Ústecké kalendárium – prosinec 2006

 

 

8. prosince 1851 se v Litomyšli narodil  učitel a první "dějepisec" města Ústí nad Orlicí Emanuel Karel ZEINER.

Narodil se v domě čp. 398, což byl hostinec "V ráji" na Horním litomyšlském předměstí. V roce 1860 odešel s rodiči do Řepník, kde byl jeho nevlastní bratr Gustav farářem. Zde navštěvoval obecnou školu. V letech 1864 - 1871 studoval Gymnázium v Litomyšli. Mezi jeho učitele patřili např. manžel spisovatelky Terezy Novákové, profesor Josef Novák, prof. Durdík, prof. August Sedláček aj. Neutěšitelné rodinné finanční poměry, kdy zůstal po smrti otce sám s matkou, byly nejhlavnějším důvodem toho, že vstoupil po maturitě do Hradeckého kněžského semináře. Po prvním roce studií, kdy o prázdninách poznal mladičkou dívku, zjistil, že kněžský stav pro něho nebude to nejlepší, seminář opustil a nastoupil dráhu učitele. Prvním místem byla Budislav u Proseče, následovala Zhoř u České Třebové a nakonec Ústí nad Orlicí. Po složení zkoušky způsobilosti pro školy měšťanské z oboru gramatického a historického v roce 1874 byl jmenován učitelem na nově zřízené chlapecké měšťanské škole v Ústí nad Orlicí. Ústí se mu stalo novým trvalým domovem. V roce 1875 se oženil s Marií Vondrovou, dcerou letohradského překupníka s obilím a moukou Antonína Vondry. Po smrti její matky, kdy Marie zdědila poměrně slušný majetek, si manželé Zeinerovi zakoupili dům v Hylvátské ulici (dnešní ul. T.G. Masaryka) č.p. 112.

Když přišel do Ústí nad Orlicí, vládly zde ještě "starosvětské" poměry a mladý učitel se musel sám domáhat význačnějšího postavení a vlivu ve veřejném životě. E. K. Zeiner se svojí cílevědomou prací postupně stal členem obecního i okresního zastupitelstva a pracoval téměř ve všech místních spolcích. Kupředu se dostával i jako historik, a to nejen jako historik místní, nýbrž ve šlépějích svého staršího kolegy, kosteleckého rodáka Františka Jana Zoubka i jako komeniolog a dokonce i jako srovnávací jazykozpytec v onomastice a etymologii. V roce 1893, kdy se v Praze chystala národopisná výstava, byl ustanoven okresním důvěrníkem a podával rozsáhlé zprávy - zvláště pro jazykový odbor. Bylo mu svěřeno vyznačení česko-německé jazykové hranice na Ústecku a Lanškrounsku. Sbíral také i zvláštnosti lidové mluvy.

Po otevření Národního divadla v Praze ( na jehož stavbu přispělo město Ústí částkou 1 500 zl.) byl E. K. Zeiner jmenován jednatelem komitétu na zajištění zvláštního divadelního vlaku do Prahy. Vlak byl skutečně v roce 1884 vypraven a ústecká veřejnost viděla představení "Sen noci Svatojánské" a "Aidu" se slavnou zpěvačkou Turolou.

Po celé vlasti propagoval pověst města Ústí nad Orlicí jako krásného a příjemného letoviska a sám letním hostům obstarával byty (v roce 1883 např. české slavné tragédce Sklenářové-Malé). Rád dělal průvodce návštěvníkům města, zvláště studentům a školním výpravám.

Krátce po příchodu do Ústí nad Orlicí zpracoval a v roce 1880 vlastním nákladem vydal u Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou knihu "Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky", kterou věnoval "Slovutné obci města Ústí nad Orlicí ". Toto dílo se stalo vzácnou prvotinou veškerého dějepisectví vůbec. Ve formě dějepisu zůstalo také dodnes jedinými dějinami, které Ústí nad Orlicí má. E. K. Zeiner rozdělil dějiny na dvě části: 1. část místopisnou a 2. část dějepisnou. V místopisu najdeme např. starodávné obyčeje, pověsti, ale i nejvíce ceněnou "mluvničku" odchylek od jazyka spisovného, která je specialitou právě této knihy. Jistě by ho potěšilo, že i po sto letech je jeho dílo základním pramenem pro řadu historiků, badatelů i studentů.

Svojí všestrannou činností se Emanuel Karel Zeiner zapsal natrvalo do historie našeho města. K uctění jeho památky byla jeho jménem pojmenována jedna z ústeckých ulic.

Emanuel Karel Zeiner zemřel v Ústí nad Orlicí 23. června 1915 a je pochován na místním hřbitově.

foto in: Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických. 1943, zvl. č.

 

 

 

11. prosince 1996 zemřel ve Washingtonu advokát a publicita, čestný občan města Ústí nad Orlicí JUDr. Jaroslav DRÁBEK ml.

Jaroslav Drábek se narodil 6. května 1901 se v Chrudimi. V roce 1905 se s rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde jeho otec JUDr. Jaroslav Drábek koupil advokátní kancelář po zemřelém dr. Veselém. Rodina bydlela v dnešní ulici Petra Jilemnického čp. 664. Jaroslav ukončil obecnou školu v Ústí nad Orlicí. Gymnázium vystudoval v Praze a ještě před maturitou se účastnil bojů na maďarsko-slovenských hranicích. Po ukončení právnických studií zahájil v Praze svojí advokátskou praxi. Často obhajoval lidi, které pronásledoval Hitlerův režim. V této době byl členem významného politicko-kulturního klubu Přítomnost. V roce 1938 se stal jedním ze zakládajících členů skupiny ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího). Za druhé republiky po Mnichovské dohodě byl dvakrát v Londýně u presidenta Eduarda Beneše se vzkazy od počínajícího domácího odboje. Přestože měl možnost odejít do zahraničí zůstal ve své vlasti a v prvních letech války se velmi aktivně zapojil do odbojové činnosti a organizoval pomoc rodinám zatčených.

Na počátku roku 1943 byl zatčen a nejprve vězněn na Pankráci, potom v Osvětimi - Birkenau. Nakonec přežil válku jako pacient v Bohnicích, kde předstíral choromyslnost.

Po válce se vrátil Jaroslav Drábek zpět k advokátské praxi. Byl mj. jmenován jedním ze sedmi správců Národní banky československé, která převzala funkci jak guvernéra tak i správní rady.

V říjnu roku 1946 mu byl udělen presidentem republiky dr. Eduardem Benešem Československý válečný kříž 1939 a Československá vojenská medaile I. třídy.

Po osvobození se Jaroslav Drábek stal generálním prokurátorem mimořádného lidového soudu, který mezi jinými soudil i K. H. Franka. Americký prokurátor a člen Nejvyššího soudu Spojených států Robert H. Jaskson, který tehdy přijel na proces s K. H. Frankem do Prahy, vysoce ocenil způsob vedení procesu a jeho korektnost. Jaroslav Drábek osobně vedl i žalobu za nacistický zločin v Lidicích a jako svědek přispěl ve Varšavě v procesu s velitelem osvětimského koncentračního tábora.

Podílel se na obnovení politického a veřejného života v zemi. Sledoval zneklidňující jevy společenského života. Po únoru 1948 přestala být republika pro něho bezpečná, a tak s rodinou odešel do Bavorska a o něco později do USA. Zde se stal komentátorem československého vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky a napsal několik literárních děl, mj. román o odboji „V podzemí“ a vzpomínkovou knihu „Z časů dobrých i zlých“ v níž několikrát vzpomíná i na Ústí nad Orlicí. V sedmdesátých letech se zasloužil o vydání rozsáhlých pamětí bývalého ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny. Od roku 1980 byl činný jako zástupce česko-americké obce v prezidentské Komisi Holocaustu.

Jaroslav Drábek měl to štěstí, že mu život dopřál znovu navštívit Ústí nad Orlicí, město, které měl rád a kam se vždycky vracel. Nejprve v květnu a poté na Vánoce roku 1990 a naposledy v květnu 1992.

Jaroslav Drábek zemřel 11. prosince 1996 ve Washingtonu. Urna s jeho popelem je uložena v hrobce rodiny Drábkových na ústeckém hřbitově.

Za celoživotní zásluhy mu president republiky Václav Havel udělil k 28. říjnu 1997 řád T.G. Masaryka in memoriam.

23. února 1998 převzal jeho syn Jan Drábek z rukou ústeckého starosty Karla Škarky čestné občanství města Ústí nad Orlicí, které bylo jeho otci JUDr. Jaroslavovi Drábkovi ml. uděleno in memoriam.

foto in: Ústecké noviny, 1997, č. 45.

 

 

21. prosince 1776 se v Ústí nad Orlicí narodil spisovatel, národní buditel a vlastenec, kněz Josef Matěj SYCHRA.

Josef Matěj se narodil v budově dnešní ústecké radnice. Jeho otec Matěj byl tkalcem a městským písařem.

První literární a hudební vzdělání získal ve svém rodném městě u učitele a ředitele kůru Jana Jahody. V roce 1789 odešel Josef do Prahy, kde po dokončení gymnázia absolvoval studia filosofie a teologie. V roce 1801 byl vysvěcen na kněze. Po působení v Sebranicích u Litomyšle, Bystrém u Poličky, Německé Bělé a Jimramově definitivně zakotvil v roce 1824 v Zámku Žďáru u Nového Města na Moravě.

Jednou z jeho předních vlastností byla jeho vroucí láska k vlasti, národu a především k českému jazyku. Proto se po celý svůj život snažil poznat český jazyk tak, aby i česká literatura dosáhla vyššího stupně. Za tuto činnost tehdejšího počátku probouzejícího se samostatného češství zaujal Josef Matěj Sychra přední místo mezi buditeli našeho národa z počátku 19. století. Značnou část svých literárních prací zaměřil na vzdělavatelskou činnost, zejména v třísvazkovém souboru s názvem "Povídatel" a v dvoudílném "Kratochvílníku".

Byl také velkým sběratelem folklóru a jeho českoslovanská frazeologie se stala Josefu Jungmanovi velmi cenným materiálem pro "Slovník česko-německý". Rozsáhlá byla i jeho překladatelská činnost. Zaměřil se zvláště na divadlo a uvedl k nám např. Moliera a Augusta von Kotzebuea. Napsal také mnoho povídek a veršů pro mládež.

Vydal celkem pět svazků povídek. Velké množství prací bylo otištěno pouze v časopisech. Částečný soupis jeho díla můžete najít ve známé knize Josefa Jungmanna „Historie literatury české“.

Josef Matěj Sychra neměl pevné zdraví a zemřel 19. března 1830 ve Ždáře nad Sázavou v nedožitých padesáti čtyřech letech. Podle svého posledního přání byl pochován na Zelené Hoře nedaleko Nového Města na Moravě.

Na paměť jeho stých narozenin v roce 1876 uspořádala ústecká městská obec ve dnech 20. až 22. srpna slavnost, při níž byla na budově radnice odhalena Josefu Matěji Sychrovi pamětní deska. Ve fondu knihovny Městského muzea je uložen rukopis s názvem: Upomínka na slavnost stoleté památky narození Matěje Josefa Sychry v Ústí nad Or. dne 21. a 22. srpna 1876, který obsahuje Proslov ke slavnosti stoleté památky narození Matěje Josefa Sychry od Antala Staška a Slova ke dvěma slavnostním sborům od Josefa St. Lomnického.

Jeho jméno nese Městská knihovny ve Žďářu nad Sázavou. V Ústí nad Orlicí byla po něm pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

foto: MM ÚO; fond Výtvarné umění, inv. č. 19A76

 

 

22. prosince 1886 se v Sejřku u Tišnova narodil vrchní inspektor a přednosta železniční stanice Ústí nad Orlicí a Ústí nad Orlicí – město Ferdinand ZÁLUSKÝ.

Po maturitě na prvním českém státním gymnáziu v Brně nastoupil do služeb na železnici, kde pracoval na různých místech jako dopravní úředník. 12. července 1939 se stal přednostou ústeckého nádraží. 6. března 1942 byl zatčen gestapem a půl roku vězněn v Pardubicích. Poté byl převezen do Drážďan a 31. května 1943 postaven před soud. Přesto, že nebyl odsouzen, byl převezen do Prahy na Pankrác a později do Terezína, kde 31. srpna 1943 na následky krutého zacházení zemřel.

Na Ferdinanda Záluského vzpomíná jeho spoluvězeň Ladislav Cihlář, cit. …“ Osm nás bylo přivlečeno toho smutného pátku 6. března 1942 gestapáky na četnickou stanici v Ústí n. Orl., odkud nás večer po 8. hodině odváželi do Pardubic. Seděl jsem ve voze vzadu a vedle mne br. Ferdinand Záluský. Držel na klíně radio, které mu Němci zabavili. Nemluvilo se. K jedenácté hodině noční vcházeli jsme do chmurné budovy pardubické donucovací pracovny. Nejprve odložit: radio a pak čelem ke zdi, kus od sebe. A zase jsme stáli s br. Záluským vedle sebe. Následovaly prohlídky a konfrontace s Vašíčkem. Po chvíli najednou Záluský padl na zeď a jen tak tak se zachytil v posledním okamžiku. Obracím se k němu a šeptám: „Nehleď do zdi“…. Konečně nás strčili do cely č. 23. Z kavalců na nás hledí tři také postižení. Zabíráme si kavalce a pak se seznamujeme. S br. Záluským ležíme vedle sebe. První noc nikdo nespal. Hlava plná nejistoty, s čím nás Němci překvapí při výslechu. A pak dlouhá řada těžkých dnů. Dostali jsme práci, práce hodně, ale jídla méně. A v této řadě těžkých dnů snažili jsme se do kriminálního života vnést trochu pravidelnosti a radosti. A zde se projevil br. Záluský jako pravý kamarád. Nejen, že pomohl kusem jídla těm, kterým ten trošek nestačil, ale když dolehly chmury a těch 14 trestanců beze slova jeden za druhým měřili kroky celu sem a tam, plašil stísněnost vyprávěním ze své služby u dráhy, z civilu, z vojny, věděl toho tolik, a uměl tak krásně, humorně a poutavě vyprávět, že jsme mu naslouchali přímo se zbožněním….“

Foto in: Nygrín, Jindřich: Kytička vzpomínek na rovy ústeckých železničářů, kteří se nedočkali dne svobody. ÚO: Závodní rada Stanice 1946. s. 13.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea