Ústecké kalendárium – červen 2004

orthopedic pain management

3. června 1824 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel, hudebník a ředitel kůru Jan Nepomuk JAHODA.

Jan Nepomuk Jahoda se narodil v Ústí nad Orlicí 17.5.1744. Původně byl soukeníkem.V roce 1779, po smrti ředitele kůru Františka Vokurky,(za něhož došlo k úpadku hudebního života v Ústí nad Orlicí), usnesli se zástupci města, že touto funkcí pověří kantora, především dobrého hudebníka. Tehdy byl Jan Jahoda vyzván, aby se v Pardubicích podrobil zkouškám z literárního vyučování a ještě v roce 1779 byl jmenován učitelem. Jan Jahoda ovládal hru na všechny hudební nástroje a svou dobrou vyučovací metodou dokázal vychovat ze svých žáků vynikající hudebníky. Mezi jeho žáky patřil např. Matěj Josef Sychra, kněz, který působil v zámku Žďáru u Nového Města na Moravě, František Martin Pecháček, vynikající skladatel taneční hudby ve Vídni nebo Leopold Jansa, houslový virtuos a hudební skladatel, který působil v mnoha evropských zemích. Jan Nepomuk Jahoda patřil v roce 1803 k zakládajícím členům Cecilské hudební jednoty a stal se jedním z nejaktivnějších členů. Zemřel ve svém rodném městě v nedožitých osmdesátinách. Důvěru, kterou v něj občané kladli, nezklamal a vrátil městu pověst výborných hudebních pedagogů.

Svoji rozsáhlou sbírku hudebnin odkázal Cecilské jednotě s přáním, aby "ta slavná Společnost o zachování téhož hudebního klenotu svou péči vynaložila a s tím též zvelebení hudby docílila".

8. června 1929 se v Ústí nad Orlicí narodil výtvarník, hudebník a divadelní ochotník FRANTIŠEK ŠPAČEK.

František Špaček patřil mezi lidi se širokým nadáním. Své mládí zasvětil muzice. Málokdo ví, že byl nejprve houslistou, teprve později bubeníkem. Sám říkal, že svou těžkou ruku musel svěřit bubnům. Miloval muziku v celé šíři, od swingu a dechovku až po účinkování v Komorním orchestru Jaroslava Kociana či hru na kostelním kůru.

Druhou polovinu svého života věnoval výtvarnému umění. Ve svých obrazech jakoby zveřejňoval svůj bohatý vnitřní svět - na rozdíl od své veselé povahy spíš nostalgický, zamyšlený. Ústecký malíř Josef Šrámek o něm říkal, že je malířem podzimu. Své výtvarné nadání poskytoval i divadelníkům. Byl autorem mnohých výprav a scénických staveb na ústeckém jevišti.

Ke konci života se výtvarné umění, jemu, vyučenému v černém řemesle a dlouholetému technickému úředníku, stalo i povoláním. Pracoval jako výtvarník v podniku Elitex v Ústí nad Orlicí. Výtvarně se podílel i na výstavách ústeckého Městského muzea.

František Špaček zemřel ve Velké Skrovnici 10. května 1993 a pochován je na ústeckém hřbitově.

 

9. června 1864 zemřel v Hradci Králové osvícený kněz a první historik našeho města Jan JANSA.

Jan Jansa se narodil jako syn dědičného rychtáře v Řetové 8. května 1800. V Ústí nad Orlicí se stal kaplanem, od 1. prosince 1836 pak administrátorem a 29. března 1837 byl jmenován děkanem. Byl to osvícený kněz, se širokým rozhledem a bystrým úsudkem.

Guberniálním nařízením z roku 1835 se u nás poprvé přikazovalo povinně vést obecní a farní kroniky. V souladu s tím zakoupil lanškrounský vikář František Kreuzinger pro každou faru vikariátu vázanou knihu. Sepisování pamětní knihy se děkan Jan Jansa věnoval se vzácnou svědomitostí. Zapsal současné události a od pamětníků převzal zprávy o dění nepříliš vzdáleném. Na začátek kroniky napsal rozsáhlý historický úvod, který je vlastně prvním pokusem o vypsání dějin města Ústí nad Orlicí. K napsání využil nejen výsledků svého studia archivních pramenů, ale i soudobé historické regionální literatury. Aby jím psané dějiny byly co nejúplnější, požádal Jan Jansa svého známého Františka Ladislava Heka, aby pro něho pořídil výpisy z lešenských foliantů týkajících se Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí. Tyto opisy a výpisy tvořily dodatek děkanské kroniky. Jansova kronika se stala pozoruhodným dílem, které mělo význam jak pro ústeckou společnost, tak i pro budoucí čtenáře.

V roce 1850 byl Jan Jansa povolán za kanovníka do Hradec Králové a zde také zemřel.

15. června 1904 zemřel v Praze spisovatel, básník a překladatel, právník Bedřich PEŠKA.

Bedřich Peška se narodil jako syn ústeckého mydláře Bedřicha Pešky, který provozoval svoji živnost v čp. 130 (dnes Centrum Praha) 25. října 1820.

Poměrně zámožná rodina poskytla synovi vzdělání většího, než bylo v tehdejší době v měšťanských rodinách obvyklé. Mladý Bedřich studoval nejprve na piaristickém gymnasiu v Litomyšli a později u Augustiniánů v Brně, kde byl jeho profesorem českotřebovský rodák František Matouš Klácel. Právě vliv tohoto filozofa a šiřitele moderních názorů a osvícených myšlenek probudil v něm lásku k české řeči, k české knize a ke všemu českému vůbec. Zde vznikly jeho první literární pokusy, ve kterých byl vliv F.M.Klácela velmi patrný. Už volba pseudonymu ukázala na souvislost, těžko říci, že neúmyslnou. F.M. Klácel psával pod značkou Třebovský a tehdejší práce B. Pešky jsou označeny značkou B.P. Oustecký. Z Brna odešel B. Peška studovat práva do Prahy. Zde se aktivně zúčastnil revolučních bouří v roce 1848.

Po studiích se věnoval praxi u pražského trestního soudu a později v roce 1849

vstoupil do služeb pražského magistrátu. V roce 1850 se oženil s Františkou Havlovou z Prahy. Jeho i rodinu stíhaly časté nemoci, žil v nedobrých a po stránce hmotné v nezajištěných poměrech. Přes tuto nepřízeň osudu se i nadále věnoval literární činnosti.

Hlavní Peškovou literární prací byly povídky, pověsti, básně a pořekadla. V českých časopisech však nalezneme nejen jeho původní práce, ale i překlady z cizí literatury. Jsou to hlavně překlady básní Adama Mickiewicze a bajky Jeana de La Fontaine. Přispíval nejen do Havlíčkovy České včely, Květů, Světozoru, ale také ostrými satirickými básněmi s politickým zaměřením do Humoristických listů. Přeložil do češtiny i 7 libret oper a operet.

Bedřich Peška byl jedním z těch, kdo nenáročně přiložili ruku k rozkvětu českého písemnictví. Byl sice zastíněn velkými básníky obrozenecké doby, ale snaha o povznesení etické a kulturní úrovně národa dovedla zastřít některé nedostatky v jeho literární tvorbě. Když Bedřich Peška v Praze zemřel, sešla se na jeho poslední cestě celá řada lidí, význačných osobností tehdejšího veřejného a kulturního života. Nechyběl ani básník Jaroslav Vrchlický a mladý žurnalista Stanislav Kostka Neumann.

 

22. června 1854 se v Třeboni narodil pedagog, malíř, ústecký hudebník a divadelní ochotník Jan Křtitel KUNSTOVNÝ.

Po vystudování reálky a po absolvování jednoročního učitelského kursu v Soběslavi učil na Táborsku. V roce 1877 složil zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy. Jeho prvním místem bylo Hlinsko v Čechách. Do Ústí nad Orlicí přišel v roce 1878.V našem městě působil nejprve jako učitel ( 1878 – 1919), později jako ředitel bývalé chlapecké školy. Mimo pedagogickou činnost se Jan Křitel Kunstovný věnoval zejména ochotnickému divadlu a potom svému velkému koníčku - kreslířství. Od roku 1890 až do roku 1895 byl jedním z nejaktivnějších členů tehdy "Volného sdružení ochotníků", jehož mateřská scéna byla ve staré “Dolnici” (poz. bývalý hotel Friml, dnes prostor tržnice na podměstí). Uplatnil se nejen jako dovedný malíř dekorací, ale také jako maskér při líčení herců. Když se v roce 1896 "Volné sdružení ochotníků" přeměnilo na spolek "Vicena", stal se jeho prvním režisérem.

Jan Kř. Kunstovný se projevil také jako dramatický autor. V roce 1895 napsal a o rok později uvedl na jeviště výpravnou báchorku pro školní mládež "Čarovné housle". K napsání tohoto dílka jej inspirovaly výkony mladého třináctiletého Jaroslava Kociana, který také vystoupil v hlavní roli při provedení v červenci 1896. Složil také báchorku se zpěvy a tanci “Krakonošova sázka”. Ta byla hrána v Ústí nad Orlicí v roce 1916 a setkala se s velkým ohlasem především u mládeže.

Byl také jedním z těch, kteří žili pro myšlenku vystavět vlastní divadelní budovu. Ve svých dvaaosmdesáti letech se dočkal uskutečnění tohoto snu. V září 1936 se účastnil slavnostního otevření ústeckého divadla. Patřil tehdy mezi nejstarší, ale především mezi nejváženější hosty.

Zvláštní kapitolou života Jana Kř. Kunstovného byla jeho láska v kreslení a malování. Za svůj dlouhý a plodný život vytvořil dlouhou řadu obrázků a kreseb, které zachycující vzhled našeho města na konci 19. století. Jeho zásluhou se tak zachoval budoucím generacím vzácný doklad o tom, jak město vypadalo, ale zejména, jak se postupně měnilo.

Na Jana Kř. Kunstovného – malíře vzpomíná jeho žák Emil Voleský: “ Vynikající postavou mezi učiteli se pro mne stal ředitel školy Kunstovný, který nás učil kreslení. Byl malíř, umělec. Maloval v Ústí a okolí staré domky, chalupy, krajinky. Protože měl chromou pravou ruku, potřeboval žáky, kteří mu nosili malířské nářadí a které současně učil výtvarné výchově.

Mezi jeho pomocníky jsem náležel i já. Učil nás nejen malovat, ale vštěpoval nám i své životní názory, názory umělce, které pevně zakotvily v mé mysli a provázely mne celým životem. Říkával nám při těchto vycházkách, že z nás asi malíři nebudou, ale že by přesto byl moc rád, kdybychom se naučili dívat se na svět i život malířskýma očima. Bude pak pro nás krásnější a radostnější.

Vidím ho před sebou, klidného, rozvážného, vyrovnaného člověka, který dovedl s obdivuhodným zápalem hovořit o kráse skupiny břízek, o chaloupce s doškovou střechou, o zurčícím potůčku se stříbrnými vlnkami, o náladě krajinky v ranním jasu, o podvečerní mlze a o mnoha jiných krásách naší země. Říkával, že většina lidí si těchto nádherných výtvorů přírody ani nevšimne a jsou tak o mnoho ošizeni.

Zdůrazňoval: “Naučíte-li se vidět a vnímat tyto krásy, svět se pro vás stane hezčím, budete bohatší na radosti, i když budete chudí na pozemských statcích. Budete šťastnější, než boháči, dychtící po zisku, kteří se z těchto prostých věcí radovat nedovedou. Budete-li souženi žalem nebo starostmi, jdete do přírody, na kopce, zadívejte se do té krásy kolem a jistě se vám ulehčí, přijdete domů osvěženi, spokojenější. Budete-li milovat přírodu, budete mít rádi i lidi a to je také jeden ze základů pro úspěšné budování vlastního života. Berte si i příklad z přírody, ta není sobecká, ta rozdává své dary všem, kteří si jich dovedou vážit. Nebuďte sobci ani vy.”

(cit. Můj učitel – Jan Křtetel Kunstovný. in. Jiskra Orlicka. 1972, č. 36 a 37.)

Jan Křitel Kunstovný také zpíval v proslulém ústeckém oktetu, v učitelském souboru hrál sólově na flétnu.

Ve sbírkách Městského muzea najdete nejenom jeho kresby a malby, ale i obě autorské divadelní hry. V roce 1994 uspořádalo Městské muzeum výstavu jeho kreseb a u této příležitosti byl vydán katalog a barevné reprodukce čtyř jeho kreseb s názvem Ústecké motivy. Oba materiály jsou v nepatrném množství stále v Městském muzeu k prodeji.

Jan Křtitel Kunstovný zemřel v Ústí nad Orlicí 9. března 1942 a je pochován na ústeckém hřbitově.

30. června 1819 se v Ústí nad Orlicí narodil organizátor hudebního života, hudební skladatel Petr JIRGES.

Petr Jirges se narodil v čp. 178. Po studiích pracoval jako c.k. okresní stavební inženýr v Klatovech. Zde, společně s Antonínem Faflem a Aloisem Vojtěchem Šmilovským , v roce 1861 založil pěvecký spolek Šumavan a stal se jeho sbormistrem. Za svého pobytu v Plzni spolupracoval s Hynkem Pallou ve sboru Hlahol. Na sklonku života žil v Táboře, kde také v nedožitých šedesátinách 15. dubna 1879 zemřel. Petr Jirges je autorem ve své době velice oblíbené skladby pro mužský sbor “Píseň Šumava”, dále “Jede mladík na svém koni” a nebo “Touha cikánů”.

Petr Jirges si ve všech místech svého působení získal značnou oblibu a zasloužil se o rozvoj místních zpěváckých spolků. Ve Strakonicích byl např. jmenován čestným členem zpěváckého spolku Zvon. V roce 1865 byl jmenován i čestným členem Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí.