Ústecké kalendárium – duben 2007

 

6. dubna 1987 zemřel ve Frýdku - Místku malíř a uměleckoprůmyslový výtvarník Otto FUSEK.

Otto Fusek se narodil 9. dubna 1909 v Ostravě – Hrušová. Po absolvování Státní odborné školy textilní ve Frýdku nastoupil dráhu textilního návrháře. Rok praktikoval v textilní továrně fy Lemberger v Místku a dále se soukromě vzdělával u prof. J.J. Filipiho, uměleckoprůmyslového výtvarníka ve Frýdku. V roce 1938 se účastnil konkurzu a byl přijat do ateliéru textilní firmy HPS - Hermann Pollack Söhne, který se v tomto roce přestěhoval z Vídně na Parník u České Třebové. V podnikovém ateliéru zůstal až do svého odchodu do důchodu. Podnik v průběhu jeho působení měnil názvy, od „Spojených českých a moravských bavlnářských závodů“, přes „Perlu“, „UTEX“ až po „Primonu“. Vlastní atelier byl součástí „Textilní tvorby Praha“, pozdějšího ÚBOKu, závod Česká Třebová.

Výtvarné umění nebylo pro něho jen zaměstnání, ale věnoval mu téměř celý volný čas. Tvořil olejomalby, akvarely, kresbu a hlavně grafiku. Jeho lepty dosahovaly špičkové profesionální úrovně. Na svých obrazech a kresbách zachycoval především krajinu a město Česká Třebová. Oblíbeným místem bylo i zákoutí kostela v Ústí nad Orlicí. Na zakázku tvořil grafická čestná uznání, pamětní listy a ilustrace pro kalendáře a závodní časopisy.

Po dovršení důchodového věku se přestěhoval do svého rodného kraje do Frýdku – Místku. Ani zde neodpočíval a pokračoval v malování. Ze svého ateliéru měl překrásný pohled na Beskydy, které nade vše miloval. Byly mu nekonečnou inspirací.

Svá díla pravidelně vystavoval na samostatných i kolektivních výstavách SČVU. V roce 1947 se zúčastnil i II. ústeckého salonu. Poslední výstava byla v Okresním vlastivědném muzeu ve Frýdku-Místku v roce 1985.

Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí jsou uloženy tři lepty, na kterých zachytil ústecký kostel.

Foto: Českotřebovský zpravodaj, 1999, č. 4, s. 54.

 

21. dubna 1942 při zatýkání zahynul v řece Ostravici v Nové Vsi u Frýdku-Místku významný pracovník protifašistického odboje na Ústeckoorlicku a ve východních Čechách, ústecký občan Jan KOVÁŘ.

Narodil se 17. dubna 1909 v Říčkách (Orlické Podhůří) v rodině chalupníka. Obecnou školu navštěvoval v Říčkách, kde ho učil vlastenecký učitel Zdeněk V. Hackenschmied. Po ukončení měšťanské školy v Ústí nad Orlicí studoval na dvouleté stavební škole v Hradci Králové. Po jejím dokončení nastoupil jako praktikant k nově založené stavební firmě Landa a Klíma v Ústí nad Orlicí, která měla své kanceláře a sklady poblíž nádraží. Později pracoval u různých stavebních firem, občas byl i bez zaměstnání. Po splnění vojenské služby, kde dosáhl hodnosti četaře, se v roce 1931 oženil s Vilmou Heisovou, vyučenou kadeřnicí.

Jako čtyřiadvacetiletý vstoupil v roce 1933 do Komunistické strany. Pro mimořádné intelektuální a organizační schopnosti byl zvolen do okresního výboru. Od roku 1934 byl i členem Svazu přátel SSSR. V této organizaci vedl dvacetičlenný kulturní soubor mládeže.

Po nástupu Němců byl zatčen a podroben náročnému vyšetřování. Vše skončilo podmínečným propuštěním. Kovář se však nezalekl a již od poloviny roku 1939 pracoval naplno v protifašistickém odboji. Nejprve jako člen prvního pětičlenného krajského vedení v ilegalitě pracující KSČ, mající sídlo v Pardubicích. Dostal na starost Ústeckoorlicko, Českotřebovsko, Litomyšlsko, Choceňsko a Vysokomýtsko. V této oblasti se pak pohyboval až do podzimu roku 1940.

V roce 1940 byl na Jana Kováře vydán zatykač. Byl nucen odejít do ilegality a opustit nejen město Ústí nad Orlicí, ale i svoji manželku Vilmu a malého syna Ivana. Schovával se nejprve v Liticích nad Orlicí, Jablonném nad Orlicí, později v hájence ve Studeném. Nakonec odešel na Ostravsko, kde ilegálně pracoval jako organizační kurýr ve Frýdku-Místku. Gestapo se snažilo získat informace o jeho pobytu prostřednictvím jeho ženy Vilmy. Ta byla 19. července 1941 zatčena a předvedena před vyšetřovacího soudce. I přes kruté výslechy se jim nepodařilo získat potřebné informace a ani prokázat Vilmě jakoukoliv spolupráci s odbojem. Z vazby byla propuštěna 16. dubna 1942.

Janu Kovářovi se dařilo skrývat až do osudného 21. dubna 1942. Tento den byl při podrobné prohlídce domku Ludvíka Tvardíka v Nové Vsi u Frýdku-Místku nalezen na půdě muž, který se ihned bránil střelnou. Gestapáci střelbu opětovali a muže zranili. Tomu se ale podařilo uprchnout. Byl pronásledován a jediná cesta úniku pro něho byla rozvodněná řeka Ostravice, kde se po skoku začal topit. Pronásledující gestapáci již neměli náboje a tak po topícím se muži házeli kamení. Podle vyšetřovacího protokolu byl sice vytažen a oživován, ale zachránit se ho nepodařilo. Jako příčinu úmrtí uvádí lékařský nález: velice pravděpodobně se jedná o zlomení lebeční kosti, což mělo za následek bezvědomí a potom smrt. Pitva provedena nebyla. Podle legitimace, kterou měl u sebe, bylo zjištěno, že se jedná o Jana Kováře z Ústí nad Orlicí. Protože gestapáci nevěřili pravosti průkazu, zahájili náročné pátrání po totožnosti. 7. května 1942 byla manželce Jana Kováře předložena fotografie mrtvého muže a legitimace. Podle obou dokladů identifikovala svého manžela.

Tělo Jana Kováře bylo za dohledu kriminálního asistenta Mallotha 1. května 1942 v městském krematoriu v Moravské Ostravě zpopelněno. O čtyři dni později poslal Malloth přípisem urnu i s dokladem o zpopelnění SS a policejnímu soudu VII v Praze. Dva dni nato poslala Praha urnu i s dokladem gestapu v Brně „k jejich dispozici“.

Jménem Jana Kováře byla pojmenovaná jedná z ústeckých ulic. Název ulice zní Ulice Jana a Josefa Kováře. Oba muže spojovala pouze účast v protifašistickém odboji, nebyl mezi nimi žádný příbuzenský vztah.

Foto: Ústecký kulturní zpravodaj. 1979, č. 10, obal.

 

Vilma Kovářová byla do protifašistického odboje zapojena ještě před odchodem manžela do ilegality a v odbojové činnosti pokračovala i po jeho smrti. 4. května 1943 byla gestapem již podruhé zadržena a převezena do vyšetřovací vazby do Pardubic. Odtud byla až 7. dubna 1944 převezena do Malé pevnosti v Terezíně a 27. dubna 1944 do soudní vazby do Lipska. Souzena byla 25. srpna 1944 v Norimberku společně s dalšími ústeckými občany Mikulášem Doubravou a Josefem Uhrem. Všichni byli obviněni z nepřátelské činnosti proti říši a podpory osob nepřátelských říši a byl nad nimi vynesen shodný rozsudek – trest smrti stětím.

Vilma čekala na vykonáni rozsudku v Norimberské věznici. Odsouzenci měli od vynesení rozsudku do jeho vykonání k dispozici zpravidla 100 dnů. Dnem popravy mělo být z největší pravděpodobností pondělí 4. prosince 1944. Trest smrti se vykonával zhruba dvakrát týdně v Mnichově. Vilma Kovářová a ani Mikuláš Doubrava s Josefem Uhrem se popravy naštěstí nedočkali. Bombardování Norimberka spojeneckými letci, které probíhalo již od října 1944 a způsobilo značné škody i na vězeňském objektu, nejspíše způsobilo zmatky v německé administrativě. Počátkem dubna 1945 byla s ostatními vězni poslána do transportu. Pěšky došli do města Amberk. Zde se ve vězení 22. dubna 1945 dočkala osvobození. S ostatními osvobozenými vězenkami byla přestěhována na americké velitelství a po osvobození Československa se vrátila do rodného Ústí nad Orlicí. Zde se setkala jak se svými nejbližšími, tak i s Josefem Uhrem a Mikulášem Doubravou.

Její spoluvězeňkyně Jiřina Nikodémová vydala své vzpomínky na léta 1939 – 1945 knižně pod názvem „Odboj a naděje“. Kniha vyšla ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví v Praze v roce 1985. Velká část je věnovaná době, kterou prožila s Vilmou Kovářovou.

Vilma Kovářová se později provdala za Mikuláše Doubravu. Řadu let pracovala v různých stranických a občanských funkcích.

Vilma Kovářová – Doubravová se narodila v Ústí nad Orlicí 27. března 1913 a zemřela zde 22. dubna 1972.

 

Foto: Městské muzeum v Ústí nad Orlicí; fond fotografie, inv. č. F 930.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea