Ústecké kalendárium –říjen 2006

 

 

7. října 1861 se v Praze na Kozím plácku v pivovaře u Reisnerů narodil ředitel sanatoria Albertinum, zakladatel mnoha ústeckých sociálních spolků, lékař MUDr. Rudolf LUKES.

Rudolf Lukes byl jediným synem významného českého pěvce, ústeckého rodáka Jana Ludovíta Lukese. Své dětství často, především v létě, trávil v Ústí nad Orlicí. Přestože jako dítě studoval zpěv a několikrát vystupoval na scéně Národního divadla, nepokračoval ve stopách svého otce. Po vystudování medicíny odešel na kliniku do Vídně. Po svém návratu zpět do Prahy působil plných 20 let jako závodní lékař v Mirošovské důlní společnosti v Libušíně u Kladna. Vyčerpávající život na Kladně přispěl k jeho předčasnému odchodu na odpočinek.

V roce 1911 si v Ústí nad Orlicí postavil vilu s menším hospodářství a fyzickou prací si léčil své zdraví. Po jednom roce se vrátil k lékařské praxi. Koncem roku 1912 zřídil v místnostech okresní nemocenské poklady ordinaci, kde bezplatně léčil nemajetné pacienty s tuberkulosou. V té době již pod jeho vedením pracovala Poradna pro matky a kojence, Červený kříž a Spolek proti tuberkolose. Na svém pozemku nechal zřídil sirotčí kolonii pro opuštěné a zanedbané sirotky a po mnoho let společně se svojí ženou o ně pečoval. V Lipovci zřídil "letní lehárnu", kde léčil nemocné tuberkulosou mlékem, klidem a především čerstvým vzduchem. V roce 1913 přijal místo ředitele sanatoria Albertinum v Žamberku, které řídil až do své smrti. Neúnavně se snažil získat finanční prostředky, vypracoval i řadu návrhů daní, jejichž výnos by byl přímo určen pro přestárlé občany, sirotky a chudé. Většina se však nerealizovala. Finančně, radou a zkušenostmi pomáhal i při budování veřejné nemocnice v Ústí nad Orlicí.

Rudolf Lukes založil v rámci dobrovolných hasičů tzv. Samaritánské čety. První vystoupení těchto čet při sjezdu župy Hubálkovy v Ústí nad Orlicí 26. června 1927 vzbudilo pozornost i mezi přítomnými německými hasiči.

Rudolf Lukes přes svoji dobrotu dovedl být velice přísný a tvrdý. Uměl bez pardonu ihned propustit zaměstnance nebo pacienta, který neuposlechl jeho rozkazu. Přesto byl velice oblíben a vážen. Na jeho pohřeb do Ústí nad Orlicí přijela celá delegace vděčných občanů z Kladna a ze Žamberka.

"Tlumočíme přání zesnulého a prosíme, aby místo květinových darů bylo pamatováno peněžitými dary ve prospěch Podpůrného fondu jím v "Albertinu" založeného."

Takto končí text smutečního oznámení o jeho úmrtí.

MUDr. Rudolf Lukes ani na sklonku svého života nezměnil svůj životní názor, který si odnesl z hornického Kladna, že nestačí plicní choroby jen léčit, ale je třeba těmto nemocem předejít především zlepšením životní úrovně. A o to se nezištně snažil celý život.

Rudolf Lukes se zařadil mezi první tzv. sociální lékaře, kteří prováděli sociální službu ještě před I. světovou válkou. Za veliké zásluhy o město a okres jej Městská rada v Ústí nad Orlicí v roce 1931 jmenovala čestným měšťanem.

MUDr. Rudolf Lukes zemřel v Žamberku 5. prosince 1934 a pochován byl na ústeckém hřbitově.

foto z roku 1889. in. Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. 1940, č. 4. s. 1.

 

 

 

19. října 1893 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel, varhaník, druhý starší Cecilské hudební jednoty František ŠPINDLER.

Narodil se v budově staré školy u kostela (pozn. dnes sídlo Městské policie) 9. října 1846. Zpěvu a hře na housle a klavír se učil u svého otce, učitele Josefa Špindlera. V jedenácti letech se dostal jako altista do fundace k sv. Jakubu v Praze, kde pobyl tři roky. Navštěvoval zde 3. a 4. třídu hlavní školy. V letech 1861-1862 studoval na dvoutřídní škole reálné v Moravské Třebové.

Po absolvování učitelského ústavu v Hradci Králové byl v roce 1864 jmenován podučitelem v dnešním Letohradě. Zde se stal i místním varhaníkem. Z hudebně nadaných žáků sestavil místní kapelu, pro kterou sám upravoval vhodné skladby. Při odchodu na nové učitelské místo v  Sudslavě jej tato kapela vyprovázela z Letohradu až do Ústí nad Orlicí. Teprve v roce 1874 byl jmenován učitelem ve svém rodišti, v Ústí nad Orlicí.

Po návratu do Ústí nad Orlicí se stal členem Cecilské hudební jednoty, v jejímž orchestru působil zejména jako výborný varhaník a kontrabasista. Od roku 1884 působil jako druhý starší Cecilské hudební jednoty. Zvláštních zásluh si získal především svými instrumentálními úpravami vynikajících českých skladeb, a to jak pro učitelské septeto, tak i pro místní kapelu. Ve sbírkách Městského muzea je uloženo několik jeho upravených skladeb Bedřicha Smetany.

 

 

 

30. října 1986 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel a malíř Josef ŠRÁMEK.

Josef Šrámek se narodil 20. července 1925 v Trenčianských Teplicích. Gymnázium studoval v Trenčíně, od roku 1940 pak v Čáslavi. Po uzavření vysokých škol přestoupil na učitelský ústav v Kutné Hoře. Odborné studium v Praze ukončil zkouškami pro aprobaci výtvarná výchova, rýsování a občanská nauka. Nejprve působil na Zbraslavicku, potom na Dymokursku v okrese Nymburk. Odtud byl přeložen na Českolipsko. Tento kraj si opravdu zamiloval a namaloval zde mnoho obrazů. Tady se seznámil se svojí manželkou, která pocházela z Ústí nad Orlicí. V roce 1956 přišel za svojí ženou do našeho města, které se mu stalo druhým domovem.

Jako člověk, ale především jako malíř, se do krás podorlického kraje zamiloval. Možná k tomu přispělo i velké přátelství, které jej po dlouhá léta pojilo s národním umělcem Vojtěchem Sedláčkem, který k našemu kraji neodmyslitelně patří. Po krátkém působení v Libchavách byl jmenován ředitelem Základní devítileté školy na Komenského ulici v Ústí nad Orlicí a této škole zůstal věrný až do roku 1985, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Pod jeho vedením dosáhla škola velmi dobrých výsledků jak v pedagogické, tak i v činnosti mimoškolní. Jeho starostlivou péčí byla provedena rozsáhlá rekonstrukce stoleté budovy školy.

Josef Šrámek stál při zrodu Kocianovy houslové soutěže v roce 1959 a poctivě po celých téměř třicet let zaznamenával do kroniky všechny události spojené s touto soutěží.

Svým malířským písmem přispíval i do městské kroniky. Jako malíř vytvořil nespočet gratulací a drobných obrázků na kterých nechyběla silueta městské radnice a věže kostela, renesanční štíty náměstí, nebo kytička umně vpletená do krásné iniciály. S velkou oblibou maloval Vračovský rybník a libchavské stodoly. Vytvořil i celou řadu zátiší.

Josef Šrámek je pochován na ústeckém hřbitově.

U příležitosti jeho nedožitých 70. narozenin připravilo v roce 1995 Městské muzeum v Ústí nad Orlicí výstavu jeho díla. Katalog vydaný k této příležitosti je v muzeu stále k prodeji.

(foto: Městské muzeum Ústí nad Orlicí; fond fotografie, inv. č. F 5423.)

 

 

 

 

27. října 1891 se v Ústí nad Orlicí narodil poslední z ústeckých paprskářů, legionář a člen domácího protifašistického odboje František ZÁBRODSKÝ.

František Zábrodský pocházel z početné rodiny. Jeho otec pracoval u firmy Jan Hernych a syn jako údržbář a mimo to doma vyráběl paprsky pro ústecké a třebovské tkalce. František se u svého otce vyučil rodinnému řemeslu a večerně vystudoval textilní průmyslovku. Nejdříve pracoval jako učeň – údržbář u firmy Jan Hernych a syn, později, až do odchodu na vojnu ve Vamberku u firmy Josef Zeman. V roce 1912 nastoupil vojenskou službu a zúčastnil se I. světové války. Na italské frontě byl zajat a vstoupil do italské legie. Po návratu do Ústí nad Orlicí převzal po otci rodinnou živnost. V roce 1939 se zapojil do protifašistického odboje v našem městě. Pardubickým gestapem byl 29. července 1941 zatčen a souzen především za spolupráci s komunisty. Období před soudem v Drážďanech strávil František Zábrodský v Terezíně, kde byl zařazen do pracovního komanda společně se Židy. 16. září 1943 byl odsouzen za přípravu velezrady a vlastizrady vůči Německé říši k osmi letům káznice a osmi letům ztráty cti. Byl odvezen do káznice Ebrach v Horní Falci v Německu, kde pod číslem 260/43 v těžkých podmínkách prožil celý rok. Osvobození se dočkal 18. dubna 1945 v káznici v Bamberku. Koncem května 1945 se vrátil ke své rodině do Ústí nad Orlicí.

Po návratu a částečné rekonvalescenci pokračoval ve svém řemesle. Na podzim  roku 1948 převedl po dohodě celou dílnu i se zaměstnanci do n. p. Utex. V roce 1952 byla výroba paprsků v Ústí zrušena a převedena do n. p. Naveta v Jablonci nad Nisou. V ústecké dílně byla prováděna pouze oprava a úprava paprsků pro textilní závody v celé republice. V roce 1966 František Zábrodský, již jako důchodce pomáhal obnovit výrobu paprsků znovu v n. p. Perla v Ústí nad Orlicí.

František Zábrodský zemřel v Ústí nad Orlicí 17. listopadu 1985.

Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy jeho vzpomínky na léta 1939 – 1945, ve kterých popisuje těžké období prožité ve vězení. Zajímavé jsou i jeho vzpomínky na život na ústeckém podměstí na počátku 20. století a významná je i jeho práce, ve které zachytil vývoj paprskářského řemesla rodiny Zábrodských.

(foto: in. Stříteská, Eva – Janečková, Světlana: Představitelešistického odboje na Ústecku. Rp. 1982.)

 

 

 

 

28. října 1806 se v Ústí nad Orlicí narodil tkadlec, český buditel a vlastenec Libor Alois ŠLEZINGER (viz. též. SCHLEZINGER).

Narodil se v domě čp. 314 v dnešní Lukesově ulici. Jeho otec byl ústecký truhlář a sklenář. Vyučil se tkalcem a jak bylo tehdy zvykem odešel na vandr. V roce 1829 se vrátil zpět do Ústí a o tři roky později se oženil s Annou, dcerou Augustina Rypky z Ústí n. O. Postupně si zřídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později v Kutné Hoře. Šlezinger se stal prvním exportérem ústeckých rukodílných tkanin. Při svých častých návštěvách v Praze a v Kutné Hoře se seznámil s tehdejšími předními českými buditeli a vlastenci. V Praze se stal členem tajných revolučních českých spolků. V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho tisk v Praze a po českém venkově. Karel Havlíček Borovský jej i v Ústí n. O. navštívil.

Ve svém domě čp. 236 (dnešní ulice M.R. Štefánika, dům již nestojí) se scházel s tkalci a soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou.

19. března 1848 přistoupil v Ústí n. O. do zvláštního vlaku, který vezl z Prahy do Vídně rakouskému císaři Ferdinandovi poselstvo s požadavky českého národa a pokračoval s ním jako člen poselstva.

Šlezinger se aktivně zúčastnil i události o svatodušním pondělí 12. června 1848 v Praze, kdy s ostatními bojoval na barikádě. Když se Praha vzdala, byl i s jinými zatčen a dvanáct týdnů vězněn. Po několika týdenní vazbě, jeho manželka Anna s několika přáteli usilovala o jeho propuštění. Požádali tehdejšího ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního radu Antonína Koblera o vysvědčení zachovalosti pro Šlezingera. Bylo vystaveno, ale s tím, že Šlezinger nebyl sice nikdy trestán, ale že cit.* „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Výsledek byl jednoznačný: Šlezinger zůstal ve vězení a v Ústí nad Orlicí nastalo velké pobouření. Cit.* „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“

I po propuštění byl pod stálým policejním dohledem. V roce 1856 se proto s rodinou vystěhoval do Spojených států severoamerických, kde v Nebrasce farmařil. Zemřel v Denveru v USA 24. února 1893 a pochován byl na tamním hřbitově.

Ve sbírkách Městského muzea jsou uloženy fotokopie jeho článků z kalendáře Amerikán z roku 1879, v němž vylíčil svůj život v Čechách a z roku 1882, kde popisu svůj příjezd a život v Americe. Ve fondu je i fotokopie biografie L.A. Šlezingera z časopisu Květy americké z roku 1886 a rukopisný přepis přednášky MUDr. Františka Viceny - Vzpomínka na rok 1848, vzhledem k životu a působení Libora Aloise Schlesingera, vynikajícího občana a vlastence ústeckého, kterou přednesl v Řemeslné besedě v Ústí nad Orlicí 2.5.1893. Přepis pořídil v roce 1916 Jan Mazánek. Zajímavý je i zápis z procesu u krajského soudu v Chrudimi, který byl sepsán 15. července 1852.

Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajánském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsáni knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1990. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“.

* Citováno z přednášky Jindřicha Nygrína : Rok 1848 v Ústí nad Orlicí , kterou odvysílal Československý rozhlas na stanici Praha I. 28. ledna 1948.

foto: Dle fotografie nakreslil Josef Petrlák, učitel kreslení na c.k. odborné škole tkalcovské v Ústí nad Orlicí. Obraz byl zavěšen 2.5.1893 v spolkové místnosti v hostinci Karla Kociana při slavnostním večeru, který byl věnován uctění památky L. A. Šlezingera ( MMÚO; fond obrazy, inv. č. 19A115)

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea