Ústecké kalendárium – červen 2007

 

6. června 1907 se v Ústí nad Orlicí narodil učitel a přírodovědec, dlouholetý konzervátor ochrany přírody František VRBICKÝ.

Po absolvování obecné a měšťanské školy v Ústí nad Orlicí studoval na Státním koedukačním ústavu učitelském v Litomyšli, kde v roce 1928 maturoval. Po vykonání základní vojenské služby byl od 1. dubna 1930 ustanoven pomocným učitelem v Horních Heřmanicích. Od září 1930 pak učil na Obecné a měšťanské dívčí škole v Ústí nad Orlicí. Po vykonání zkoušky způsobilosti pro výuku na měšťanských školách učil krátkou dobu ve Výprachticích. Od září 1937 až do roku 1953 učil na Obecné a měšťanské škole v České Třebové. V letech 1953 – 1963 vyučoval na Jedenáctiletce, později na SVVŠ v České Třebové. Poté učil ještě na ZDŠ v Ústí nad Orlicí. Po dosažení důchodového věku v roce 1967 působil ještě jako suplující na několika dalších školách.

František se o dění v přírodě zajímal již ve svém dětství. Během svých studií a učitelské praxi se věnoval především botanice a entomologii. Znal velmi dobře přírodní lokality Českotřebovska, Orlickoústecka, Žamberska a Litomyšlska.

Během svého života sestavil obsáhlý herbář, který byl však rozstříhán. Část je uložena ve Východočeském muzeu v Pardubicích. V entomologii se zájmově věnoval sběru hmyzu různých řádů.

František Vrbický řadu let prováděl výzkum avifauny Orlickoústecka. Zabýval se kroužkováním ptáků, sledováním jejich výskytu a vedl si o tom podrobné záznamy. Pro Meteorologický ústav v Praze zaznamenával meteorologické měření.

Výsledky svého výzkumu Fr. Vrbický nepublikoval. Jeho význam spočívá ve sbírkotvorné činnosti a v evidenci vlastních pozorování. Své sbírky a zápisky přírodovědných pozorování všeho druhu odkázal ještě před svojí smrtí různým institucím a fyzickým osobám.

František Vrbický zemřel v Ústí nad Orlicí 7. října 1983.

Foto: Pomezí Čech a Moravy. Sv. 3. Litomyšl 1999. s. 264.

 

 

 

13. června 1907 se v Kerharticích narodil architekt, historik a malíř Doc. Ing. arch. Dr. techn. Alfréd PIFFL.

Narodil se v textilní rodině v Kerharticích čp. 26. V Kerharticích navštěvoval obecní školu, měšťanskou však již v Ústí nad Orlicí. S rodiči se přestěhoval do domku v Zahradní ulici čp. 326. Dnes v těchto místech stojí tělocvična textilní školy. Po studiu na českotřebovské a pardubické reálce se rozhodl pro architekturu na ČVUT. V roce 1931 promoval a získal titul ing. arch.

Výčet jeho zaměstnání je velice dlouhý. Nejprve působil jako asistent na ČVUT. Od roku 1933 vystřídal několik zaměstnání, v nichž se zabýval rekonstrukcemi starověké, středověké a novověké architektury a výzkumem stavební historie památkových objektů v Čechách. Pracoval jako kreslič ve Státním archeologickém ústavu v Praze, dále jako vedoucí výzkumné a projektové kanceláře výstavy „Pražského baroka“, kterou uspořádala Umělecká beseda v Praze, následně jako zástupce vedoucího technické kanceláře města Roudnice nad Labem a konzervátor Státního archeologického ústavu. Současně se neustále vzdělával a přispíval do několika časopisů. V roce 1937 získal titul dr. techn. a v roce 1946 habilitoval za docenta prací „Dynamické iluze v barokové architektuře“. V letech 1946 – 47 byl ředitelem Městského muzea a archivu v Ústí nad Labem a zmocněncem ministerstva školství a osvěty pro záchranu kulturních památek města Ústí nad Labem.

Nové období v životě a činnosti Alfréda Piffla začalo v roce 1947, kdy odešel na Slovensko. Získal místo profesora na fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Na této škole působil deset let. Založil a vybudoval katedru dějin architektury a kreslení. Pod jeho vedením vyrostla první generace slovenských architektů – památkářů. Současně přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Úspěšně pracoval i mimo rámec vysokých škol. Vypracoval např. projekt rekonstrukce hradu v Bratislavě a v letech 1952 – 57 vedl první práce na realizaci projektu.

V roce 1957 bylo mnohostranné a plodné působení Alfréda Piffla násilně přerušeno. Byl odsouzen za údajnou pomoc při opuštění republiky do vězení. Do ciziny tehdy emigroval jeden člen jeho katedry a A. Piffl by obviněn, že o útěku věděl a nezabránil mu. Po propuštění ztratil místo vysokoškolského učitele a po dlouhém hledání našel nakonec uplatnění jako řadový pracovník v Okresním stavebním podniku v Pezinku. Posledním jeho působištěm byl Archeologický ústav v Nitře.

Krátce po odchodu do důchodu 26. června 1972 v Bratislavě náhle zemřel. Odešel v něm vzdělaný a uznávaný odborník v dějinách architektury, v archeologii, v oblasti ochrany památek a zejména jejich rekonstrukce a znalec technologie staveb.

I když Alfréda Piffla život zanesl do různých koutů naší vlasti, vždy se rád vracel do rodného kraje. Pravidelně přijížděl do Ústí nad Orlicí, do domku v Zahradní ulici, kde žila jeho matka. Živě se zajímal o dění ve městě a zvláště o problémy jeho památek. S děkanem Boštíkem často hovořil o úpravách a rozšíření ústeckého kostela, intenzívně se zajímal o výzkumy probíhající na Hrádku apod.

U příležitosti jeho nedožitých 70. narozenin proběhla v budově Základní školy na Komenského ulici výstava jeho kreseb, akvarelů a grafiky. Veřejnost tak mohla spatřit zlomek jeho dlouholeté výtvarné činnosti, rozvíjené při jeho hlavním zaměstnání.

V Bratislavě, kde Alfréd Piffl prožil poslední čtvrtstoletí svého života, po něm pojmenovali ulici na sídlišti Dvory IV v Petržálce.

Foto: soukromá sbírka

 

 

15. června 1922 se v Ledvicích. okres Duchov narodil železniční dělník Rudolf PAŠTIKA.

Do Ústí nad Orlicí přišel společně s rodiči v roce 1938. Po ukončení základní školy se vyučil u mistra Kindla lakýrníkem a malířem písma.

Aby se Rudolf Paštika vyhnul nuceným pracem v Německu, nastoupil v roce 1942 jako dělník na železniční stanici Ústí nad Orlicí. Krátce na to byl však stejně poslán do Nordheimu v severozápadním Německu. Tři roky byl pak umístěn u Říšských drah jako posunovač.

Na konci války se mu podařilo z Nordheimu utéci. Ukrýval se v Ústí nad Orlicí a pomáhal rušit chod železniční dopravy a v obvodu Luhu ostřelovat ustupující německé jednotky.

5. května 1945 přišel Rudolf Paštika do Brandýsa nad Orlicí. Ozbrojen vojenskou puškou, střelivem a přilbou na hlavě nastoupil na lokomotivu nákladního vlaku č. 6505, který měl odjet do Ústí nad Orlicí. Jízda zpočátku probíhala klidně, ale u vjezdového návěstidla před ústeckým nádražím byla na vlakovou soupravu směrem od Kadrmanovy továrny zahájena prudká střelba z těžkých kulometů a z opačné strany palba německých protiletadlových zbraní. Rudolf Paštika byl jeden z prvních, který byl vážně zraněn. I přesto, že mu obyvatelé Kerhartic poskytli pomoc, po převozu do ústecké nemocnice zemřel.

Ve čtvrtek 10. května v 15. hodin byl s ostatními obětmi boje za svobodu - Františkem Kovařčíkem, Václavem Kavickým a Rudolf Štovíčkem pochován na ústeckém hřbitově.

18. června bylo jeho tělo exhumováno a následně v Pardubicích zpopelněno.

Foto: Nygrín, Jindřich: Kytička vzpomínek na rovy ústeckých železničářů, kteří se nedočkali dne svobody, s. 8.

 

 

 

23. června 1927 se v hájovně v Kletné u Litic narodil jeden z nejmladších členů protifašistického odboje v našem regionu Oldřich DOLEČEK.

Po mnichovském diktátu se Dolečkovi přestěhovali do hájovny na Luh nedaleko Ústí nad Orlicí. Jeho otec Čeněk Doleček se velice aktivně zapojil do odbojové činnosti a vydatným pomocníkem mu byl i Oldřich. Pomohl vybudovat lesní úkryt pro pronásledované a do zemljanky donášel nejen stravu a prádlo, ale i zprávy a další potřebné informace. Dále hlídal při schůzkách odbojářů a v neposlední řadě se uplatnil i jako dobrá spojka.

11. března 1943 byla celá Dolečkova rodina zatčena Gestapem a odvezena do Pardubic. Po třech měsících nelítostných výslechů byla rodina převezena do Malé pevnosti Terezín. První byl odtud, s poznámkou „návrat nežádoucí“, odvezen Oldřich a to do koncentračního tábora pro mladistvé v Moringen Soling.

Jeho rodiče a sestra Hana byli odesláni do Drážďan, kde nad nimi byl 18. května 1944 vynesen následující rozsudek: Čeněk Doleček trest smrti, Marie Dolečková 6 let a sestra Hana 4 roky káznice.

Čeněk Doleček byl popraven 18. října 1944 v Drážďanech. Jeho syn Oldřich se v koncentračním táboře dočkal osvobození. Bohužel jeho zdravotní stav mu nedovoloval převoz domů. Oldřichův mladý organismus neunesl nadměrnou fyzickou námahu v kombinaci s nedostatečnou stravou. Ochrnul a téměř oslep. 24. srpna 1945 v Moringen Soling u Göttingenu v Německu následkům nelidského věznění podlehl.

9. května 1959 byl před hájovnou na Luhu mezi Ústí nad Orlicí a Brandýsem nad Orlicí odhalen památník, který je věnován památce Čenka a Oldřicha Dolečkovým. Oběma byl po válce presidentem republiky udělen Čs. válečný kříž 1939 in memoriam.

Foto: Ústecký kulturní zpravodaj, 1985, č. 8, s. 23.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí