Ústecké kalendárium – červenec 2006

1. července 1886 se v Ústí nad Orlicí narodil představitel československé umělecko-historické vědy, římskokatolický kněz, vysokoškolský profesor ThDr. a PhDr. Josef CIBULKA.

Josef Cibulka se narodil v domě čp. 196. Čtyři třídy obecné školy vychodil v Ústí nad Orlicí, jednu v německé škole v Lanškrouně stejně jako nižší gymnázium. Vyšší gymnázium studoval v Litomyšli, které ukončil v roce 1905 maturitní zkouškou. Po maturitě studoval theologii v Římě. Po návratu do vlasti, mimo jiných kněžských povinností, přednášel dějiny církevního zpěvu a hudby a církevního výtvarného umění na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. V letech 1916 – 1917 pokračoval ve studiu na theologické a filosofické fakultě vídeňské university. V roce 1919 byl jmenován mimořádným profesorem dějin církevního umění a křesťanské archeologie na právě zřízené bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Od roku 1922 potom mimořádným a od roku 1926 řádným profesorem na Karlově univerzitě v Praze. V letech 1923 – 1925 přednášel dějiny umění i na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze a od roku 1927 – 1950 i na filosofické fakultě Karlovy univerzity. Posléze až do roku 1960, kdy odešel na odpočinek, přednášel na římskokatolické cyrilometodějské fakultě v Praze.

Od února 1939 do června 1945, v době uzavření vysokých škol, působil jako ředitel Národní galerie v Praze. Před nacistickým zcizením se mu podařilo pro náš stát zachránit nejen sbírky galerie, ale i mnoho jiných uměleckých předmětů, které formou deponátů shromažďoval ze zrušených institucí a ze soukromých sbírek persekvovaných osob.

Přes všechny pedagogické úspěchy však jeho hlavní činnost byla vědecká práce v oboru starého světového a národního umění. Ta proslavila Josefa Cibulku ve světě i u nás tak, že jeho jméno bylo spojováno jen se superlativy a v rozsáhlém vědeckém světě vyslovováno jen s úctou a obdivem. Už v roce 1935 mu president Francouzské republiky udělil důstojnický kříž Čestné legie za zásluhy o lidstvo. V roce 1946 předsedal ustavujícímu zasedání UNESCO v Paříži – světové sekci pro archívy, knihovny a muzea. Byl dlouholetým sekretářem a od roku 1946 členem výboru ICOM (mezinárodní muzejní rada).

Je autorem mnoha vědeckých prací. Pro náš region je významný jeho „Soupis památek historických a uměleckých v okresu Lanškrounském“, který vypracoval v polovině dvacátých let se svým žákem architektem Janem Sokolem. Knižně vydala Archeologická komise při České akademii věd a umění v roce 1935.

Josef Cibulka se zabýval i studiem Korunovačních klenotů. Podílel se na jejich prvním vystavení v roce 1929 a před jejich uložením po okupaci v říjnu 1945, posuzoval jejich pravost a stal se držitelem jednoho ze sedmi klíčů.

Žádný z rozsáhlých výzkumů a ani žádné stavební opravy na Pražském hradě se neobešly bez jeho účasti. Na úpravě hrobky českých králů se setkal s architektem Kamilem Roškotem. Spolupráce přerostla v osobní přátelství, ze kterého mělo užitek i naše město. Jako odborný poradce Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí doporučil vyhlásit užší soutěž mezi ústeckým architektem Jaroslavem Radechovským a tímto pražským architektem. Odborná komise, kterou sestavil z tehdejších nejlepších československých architektů, jednoznačně doporučila návrh Kamila Roškota. Ten byl na svojí dobu odvážný a mezi členy družstva vyvolal neshody. Josef Cibulka až tvrdohlavě prosazoval realizaci právě tohoto moderního návrhu.

Při pohledu na budovu Roškotova divadla, dnešní, ale i budoucí generace jistě ocení právě to, že se Cibulkova znalost umění minulých věků obdivuhodně spojila s porozuměním výtvarného umění nejmodernějšího.

Josef Cibulka zemřel ve svém pražském bytě 2. dubna 1968 . Jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově.

 

 

4. července 1906 se v Ústí nad Orlicí narodil letec, příslušník československého zahraničního letectva, plukovník Josef Bohdan MIKULÁŠTÍK.

Narodil na ústecké faře Jednoty bratrské, kde jeho otec působil jako farář. Obecnou školu vychodil v Potštejně, reálné gymnázium v Rychnově nad Kněžnou. Studia však nedokončil. Začal pracovat ve výrobně kartáčů, později jako skladník v továrně na výrobu pian v Potštejně. Vyučil se obchodním příručím v oboru módním, střižním a galanterním. 1. října 1926 odešel na vojnu do leteckého učiliště v Prostějově. Absolvoval několik leteckých kurzů a zůstal zde až do 1. dubna 1931, kdy byl v hodnosti četaře propuštěn do civilu.

Vrátil se zpět do Ústí a otevřel si v dnešní ulici J. Kociana obchod se sportovními potřebami. Zapojil se do práce v Sokole a stál se průkopníkem bezmotorového létání v Ústí. Po roce 1935 se zařadil mezi přední organizátory a instruktory Masarykovy letecké ligy v Ústí nad Orlicí. Létat jezdil i na letiště do Pardubic.

Po obsazení republiky odešel do exilu. Přes složitou a náročnou cestu přes Polsko, Rusko a Turecko se dostal do Anglie. 25. června 1941 byl jako letec přijat za příslušníka britského královského letectva. Podílel se na výcviku leteckých navigátorů a pozorovatelů, později leteckých střelců. Zhoršující se zdravotní stav ho vedl k přeškolení na kontrolora leteckého provozu. Tato služba vyžadovala absolutní smysl pro odpovědnost, preciznost, soustředění a rozhodnost. Všechny tyto nároky Josef splňoval.

Po skončení II. světové války, 12. srpna 1945, byl v hodnosti Flying Officer propuštěn ze služeb RAF a vrátil se domů. Svoji válečnou kariéru uzavřel sumou neuvěřitelných 1.002,15 nalétaných hodin.

Po válce byl přidělen jako kontrolor leteckého provozu na letišti v Brně, později v Praze. 12. dubna 1947 byl přijat za člena důstojnického sboru z povolání. V Ústí nad Orlicí zrušil svůj obchod a odešel s rodinou do Brna.

1. srpna 1949 byl však z armády propuštěn a jako tzv. „zápaďáku“ mu nastaly problémy se zaměstnáním. Nejprve pracoval jako vedoucí dílny v Čistírnách a opravnách města Brna. Po propuštění pracoval jako vrtmistr v moravských zeměvrtných závodech. V říjnu 1964 odešel do invalidního důchodu. Zemřel v Brně 19. listopadu 1967.

Ještě za svého života se dočkal částečné rehabilitace. V roce 1965 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Povýšení do hodnosti plukovníka se již nedožil. Bylo mu uděleno 19. března 1991 in memoriam.

V roce 1993 byla na letišti v Ústí nad Orlicí, jemu a Václavu Pánkovi odhalena pamětní deska.

Foto in. Havel, Josef: „…in memoriam…“. Cheb, Svět křídel 1993. s. 30.

 

24. července 1776 zemřel v Ústí nad Orlicí kněz Jan Leopold MOSBENDER.

Narodil se 22. dubna 1693 v rodině chrudimského měšťana Serváce Xaveria Mosbendera. Kněžské svěcení mu bylo uděleno 24. září 1718. Jeho prvním působištěm byl Heřmanův Městec, kde se stal na krátkou dobu zámeckým kaplanem na zámku Josefa Šporka. Odtud odešel do Chotěborek. Zde byl však velice nespokojený a snad proto si podal žádost na uvolněné místo faráře v Ústí nad Orlicí. Byl vybrán z mnoha zájemců proto, že jako jediný ovládal češtinu.

Místo faráře v našem městě nastoupil 3. dubna 1732. Bylo mu tehdy třicet devět let. Po svých předchůdcích nepodědil žádné spisy, žádné pamětní knihy o kostele ani o farnosti. Nikdo mu nepředal ani farní ani kostelní inventář. Neexistoval rejstřík desátků, staré matriky byly rozedrané a nové byly jenom částečně v pořádku. Stejně málo potěšitelný byl stav kostela i jeho interiéru.

Za čtyřicetiletého působení v našem městě se mu podařilo nejen povznést náboženský život, ale především oživit město zničené požárem v roce 1706. V letech 1742-1748 nechal vystavět nynější budovu děkanství s arkádovým průčelím. Roku 1755 vysvětil Křížovou cestu, která byla postavena po sbírkách, které od roku 1753 shromažďoval tkadlec Augustin Andres. V roce 1762 byla na jeho podnět postavena na podměstí socha sv. Václava. Nechal vystavět kapli sv. Anny v Hylvátech a po shromáždění finančních prostředků začal roku 1770 s bouráním starého a stavbou nového kostela. Základní kámen na jeho stavbu byl slavnostně položen 21. června 1770. Dokončení se však již nedožil.

Roku 1747 zreorganizoval literátský kůr. Uspořádal spisy a materiály, sestavil rejstřík desátků ústecké fary a obroční inventář. Od roku 1732 vedl pamětní knihu děkanství.

Bohatou a rozsáhlou činností v Ústí nad Orlicí se Jan Leopold Mosbendr zařadil mezi osobnosti, které rozhodujícím způsobem ovlivnili život našeho města. Svým velkým stavebním podnikáním oživil vzhled města a vtiskl mu dnešní charakteristický vzhled.

Jan Leopold Mosbender byl pochován do nově postaveného ústeckého kostela vedle Mariánského oltáře. Na místě je v soklu zasazená mosazná deska s nápisem.

foto: MM ÚO, fond fotografie, inv. č. F5982

31. července 1911 zemřel ve Velvarech český herec, ústecký rodák Hynek VICENA.

Hynek Vicena se narodil 17. září 1819 v Kostelní ulici čp. 29. Již jako žák obecné školy rád četl, zvláště české knihy a divadelní hry. Divadlo ho posléze zaujalo tak, že se mu stalo celoživotním smyslem života. Jako soukenický učeň navštěvoval divadelní představení nejen v Ústí nad Orlicí, ale i v Potštějně, ve Vamberku a v Rychnově nad Kněžnou.

V roce 1836 se stal jedním ze zakládajících členů prvního ústeckého divadelního sdružení. Od té doby byl horlivým ochotníkem a když se v roce 1845 oženil s Pavlínou Novákovou, uvedl na jeviště i svoji ženu. V roce 1849 přijal nabídku Josefa Prokopa a stali se společně s manželkou herci první české divadelní společnosti. Zde se setkal a navázal přátelství s Josefem Kajetánem Tylem. Prokopovu společnost však Vicenovi pro finanční a jiné neshody v roce 1853 opustili a přijali místo v Zolnerově společnosti, kde J. K. Tyl působil jako režisér a v roce 1859 v Stránského společnosti. V roce 1870 získal Hynek Vicena vlastní divadelní koncese a svoji první "štaci" zahájil v Ústí nad Orlicí. Ani jeho vlastní společnosti se moc nedařilo a tak již na podzim společnost rozpustil a odešel se svojí ženou k dceři do Velvar, kde také ve vysokém věku 92 let zemřel.

Hynek Vicena sám patrně nepatřil do kategorie vynikajících herců, ale rozhodně se svým vlasteneckým nadšením, pílí, pracovitostí a oddaností nejen vlasti, ale i rodině se zařadil mezi první průkopníky dramatického umění, kteří opustili svá občanská povolání a ve snaze prospět národu se cele věnovali divadlu. Časopis Divadlo z 5. října 1909 uveřejnil tuto vzpomínku " Nejstarší český herec Hynek Vicena slavil v pátek 17. září své 90. narozeniny. Stařičký tento nestor českého divadla stál opravdu u kolébky českého divadla a byl jedním z nemnohých, kteří jen z nadšení a zápalu pro českou věc a české divadlo dali se na klopotnou dráhu českého herce, aby po světlém vzoru J. K. Tyla probudili divadlem národní vědomí ...".

Ve fondu městského muzea je uložen rukopis Františka Egerleho s názvem Poznámka k životopisu Hynka Viceny. V něm vzpomíná na setkání s rodinou Vicenovou v Táboře.

Cit.: „Pan Hynek Vicena byl tehdy nápovědou společnosti, jen někdy hrával menší úlohy. Tak n. př. při hře „Jiříkovo vidění“, když se otevřela skála a spící blaničtí rytíři se objevili před zraky žasnoucího obecenstva a jeden v zlatoskvoucím plechovém brnění, probrav se ze spaní, promluvil – již jest čas, - to byl pan Vicena. – Tato hra se nám školákům nejvíce zamlouvala, a v důsledku toho táhli jsme pak venku zejména o prázdninách s dřevěnými meči a papírovými přilbami, okolními stráněmi, neb jsme tiše seděli v té které roklině, napodobíce spící rytíře, a ti co nás viděli, říkali sobě: To je blanické vojsko.“

Od roku 1896 nese Spolek divadelní ochotníků v Ústí nad Orlicí jeho jméno.

obr. kresba Pavly Vicenové – Rousové, vnučky Hynka Viceny

 

31. července 1866 zemřel v Ústí nad Orlicí muzikant a zpěvák Josef ZÁBRODSKÝ.

Josef Zábrodský se narodil 17. března 1832 ve Vamberku jako syn hostinského „Na Milence“. Pod vlivem tamního výborného učitele Josefa Vrabce se věnoval hudbě a vyzrál v dokonalého hudebníka.

V roce 1859 si v Ústí nad Orlicí koupil dům čp. 217 a v něm provozoval barvířství a mandlířství. Stal se členem Cecilské hudební jednoty a od roku 1863 sbormistrem prvního pěveckého spolku „Lumír“. Po odchodu Aloise Hniličky patřil mezi nejlepší houslisty a violisty ve městě.

Josef Zábrodský zemřel na choleru ve věku třiceti čtyř let.

 

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea