Ústecké kalendárium – listopad 2007

 

10. listopadu 1867 se v Ústí nad Orlicí narodil pozlacovač a malíř Josef František SPRINGER (též ŠPRINGER).

Narodil se v ševcovské rodině jako nejstarší z pěti dětí. Ve školním roce 1879-80 vyšel z ústecké chlapecké měšťanské školy. Na propouštěcím vysvědčení byly jeho výkony z kreslení hodnoceny dvojkou. V Praze později navštěvoval večerní uměleckoprůmyslovou školu.

Po návratu do Ústí pracoval jako malíř a pozlacovač. Bydlel v domě čp. 107 na rohu dnešní Tyršovy a Masarykovy ulice v místě, kde dnes stojí novostavba čp. 350. Maloval kostely, do nich obrazy svatých a křížové cesty. Zlatil a zdobil oltáře, sochy a kříže po Čechách i na Moravě. Svoje zakázky v kostelech vyřizoval v létě, kdy se na celé období odstěhoval do příslušného místa a dílnu si zřídil na tamní faře. V zimě potom maloval betlémy. Jak říká znalec ústeckých betlémů pan Jiří Knapovský: „Ve své době nebylo betlémové figury, kterou by neokopíroval“. A tak díky jemu bylo zachováno mnoho darovníků, k jejímuž vzniku posloužila jako předloha tvorba starších autorů. Jeho malba betlémových figurek se dá poměrně dobře rozpoznat. Nepříliš výrazná barevnost, pěkně prokreslený obličej s často „trnkovitýma očima“. Jeho práci prozrazuje i používání zlacení a to zejména na postrojích koní, nebo na atributech králů. Springrův betlém byl vystaven spolu s Hernychovým betlémem na Jesličkové výstavě v Praze v roce 1923.

Pro rodné město maloval náboženské obrazy, zejména obrazy ústecké Panny Marie. Z jeho tvorby z let 1916 – 1917 je Oušťákům známo třináct obrazů z Křížové cesty, které přešly po sejmutí z kapliček, vyčištění a restaurování Karlem Štanclem do Městského muzea v Ústí nad Orlicí. V depozitáři muzea je uložena např. i jeho Panna Marie s anděly z roku 1902 a Ústecká madona nad Ústím. Pamětníci ještě znají jeho obrazy na plechu, které byly rozvěšeny v okolí po lesích. Většinu těchto zastavení však zničil zub času (U čertíčka, U anděla strážného, obraz Panny Marie pomocnice či Pokušení Krista). Dochované „Loučení“ se na popud pana Miroslava Pávka z Mendriku stalo v roce 1996 námětem pro obraz, který byl zhotoven Františkem Bečkou a znovu před staročeskou poutí v roce 1997 zavěšen na své místo nad „Vlčím dolem“.

Josef Springer zemřel 3. listopadu 1946. Novinová zpráva oznamující jeho úmrtí končí slovy: „Osiřel jeho osm metrů dlouhý betlém, osiřeli na něm i jeho muzikanti, které každým rokem stavěl vždycky hodně blízko jesliček, aby vyhrávali narozenému děťátku. Již nikdy jeho ruka nenapíchá do mechu před 2.000 figurek, jim malovaných a vystřihovaných. Věčně však bude žít jeho práce v dějinách města, tak jak žije památka jeho předchůdců, prostých tkalců, samouků – malířů betlémů Hernycha, Domlátila, Taubera, Rybky, Fišera a celé řady jiných.

Foto: MM ÚO; fond výtvarné umění, inv. č. 19A50 :Ústecká Panna Marie, 1902.

 

 

 

 

19. listopadu 1967 zemřel v Brně letec, příslušník československého zahraničního letectva, ústecký rodák plukovník Josef Bohdan MIKULÁŠTÍK.

Narodil se 4. července 1906 na ústecké faře Jednoty bratrské, kde jeho otec působil jako farář. Obecnou školu vychodil v Potštejně, reálné gymnázium v Rychnově nad Kněžnou. Studia však nedokončil. Začal pracovat ve výrobně kartáčů, později jako skladník v továrně na výrobu pian v Potštejně. Vyučil se obchodním příručím v oboru módním, střižním a galanterním. 1. října 1926 odešel na vojnu do leteckého učiliště v Prostějově. Absolvoval několik leteckých kurzů a zůstal zde až do 1. dubna 1931, kdy byl v hodnosti četaře propuštěn do civilu.

Vrátil se zpět do Ústí a otevřel si v dnešní ulici J. Kociana obchod se sportovními potřebami. Zapojil se do práce v Sokole a stál se průkopníkem bezmotorového létání v Ústí. Po roce 1935 se zařadil mezi přední organizátory a instruktory Masarykovy letecké ligy v Ústí nad Orlicí. Létat jezdil i na letiště do Pardubic.

Po obsazení republiky odešel do exilu. Přes složitou a náročnou cestu přes Polsko, Rusko a Turecko se dostal do Anglie. 25. června 1941 byl jako letec přijat za příslušníka britského královského letectva. Podílel se na výcviku leteckých navigátorů a pozorovatelů, později leteckých střelců. Zhoršující se zdravotní stav ho vedl k přeškolení na kontrolora leteckého provozu. Tato služba vyžadovala absolutní smysl pro odpovědnost, preciznost, soustředění a rozhodnost. Všechny tyto nároky Josef splňoval.

Po skončení II. světové války, 12. srpna 1945, byl v hodnosti Flying Officer propuštěn ze služeb RAF a vrátil se domů. Svoji válečnou kariéru uzavřel sumou neuvěřitelných 1.002,15 nalétaných hodin.

Po válce byl přidělen jako kontrolor leteckého provozu na letišti v Brně, později v Praze. 12. dubna 1947 byl přijat za člena důstojnického sboru z povolání. V Ústí nad Orlicí zrušil svůj obchod a odešel s rodinou do Brna.

1. srpna 1949 byl však z armády propuštěn a jako tzv. „zápaďáku“ mu nastaly problémy se zaměstnáním. Nejprve pracoval jako vedoucí dílny v Čistírnách a opravnách města Brna a později jako vrtmistr v moravských zeměvrtných závodech. V říjnu 1964 odešel do invalidního důchodu.

Ještě za svého života se dočkal částečné rehabilitace. V roce 1965 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Povýšení do hodnosti plukovníka se již nedožil. Bylo mu uděleno 19. března 1991 in memoriam.

V roce 1993 byla na letišti v Ústí nad Orlicí, jemu a Václavu Pánkovi odhalena pamětní deska.

Ve sbírkách Městského muzea jsou uloženy jeho nejrůznější legitimace, medaile, fotografie a další osobní věci. Ústeckému muzeu je v roce 1999 věnoval jeho syn Jan Mikuláštík.

Foto: in. Havel, Josef. „… in memoriam“. Cheb, Svět křídel 1993, s. 30.

 

 

 

 

 

20. listopadu 1877 se v Ústí nad Orlicí narodil český mineralog, profesor PhDr. Bohuslav JEŽEK.

Po maturitě na gymnáziu v Jičíně studoval nejprve právo a po několika letech strávených na vojně mineralogii na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Od roku 1907 se stal asistentem prof. Karla Vrby a to nejen v mineralogickém oddělení Národního muzea, ale i na pražské univerzitě. V roce 1913 se habilitoval za docenta z mineralogie a v roce 1919 byl jmenován profesorem Vysoké školy báňské v Příbrami.

Bohuslav Ježek se jako první u nás zabýval rentgenometrickými metodami studia krystalů. Své první výsledky bádání o minerálech z našich i zahraničních nalezišť uveřejnil již v letech svého pražského působení. Současně s krystalografickým bádáním se věnoval i praktické mineralogii, speciálně vědecké i praktické nauce o drahokamech a polodrahokamech, především o kozákovských olivínech, podkrkonošských jaspisech a achátech a o jejich zpracování, zejména v proslulé odborné škole v Turnově. V období působení v Příbrami pokračoval v podrobných krystalografických výzkumech, ale tuto práci orientoval spíše k účelům vysoké školy. Je autorem několika knih a přes 300 odborných pojednání. K jeho základním pracím patří dvoudílná „Mineralogie“ (1932) a „Zkoušení slitin drahých kovů a nástin zkoušek laboratorních“ (1946). Z dalších např. „Určování nerostů suchou jehlou“, „České zlato a jeho budoucnost“, „Drahokamy“ apod. Společně s prof. Josefem Hummelem přeložil do češtiny klasické dílo Georgia Agricoly „Dvanáct knih o hornictví a hutnictví“ (1933). Největší část jeho publikační činnosti je soustředěna v českých odborných časopisech, zejména v „Hornickém věstníku“. Mimo jiné redigoval i odborné časopisy „Báňský svět“ a „Naše hory a hutě“. V rukopise zůstaly nedokončeny jeho dějiny Vysoké školy báňské.

V praxi se uplatnilo několik jeho nových postupů, např. rengenometrické metody v mineralogii a planimetrický způsob geometrické analýzy rud v petrografii.

Městskému muzeu se podařilo v nedávné době do svých sbírek získat jeho knihu „Drahokamy“ (1914). Je to bohužel jediný titul, který od tohoto významného rodáka máme.

Bohuslav Ježek zemřel v Písku 10. ledna 1950.

Foto: http://web.natur.cuni.cz/ugmnz/muzeum/muzeum/portrety/jezek.html

 

 

 

26. listopadu 1892 se v Pardubicích narodil všestranný hudebník, divadelní ochotník a organizátor kulturního a společenského života našeho města Jaromír LAHULEK.

Jaromír Lahulek přišel do Ústí nad Orlicí 14. prosince 1914 jako úředník spořitelny. Již po čtyřech měsících pobytu v našem městě vystupoval v roli přednosty stanice Sardelky ve veselohře "Srážka vlaků". O rok později se stal členem divadelního ochotnického souboru Vicena. Postupně vytvořil na 47 rolí a řadu dalších divadelních her režíroval. K nejvýznamnějším patřila hra Karla Čapka "R.U.R.", která byla poprvé na mimopražské scéně uvedena 30. 5. 1921 právě v Ústí nad Orlicí. K některým hrám, např. k Jiráskové "Lucerně" a "Otci", "Paličově dceři" J.K. Tyla,"Antigoně", "Meluzíně", dokonce napsal i scénickou hudbu, kterou potom sám s orchestrem nastudoval.

Jaromír Lahulek přišel s myšlenkou na postavení nové divadelní budovy v Ústí nad Orlicí. Po ustavení Družstva pro postavení divadelní budovy se stal jeho prvním pokladníkem. Největší odměnou se mu potom stal čestný úkol, zaujmout jako první místo dirigenta při slavnostním provedení Smetanova "Tajemství" v zahajovacím představení v září 1936.

Jaromír Lahulek často a velice rád vystupoval i s kerhartickým ochotnickým spolkem Havlíček. Jako projev vděku a uznání jeho zásluh byl jmenován čestným členem tohoto spolku.

K jeho největším zálibám patřila hudba. Byl to muzikant tělem a duší. Uměl hrát téměř na všechny hudební nástroje. Přes dvacet let byl dirigentem Orchestrálního sdružení v Ústí nad Orlicí. Pod jeho vedením byla provedena slavná oratoria Haydnovo "Stvoření světa" a Dvořákova "Stabat Mater". Dále s orchestrem nastudoval Smetanovu operu "Dalibor", "Hubička" a již zmíněné "Tajemství". Ani ústecká dechová hudba se neobešla bez jeho působení. Pod jeho taktovkou slavila dlouhá léta velké úspěchy sokolská dechová hudba, která neměla v širokém okolí konkurenci. Jeho velkým koníčkem byla i varhanní hudba. V ústeckém chrámu zazněla v jeho podání mnohá slavná díla světových mistrů.

Jaromír Lahulek měl i velký podíl na založení hudební školy v Ústí nad Orlicí v roce 1939 a až do své nemoci v roce 1951 zde působil jako externí učitel.

Ve výčtu bohaté činnosti Jaromíra Lahulka nelze opomenout jeho vlastní skladatelskou tvorbu. Mnohostranná znalost jednotlivých nástrojů a osobní tvůrčí talent daly vzniknout celé řadě skladeb. Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí je uloženo více než 80 jeho rukopisů. Jsou mezi nimi skladby pro taneční a dechový orchestr, pochody, hudební doprovody ke cvičení na sokolských sletech, scénická hudba k divadelním hrám, sborové zpěvy atd.

Jaromír Lahulek se po příchodu do Ústí nad Orlicí zapojil i do sportovního života. Již roku 1914 se stal členem nově založeného Sportovního klubu Ústí nad Orlicí, který sdružoval odbory fotbalu, házené a atletiky. Jeho osoba je spojena se všemi těmito sporty.

Objevil se v sestavě prvního fotbalového mužstva, jehož činnost však přerušila první světová válka. Jaromír Lahulek byl stejně jako mnoho jiných hráčů povolán do vojenské služby. Po návratu se stal význam funkcionářem Sportovního klubu. Nejprve byl zvolen místopředsedou a v roce 1925 předsedou Sportovního klubu. Jako předseda pomáhal opatřit vhodný a stálý pozemek pro činnost fotbalového mužstva. Měl na starost všechny organizační práce spojené s výstavbou hřiště.

Stál i u zrodu odboru házené a patřil mezi nadšené propagátory tohoto sportu. Uspořádal např. nábor do dívčího družstva, které začal i sám v roce 1920  trénovat. Družstvo se však velice brzo pro nedostatek hráček rozpadlo. Také u počátků atletiky se setkáváme s jeho osobou. Patřil mezi první organizátory a trenéry atletického odboru.

Jaromír Lahulek byl opravdu výjimečná osobnost. Je veliká škoda, že zdravotní problémy, které se u něho objevily počátkem padesátých let, ho zcela vyřadily ze společenského života. Zemřel v Ústí nad Orlicí 5. prosince 1959. Urna s jeho popelem byla uložena na ústeckém hřbitově.

In memoriam mu bylo 26. listopadu 1992 uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí. Z rukou starosty města jej převzala jeho manželka Hedvika Lahulková.

Jaromír Lahulek žil s rodinou ve služebním bytě spořitelny v dnešní Lochmanové ulici čp. 158.

Foto: MM ÚO; fond fotografie, inv. č. F 5729 : J. Lahulek v roce 1924.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea