Ústecké kalendárium – březen 2006

 

3. března 1901 se narodila úspěšná ústecká herečka, režisérka a dlouholetá členka ochotnického Divadelního souboru Vicena Marie AVRATOVÁ.

Její jméno patří nerozlučně k historii ústeckého divadla. Když spatřila světlo světa, bylo souboru Vicena pouhých pět let. Netrvalo však dlouho a v kronice souboru se ocitl zápis, že slečna Mařenka Janáková účinkovala v dubnu 1919 ve hře K. Fořta „Z českých mlýnů“ , jako členka pěveckého sboru. Následovala role víly v Ptáčkově „Amorově žertu“ a první větší role Julie ve hře „Deskový statek“. Kronikář zde uvedl, že po zdařilém výkonu v této hře byla přijata za členku spolku Vicena. Pak již následovala jedna role za druhou. Některé z těchto rolí byly zmíněny v kronice s poznámkou v kronice „hrála procítěně, roztomile“ apod.

V roce 1922 se provdala a na nějaký čas opustila divadelní scénu. Vrátila se až v roce 1935 aby znova prožívala se souborem všechna vítězství i prohry, chvíle štěstí i smutku. V září 1936 účinkovala ve Smetanově „Tajemství“ při otevření budovy Divadla v Ústí nad Orlicí. V roce 1939 ve hře Červánky oslavila své padesáté jubilejní vystoupení. Ve smutných válečných letech režírovala Tylovu „Paličovou dceru“, Jiráskova „Otce“, „Morálku paní Dulské“, Vrchlického „Noc na Karlštejně“, Ibsenovu „Hedu Gablerovou“ a řadu dalších her.

Co jí síly stačily, pomáhala udržovat české divadlo při životě v dobách nejtěžších, kdy se stávalo úžasnou posilou pro všechny k překonání období nacistické okupace. Za tuto práci byla pro Marii Avratovou největší odměnou titulní role matky ve stejnojmenné hře Karla Čapka. Touto hrou zahájili ústečtí ochotníci svojí činnost po osvobození v roce 1945.

V roce 1947 oslavila své sté jubilejní vystoupení. K jejím nezapomenutelným rolím patřila např. babička ve stejnojmenné inscenaci B. Němcové v roce 1955, Hlubinová ze Šrámkova „Měsíce nad řekou“, či slečna Elis z Jiráskovy „Filosofické historie“.

Marie Avratová se svými 241 vystoupeními a 25 režijními pracemi stala nejúspěšnější a nejaktivnější členkou v historii divadelního souboru Vicena. Za těmito čísly se však skrývá stovky a stovky hodin poctivé práce nejen pro ochotnické divadlo, ale především pro diváka.

Dlouholetá ochotnická činnost Marie Avratové byla po zásluze oceněna u příležitosti jejích osmdesátých narozenin v roce 1981, kdy ji byl udělen Zlatý odznak Svazu českých divadelních ochotníků v Praze.

Marie Avratová zemřela v Ústí nad Orlicí 5. července 1993.

foto výřez ze skupinové fotografie datované 16.11.1940. : ( MM ÚO, fond fotografie, inv. č. F5279)

8. března 1821 se v Ústí nad Orlicí narodil přírodovědec a pedagog , kněz Josef Ondřej Liboslav RETTIG.

Josef se narodil jako poslední dítě manželů Jana Aloise Sudiprava Rettiga a Magdaleny Dobromily Rettigové. Patřil mezi vzorné žáky městské školy i piaristického gymnázia, které začal navštěvovat ještě v Rychnově nad Kněžnou. Vyšší gymnázium vystudoval v letech 1836-1838 v Litomyšli. V roce 1840 pak úspěšně ukončil také dvě třídy litomyšlské piaristické filozofie.

Po ukončení filozofických studií vstoupil do piaristického řádu a rozhodl se pro učitelské povolání. Noviciát si mladý Rettig, který přijal řeholní jméno Ondřej, odbyl v Lipníku nad Bečvou. Po dvouletém studiu bohosloví a kreslení v Praze, byl poslán do učitelské praxe. První dvě léta (1843-1845) vyučoval na hlavní škole v Litomyšli. Poté učil rok v Hustopečích na Moravě a další rok v Bruntále ve Slezsku. Léta 1847-1848 trávil znovu v Praze jako student teologie. Ordinován

(vysvěcen za kněze) byl v červenci 1848.

Jeho další životní dráhu určovala především řeholní kázeň. Byl poslán do Českých Budějovic, kde ve školním roce 1848-1949 učil druhou třídu hlavní školy a zároveň byl profesorem geometrie, krasopisu a kreslení na škole pro vzdělání učitelů (piaristický učitelský ústav). Od roku 1849 plných osmnáct let působil jako profesor na piaristické hlavní škole a následně na reálce v Kroměříži. Vyučoval kreslení, krasopis a přírodopis.

Na rozdíl od domácí duchovědné a literární tradice ho jeho osobní zájmy vedly k přírodním vědám. Zabýval se zejména meteorologií, mineralogií a zoologií. Byl členem řady přírodovědeckých učených společností, jako byla Přírodovědná společnost Lotos v Praze a v Brně. Spolupracoval s vídeňským Geologickým ústavem a byl dopisovatelem Meteorologického ústavu ve Vídni aj. Mnohaletou soustavnou prací zpracoval podrobně zejména mineralogii a entomologii širokého okolí Kroměříže.

Josef Ondřej L. Rettig rád cestoval a poznával cizí země. Dokud žila jeho sestra Jindřiška, prožíval vždy část svých prázdnin u ní v Mnichově, další týdny věnoval cestám po Bavorsku, několikrát byl v Itálii a jednou si dokonce zajel do Španělska. Všude pozoroval zvířenu a sbíral hmyz, zejména brouky, k doplňování svých rozsáhlých a cenných sbírek.

Při jeho velkých odborných znalostech by bylo samozřejmostí, aby výsledky své badatelské práce otiskoval jako přírodovědné články, pojednání, studie i zprávy ve vědeckých časopisech a sbornících, ale dosud se nepodařilo jeho vědecké práce objevit. Známé je pouze jeho jediné literární dílo, divadelní hra „Sňatek ze žertu“, veselohra o třech jednáních. Hra vyšla tiskem v Jičíně v roce 1841 a její autorství bylo mylně připisováno jeho otci.

Ačkoliv se osobně zabýval jenom přírodními vědami, byl už od roku 1850 členem Matice české při Národním muzeu, která vydávala jak staročeské literární památky tak také moderní vědeckou literaturu v češtině. Číslo jeho členské legitimace bylo 2.927. Stal se také členem Moravské národní jednoty. Ani jako pedagog nezapřel výchovu ve vlastenecky velmi angažované rodině. Českost neodkládal ani ve škole, žákům zdůrazňoval hodnotu české národní myšlenky, vštěpoval jim pevné národní vědomí a lásku k mateřštině, a to nejen proklamativně, ale i v praxi. Dbal na používání správné češtiny, požadoval, aby se např. studenti učili náboženství česky a aby také při zkoušení česky odpovídali. Jako vyučující rovněž vítal, když se studenti i jiným předmětům učili česky nikoliv německy.

Od podzimu 1867 byl Josef Rettig jmenován rektorem nově zřízeného ústavu - piaristické koleje a nižší reálky v Nepomuku jižně od Plzně. Působil zároveň jako ředitel a katecheta nižší reálky a hlavní školy i obecné školy. Přes spousty práce s nově budovaným ústavem, vyučováním a inspektorskou činností, kterou byl pověřen i pro sousední klatovský okres, si i tady našel čas na pravidelná meteorologická pozorování a milovanou mineralogii.

1. července 1871 Josef Ondřej Liboslav Rettig podlehl dlouhodobé srdeční chorobě. Byl jako první pohřben do společného hrobu členů piaristické koleje v Nepomuku.

Prof. P. Ondřej Josef Liboslav Rettig patřil ve své době bezesporu mezi nejlepší pedagogy a významné přírodovědce a zařadil se, jistě právem, mezi významné ústecké rodáky na které by se nemělo zapomínat.

Foto in. Johanides, Josef: Magdalena Dobromila Rettigová. Rychnov n. K. Městský úřad 1995, s. 206

 

 

 

11. března 1981 zemřel v Ostravě akademický malíř a grafik Quido Roman KOCIAN.

Quido Roman Kocian se narodil 4. března 1908 v Hořicích v Podkrkonoší v rodině ústeckého rodáka, sochaře Quida Tomáše Kociana. Umělecké prostředí ve kterém vyrůstal, mělo nepochybně vliv na volbu jeho povolání. Po absolvování reálky v Nové Pace odešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy. Užité a monumentální malířství studoval u prof. A. Hofbauera, monumentální a ilustrační grafiku u prof. J. Bendy a mozaiku u prof. St. Ulmana. Studia ukončil v roce 1939.

Roman Kocian začal malovat na konci dvacátých let a ne náhodou jedním z prvních jeho obrazů byl otcův portrét. Jeho první díla byla inspirována proletářskou literaturou a poezií, což samo o sobě svědčí o hluboké zaujatosti životem v jeho nejprostší a nejvšednější podobě. Dalším inspiračním zdrojem jeho obrazů bylo Slovensko a Podkarpatská Rus, kam v letech 1935-1939 podnikal studijní cesty. Na Slovensku prožil svá vojenská léta a z Levoče pocházela i jeho manželka Vilma.

Dílo Q. Romana Kociana je velmi rozsáhlé.Významným rysem byla malířova snaha tvořit námětově ucelené skupiny. První z nich se jmenuje Píseň o městu Praze, dále Cyklus komediantský, Mé Hořice v Podkrkonoší, Tudy chodíval K. V. Rais, Krajina české balady a snad nejpočetnější Ústecké motivy a Píseň o tkalcovské práci, ve kterých se vrátil do starého domova svého rodu, kam také po celý svůj život velice rád zajížděl. Z dalších cyklů je to např. Ostravská píseň, Tatranský cyklus, Po stopách Jiráskova bratrstva, Cyklus dukelský. Závěrečný cyklus - Aby lidé žili jako květiny, vyjadřuje celou moudrost Kocianova výtvarného díla. Ze smutku a sklíčenosti utíkal do plného světla a barevného záření, do světa motýlů a květů, aby mohl vyslovit své přesvědčení –

"Tak byste, lidi, mohli žít ... jen na vás záleží."

Q. Roman Kociana strávil poslední dny svého života v Ostravě, kam se provdala jeho jediná dcera. Zde také zemřel.

S dílem Quida Roman Kocina se ústečtí občané mohli seznámit na výstavě Ústecké motivy, kterou připravilo Městské muzeum v roce 1994. V prvním patře budovy Městského úřadu si můžete prohlédnout jeho dílo - mozaikovou pamětní desku sochaře Quida Tomáše Kociana, která byla původně umístěna na rodném domku jeho otce v Čelakovského ul. čp. 388 a odkud byla v roce 1997 přemístěna.

Ve sbírkách Městského muzea je uložen např. jeho autoportrét, portrét otce Q. Tomáše Kociana, portrét jeho babičky Amálie Kocianové, portrét strýce Jaroslava Kociana, dále obrazy Stará dřevěná fara z průčelí, Chaloupky se zahradami u Lukesova domku, U československé modlitebny, Chaloupky a dřevěné ploty s Kubincovým kopcem, Motiv z Riegrových sadů s rodným domkem sochaře Q.T. Kociana, Fontána v Riegrových sadech.

foto: autoportrét, MM ÚO, fond obrazy, inv. č. 19A137; foto in. Quido Roman Kocian 4.3.1908 – 11.3.1981, sign. KR 564.

 

 

12. března 1891 se v Ústí nad Orlicí narodil člen protifašistického odboje, právník JUDr. František Vicena.

Jeho otec byl truhlářem v Ústí nad Orlicí a jeho dědeček, také František, byl mladším bratrem herce Hynka Viceny. František vystudoval práva v Praze a po studiích byl na krátkou dobu zaměstnám u okresní správní komise v Ústí nad Orlicí a krátce jako praktikant u ústeckého Okresního soudu. Od 1. 6. 1919 pracoval u politické správy na ústeckém Okresním úřadě a od prosince 1928 působil jako zástupce přednosty Okresního úřadu v Lanškrouně. Od roku 1934 ve stejné funkci v Jičíně a od dubna 1939 již jako přednosta Okresního úřadu v Jilemnici a od 1.5. 1941 jako přednosta Okresního úřadu v Mladé Boleslavi.

Na jaře roku 1939 se František Vicena zapojil v Jilemnici do protifašistického odboje. Byl členem v organizace „Národní odboj“, která byla součástí „Obrany národa“, spolupracoval s okresním velitelem ON pplk. Aloisem Štroblem. 20. listopadu 1941 z obav před zatčením a před nelidskými výslechy, při kterých by mohl prozradit své spolupracovníky, spáchal skokem pod vlak na železniční trati u Čejetiček (dnes součást Mladé Boleslavi) sebevraždu.

Jeho zásluh bylo vzpomenuto 1.12.1946 při pietní slavnosti v místech, kde skončil svůj život. V těchto místech byl později zřízen malý pomníček. Ten zde stojí dodnes.

 

 

21. března 1826 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog, muzikant a hudební skladatel Alois HNILIČKA.

Narodil se v rodině ústeckého učitele Františka Hniličky. První základy hudebního vzdělání získal u svého otce. Hrál na housle, klavír a zpíval. Zpíval svým dětským sopránem tak dobře, že byl ve svých deseti letech přijat jako fundatista do augustiniánského kláštera v Brně, kde současně studoval na nižší reálce. Zatím co jeho spolužákovi J.L. Lukesovi se stal zpěv životním osudem, ztratil Alois v době dospívání svůj hlas natolik, že se už v roce 1840 vrátil do rodného Ústí.

Přesto, že v době brněnského pobytu získal značnou dokonalost ve hře na housle, věnoval se doma, pod otcovým vedením, hře na varhany a různé dechové nástroje. V roce 1843 odjel do Prahy. Zde navštěvoval Vzornou hlavní školu na Malé Straně. Současně byl i žákem varhanické školy za ředitelování K. F. Píče a pod vedením profesora F. Blažka. O velikosti talentu A. Hniličky svědčí skutečnost, že již ve druhém ročníku získal třetí cenu v soutěži žáků školy. Není proto divu, že mu bylo svěřena funkce zástupce varhaníka v klášteře v Emauzích. Tento významný klášter byl jedním ze středisek pražského hudebního a kulturního života své doby.

V roce 1845 však Alois Hnilička Prahu opustil a podle otcova přání absolvoval jednoroční učitelský kurs v Hradci Králové. Stal se podučitelem a varhaníkem postupně v Mladkově, Heřmanicích, České Rybné, Dolní Čermné, Žamberku a od roku 1847 ve svém rodném Ústí nad Orlicí.

Dostupné prameny neuvádějí, kde Alois Hnilička studoval skladbu, avšak již během učitelského kurzu v Hradci Králové se objevili jeho první vlastní skladby. Po dokončení studia věnoval skladbě veškerý volný čas. Velmi pozorně se zajímal o díla Haydna, Mozarta a Beethovena. Zvláště Haydn vyhovoval Aloisově mentalitě. Byl patrně mocnou inspirací k prvnímu českému oratoriu "Ztracený ráj" op. 14 s textem zpracovaným heřmanickým farářem Antonínem Lukeslem, podle básně slavného anglického spisovatele J. Miltona. Skladba byla pod taktovkou mladého, teprve dvaceti čtyřletého autora provedena 16. září 1851 v Ústí nad Orlicí.

Další Hniličkova tvorba obsahovala různé církevní skladby a skladby pro komorní soubory a kvarteta. Všechny skladby vzbudily značnou pozornost v pražském hudebním světě. V roce 1858 byla v Praze provedena první Hniličkova symfonie D - dur op. 52. Pochvalné kritiky v časopise Lumír označily autora jako skutečný talent a cit. " ... a nemýlíme se tvrdíce, že by symfonie jeho za časů Haydnových velké podivení vzbudila."

Zvláštní cenu obdržel Alois Hnilička za kantátu k slavnosti založení Národního divadla v Praze a za slavnostní sbor k odhalení pomníku Josefa Jungmanna. Zvláštní vyznamenání se mu dostalo ve Vysokém Mýtě 19.7.1863, kdy jeho skladbu pro mužský sbor "Lovecká" řídil sám Bedřich Smetana.

V roce 1863 přijal Alois Hnilička místo varhaníka a kapelníka v Chrudimi. Na své rodné město nikdy nezapomněl. Vřelý a upřímný vztah k ústecké Cecilské hudební jednotě a k městu Ústí nad Orlicí projevil svými skladbami, komponovanými k slavnosti 100. výročí založení této Jednoty v roce 1903 a svými dvěma posledními skladbami, které byly v Ústí provedeny 22. listopadu 1909. Alois Hnilička složil celkem 216 hudebních skladeb. Několik jeho skladeb je uloženo ve sbírkách Městského muzea.

Alois Hnilička zemřel 10. listopadu 1909 v Chrudimi. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

foto: Městské muzeum Ústí nad Orlicí, fond fotografie, inv. č. F5207

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea