Ústecké kalendárium – listopad 2006

 

2. listopadu 1851 se v Dlouhé Třebové narodil významný buditel českého dobrovolného hasičstva, učitel Josef Bonaventura HUBÁLEK.

Pocházel z rodiny učitele a byl v pořadí šestým z jedenácti dětí. Protože již v prvních letech školní docházky vynikal, byl jako první z rodiny určen na studie. Sotva dvanáctiletý byl otcem poslán do Celného u Nekoře, kde se zdokonaloval v němčině, tehdy nutným předpokladem dalšího studia. V roce 1865 byl přijat na německou nižší reálku v Lanškrouně. Otec mu po dvou letech studia dovolil pokračovat na české reálce v Hradci Králové. Na studia si přivydělával německými kondicemi. V roce 1869 vstoupil do hradeckého učitelského ústavu, který ukončil v roce 1871 vykonáním zkoušky učitelské dospělosti. Učitelskou dráhu nastoupil 15. září 1871 jako podučitel na obecné škole v České Třebové. V roce 1875 přijal učitelské místo na měšťanské škole v Jilemnici, ale po dvou letech se vrátil zpět do České Třebové. V roce 1904 se stal ředitelem oddělené obecné a měšťanské školy dívčí a v této funkci setrval až do 31. července 1917, kdy odešel na odpočinek.

Josef Hubálek patřil mezi výborné učitele a vychovatele. Zvláštní péči věnoval školním knihovnám a vyučovacím pomůckám, které sám zhotovoval. Jeho mapy byly např. vyznamenány v roce 1886 na školní výstavě v Karlíně a za své články v odborných pedagogických časopisech obdržel stříbrnou medaili na jubilejní výstavě v Praze v roce 1891.

Aktivně se zapojoval i v občanském životě. Zřídil městskou opatrovnu, pokračovací kursy pro dívky, organizačně se podílel na stavbě nové dívčí měšťanské školy. Byl členem Sokola, Okrašlovacího spolku a ochotnického divadla. Jeho největší podíl však patří dobrovolnému hasičstvu.

Po založení dobrovolného sboru hasičského v České Třebové se velice aktivně zapojil do práce. Stal se nejprve velitelem a následně starostou tohoto sboru. Pod jeho vedení zaznamenal sbor velkých úspěchů, vynikal dokonalým výcvikem, řádnou výzbrojí, jinošskou družinou, ženským a samaritánským odborem.

Jeho zájem o hasičství byl tak velký, že záhy překročil českotřebovské hranice. Věnoval se otázce českého hasičství, celé jeho organizaci, technickému vývoji, odborné literatuře, hasičskému pojištění atd. Byl např. spoluzakladatelem župní i zemské organizace a jejich vynikajícím pracovníkem, odborným spisovatelem a učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou Hasičské župy Ústecko-Třebovské, úřadujícím náměstkem starosty Zemské úřední hasičské jednoty království Českého.

Jeho práce v oblasti hasičství si vážila celá řada českých spolků, které jej jmenovaly svým čestným členem. Této pocty se mu dostalo i od Francouzské federace hasičstva. Byl vyznamenán i zlatým Záslužným křížem s korunou a čestným odznakem II. tř. Červeného kříže.

Josef Bonaventra Hubálek zemřel 27. srpna 1918 ve svém domě v České Třebové čp. 475. Hasičská župa Ústecko-Orlická převzala po smrti jeho jméno, tj. Hasičská župa „Hubálkova“.

K uctění jeho památky a uznání jeho zásluh byla 5. srpna 1923 Českou zemskou hasičskou jednotou umístěna na jeho dům, kde trávil většinu svého života, pamětní deska.

foto: in Památník ku oslavě odhalení pamětní desky J. B. Hubálkovi v České Třebové. 1923. s. 1.

 

 

 

8. listopadu 1876 se v Jaroměři narodil pedagog, vlastivědný pracovník, ochránce přírody a konzervátor Václav KUŤÁK.

Po absolvování pedagogických studií působil jako učitel na řadě různých škol na Chrudimsku a Trutnovsku. Svoji učitelskou kariéru ukončil jako ředitel střední školy ve Vrchlabí. Od roku 1935 trávil svůj zasloužilý odpočinek v Ústí nad Orlicí. Naše město si velice oblíbil.

Již od dětství měl Václav Kuťák zájem o přírodu. Vynikal neúnavnou píli, spojenou s bystrým postřehem. Jeho nálezy hornin, minerálů a zejména mechů a lišejníků jsou shromážděny v četných veřejných sbírkách. Jako vynikající lichenolog uveřejnil řadu významných prací, které se týkaly rozšíření lišejníků zejména na území severovýchodních Čech a Krkonoš.

Václav Kuťák byl i aktivním členem Klubu českých turistů a Svazu spolků pro okrašlování a ochranu domoviny. V roce 1938 se stal konzervátorem státní ochrany přírody. V této funkci působil až do své smrti. Zemřel v Ústí nad Orlicí 21. ledna 1956.

foto in: Danihelovský, E. V.: Ústí nad Orlicí staví svojí chatu. Ústí nad Orlicí, Klub českých turistů 1946. s. II..

 

 

 

 

 

 

14. listopadu 1821 se v Nechanicích v okrese Hradec Králové narodil malíř, grafik a pedagog Jan NOVOPACKÝ.

Svá malířská studia zahájil nejprve u vídeňského malíře podobizen Fr. Schrotzberga. Umělecky vyzrál v prostředí vídeňské akademie, kde byl Gselhoferovým žákem.

Jan Novopacký se zařadil do okruhu vídeňské krajinomalby šedesátých let devatenáctého století, která prvky romanticky pojímané krajinomalby spojuje s realistickým detailem. Jako malíř – krajinář provedl i řadu zakázek pro dobově oblíbená topografická alba. Většinu svého života prožil jako pedagog – učitel kreslení v mnoha aristokratických rodinách, naposledy jako učitel dětí císaře Františka Josefa I.. Působením v těchto kruzích si získal zásluhy, pro které byl povýšen do rytířského stavu. Ještě v pozdním věku působil jako kustod císařské obrazárny.

Po odchodu do výslužby přišel v roce 1895 do Ústí nad Orlicí. Následoval svoji neteř Antonii Novopackou, dceru svého mladšího bratra Václava, která se provdala 26. listopadu 1895 za Julia Šafránka, syna ústeckoorlického barvíře. V rodině Šafránkových v dnes už zbořeném domě čp. 429 v dnešní Lázeňské ulici pak starý malíř žil až do roku 1901. V tomto roce se ovdovělá neteř Antonie znovu provdala za slavětínského lékaře MUDr. Františka Kučeru a odstěhovala se do Slavětína u Loun. Jan Novopacký odešel s ní.

Pro Ústí byl starý mistr jistě zjevem neobyčejným. Ústeckého učitele a spisovatele románů pro mládež Františka J. Andrlíka dokonce inspiroval k napsání malířovy biografie, která vyšla pod názvem „Šlechtic z české chaty“. Kniha je pozoruhodná tím, že čerpá z nedochovaných Novopackého pamětí.

Konkrétních památek a vzpomínek na umělce se v Ústí zachovalo pramálo. Přátelil se s malířem J. Kř. Kunstovným a zajímal se o tvorbu autorů slavných malovaných ústeckých betlémů. Sám také ještě v tomto pozdním věku v Ústí maloval. Z tohoto období jsou známé pouze dvě díla: „U rybníčku – motiv z Ústí nad Orlicí“, který byl vystavován v roce 1902 v Praze a již tehdy byl v soukromém majetku a obraz „Partie z Ústí nad Orlicí“, který je v současnosti majetkem Moravské galerie Brno.

Městské muzeum Ústí nad Orlicí ve spolupráci s Okresním muzeem Vysoké Mýto uspořádalo ve dnech 8. června až 17. září 2000 výstavu obrazů a kreseb Jana Novopackého. K výstavě byl vydán katalog, který mimo stručného životopisu malíře obsahuje několik reprodukcí jeho děl a soupis jeho kreseb uložených se Státním okresním archívu v Ústí nad Orlicí a ve fondu Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Katalog je stále v Městském muzeu k prodeji.

Jan Novopacký zemřel ve Slavětíně u Loun 3. července 1908.

foto. Hlava vousatého muže. Uhel na papíře 49 x 40 cm. MMM ÚO; fond výtvarné umění, inv. č. 19A180

 

 

 

14. listopadu 1906 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog a hudebník, člen domácího protifašistického odboje Eduard ČERNOHORSKÝ.

Eduard Černohorský pracoval jako odborný učitel. Patřil mezi iniciátory založení hudební školy v Ústí nad Orlicí a stal se jejím externím učitelem hry na housle. Společně s MUDr. Josefem Jiřím Ehlem organizoval velmi populární Ústecké hudební pátky, které se mnoho let těšily upřímné pozornosti ústecké veřejnosti. V roce 1940 založil a řídil mužské pěvecké okteto. Byl i aktivním cvičitelem a závodníkem Tělovýchovné jednoty Sokol.

V průběhu II. světové války se zapojil do sokolského protifašistického odboje. Byl členem Petičního výboru Věrni zůstaneme ( PVVZ). 7. března 1943 byl společně s Otakarem Machkem zatčen a odvezen do věznice v Pardubicích. Později byl převezen k soudu do Drážďan, odsouzen k trestu smrti a 18. října 1944 popraven.

foto. in. Sokolská kronika

 

 

 

 

20. listopadu 1941 zemřel člen protifašistického odboje, právník JUDr. František Vicena.

František Vicena se narodil v Ústí nad Orlicí 12. března 1891. Jeho otec byl truhlářem v Ústí nad Orlicí a jeho dědeček, také František, byl mladším bratrem herce Hynka Viceny. František vystudoval práva v Praze a po studiích byl na krátkou dobu zaměstnám u okresní správní komise v Ústí nad Orlicí a krátce jako praktikant u ústeckého Okresního soudu. Od 1. 6. 1919 pracoval u politické správy na ústeckém Okresním úřadě a od prosince 1928 působil jako zástupce přednosty Okresního úřadu v Lanškrouně. Od roku 1934 ve stejné funkci v Jičíně a od dubna 1939 již jako přednosta Okresního úřadu v Jilemnici a od 1.5. 1941 jako přednosta Okresního úřadu v Mladé Boleslavi.

Na jaře roku 1939 se František Vicena zapojil v Jilemnici do protifašistického odboje. Byl členem v organizace „Národní odboj“, která byla součástí „Obrany národa“. Úzce spolupracoval s okresním velitelem ON pplk. Aloisem Štroblem. 20. listopadu 1941 z obav před zatčením a před nelidskými výslechy, při kterých by mohl prozradit své spolupracovníky, spáchal skokem pod vlak na železniční trati u Čejetiček (dnes součást Mladé Boleslavi) sebevraždu.

Jeho zásluh bylo vzpomenuto 1.12.1946 při pietní slavnosti v místech, kde skončil svůj život. V těchto místech byl později zřízen malý pomníček. Ten zde stojí dodnes.

foto: in Protinacistický odboj v Pojizeří 1939-1945. Mladá Boleslav 2002. s. 10.

 

 

 

V listopadu 1931 zemřel ve Stanislavově v Polsku významný český operní pěvec evropského významu, ústecký rodák František BROULÍK.

Narodil se 24. dubna 1853 v domku na Příkopech čp. 145, jako syn ústeckého ševce. Rodina nikdy neoplývala bohatství a zvláště po otcově smrti, kdy matka zůstala s dětmi sama. Malý František vynikal krásným chlapeckým hlasem a jeho učitel František Špindler na něho upozornil ředitele kůru brněnského kláštera minoritů a ten jej po přezkoušení přijal jako vokalistu. V brněnském klášteře František studovat gymnázium. Příchodem mutace a ztrátou krásného chlapeckého sopránu přišel i o klášterní místo a vrátil se zpět do rodného města a nastoupil místo písaře v kanceláři dr. Pitry . Ten patřil mezi vynikající hudebníky a o mladém, tehdy devatenáctiletém Františku vyprávěl Janu Ludevítovi Lukesovi, který často navštěvoval své rodiště a zajímal se o hudební ústecký život.

Lukese František zaujal natolik, že mu zprostředkoval kancelářské místo v Praze a ujal se jeho pěveckého výcviku. Tak začala v roce 1875 oslnivá dráha jednoho z největších evropských operních pěvců. Lukes se o svého krajana a chráněnce staral přímo s otcovskou péčí a věřil, že z Broulíka vychová velikého pěvce, kterého nám budou závidět i v zahraničí. Budoucnost ukázala, že se mu to podařilo.

Po třech letech pobytu v Praze vystoupil Broulík poprvé 17. července 1878 na prknech Prozatímního divadla v úloze Lyonela ve Flotově „Martě“. Po nečekaném úspěchu i ve svém druhém vystoupení jako Alessandro Stradela byl ihned k opeře Prozatímního divadla angažován. Bohužel v českém divadle dlouho nezůstal. V Prozatímním divadle nebyl spokojen s charakterem rolí, byl obsazován především do postav lyrických a s honorářem, který podle jeho mínění neodpovídal jeho schopnostem. Přijal skvělé honorované angažmá jako mladistvý hrdinný tenor u městské opery ve Štětíně. Hned svým prvním vystoupením jako Arnold ve „Vilému Tellovi“ vzbudil u posluchačů ohromující nadšení. Pověstnou árii zpíval v originále lehce, i když dosahuje až vysokého „cis“. Pověst o jeho umění se šířila Německem jako lavina. Hlasová čistota, lehkost s jakou dosahoval nejvyšších výšek, síla hlasu, byla překvapující.

Posléze neodolal skvělé nabídce ředitele vídeňské opery Wilhelma Jahna a stal se členem tehdy nejproslulejší opery ve střední Evropě. Léta, kdy zpíval ve Vídni, byla dobou opravdových úspěchů a Broulík se dostal na výšinu oslňující slávy.

Po celou dobu jej doprovázela jeho žena Eliška, která měla pochopení pro jeho umělecké snahy, poněvadž sama byla žákyní J. L. Lukese, na jehož škole se manželé Broulíkovi seznámili. Po její smrti, kterou František těžce nesl, se oženil znovu, protože se nemohl sám postarat o dvě děti.

Z Vídně odešel do pešťské opery, kde mu vytvořili skvělé podmínky. Po celé čtvrt století patřil mezi chloubu této scény a společně se slavnou českou primadonou Irmou Reichovou zde tvořili „slavné české souhvězdí“.

František Broulík vynikal v rolích ve Wagnerově „Lohengrinu“, v pompézní tenorové roli Assada v Goldmarkově „Královně Sábské“ , kterou pro něho autor napsal, když slyšel jeho krásný hlas. Často pohostinsky vystupoval i na jiných světových scénách včetně pražského Národního divadla.

Citováno z dobového tisku: „ Tenoristovo „C“. František Broulík, rodák z Ústí nad Orlicí, druhdy nejslavnější český tenor evropského významu, jehož fenomenální vysoké C, Cis a D uvádělo celý svět v nadšení, hostoval ve dvorní opeře v Mnichově. Při zápisu do knihy cizinců v hotelu ptal se Broulíka: „Račte se psáti: „Broulick“, anebo jen : „Broulik“. – „Píši se bez „c“, pouze „k“. To „C“ můžete slyšet zítra v opeře.“ “

První světová válka změnila Broulíkův život. Aby mu byla přiznána penze měl po změnách hranic v roce 1918 přijmout maďarské občanství. Hrdě odmítl, přihlásil se ke svému češství, kterému zůstal věrný po celý svůj život. Přišel téměř o všechen svůj majetek. Přesídlil s rodinou do Vídně a přijal místo na velvyslanectví Československé republiky. Ve Vídní přispíval do českých novin, které zde vycházely.

Po smrti své druhé ženy v roce 1930 se odstěhoval ke své dceři Elišce, která byla provdána za polského generála Dobrovskiho a na jejich statku ve Stanislavově v listopadu 1931 zemřel.

Své rodné město navštívil jen několikrát při svých dovolených. Svým rodákům zpíval málokdy, naposledy na oslavách M. J. Sychry v roce 1876. Svoji absenci odůvodňoval tím, že nemá kde zpívat. „Nechci jim zbořit Dolnici“, říkával, když mu bylo projeveno přání, aby ukázal své pěvecké umění v rodném městě.

Naše město může být právem hrdé na velkého pěvce, který vyšel z chudých ústeckých poměrů a dostal v našem muzikantském prostředí základy svého hudebního vzdělání. František Broulík se důstojně zařadil po bok svého velkého učitele Jana Ludevita Lukese a dalších významných ústeckých rodáků.

 

foto: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. 1940, č. 3, s .87.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea