Ústecké kalendárium – září 2007

 

1. září 1932 se v Ústí nad Orlicí narodil kněz římskokatolické církve Josef JAKUBEC.

Josef byl jeden z osmi dětí ústeckého čalouníka Jakubce. V roce 1945 byl společně se svým bratrem Václavem přijat na Velehrad do jezuitského gymnázia. V roce 1948 byl však tento ústav zrušen a Josef přešel od 1. srpna 1949 do řádu Tovaryšstva Ježíšova. Dne 13. dubna 1950 byl internován a ke konci roku propuštěn. Další teologické studia mu nebyly umožněny.

V den svých dvacátých narozenin (1.9.1952) byl povolán k výkonu vojenské služby, kterou vykonával v pomocných technických jednotkách. Dvacet sedm měsíců sloužil u 68. PTP v Komárně. Po propuštění se 30. listopadu 1954 vrátil domů a pracoval na různých místech jako dělník.

V září 1968 mu trochu uvolněný režim dovolil odejít na řadovou univerzitu do rakouského Innsbrucku. Po roce studií, 20. září 1969 byl vysvěcen na kněze. Vrátil se do vlasti a začal pracovat v duchovní službě v královéhradecké diecézi. Nejprve jako kostelník, pomocný duchovný až jako farář v Hradci Králové, Chrastu u Chrudimi, Licibořicích, Štokách. Zpravidla zabydlení a působení na farnostech bylo časově krátké.

V roce 1986 nastoupil místo děkana a duchovního správce v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1990 si P. Josefa Jakubce vybral biskup Karel Otčenášek jako svého generálního vikáře.

Po zotavení z infarktu přešel jako zástupce novicmistra ke svému řádu. Působil na Velehradě, Kolíně a v Praze.

Josef Jakubec zemřel v Praze 15. února 1995 a byl pochován do řádové hrobky.

 

21. září 1852 se v Poličce narodil učitel a spisovatel František Josef ANDRLÍK.

Rodiče vlastnili v Poličce menší hospodářskou usedlost a později střižní obchod. Po ukončení německé reálky ho rodiče dali na český ústav pro vzdělávání učitelů v Hradci Králové. První místo podučitele nastoupil v roce 1872 ve Výprachticích. Do Ústí nad Orlicí přišel v roce 1873, kdy přijal místo učitele ještě ve staré škole v Kostelní ulici. V Ústí vyučoval plných třicet devět let.

Psát začal František Andrlík nejdříve do různých časopisů a kalendářů formou výchovných a poučných článků pro mládež. Brzy si získal jméno mezi nakladateli, zejména u Hynka a Bačkovského, kteří pak začali vydávat jeho první díla.

Hned po rusko-turecké válce v roce 1880 podnikl cestu na východ. Procestoval celý Balkánský poloostrov. Stal se oddaným přítelem jižních Slovanů. Žil s nimi a poznal jejich zvyky. Z těchto cest vznikla celá řada článků, které byly otiskovány v časopisech „Lumír“, „Pokrok“ a „Zlatá Praha“. Poznámky z těchto cest shrnul i v několika knihách. Všechny tyto jeho práce mluví o skutečném obdivu především bulharského národa.

František J. Andrlík vydal 84 knih pro děti, z nich je 59 původních a 25 překladů (překládal z němčiny, angličtiny a bulharštiny) a 18 původních knih pro dospělé.

U příležitosti jeho osmdesátých narozenin mu městská rada v Ústí nad Orlicí udělila Čestné občanství města. K tomuto jubileu obdržel také uznání od Zemské školní rady a od vyslanectví ČSR v Bulharsku. Později byla jedna z ústeckých ulic pojmenovaná jeho jménem. Jméno nese ulice dodnes.

František J. Andrlík zemřel ve vysokém věku 28. listopadu 1939. Urna s jeho popelem je uložena na hrobě jeho manželky na ústeckém hřbitově.

Přestože František J. Andrlík vydal tolik knih, máme jich ve sbírkách Městského muzea pouze pět a to "Za uměním", která dospívající mládeži přibližuje život ústeckého rodáka, českého pěvce Jana Ludevíta Lukese, dále dobrodružný příběh pro mládež „Cestou do Austrálie“, pohádkové knihy „Pohádky naší matinky s tatínkovými obrázky“ a „Světem žertovných pohádek“ a soubor povídek pro dospělé, který vyšel pod názvem „Náš venkov“. Městské muzeum v Ústí nad Orlicí uvítá a přijme nabídku darů či prodeje dalších titulů tohoto autora.

Foto in. Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, r. 1940, č. 1, s. [1].

 

26. září 1897 se v Ústí nad Orlicí narodila spisovatelka Marie ROLLEROVÁ, roz. KOCIANOVÁ.

Marie Rollerová se narodila v domě „U Korábů“ na Velkých Hamrech, jako první dítě ústeckého ředitele kůru Petra Kociana. Své dětství prožila v rodině, kde se celé dny žilo hudbou. Velký vliv na ni měl i častý pobyt s jejími bratranci - houslistou Jaroslavem Kocianem a sochařem Quidem Kocianem. Po dokončení základní školy odešla do Prahy na tehdejší dívčí gymnázium "Minerva". Na studiích ji podporoval její strýc, spisovatel historických románů Josef Jan Svátek. Pro vážné onemocnění musela studia přerušit, zůstat doma a do Prahy dojíždět jen na zkoušky. Po maturitě se zapsala na filozofickou fakultu, obor čeština a dějepis, s cílem pracovat jako učitelka nebo novinářka. Při hospitování na ústecké chlapecké škole se seznámila se svým budoucím manželem Janem Rollerem. Studia vyměnila za péči o dvě dcery a domácnost. Každou volnou chvíli však věnovala knihám a především psaní.

Její první literární pokusy byly spjaty s jejím pobytem a studiem v Praze. Zachycovaly studentský život, parodovaly a vyjadřovaly stesk po domově. Náměty k psaní ji poskytlo také její vlastní dětství, prostředí domova, život drobných ústeckých řemeslníků, obchodníků apod. Psala povídky, kulturní črty a fejetony. Úspěšné byly i její pokusy o drama. Mezi nejúspěšnější patří divadelní hra "Soukeníci". Divadelní soubor Vicena se s touto hrou v roce 1940 zúčastnil 10. Jiráskova Hronova. Hra byla také poctěna cenou "Máje".

Marie Rollerová zemřel v Ústí nad Orlicí 8. ledna 1955 a je pochována na ústeckém hřbitově.

U příležitosti 100. výročí narození byla na jejím rodném domě umístěna pamětní deska a zároveň jí bylo uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí in memoriam.

Ve fondu knihovny Městského muzea je uloženo téměř celé její literární dílo, které bylo vydáno tiskem.

Foto in. Danihelovský, E. V.: Ústí nad Orlicí staví svojí chatu. Ústí nad Orlicí, Klub českých turistů 1946. s. IX.

27. září 1877 zemřel v Budapešti hudebník, učitel hudby a první starší Cecilské hudební jednoty Vojtěch STEHNO.

Vojtěch Stehno se narodil 23. dubna 1799, v domě čp. 103 na dnešní ulici T. G. Masaryka, zakládajícímu členu Cecilské hudební jednoty Janu Stehnovi a Anně, rozené Šemberové. Školní docházku absolvoval u učitele Jana Jahody, kde se zároveň učil i základům hudby. Vyučil se soukeníkem a tímto řemeslem se i krátkou dobu živil.

10. června 1835 byl jmenován místo Františka Sychry školním dohlížitelem, kterým byl až do roku 1840, kdy byl jednomyslně zvolen městským anwaltem (tj. hospodářským správcem městského úřadu). Od roku 1844 se věnoval mlynářskému řemeslu, nejdříve se vlastním mlýně za drahou čp. 111 a v roce 1847 v pronajatém Herzánově mlýně v Brandýse nad Orlicí. Řemeslo mu příliš nevynášelo a proto se v roce 1848 vrátil zpět do Ústí nad Orlicí. Koupil si dům a opět provozoval soukenictví.

Vojtěch Stehno se již 22. listopadu 1814 stal členem Cecilské hudební jednoty a působil zde jako výborný houslista, zpěvák a kontrabasista. V roce 1842 byl jmenován druhým starším a v roce 1848 prvním starším Cecilské hudební jednoty.

V roce 1856 se přestěhoval ke svému synovi Františkovi, tehdejšímu konceptnímu praktikantovi u finančního ředitelství v Budíně v Uhrách. Zde se stal učitelem hudby na zemském ústavu slepců, vyučoval hru na housle, violu a violoncello. Ze svých žáků sestavil dvanácti členný smyčcový orchestr, se kterým cestoval celé dva roky po Uhrách a navštívil i Turn-Severinu v Rumunsku. Nejdelší dobu pobývali v Mehadijských lázních. V roce 1859 získal Vojtěch Stehno samostatnou kapelnickou koncesi, kterou však nevyužil. Účinkoval jako primista a kontrabasista v lázeňské Weissově kapele v Trenčínských Teplicích. V zimě pak hrával v hlavním chrámu v Pešti a s budapešťskými kapelami po hospodách a kavárnách.

Vojtěch Stehno je pochován na Kerepešském hřbitově v Budapešti.

 

28. září 1867 se v Příbrami narodil učitel, etnograf a spoluzakladatel městského muzea v Ústí nad Orlicí Václav Zdeněk HACKENSCHMIED.

V rodné Příbrami navštěvoval Václav Zdeněk Hackenschmied obecnou školu, absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav.

V roce 1889 přišel jako podučitel do nedalekých Říček. Od samého počátku se kromě svého učitelského poslání živě zajímal o český spolkový a kulturní život. V kulturně zanedbaných Říčkách založil a vedl školní kroniku, pořádal přednášky a vzdělávací kurzy, byl zakladatel místní knihovny, čtenářského spolku a hasičského sboru. Založil divadlo s jevištěm i divadelní spolek. Ve svém působišti vedl také obecní agendu a jak sám napsal: "Odučoval alkohol, pěstoval zpěv."

V roce 1912 přišel jako odborný učitel na chlapeckou školu v Ústí nad Orlicí a začal působit jako zástupce části učitelstva okresu. Stal se předsedou třebovsko-ústecké odbočky učitelské jednoty Budeč. Vleklé a dlouhodobé spory v učitelské obci, které byly způsobené personálním obsazováním škol vyvrcholily 3. března 1916. V. Z. Hackenschmiedovi byla udělena okresním školním inspektorem důtka za nedovolenou agitaci proti usnesení lanškrounské okresní školské rady a služebně byl přeložen z Ústí nad Orlicí do Hněvkovic (tehdejší okr. Ledeč nad Sázavou) a později na místo řídícího učitele ve Všebořicích. Po mnoha interpelacích byl teprve koncem roce 1918 jmenován definitivním učitelem první obecné třídy při obecné škole chlapecké v Ústí nad Orlicí.

Po návratu se opětně zapojil jako dobrovolný pracovník do práce v ústeckém městském muzeu a převzal správu městského muzea.

Mimo učitelování se velmi intenzivně věnoval národopisu. Václav Zdeněk Hackenschmied zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které bylo pouze částečně vydáno tiskem, např. báchorky, báje, pověsti a jiné vypravování lidu z okresu Lanškrounského a Ústeckého, které vydal pod názvem "Na besedě", "Ústecké betlémy" a řada samostatných převážně etnografických příspěvků v časopise „Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí“ a „Český lid“. Jeho etnografické postřehy a zprávy jsou často jediným důkazem a svědectvím místní lidové tradice.

Václav Zdeněk Hackenschmied zemřel 23. ledna 1945 v sanatoriu v Mělníku.

Ve sbírkách Městského muzea je uložena velká část jeho pozůstalostí, která obsahuje nejen knihy, periodika, novinové výstřižky, rukopisy, ale např. i jeho pomůcky k vyučování.

Foto. in. Hackenschmied, Václav Zdeněk: Na besedě. Ústí nad Orlicí, Oftis 1995. s.[5].

 

28. září 1987 zemřel v Ústí nad Orlicí učitel, vynálezce a poslední ústecký hedvábník Jan ROLLER.

Jan Roller se narodil v Ústí nad Orlicí 25. března 1889. Po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi působil na obecných školách na Ústeckoorlicku (Jablonném n. O., Nekoři, Dolní Dobrouči, České Třebové) a nakonec v Ústí nad Orlicí. Učil přírodopis, fyziku a matematiku. Učitelování však pro opakované zdravotní potíže s hlasivkami v roce 1928 ukončil. Nastoupil do výrobny hedvábných látek, kterou provozoval jeho otec. Po znárodnění v roce 1949 byla výroba hedvábí zastavena a do tkalcovny byly umístěny poloprovozy Výzkumného ústavu bavlnářského a hedvábnického a Jan Roller přešel do VÚB, kde pracoval až do odchodu do důchodu jako výzkumník.

Během svého života podal více než 600 přihlášek vynálezů a na jeho jméno bylo vystaveno přes 200 patentů a autorských osvědčení. Tématicky v nich převažují návrhy zařízení a technologických způsobů textilní výroby (z oblasti přádelen, tkalcoven, netkaného textilu apod.). Jsou ale mezi nimi i patenty z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Poslední potvrzení o přihlášce vynálezů jsou z roku 1983, kdy Janu Rollerovi bylo již 94 let, a bylo jich dvanáct.

Ve sbírkách Městského muzea je uložen strojopisný rukopis jeho práce „O tkalcovnách hedvábí v Ústí nad Orlicí“, který je doplněn fotografiemi kreseb Františka Šmilauera.

Jan Roller je pochován na ústeckém hřbitově společně se svojí manželkou, ústeckou spisovatelkou Marií Rollerovou.

 

29. září 1832 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř, betlémář Jarolím ŠTANTEJSKÝ.

Jeho otec byl ústeckým tkalcem. Jarolím se sice také naučil tkalcovat, ale nikdy nesložil mistrovské zkoušky a nestal se tkalcovským mistrem, zůstal pouze tkalcovským tovaryšem. Odešel, jak bylo tehdy zvykem, na zkušenou. Cílem jeho cesty byla Vídeň. Ubytoval se v útulku katolických tovaryšů a začal navštěvovat řemeslnickou školu. V útulku byli učni různých oborů a všechna řemesla zde měla obraz svého patrona, jenom tkalcům chyběl. Snad proto Jarolím Štantejský namaloval obraz sv. Severina, patrona tkalcovského řemesla a pověsil ho mezi ostatní. Obraz tehdy velmi nadchl katechetu, pozdějšího vídenského arcibiskupa Gruschu. Ten Štantejskému později dopomohl dostat se do večerních běhů při vídeňské malířské akademii.

V padesátých letech se Jarolím stal pomocníkem u Josefa Führicha, profesora na mistrovské malířské škole. U Führicha zůstal do jara roku 1859, kdy byl odveden do armády v souvislosti s válkou Francie a Sardinie proti Rakousku. Sloužil u 18. pluku a jako voják mašíroval pěšky do Tyrol. Pobyt na vojně mu ulehčovalo jeho malování. Údajně namaloval portrét plukovníka 18. pluku, který nad ním držel ochrannou ruku. Po skončení války se vrátil zpět do Vídně a ještě dva roky byl zaměstnán u Josefa Führicha.

Počátkem roku 1862 se vrátil do rodného Ústí. Oženil se s Františkou Jedličkovou a pracoval jako tkadlec, později jako malíř pokojů. Přivydělával si malováním betlémových figurek. Kromě nich maloval na objednávku pro ústecké měšťany portréty, dále svaté patrony a obrazy ústecké Panny Marie. Velkých zakázek měl však v Ústí málo. Rodina, která se postupně rozrostla o pět dětí, trpěla velkým nedostatkem finančních prostředků. Snad proto, že se Štantejskému v Ústí po všech stránkách nedařilo, odešel do Litomyšle, kde očekával více malířských zakázek a jiných příležitostí. I zde provozoval živnost malíře pokojů. Manželka si v Litomyšli otevřela podomní obchod s plátenickými výrobky ústeckých tkalců. Pro nové zboží si chodila do Ústí a vždy s sebou vzala na prodej pár malovaných betlémových figurek nebo přinesla, co si který betlémář u nich objednal.

V Litomyšli hned od počátku považovali Štantejského za malíře. Největší zakázkou pro něho bylo vymalování zcela nového divadla v nejlepším sále města na Karlově. Pro litomyšlské ochotníky za honorář opravoval kulisy apod. Divadelní dekorace maloval i pro ochotníky v Němčicích, ve Zhoři atd. Místním spolkům maloval prapory a litomyšlským ostrostřelcům terče. Pro ústecké ochotníky na objednávku namaloval portálovou oponu „Libušino proroctví“. Po celý život stále maloval betlémové figurky.

V Litomyšli byl Jarolím Štantejský považován za „domácího malíře a dobrého portrétistu“, a tak se mu splnil jeho sen o společenském uznání. V Litomyšli se jeho rodina rozrostla o další děti.

Jarolím Štantejský zemřel v Litomyšli 13. května 1899 a byl pochován na litomyšlském hřbitově.

Ústečtí na Štantejského vzpomínají jako na autora betlémů, litomyšlští jako na místního malíře. Do betlemářské tvorby se však zapsal nesmazatelným způsobem.

Velká část jeho malovaných betlémových figurek je uložena ve sbírkách Městského muzea a laická i betlemářská veřejnost je obdivuje téměř na každé vánoční výstavě ústeckého muzea.

U příležitosti 100. výročí jeho úmrtí uspořádalo Městské muzeum v Ústí nad Orlicí výstavu jeho díla. K výstavě byl vydán katalog, který přináší nejen jeho biografii, ale i ukázky z jeho díla. Katalog je stále v muzeu k prodeji.

 

30. září 1877 se v Ústí nad Orlicí narodil c. k. plukovní lékař MUDr. Klement BARCAL.

Klement byl jediným dítětem manželů MUDr. Františka a Anny Barcalových. Ti po jeho smrti věnovali městské obci ústecké svůj dům čp. 1 s tím, aby sloužil výhradně potřebám muzea. Podle uzavřené smlouvy měly být v hořejším pokoji trvale umístěny muzejní sbírky, mezi nimiž měly být rodinné památky na Barcalovi, hlavně syna Klementa. Na jeho paměť měla být nad hlavním vchodem umístěna pamětní deska. K částečnému naplnění došlo 4. června 1922. V tento den bylo v domě čp. 1 otevřeno a veřejnosti zpřístupněno muzeum a dům byl na počest Klementa Barcala pojmenován „Klementinum“. Tento název je stále ještě mezi staršími ústeckými občany živý. Jedná se o dům, kde dnes najdete obchod „Dárky pod věží“. Muzeum bylo v tomto objektu do roku 1932. Mimo muzeum zde byla i knihovna a čítárna.

Mudr. Klement Barcal ukončil svůj život vlastní rukou 21. ledna 1912 ve Slovin. Bystřici a je pochován na ústeckém hřbitově.

Foto: MMÚO; fond fotografie, inv. č. F 6587.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea