústeckém hřbitově. Jeho jménem byla pojmenovala jedna z ústeckých ulic.