Ústecké kalendárium – září 2006

 

3. září 1846 se v Ústí nad Orlicí narodil dlouholetý ústecký starosta, městský lékař MUDr. František VICENA.

Narodil v čp. 171 rodičům Hynkovi a Pavle Vicenovým. V roce 1849, kdy jeho rodiče odešli k první české divadelní společnosti, převzala jeho výchovu babička Nováková. Prázdniny trávil se svými rodiči a s nimi procestoval skoro celé Čechy a Moravu. Po maturitě se nechal zapsat do semináře, ale na radu a pomoc Jana Nerudy, se kterým se znal z dopisování do časopisu „Obrazy života“, se nechal v říjnu 1867 v Praze zapsat na medicínu. Na doktora všeobecného lékařství byl promován 31. května 1873. Praxi nastoupil v Kostelci nad Černými lesy, kde zastupoval nemocného MUDr. Františka Husu. Po jeho smrti se stal panským lékařem pro lichtenštejnské panství kostelecké a ratajské. 24. listopadu 1873 se oženil s  dcerou dr. Husy. Do rodného města přesídlil s rodinou 29. června 1889 a stal se zde oblíbeným a vyhledávaným lékařem.

Ještě než působil v  městském zastupitelstvu prosadil ve městě zřízení nového, hygienicky vyhovujícího, městského hřbitova, který byl veřejnosti předán po vysvěcení v roce 1893. Od roku 1894 působil v městském zastupitelstvu a v květnu 1897 byl zvolen starostou města. Během jeho působení se ve městě vybudoval vodovod, dostavěla se tkalcovská škola, v roce 1902 byla zřízená městská elektrárna. Ulice a náměstí byly opatřeny chodníky a začala se budovat městská kanalizace. Ve funkci ústeckého starosty působil až do roku 1919.

Mimo starost o město se dr. Vicena věnoval i spolkové činnosti. Působil jako starosta ústecké Sokolské jednoty, předseda Okrašlovacího spolku a od roku 1908 i jako předseda místní záložny. Působil i jako účinkující člen Cecilské hudební jednoty.

Ve svém soukromí se věnoval dvěma koníčkům: zahradničení a literatuře, především starým českým dílům.

MUDr. František Vicena zemřel 23. července 1919 a pochován je na ústeckém hřbitově. Jeho jménem byla pojmenovala jedna z ústeckých ulic.

Ve sbírkách městského muzea je uložena mj. jeho skříňka na chirurgické nástroje, přednáška „Vzpomínka na rok 1848, vzhledem k životu a působení Libora Aloise Schlesingera, vynikajícího občana a vlastence ústeckého“, kterou přednesl v Řemeslné besedě v Ústí nad Orlicí 2. května 1893. Dochovala se v rukopise Jana Mazánka.

Foto in: 100 let organizované tělovýchovy v Ústí nad Orlicí. Sv. 1. s. 6..

 

 

9. září 1916 se v Ústí nad Orlicí narodil fotograf Karel ALIGER.

Dětství prožil v Dlouhé Třebové. Již od školních let se u něho projevoval nevšední zájem o fotografování. Proto nikoho nepřekvapilo, když v roce 1932 nastoupil do učení k ústeckému fotografu Františku Slezákovi. Po vyučení odešel do prostějovského ateliéru firmy Václav Ševčík, následovala královehradecká firma Vilém Petr. Fotografickou praxi zakončil u Karla Francla v Přerově.

V roce 1943 získal fotografický atelier v Litomyšlské ulici v České Třebové. Ani se nestačil rozkoukat a musel ho zavřít. Byl totálně nasazen k Litické akciové společnosti. Svojí živnost obnovil opět v roce 1946. V březnu 1951 vstoupil do družstva Fotografia. Od ledna 1959 pracoval v propagačním oddělení podniku Perla. Propagační fotografie Karla Aligera nadchla, protože mu svými možnostmi poskytovala prostor pro využití nových fotografických technik. V roce 1960 získal první místo v mezinárodní fotografické soutěži s textilní tématikou.

Aligerovy fotografie se pravidelně objevovaly na stránkách Českotřebovského zpravodaje, Pochodně a Jiskry Orlicka. Vrcholem jeho tvorby se stal soubor fotografií pro publikaci „Česká Třebová 1278 – 1978“, za kterou byl oceněn pamětním listem a medailí, které byly udělovány u příležitosti oslav 700 let tohoto města.

Karel Aliger působil také jako externí učitel na českotřebovské Lidové škole umění, kde vychoval mnoho talentovaných fotografů.

Zemřel v České Třebové 28. května 1984. U příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin vydal ve spolupráci s Městským muzeem v České Třebové Orlík Česká Třebová malou monografii s názvem „ Karel Aliger a jeho Česká Třebová“. Publikace přináší i zlomek z jeho neopakovatelné tvorby. Fotografie Karla Aligera doplňují i básnickou sbírku Josefa Tomáše, kterou vydalo Městské muzeum v České Třebové v roce 1999 pod názvem „Hříva“.

foto in: Michalský, Milan: Karel Aliger a jeho Česká Třebová. Česká Třebová, Orlík 1992. s. 2.

 

 

18. září 1931 zemřel v Ústí nad Orlicí předseda odboru Klubu českých turistů, lékař MUDr. Josef KORÁB.

Josef Koráb se narodil 23. ledna 1873 v Chotěboři. Po maturitě na vysokomýtském Gymnáziu studoval na pražské univerzitě, kde byl 13. listopadu 1896 promován na doktora všeobecného lékařství. Praxi vykonával v Pražské záchranné stanici. Krátkou dobu působil také v Zemské porodnici ve Vídni. V roce 1898 se oženil s Julií, dcerou JUDr. Václava Pitry z Ústí nad Orlicí a nastoupil místo praktického lékaře v Rovečném u Boskovic.

11. listopadu 1901 se s rodinou přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se stal nejprve lékařem závodní nemocenské pokladny firmy Jan Hernych a syn, postupně lékařem státních drah, městským, školním a konečně lékařem Okresní nemocenské pojišťovny.

V době I. světové války byl vedoucím vojenské nemocnice ve Vysokém Mýtě, kde se léčili hlavně vojáci omrzlí v Rusku a v Alpách.

V roce 1922 se stal předsedou Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí. Za jeho působení zaznamenal klub značných úspěchů. Vliv jeho osoby, významné společenské postavení, jeho vysoká inteligence a vzácný charakter přispěl ku zvýšení významu klubu. Vzrostl počet členů a činnost byla rozšířena o mnoho dalších aktivit. Ve funkci předsedy působil až do roku 1929.

MUDr. Josef Koráb zemřel 18. září 1931 a je pochován na ústeckém hřbitově.

Ústecká veřejnost měla lékaře Josefa Korába v paměti jako člověka zlatého srdce, jako muže, který v kruté době války nezapřel svůj hluboký lidský cit a který tak často bezmezně mnohým pomohl.

10.října 1939 se výbor ústeckého Klubu českých turistů usnesl pojmenovat novou stezku jeho jménem a tím uctít památku svého bývalého předsedy a zasloužilého pracovníka. S výstavbou Korábovy stezky, která vedla od dnešní vodárny na Andrlův chlum bylo započato 6. 11. 1939, kolaudace proběhla 25. dubna 1940.

Jeho jménem byla pojmenovaná i jedna z ústeckých ulic.

 

26. září 1816 zemřel ve Vídni houslista a hudební skladatel, ústecký rodák František Martin PECHÁČEK.

Narodil se 10. listopadu 1763 v Dolní hospodě ( později známá jako hotel Friml a Orličan). Vystudoval Gymnázium v Litomyšli, kde si také rozšiřoval své hudební vzdělání, získané od ústeckých učitelů. Hudbu studoval u tamního ředitele kůru a pianisty P. Lamberta a později u Karla Ditterse ve Slezku, kam odešel studovat filozofii. Jako dvacetiletý odešel do Vídně, kde se v roce 1790 stal kapelníkem divadla u Korutanské brány (Kärtnerthor). Vídeň se stala jeho druhým domovem.

František Martin Pecháček byl pilným skladatelem. Složil dvě velké a deset menších komických oper, dvanáct symfonií, na třicet baletů, několik jednodušších mší i různé církevní skladby. U příležitosti návštěvy Neapolského krále ve Vídni v roce 1801 byl s velkým úspěchem proveden jeho balet „Lesní žínka“

Hlavní těžiště jeho skladatelské činnost spočívalo v tvorbě taneční hudby, valčíků, menuettů a ländlerů. Na tomto poli si získal takové obliby, jaké se později těšili pouze Lanner a Strauss. Byl skutečným Straussem své doby jednak plodností, jednak úspěchem svých skladeb. Se svým orchestrem pořádal zejména v Augartenu ve Vídni koncerty, které byly s oblibou navštěvovány. Položil tak základy orchestru, který později pod taktovkou J. Lannera a J. Strausse vyrostl ve světoznámé hudební těleso.

František Martin Pecháček zemřel vysílením ve Vídni v Esterházovském domě čp. 419. Pochován byl na dnes již zrušeném Matzleinsdorském hřbitově. Po své smrti upadl úplně v zapomenutí.

Ve sbírkách městského muzea v Ústí nad Orlicí jsou uloženy dvě jeho skladby a to: „Rondeau brillant“ a „Polonaise“.

 

 

26. září 1861 se v Ústí nad Orlicí narodil amatérský malíř, pekař Damian RYBKA.

Damian Rybka je znám především jako malíř betlémů. Mimo to je autorem obrazů ústeckých chalup a různých partií z okolí města. V roce 1914, v době vypuknutí I. světové války vymaloval pro hřbitovní kapli v Kerharticích kopii Ústecké P. Marie a v roce 1924 obraz „Nejsv. Srdce Ježíšovo“. Jeho rukou malované betlémy, rodné domky a partie z Ústecka si sebou brali vystěhovalci do Ameriky, Polska a do Bulharska.

Damian Rybka maloval až do konce svého života, ponejvíce ústecké rodné domky, ale jen na zakázku. Zemřel 8. června 1927 v městském chudobinci.

Ve sbírkách Městského muzea je uloženo okolo dvaceti betlémových figurek a dva jeho obrazy domu čp. 1 a domu v Lázeňské ulici.

Foto: MM ÚO, fond fotografie, inv. č. F 6645.

 

 

 

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea