Ústecké kalendárium – srpen 2006

 

2. srpna 1936 zemřel v pražském Podolském sanatoriu právník a historik, ústecký rodák Josef ZÁBRODSKÝ.

Josef Zábrodský, syn hudebníka a sbormistra prvního ústeckého pěveckého spolku „Lumír“ Josefa Zábrodského se narodil v Ústí nad Orlicí 3. února 1863. Obecnou školu vychodil v Ústí nad Orlicí. Nižší gymnázium studoval německé v Lanškrouně, vyšší české v Litomyšli. Po maturitě odešel na právnickou fakultu, kterou absolvoval v roce 1886. Po ukončení práv vážně onemocněl. Silná nervóza ho vyřadila z běžného života na plných osm let. Po uzdravení nastoupil 1. července 1895 k poště. O pět let později se stal poštovním asistentem. Později poštovním oficiálem a v roce 1909 vrchním oficiálem s přidělením k pražskému poštovnímu ředitelství. V roce 1929 byl jmenován ředitelem mezinárodního oddělení ministerstva pošt a to nejen díky úžasné paměti a preciznímu právnímu myšlení, ale také pro své jazykové znalosti. Josef Zábrodský ovládal angličtinu, italštinu, španělštinu, francouzštinu a němčinu. Studoval také rumunštinu a novořečtinu.

Pro své právní a jazykové znalosti byl v roce 1920 vyslán na kongres světového poštovního spolku do Madridu, kde pracoval tři měsíce. Vyznamenán byl řádem královny Isabely katolické s Konturským křížem. V roce 1924 byl delegátem švédského světového poštovního kongresu, kde obdržel poctu v podobě rytířského řádu krále Vasy I. třídy. O pět let později pracoval na kongresu v Londýně. Jubilejní řádovou medaili pošt získal také za práci na usnesení jednání 186 států. Mnohé z jeho návrhů byly do protokolu řazeny doslovně.

V roce 1931 na výzvu ministerstva pošt zpracoval Josef Zábrodský anglicko-český poštovní slovník.

Přestože většinu svého života prožil v Praze, věnoval se studiu historie svého rodného města. Řada jeho prací zůstala v rukopise, ale dvě, které vyšly tiskem, se zařadily mezi významné studijní prameny k historii našeho města. Jedná se o dílo „ Z dějin města Ústí nad Orlicí v první polovici století osmnáctého“, které vydávala Občanská záložna v Ústí nad Orlicí na pokračování ve svých výročních zprávách a „Paměti Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí“, jež bylo vydáno na památku jejího stoletého výročí v roce 1904. Právě toto dílo je považováno za dokonalou dokumentární studii po všech stránkách. Nejen shrnuje, objevuje a dochovává sto let života a práce, kdysi prvního a největšího ústeckého spolku, ale seznamuje i s hudbou a zpěvem v našem městě v dřívějších dobách.

Na návrh prvního staršího Václava Sychry byl Josef Zábrodský 23. listopadu 1893 jmenován čestným členem Cecilské hudební jednoty.

Josef Zábrodský se se svým dílem jednoznačně zařadil mezi největší znalce a pracovníky ústecké historické vědy první poloviny 20. století.

 

 

 

 

 

11. srpna 1966 zemřel v Pardubicích právník a spisovatel, ústecký rodák František BÍBUS.

Svojí prvotinu, cyklus povídek, vydal v nakladatelství Vyšehrad v roce 1943 pod názvem „Vítr a plášť “. V jejím doslovu uvedl spisovatel František Křelina …“už podle této jeho první knihy lze bezpečně usoudit, že jí vstupuje do literatury autor, jehož jméno si třeba pamatovat.“ Další kniha s názvem „Jde za námi věrolomník“ vyšla v roce 1946. Poslední vydalo družstvo Moravské kolo spisovatelů v Brně v roce 1947 pod názvem „Za groš Kudla“. Všechny jeho knihy jsou dějově umístěny do jeho rodného města, přesto, že jméno Ústí nad Orlicí se zde vůbec nevyskytuje. Například poslední popisuje ústecké podměstí v době dětství Františka Bíbuse. František Neškudla, hrdina této knihy žije se svými rodiči: cit. „A podle ní, zrovna jak teče Orlice, běží jejich Mlýnská ulice. Mlýnská ulice 284, bývá napsáno na obálce, přinese-li listonoš psaní pro otce.“ Jednotlivé příběhy přinášejí dobrodružné zážitky hrdiny, popisy míst a život dalších ústeckých obyvatel. Prostřednictvím vypravování jeho učitele pana Šponara se dozvídáme nejen o různých pověstech, např. o panu Dešvendovi, o tom, jak čert stavěl most z  Lanšperka na Žampach, ale i o významných ústeckých rodácích, jakým byl např. Jan Ludevit Lukes apod.

Cit. „“Až jednou,“ říkal pan učitel Šponar, „přišel Jeníkův slavný den.“ Pan učitel stál na stupínku, ruce zlehka opřené o stůl, stál tak, jako by se maličko ukláněl. Jeho tvář zvážněla, oči pokýval lesk.

„Do Olomouce za Janem Ludevítem Lukesem přijel – sám František Škroup – „

Tu se pan učitel vzpřímil.

„Nemusím vám říkat, kdo to byl, kdo byl tento muzikant, který vynaložil vše, aby Lukesa odvedl do Prahy. Stačí, zazpívám-li si z jeho díla nejkrásnější píseň na světě.“

„Vstaňte“, řekl přidušeným hlasem. Stiskl housličky a sám začal zpívat: „Kde domov můj ?“

Bylo to krásné, nevýslovně krásné. Ještě nikdy se Kudličkovi nezpívalo tak jako tehdy. Voda hučí po lučinách … Orlice pod jezem, luka k libchavskému dvoru, všecko všecičko do poslední sedmikrásy v trávníku na bělisku, do poslední třásně pěnové krajky na vodě od splavu k mostu, smrky v oboře a olše nad potokem, to vše František viděl zcela zblízka, v novém, slavném světle, celou zem slyšel dýchat a sám v ní dýchal, zpívala s ním a v něm, rozpínalo ho to a vznášelo jako na křídlech … tak ho líbezná píseň zaváděla do kraje dobrého jitra - bory šumí po skalinách … ! Je to stejně zvláštní – jak on, Škroup, mohl vědět, jak to vypadá tady u nás, jak to tu je s lesem, řekou ….!…..“

František Bíbus pocházel z rodiny továrního dělníka. Narodil se v Ústí nad Orlicí 24. ledna 1903. Vystudoval klasické gymnázium v Hradci Králové a právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Nejprve byl zaměstnám na Ředitelství pošt a telegrafů v Bratislavě a od roku 1932 na Ředitelství pošt a telegrafů v Pardubicích. Pochován je na ústeckém hřbitově.

Ve fondu knihovny Městského muzea v Ústí nad Orlicí není dílo Františka Bíbuse vůbec zastoupeno.

 

 

 

23. srpna 1851 se v Hronově narodil středoškolský profesor, český romanopisec a dramatik, čestný občan města Ústí nad Orlicí Alois JIRÁSEK.

Po skončení gymnaziálních studií váhal Alois Jirásek mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent, a náklonností k historii. Zvolil nakonec studium dějin na pražské universitě. V Praze se seznámil s řadou spisovatelů z okruhu časopisu Lumír a spřátelil se s Mikolášem Alšem. Po skončení studia působil čtrnáct let jako středoškolský profesor v Litomyšli (pozn.mezi jeho žáky patřil mj. i Josef Zábrodský). Zde nalezl řadu podnětů ke své tvorbě a měl velký podíl na tom, že se Litomyšl stala významným mimopražským kulturním centrem. Od roku 1909 působil na gymnáziu v Praze. Zde napsal většinu svých velkých románů.

Jiráskovo rozsáhlé dílo v podstatě objímá celou národní historii od dob mytických (Staré pověsti české) až po 19. století, ale soustřeďuje se především na tři významná období českých dějin: dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem atd.), dobu pobělohorskou (Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci atd.) a na národní obrození (F. L. Věk, U nás atd.).

Úspěch znamenala i jeho dramata. Nejen, že byla hrána na Národním divadle často s E. Vojanem v hlavní roli, ale byla nastudována a hrána i ústeckým souborem divadelních ochotníků Vicena v Ústí nad Orlicí. Jednalo se o divadelní hry: „Lucerna“ , nastudovaná v letech 1916, 1925 a 1947, „Otec“ v letech 1916 a 1941, „Psohlavci“ v roce 1917, „Vojnarka“ v letech 1919 a 1951, „M. D. Rettigová“ v roce 1921, „Pan Johanes“ v letech 1921 a 1945, „Jan Hus“ v roce 1927, méně známá hra „Géro“ v roce 1936.

Své pokrokové a vlastenecké smýšlení dal Jirásek neohroženě najevo i v době 1. světové války, když v květnu roku 1917 stál spolu s J. Kvapilem v čele 222 signatářů proslulého Manifestu českých spisovatelů, žádajícího na českých poslancích důsledné hájení národních zájmů. Stejně aktivní byl i při národní přísaze v dubnu roku 1918, která se už otevřeně dovolávala práva na samostatnost. Po vzniku Československa byl zvolen do revolučního Národního shromáždění a v letech 1920 až 1925 byl senátorem za pravicovou národní demokracii. Roku 1925 však odešel do ústraní a o politické dění se už nezajímal.

V čísle 8 časopisu „Jednota bratrská“ z  roku 1931 byl otištěn článek ústeckého kněze Jednoty bratrské Josefa Mikuláštíka ve kterém vzpomíná na setkání s Aloisem Jiráskem v Ústí nad Orlicí v roce 1887 a na vznik románu „F. L. Věk“.

Cit…. Do Ústí dojížděl k letnímu pobytu první redaktor „Zlaté Prahy“ prof. F. Schulz s rodinou. …Rodina Schulzova byla ve velmi přátelském poměru k Jiráskovi. Jednou poctili mne oba návštěvou. Měli jsme právě malou konferenci, ke které přijeli bratři E. Schmidt z Potštějna, br. Bernhard z Dubé a tuším také br. Hartwig z Čermné. Všichni se těšili, že se mohou s oběma pány seznámit, zvláště pak s Jiráskem. Nevím už o čem se hovořilo, jen to jsem si zapamatoval, že najednou se obrátil br. Bernhard k Jiráskovi a pravil mu: „ To by bylo něco pro Vás, pane profesore!“ a začal mu vypravovat o jakémsi Hekovi z Dobrušky, který se po delší dobu zdržoval v našich sborech v Nízkém a Ochranově, a posléze v Kyšperku. Jirásek poslouchal s velikým zájmem a když br. Bernhard dopověděl, řekl, že by byl velmi povděčen, kdyby mu pánové opatřili nějaká bližší data. Podařilo se to, nemýlím-li se, hlavně bru. Schmidtovi. Také Jirásek sám začal hned sbírat materiál, z něhož pak povstalo velkolepé dílo – „F. L. Věk“.

Čestným občanem města Ústí nad Orlicí byl Alois Jirásek jmenován 3. srpna 1918.

Alois Jirásek zemřel 12. března 1930 v Praze.

Foto in Universum všeobecná encyklopedie.

 

24. srpna 1886 zemřel muzikant, čestný člen Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí, ústecký rodák, kněz František Fortunát KHUNT.

Základní hudební vzdělání získal u Jana Stránského a Františka Hniličky. Společně s Janem Ludevítem Lukesem studoval v Brně. Bydlel u svého strýce Fulgence Süssera v augustiniánském klášteře. 5. října 1851 složil řeholní slib v řádu sv. Benedikta v Břevnově. 31. července 1853 byl zde vysvěcen, v roce 1860 se stal novicmistrem a v roce 1862 převorem tohoto řádu, kterým zůstal až do své smrti.

František Khnut byl velmi dobrým houslistou, zpěvákem a violoncellistou a pravidelně účinkoval na kůru břevnovského kláštera. 21. listopadu 1857 byl jmenován čestným členem ústecké Cecilské hudební jednoty. Svými dary církevních skladeb a zapůjčováním notového materiálu z břevnovského a strahovského archívu k opsání přispěl velkou měrou ke zkvalitnění ústecké kostelní hudby. Zprostředkovával i přijetí ústeckých chlapců do fundace břevnovského kláštera. Patřili mezi ně např. Jan Hernych, Josef Janda, Antonín Linhart, Hypolit Brožek a František Suchánek.

František Fortunát Khunt se narodil v Ústí nad Orlicí 24. září 1827.

 

29. srpna 1916 se v Třebověticích, soudní okres Hořice, narodil člen domácího protifašistického odboje, poručík Josef HRDINA.

Absolvent vojenské akademie v Hranicích, poručík pěchoty čsl. armády byl stejně jako ostatní příslušníci po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava propuštěn z armády do civilní služby. V roce 1940 přišel společně s manželkou do Ústí nad Orlicí, kde byl jmenován okresním knihovníkem. S manželkou Zdenkou, rozenou Doubravovou z Kerhartic bydleli Na Štěpnici v čp. 440 v podnájmu u rodiny Marešových.

Josef Hrdina navázal spojení se svým kamarádem z vojny nadporučíkem Alfrédem Bartošem, který byl jako velitel výsadku s označením „Silver A“ sesazen s rotmistrem Josefem Valčíkem a radiotelegrafistou četařem Jiřím Potůčkem v noci z 28. na 29. prosince 1941 na Pardubicku. Úkolem skupiny bylo mj. řídit činnost všech parašutistických skupin vysazených v českých zemích a navázat spolupráci s domácím nekomunistickým odbojem. Josef Hrdina pro něho zprostředkoval ubytování v Ústí nad Orlicí. Policejní přihláška byla vystavena na jméno Otto Motyčka. V době Heydrichiády byl gestapem pobyt O. Motyčky v Ústí nad Orlicí odhalen.

18. června 1942 byli Josef Hrdina a jeho manželka zatčeni a odvezeni na gestapo do Pardubic. Oba byli 2. července 1942 zastřeleni v Pardubicích na Zámečku. Zdenka Hrdinová byla v té době těhotná.

Foto in Kronika TJ Sokol Ústí nad Orlicí

 

 

 

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea