Ústecké kalendárium – duben 2006

 

3. dubna 1911 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog a entomolog Oldřich MAREK.

Obecnou a měšťanskou školu absolvoval v Dolní Čermné. V roce 1931 odmaturoval na reálce v České Třebové a posléze odešel učit na Slovensko. Mimo jiné působil např. v Trnavě, Stakčíně, Smolníku. Zkoušku učitelské způsobilosti pro obecné školy složil v Prešově.

Po rozpadu Československa v roce 1938 byl nucen Slovensko opustit a vrátil se do Čech. V letech 1938 – 1945 učil postupně ve Slatině v okrese Moravská Třebová, v Liticích nad Orlicí a v Dolní Čermné. V roce 1941 složil v Hradci Králové zkoušku učitelské způsobilosti II. stupně pro výuku předmětů matematiky, fyziky, chemie a přírodopisu. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil 12. listopadu 1945 na měšťanskou školu v Žamberku, kde vyučoval až do roku 1971, kdy odešel do důchodu.

Oldřich Marek patřil mezi významné československé entomology. Členem

Československé společnosti entomologické byl již od roku 1940. Věnoval se broukům a svá studia zaměřil zejména na čeleď Nitidulidae, tj. Lesknákovití (pozn. brouci menší než 5 mm, kteří se živí např. vytékající šťávou stromů, pylem, ale také larvami kůrovců jako Lesklec tenký a nebo Blýskáček řepkový) z palearktické oblasti a Jižní Ameriky. Nezapomínal, ale ani na ostatní druhy. Své výzkumy prováděl v oblasti Orlických hor a Podorlicka. Podrobně zpracoval např. broučí faunu žamberského parku.

Oldřicha Marka však provázela také mezinárodní pověst. Určoval a zpracovával velké sbírky brouků čeledi Nitidulidae ze zásilek nejen jednotlivých sběratelů, ale také institucí, muzeí a univerzit z Jižní Ameriky (Venezuela, Brazílie, Argentina a Equador).

Vedle výzkumu entomofauny byla velkým přínosem Oldřicha Marka také jeho pedagogická práce. Od poloviny padesátých let vedl entomologickou sekci při Krajském domu pionýrů v Hradci Králové, později entomologický zájmový útvar při Okresním domu pionýrů a mládeže v Ústí nad Orlicí.

Oldřich Marek závěry své vědecké práce publikoval téměř pravidelně. Jeho první odborný text vyšel v časopise Věda přírodní, ročník 1943/1944. Naopak, mezi jeho poslední publikace pak patří příspěvek „Malinovníkovití a lesknáčkovití brouci“. Tento vyšel v roce 1977 jako kapitola v publikaci „Příroda Orlických hor a Podorlicka“.

Oldřich Marek zemřel v Žamberku 26. prosince 1986.

(Foto: in. Vlastivědný sborník. Ústí nad Orlicí 2001. s. 18.)

 

 

5. dubna 1991 zemřel v Praze český prozaik, scénárista, překladatel a publicista Jiří MUCHA.

Jiří Mucha, syn českého malíře světového významu Alfonse Muchy se narodil v Praze 12. března 1915.

Po celý svůj život s neumdlévající pílí a historickou důsledností vyhledával, shromažďoval a studoval materiály týkající se života a díla jeho otce. Vydal tři zevrubné biografické studie o Alfonsu Muchovi. První vyšla v německém a anglickém jazyce pod názvem „Alphonse Mucha, mistr Art Nouveau“. Druhá v roce 1969 s názvem „Kankán se svatozáří“ a třetí „Alfons Mucha“ v roce 1982. A právě tato, posledně jmenovaná ,kniha nás přivádí do naše města.

Alfons Mucha své poslední školní prázdniny trávil u svého spolužáka ze studií Julka Štantejského v Ústí nad Orlicí.

Cit. „Jelo se celou noc“, vyprávěl, „a přijeli jsme z Brna na Oušť o čtvrté hodině ráno. Vylezeme na nádraží a jdeme k městu. U jednoho pekaře Julek zabouchal na okenici a dostali jsme čerstvé peciválky, malinké bochánky. Za čtyrák jsme jich dostali pět. A šli jsme k božím mukám a tam jsme vyčkali do plného dne. Potom jsme šli k Julkově mamince. A večer do hospody. Julek tam měl mnoho známých. Půllitr piva byl za čtyři krejcary. Čtrnáct dní jsme se měli moc dobře. Sousedé nám nejednou koupili každému půllitr. Ten život v Oušti a v Brně, to byl veliký rozdíl. Julek všechno platil. Jednou jsem na něho udeřil: Odkud náš tolik peněz? A on mi povídá: Víš, musím ti to povědět, protože jsi mi ze svého dával v Brně víc, nežli sis sám nechával. Já jsem na půdě kostela nešel pod střechou staré cínové svícny. Prodal jsem je za ty peníze jsem koupil lístky na Oušť a ještě mi zbylo. Julek za ty staré svícny musel dostat hodně peněz. Padly na oběť našemu přátelství…“

Ústí však zahrálo ještě jinou úlohu, než byl úkryt po vyhazovu z gymnázia. Při nejbližší příležitosti zavedl Julek Alfonse do kostela. "Už zevnějškem budova lákala svou jednoduchou, ale velmi vkusnou lucernou, ale vnitřek byl teprve překvapení. Ponejprv viděl jsem nástěnné malby. Celý strop byl pokryt krásnými malbami narození Páně s anděly, jejichž perutě rámovaly celé to dějství. Ale jaké barvy, jaká harmonie. Julek mne nemohl odtrhnout od pozorování těch zázraků. ,Kdo to maloval?‘ ptal jsem se Julka. ,Umlauf ‘, odbyl mě Julek, ale když viděl, že jsem chycen obrazy, dodal: ,Víš, to je náš ústecký malíř. Také v Praze, v jezuitském kostele, má celou řadu obrazů o marnotratném synu. Já je neviděl, ale jsou prý překrásné.‘ Po těchto poznámkách Julkových celá osobnost malíře Umlaufa rostla a rostla, až se mimoděk spojila v mé fantazii s okřídlenými cherubíny a stádem pasoucích se vepříků, snících o plném korytu. Ten hluboký dojem mne provázel po celý život a vždycky, kdykoliv jsem měl čas, zastavil jsem se v Praze na Karlově náměstí, abych se u svatého Ignáce poklonil svému učiteli."

Pobyt v Ústí pro něj byl mnohostranně plodný. Každého večera se v hospodě u Cimprichů shromažďovali místní obyvatelé a on jednoho po druhém kreslil. Malířství se pro něj pomalu stávalo řemeslem. Setkání s Umlaufem, posledním nositelem barokní tradice, a hlavně to, že byl se studiem konec, ho postavilo před nutnost, něco podniknout. Než jeho pobyt v Ústí nad Orlicí skončil, byl pevně rozhodnut věnovat se malířskému povolání.“ Konec cit.

Jiří Mucha zahájil studia na pražské lékařské a filosofické fakultě. Ta byla však válkou přerušena. Odešel do Francie a odtud dopisoval do Lidových novin. Po porážce Francie odešel do Anglie a stal se důstojníkem letectva a válečným zpravodajem BBC. Své zážitky z této doby zúročil ve válečném deníku „Oheň proti ohni“. Od roku 1945 žil opět v Praze a pracoval jako novinář. V této době vydal román „Most“, „Spálená země“ a Válka pokračuje“. V roce 1951 byl na základě falešného obvinění ze špionáže odsouzen na šest let vězení a práce v dolech. Po amnestii v roce 1955 působil jako scénárista na Barrandově. Překládal z angličtiny a francouzštiny, cestoval a především psal. Mezi jeho další díla patří „Pravděpodobná tvář“, Černý a bílý New York“, „Lloydova hlava“ a „ Podivné lásky“, ve kterém vzpomíná na citový vztah k hudební skladatelce Vítězslavě Kaprálové, své první ženě.

V letech 1999 – 2001 vycházely v nakladatelství Eminent v Praze jeho sebrané spisy. K některým dílům napsal předmluvu publicista a ústecký rodák Stanislav Motl. Tři romány s tímto úvodem jsou uloženy ve sbírkách muzea. Jedná se o romány Spálená setba, Most a Problémy nadporučíka Kappa.

(Foto: in, Universum všeobecná encyklopedie)

 

10. dubna 1911 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř, krajinář, ing. architekt Jaroslav SUCHOMEL.

Narodil se v malebné ústecké chaloupce s číslem 149. V roce 1929 maturoval na reálce v České Třebové. Ve studiu pak pokračoval na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství. Tam absolvoval u malíře prof. Oldřicha Blažíčka krajinářství a figurální kreslení. Modelování pak u sochaře prof. H. Folkamana. Až do svého odchodu do důchodu působil Jaroslav Suchomel na Kladně.

V roce 1972 se vrátil se svojí manželkou zpět do svého rodného domku a plně se věnoval svému velkému koníčku, malování.

Již před návratem do Ústí se Jaroslav Suchomel na svůj pobyt v rodném městě velice těšil. Přál si, aby mohl společně se svým bratrem Bohumírem – profesorem kreslení - opět malovat tak, jak tomu bývalo v dětství.

Bohužel, jeho bratr předčasně zemřel ještě před jeho příchodem. Přesto se Jaroslavovi podařilo navázat na své vzpomínky z dětství a na hodiny strávené s ústeckými malíři – amatéry O. Teklem, Jaroslavem Čadou, Františkem Štanclem, V. Kovářem a dalšími. S těmito umělci chodil již jako dvanáctiletý po sobotách a nedělích malovat. Nutno dodat, že již v tomto věku vystavoval. A vlastně i později, už jako zralý malíř, obesílal svými díly všechny pořádané „ústecké salóny“. A to až do roku 1945.

Jaroslav Suchomel během života poznal, že patří tam, kde se narodil. Právě proto se vrátil zpět do kraje podorlické Písečné, ke svému rodnému městu a jeho krásnému okolí. Svým výtvarným dílem se zařadil mezi řadu „malířů orlického kraje“.

Zúčastnil se společných výstav v Ústí nad Orlicí, Vysokém Mýtě, Králíkách, Letohradu, Hradci Králové a v Kladně. V roce 1978 uspořádal samostatnou výstavu ve svém oblíbeném malířském terénu v Písečné. V roce 2004 připravil Klub přátel umění a Městské muzeum v Ústí nad Orlicí samostatnou výstavu věnovanou jeho tvorbě a tvorbě jeho bratra Bohumíra.

Jaroslav Suchomel zemřel v Ústí nad Orlicí 30. ledna 1989.

(Foto: soukr. sbírka)

 

 

 

 

 

29. dubna 1886 se ve Vlašimi narodil český architekt, projektant a urbanista Kamil ROŠKOT.

Kamil Roškot vystudoval Gymnázium v Praze na Křemencově ulici. Ve studiu pak pokračoval na Německé vysoké škole technické v Praze. Tam studoval stavitelství. Zároveň s tímto externě architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po ukončení těchto studií zahájil také studia filozofie a dějin umění na pražské Univerzitě Karlově a kresby u prof. Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze. První světovou válku prožil ve válečných službách v rakousko-uherské armádě na srbské a ruské frontě.

Po válce, ve věku fyzické a duševní zralosti, se na AVU vrátil a začal studovat architekturu u profesora Jana Kotěry. Bohaté životní zkušenosti a krásná spolupráce s milovaným učitelem urychlila jeho cestu k vlastnímu názoru a k osobité koncepci. Jeho tvorba se vyvíjela bez výkyvů a s charakteristickou osobitostí. Mezi jeho první díla patří návrh na budovu Státní galerie v Praze, projekt na pražskou Úrazovou pojišťovnu a na Palác Společnosti národů v Ženevě. Na přelomu dvacátých a třicátých let vytvořil návrhy na budovu parlamentu na Letné a Ministerstva veřejných prací v Petrské čtvrti, kterými se snažil řešit zásadní pražské urbanistické problémy. V roce 1927 získal zlatou medaili veletrhů v Miláně za stavbu československého pavilónu. Roku 1928 se stal zakládajícím členem a předsedou Asociace akademických architektů. Podle jeho návrhu byla v letech 1933 - 34 provedena úprava královské hrobky v kryptě katedrály sv. Víta.

Vrcholem jeho díla byly realizace dvou projektů, a to: budova divadla v Ústí nad Orlicí a československý pavilon na světové výstavě v New Yorku. Oba návrhy mu zajistily ve vývoji české moderní architektury provždy vynikající postavení. 5. července 1935 se Kamil Roškot zúčastnil slavnostního položení základního kamene budovy divadla v Ústí nad Orlicí.

V roce 1939 se oženil s akademickou malířkou Helenou Broftovou-Piťhovou. V závěru druhé světové války byly chvíle radosti z blížící se svobody vystřídány obavami o zdraví a předtuchou blížící se smrti. Architekt pochyboval, že se dočká uskutečnění plánovaných velkých staveb.

Kamil Roškot zemřel 12. července 1945 v Paříži. V roce 1947 mu byla udělena státní cena in memoriam za celoživotní architektonické dílo.

Ústecká veřejnost měla možnost se seznámit s jeho dílem v roce 1981, kdy JZK ROH ve spolupráci s Národním technickým muzeem v Praze připravil v interiéru budovy ústeckého divadla výstavu z jeho tvorby. Rozhodnutím Městské rady ze dne 15. března 1994 bylo toto divadlo po něm pojmenováno.

(Foto: Černým Fr. M. – Šlapeta,Vladimír. Kamil Roškot 1886 – 1945. frontispis)

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea