Ústecké kalendárium – květen 2007

 

17. května 1937 zemřel v Ústí nad Orlicí městský kronikář, správce městského muzea a starosta města
Josef ŠKARKA.

Narodil se 30. října 1872 v Ústí nad Orlicí. U svého otce se vyučil obuvníkem. Po vyučení strávil čtyři roky „na vandru“ ve Vídni. Po návratu a po absolvovaní státního kurzu si zřídil v Ústí nad Orlicí v roce 1898 samostatnou obuvnickou živnost. V tomto roce se i oženil. Po absolvování mistrovského obuvnického kursu a kursu pro učitele na pokračovacích školách v Praze vyučoval na odborné škole oděvní v Ústí nad Orlicí.

V první světové válce byl povolán k 30. domobraneckému pluku ve Vysokém Mýtě. Po výcviku v Koptáze v Maďarsku odešel do Sedmihradska k 11. pěšímu pluku. Zúčastnil se zákopových bojů na řece Seretu a Putně. V roce 1917 prošel školou účetních poddůstojníků v Ploesti a jako účetní poddůstojník byl přidělen k výměnné stanici Rimnikul-Sarrat a St. Baru na Černé Hoře. Po skončení války se vrátil zpátky do rodného města.

V roce 1919 byl zvolen členem městské rady a v roce 1925 starostou města Ústí nad Orlicí. Starostou města byl celé čtyři roky. 8. června 1929 byl zvolen městským kronikářem. Josef Škarka se stal prvním oficiálním městským kronikářem a začal psát Pamětní knihu města Ústí nad Orlicí. První zápis zachycuje rok 1929. V roce 1936 sepsal tzv. „Memorabilien“ (vzpomínkové zápisy) zachycující období let 1924 – 1929. Jim psaná Pamětní kniha z let 1929 – 1936 je uložena ve Státním oblastním archívu v Ústí nad Orlicí.

Na ustanovující schůzi muzejní komise 5. dubna 1922 byl zvolen jejím náměstkem a až do června roku 1935 pracoval jako správce muzejních sbírek. 15. června 1935 na svoji funkci zřejmě ze zdravotních důvodů rezignoval. Za svoje působení na půdě ústeckého muzejnictví odvedl veliký kus práce. Muzeum bylo přemístěno z čp. 1 „Klementina“ do vlastní rekonstruované budovy dnešní radnice. Nově vzniklá expozice, kterou tvořily pouze vlastní muzejní sbírky, se těšila velké pozornosti a přízně veřejnosti. Josef Škarka tehdy zpracoval a vydal „Průvodce po sbírkách muzea v Ústí nad Orlicí“ (in. Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických, 1932, č. 2). Při jeho čtení na nás dýchne tehdejší atmosféra a doslova vidíme expozici před očima. Spatříme vstupní prostor s vraty a zvonkem zvaným „šturmováček“, lapidárium, obrazárnu, jizbu s nezbytným ústeckým betlémem a tkalcovským stavem, místnosti s archiváliemi, památkami spolků, vzpomínky na legionáře a církevní památky. Samozřejmě nepřehlédneme ani spoustu drobností a různého nářadí.

Muzejní a letopisecká komise ocenila jeho zásluhy o rozvoj ústeckého muzejnictví a jmenovala jej v roce 1936 čestným předsedou tohoto spolku. Josef Škarka ani na sklonku svého života nepřestal milovat muzejnictví a historii. Ani vážná nemoc nezabránila, aby vynechal jednání muzejní komise. Naposled se komise zúčastnil 14. května, tři dny před svojí smrtí.

Josef Škarka byl 20. května 1937 pochován na ústecký hřbitov.

Foto: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1937, č. 3, příloha.

 

22. května 1852 se Ústí nad Orlicí narodil hudebník, zpěvák, divadelní ochotník, hudební pedagog a organizátor ústeckého kulturního života Julius KOCIAN.

Julius Kocian se narodil v domě čp. 171 a pokřtěn byl Julius Petr. Druhé jméno měl po svém otci, který přišel do Ústí nad Orlicí v roce 1827 z moravského Slavkova. Julius byl nadaný sopranista s absolutním sluchem. Ve svých jedenácti letech byl doporučen J.L. Lukesem za fundatistu křižovnického kláštera v Praze a vokalistu kostela křižovníků. Zde byl jeho spolužákem Otakar Ševčík, později proslulý světový houslový pedagog.

Po absolvování učitelského ústavu v Praze nastoupil jako učitel v Ústí nad Orlicí. Tady se setkal se starším učitelem Janem Mazánkem a vytvořili spolu nerozlučnou životní dvojici. V roce 1873 dal Julius Kocian podnět k ustavení "Společnosti mladých sil pěveckých a hudebních", z niž se v roce 1875 vytvořilo pěvecké kvarteto, které se o tři roky později rozšířilo na okteto. V roce 1879 vzniklo z jeho popudu i učitelské septeto, kde Kocian hrál první housle nebo violu.

Oženil se s Marií Korábovou a po dvou dcerách se jim v roce 1883 narodil syn Jaroslav. Do rodiny Korábových se přiženil i jeho přítel Jan Mazánek, který si vzal její mladší sestru Barboru.

Julius Kocian si přivydělával vyučováním zpěvu a hře na housle. V roce 1888 vydal knižně sepsanou houslovou školu "Základové hry na housle" a v roce 1905, již ve spolupráci se synem Jaroslavem, nové doplněné vydání pod názvem "Počátky hry na housle".

Julius Kocian byl i aktivním členem spolku dobrovolných hasičů, dlouho patřil mezi "starší" Cecilské hudební jednoty a společně s Janem Mazánkem se zapojil i do činnosti divadelních ochotníků, což jim oběma vyneslo anonymní udání k zemské školní radě, že jako učitelé hrají divadlo.

Jméno Julia Kociana je nejčastěji spojováno se synem Jaroslavem. Byl to právě on, kdo jako první ovlivnil velký talent svého syna a dal mu také první pevné základy ke hře na housle.

Julius Kocian zemřel 31. října 1913. Začátkem prosince obdržel předseda divadelního spolku Vicena Jan Mazánek od osobního přítele Julia Kociana pana Maxmiliána Hromádky z Prahy finanční částku ve výši 10 K s poznámkou, že tuto částku věnuje místo věnce k uctění památky Julia Kociana s přáním, aby tím byl „založen počátek divadelního fondu“. Výbor se pak 6. prosince 1913 usnesl, že tomuto přání vyhoví také fond nazval „Divadelní fond Julia Kociana“. Valná hromada spolku Vicena usnesení výboru schválila a stanovila základní pravidla. Nejdůležitějším pravidlem bylo to, že „Divadelní fond Julia Kociana je nedotknutelným a sloužiti má toliko na zřízení vlastního jeviště“ a dále, že k tomuto fondu bude se „připisovati 25 % z čistého výtěžku z každého představení“.

Divadelní fond Julia Kociana se stal základem fondu Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí a byla z něho financována stavba dnešního Roškotova divadla.

Foto: Památník ústeckého divadelnictví 1836-1936. Ústí n. O., Družstvo pro postavení divadla v Ústí nad Orlicí 1936, s. 24.

26. května 1967 zemřel v Benešově u Prahy zakladatel ústeckého odboru Klubu českých turistů a amatérský fotograf Emanuel Vladimír DANIHELOVSKÝ.

Emanuel Vladimír Danihelovský se narodil 24. prosince 1884 v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze odešel do Benešova u Prahy, kde pracoval v Hospodářské a úvěrní bance. Zde se oženil s dcerou benešovského knihkupce. Patřil k zaníceným volnomyšlenkářům, psal do novin a byl ve velkém rozporu s církví a jeho Výsostí mocipánem z Konopiště (arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este). Po otištění básně "Verbotener Weg" (Zakázaná cesta), kterou veřejně kritizoval zamezený přístup do parku konopišťského zámku, mu vedení banky doporučilo, že lepší než vězení bude změnit bydliště a pobočku banky daleko od Benešova. Tak E.V. Danihelovský přichází v roce 1914 i s rodinou do města Ústí nad Orlicí. Koupil si dům v ulici Malé Hamry čp. 578 a pracoval jako prokurista nejprve ve filiálce Hospodářské a úvěrové bance, později u filiálky České průmyslové banky.

Místo trestu našla rodina překrásné městecko s nádherným okolím, které E. V. Danihelovského zcela očarovalo. Vědom si hospodářského významu, který přináší turistika, začal uvažovat o založení samostatného odboru Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí. Tehdy s jediným členem KČT, okresním tajemníkem Karlem Nováčkem a později s Josefem Kostou začal organizovat založení ústeckého odboru. Po jeho ustavení v roce 1918 se stal jeho pokladníkem a v roce 1929 jeho předsedou. Značné úsilí věnoval propagaci nejen klubu, ale především města Ústí nad Orlicí a jeho okolí. Již v roce 1921 vydal turistického průvodce "Poorlicko". Svými články a fotografiemi přispíval do regionálních, ústředních a turistických časopisů. Zabezpečoval podstatnou textovou a fotografickou část nejen náplně věstníku odboru KČT v Ústí nad Orlicí, který vycházel pod názvem "Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických", ale i ostatních publikací, které odbor vydával. E.V. Danihelovský sehrál i velkou roli při prosazování a hlavně při realizaci výstavby silnice a chaty na Andrlově chlumu.

Zajímavostí jistě je i to, že E. V. Danilehovský napsal veselohru se zpěvy pro loutkové divadlo s názvem „ Černou roklí pro milou“, která vyšla v roce 1921.

V roce 1946 se vrátil zpět do Benešova u Prahy a ještě dalších dvacet let pracoval v oblasti organizované turistiky. I zde vydal několik knih s turistickou tématikou, např. „Konopiště – Jemniště“, redigoval publikaci „Město Jindřichův Hradec“, nebo informační příručku „Vítáme Vás v Jindřichově Hradci“.

Milované Ústí a chatu na Andrlově Chlumu navštívil naposledy v roce 1958.

Foto: Městské muzeum; fond fotografie, přír. č. F 94/98.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí