Ústecké kalendárium – únor 2008

3. února 1863 se v Ústí nad Orlicí narodil právník a historik, ústecký rodák Josef ZÁBRODSKÝ.

Josef Zábrodský byl synem hudebníka a sbormistra prvního ústeckého pěveckého spolku „Lumír“ Josefa Zábrodského. Obecnou školu vychodil v Ústí nad Orlicí. Nižší německé gymnázium studoval v Lanškrouně, vyšší české v Litomyšli. Po maturitě odešel na právnickou fakultu, kterou absolvoval v roce 1886. Po ukončení práv vážně onemocněl. Silná nervóza ho vyřadila z běžného života na plných osm let. Po uzdravení nastoupil 1. července 1895 k poště. O pět let později se stal poštovním asistentem. Později poštovním oficiálem a v roce 1909 vrchním oficiálem s přidělením k pražskému poštovnímu ředitelství. V roce 1929 byl jmenován ředitelem mezinárodního oddělení ministerstva pošt a to nejen díky úžasné paměti a preciznímu právnímu myšlení, ale také pro své jazykové znalosti. Josef Zábrodský ovládal angličtinu, italštinu, španělštinu, francouzštinu a němčinu. Studoval také rumunštinu a novořečtinu.

Pro své právní a jazykové znalosti byl v roce 1920 vyslán na kongres světového poštovního spolku do Madridu, kde pracoval tři měsíce. Vyznamenán byl řádem královny Isabely katolické s Konturským křížem. V roce 1924 byl delegátem švédského světového poštovního kongresu, kde obdržel poctu v podobě rytířského řádu krále Vasy I. třídy. O pět let později pracoval na kongresu v Londýně. Jubilejní řádovou medaili pošt získal také za práci na usnesení jednání 186 států. Mnohé z jeho návrhů byly do protokolu řazeny doslovně.

V roce 1931 na výzvu ministerstva pošt zpracoval Josef Zábrodský anglicko-český poštovní slovník.

Přestože většinu svého života prožil v Praze, věnoval se studiu historie svého rodného města. Řada jeho prací zůstala v rukopise, ale dvě, které vyšly tiskem, se zařadily mezi významné studijní prameny k historii našeho města. Jedná se o dílo „ Z dějin města Ústí nad Orlicí v první polovici století osmnáctého“, které vydávala Občanská záložna v Ústí nad Orlicí na pokračování ve svých výročních zprávách a „Paměti Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí“, které bylo vydáno na památku jejího stoletého výročí v roce 1904. Právě toto dílo je považováno za dokonalou dokumentární studii po všech stránkách. Nejen shrnuje, objevuje a dochovává sto let života a práce, kdysi prvního a největšího ústeckého spolku, ale seznamuje i s hudbou a zpěvem v našem městě v dřívějších dobách.

Na návrh prvního staršího Václava Sychry byl 23. listopadu 1893 jmenován čestným členem Cecilské hudební jednoty.

Josef Zábrodský se se svým dílem jednoznačně zařadil mezi největší znalce a pracovníky ústecké historické vědy první poloviny 20. století.

Zemřel v pražském Podolském sanatoriu 2. srpna 1936.

8. února 1933 zemřel v Ústí nad Orlicí básník a první ústecký muzejník František EGERLE.

František Egerle se narodil 1. června 1846 v Rychnově nad Kněžnou. Krátce po narození se se svými rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se jeho otec stal valchařským mistrem v ústecké cechovní valše počestného soukenického cechu. V Ústí začal navštěvovat obecnou školu, kterou však dokončil až v Táboře, kde si jeho otec pronajal valchu. V Táboře nastoupil i na reálku. Vyšší reálku navštěvoval potom v Písku. Počátkem šedesátých let se Egerlovi přestěhovali do Pekla u Vamberka a odtud zpět do Ústí nad Orlicí. Po ukončení píseckých studií odešel František na vídeňskou techniku, kde studoval chemii. Pokračoval na brněnské technice, kterou ukončil v roce 1867.

Věnoval se cukrovarnictví a to nejprve jako adjunkt, později jako ředitel cukrovaru a nakonec jako inspektor technické finanční kontroly. V tomto oboru se mu podařilo patentovat difuzní nůž a počítadlo (pojistná zámyčka). Oba vynálezy mu vynesly poměrně slušný kapitál, který mu dovolil koupit si v Ústí nad Orlicí domek, kde ubytoval své staré rodiče.

Jednalo se o malou chaloupku čp. 376, kterou nechal přebudovat. Přízemí nastavil o patro, přistavěl věž a altán. Na památku nechal nad vchodem do budovy zazdít dvě ozubená kola z valchovního stroje ústecké valchy, která kdysi jeho otec koupil. Kolem budovy nechal umístit kamenné ozdobné práce z bývalé zahrady doktora Korába, tzv. „Korábovky“.

Po obdržení hostinské koncese přeměnil v roce 1883 František Egerle tento dům na hostinec se jménem „U zeleného kříže“. Tento název se však mezi obyvateli neujal. Ústečtí soukeníci a tkalci jej nepojmenovali jinak než „Na Pindulce“. Pravděpodobně jim připomínal stejnojmenný hostinec v Brně - Líšňi, kde přespávali při svých cestách na brněnské trhy. Nový hostinec byl hojně navštěvován. Při pěkném počasí hosté využívali dobře udržovanou zahradu. Altán byl dostaveníčkem hlavně místního studentstva, které jej nazývalo „Klec“. V zájmu klidu rodičů však mladý Egerle hostinec zrušil a dům sloužil jen k obytným účelů. (pozn. dnes je v budově správa ústecké městské knihovny) .

František Egerle byl v Ústí nad Orlicí prvním člověkem, který probudil k životu myšlenku muzejnictví a sběratelství, určené pro potěšení druhých. Jeho velkou vášní byly zbraně. Sbírku vystavil a otevřel veřejnosti ve věži svého ústeckého domu. Později ji věnoval ústeckému muzeu, stejně jako své rukopisy. Na návrh muzejní komise z 10. listopadu 1922 byl František Egerle jmenován městskou radou zakládajícím členem Městské muzea v Ústí nad Orlicí. (Pozn. Po zrušení Městského muzea v Ústí nad Orlicí v roce 1966 přešla většina Egerleho sbírek do fondů jiných muzeí.)

Bezesporu zajímavá je jeho literární tvorba. V roce 1911 dokončil svůj „Pokus etymologického řešení jmen měst, osad, samot, hradů, tvrzí, vrchů, lesů, dolů, řek, potoků , a.j.“. Podnětné informace zachytil v „Etymologickém průvodci poříčím Orlice a Třebovky“. Významu jmen a pojmenování v okolí Ústí nad Orlicí věnoval Egerle na odpočinku většinu svého času. Etymologická vysvětlení byla mnohdy nedílnou součástí jeho básní a názvů, která se v nich vyskytovala.

František Egerle se pokusil i o napsání divadelních her. K tomu ho bezesporu inspirovali ústečtí ochotníci a studentská divadelní představení, kterých se ve svém mládí i sám aktivně účastnil. V lednu 1868 hráli ústečtí ochotníci jeho žertovnou hru se zpěvy a hudbou, která nese tři názvy (každé jednání má samostatný název): „Seznámení v Hilvátech. Unešení z Klopot. Zasnoubení v Ousti v Lázních“. Svůj hudební talent použil při záznamech dobových písní a kupletů v malé sbírce. Nechybí v ní ani kdysi populární ústecká „Vstupní píseň Kristiana, botomazače“ či píseň „Za časů starých dvougrošáků“, která se zpívala na jevišti v Ústí nad Orlicí v roce 1867.

Egerle si zapisoval kdejaké informace, které si přečetl a slyšel. Námětů pro básně a veršovánky proto neubývalo. Neustálé veršování zcela jistě pomohlo Egerlemu udržovat si i ve vysokém věku duševní svěžest. Básně se zachovaly ve dvou i třech opisech. První variantu upravil a přepsal do podoby jakéhosi čistopisu. Po shromáždění většího počtu vytvořil nový opis, a to včetně ilustrací. Pro jeho veršovánky neexistovalo žádné omezení, námětem se stávalo téměř vše. Nejednu věnoval cukrovarům a lidem v nich. Keťasům věnoval dokonce celou sbírku s názvem „Poválečné veršovánky“. V postavách se objevují nejen pohádkové a bájné bytosti, ale i historické a politické postavy, které jsou pojmenovány vlastním jménem i obecným. Stejně jako jiní lidé, i on se snažil hledat smysl života, snil o lepším životě a lepších vztazích. Nejvíce básní napsal v Ústí nad Orlicí.

Ve sbírkách dnešního ústeckého muzea je uloženo např. patnáct rukopisů jeho veršovánek, Poznámka k životopisu Hynka Viceny (vzpomínka na setkání s hercem Hynkem Vicenou v Táboře), kresba s označením Idealní pohled na hrazené šosovní město Ústí nad Orlicí a nebo Zářez ostrohu vybudovaný v letech 1844 – 45 v místech dnešního nového nádraží.

Inspektor technické finanční kontroly v.v. František Egerle je pochován na ústeckém hřbitově.

Foto in. Dušek, Radim. František Egerle a české cukrovarnictví. Ústí n. O., Oftis 2003, s. [3].

21.2.1998 zemřel hudebník, novinář a politik, ústecký rodák PhDr. Jan ZELENKA, CSc.

Jan Zelenka se narodil v Ústí nad Orlicí 5. prosince 1923. Již na gymnazijních studiích se rozhodl věnovat se hudbě. V této době vedl v Ústí nad Orlicí dětský pěvecký sbor a byl spoluorganizátorem hudebně-kulturního života ve městě. Sám velmi často vystupoval na tradičních ústeckých hudebních pátcích. Byl jedním z prvních úspěšných žáků ústecké hudební školy. Po maturitě začal studovat na pražské konzervatoři, obor dirigování. Jeho hudební dráhu však přerušila po druhé světové válce plicní choroba. Jan byl nucen se rozhodnout pro nové povolání. Začal studovat filozofii a žurnalistiku na Karlově univerzitě. Po uzdravení zůstala hudba jeho druhou profesí. Přestože řídil jen orchestry a sborová tělesa lehčího žánru, dostal příležitost dirigovat ve dnech 14. a 15. prosince 1972 dva koncerty Státní filharmonie Brno, jimiž byl zahájen cyklus abonentních koncertů populární hudby. Na programu byla díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Sergeje Rachmaninova.

Po skončení vysokoškolských studií pracoval krátkou dobu v diplomatických službách, později postupně jako redaktor Lidových novin, Československého rozhlasu a Československé televize, šéfredaktorem Večerní Prahy, redaktor Československé tiskové kanceláře, šéfredaktor časopisu Květy. Od roku 1969 byl postaven do čela Československé televize. V roce 1971 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění za okres Ústí nad Orlicí.

Málo se ví, že Jan Zelenka překládal z němčiny a z angličtiny. Přeložil např. vědeckofantastické povídky anglického autora Avrama Davidsona, které vyšly v 

nakladatelství Odeon v roce 1977 pod názvem „Šestá roční doba“.

Janu Zelenkovi bylo 2. prosince 1983 uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí.

Foto: Ústecký kulturní zpravodaj. 1983, č. 12, s. 7.

 

22. února 1883 se v Ústí nad Orlicí narodil houslový virtuos a hudební pedagog Jaroslav KOCIAN.

Jaroslav se narodil v domě čp. 31 v dnešní ulici Mistra Jaroslava Kociana. Prvním Jaroslavovým učitelem se stal jeho otec Julius a později Josef Zábrodský. Již ve svých čtyřech a půl letech poprvé veřejně vystoupil na jedné z výročních slavností Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí. Zpaměti, za doprovodu tatínkovy kytary, zahrál na housle 24 národních písní. Ve třinácti letech byl jako nadprůměrně nadaný přijat na pražskou konzervatoř do houslového oddělení vynikajícího pedagoga Otakara Ševčíka. Kompozici studoval u Antonína Dvořáka.

V roce 1901 svá studia ukončil a nastoupil do slavné, ale současně velmi náročné éry houslového virtuosa. Po několika koncertech v Čechách získal přízeň vídeňského publika. Vídeň se mu také stala branou do světa. Na své první turné do USA odjel 22.11.1902 s ústeckým rodákem Františkem Špindlerem. Turné trvalo až do 19. 4. 1903. Ve Spojených státech si získal velkou přízeň a obdiv, zejména pak mezi žijícími krajany. Výčet Kocianových koncertů, které absolvoval v letech 1901 až 1930 je rozsáhlý. Jeho nejen technicky dokonalou, ale především hluboce procítěnou hru, vždy intonačně čistou, s osobitým tónem slyšeli posluchači téměř ve všech kontinentech.

Od roku 1922 působil Jaroslav Kocian na pražské konzervatoři, nejprve jako mimořádný profesor, když zastupoval nemocného Otakara Ševčíka, v letech 1930 až 1943 již jako profesor mistrovské školy. Za svého pedagogického působení vychoval řadu skvělých houslistů. Zvláště mezi nimi vynikal Václav Snítil a Josef Suk.

Vztah Jaroslava Kociana k rodnému Ústí nad Orlicí byl po celá léta velmi vřelý. Neustále se sem ze svých cest vracel, aby tu načerpal nových sil, nebo nastudoval nový repertoár.

S jménem Jaroslava Kociana se setkáváme velice často, a to nejen v květnových dnech, kdy se každoročně pořádá Kocianova mezinárodní houslová soutěž pro mládež. Jméno Jaroslav Kocian symbolizuje nejen ve světě známé české muzikantské umění, ale i ryzí češství, které umělec osvědčil nejen za monarchie (kdy se uváděl výhradně jako český nikoliv rakouský umělec), ale i za okupace německé.

Jaroslav Kocian byl 11. září 1926 jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí. Od 20. února 1940 nese, i když s přestávkou, jeho jméno ústecká Základní umělecká škola.

Jaroslav Kocian zemřel 7. března 1950 v Borůvkově sanatoriu v Praze a na vlastní přání byl pochován do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově. V roce 1958 byly však jeho ostatky vyzvednuty, převezeny a uloženy na čestné místo na Slavíně v Praze.

Ve sbírkách Městského muzea je uložena nejen převážná část jeho pozůstalosti včetně jeho autorských hudebních skladeb, ale i většina publikovaného a nepublikovaného díla věnovaná jeho osobě a tvorbě.

Foto: MM ÚO; osobní fond Jaroslav Kocian, inv. č. F 5996.

 

24. února 1893 zemřel v Denveru v USA ústecký tkadlec, český buditel a vlastenec Libor Alois ŠLEZINGER (SCHLEZINGER).

Narodil se 28. října 1806 v domě čp. 314 v dnešní Lukesově ulici. Jeho otec byl ústecký truhlář a sklenář. Vyučil se tkalcem a jak bylo tehdy zvykem odešel na vandr. V roce 1829 se vrátil zpět do Ústí a o tři roky později se oženil s Annou, dcerou Augustina Rypky z Ústí n. O. Postupně si zřídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později v Kutné Hoře. Šlezinger se stal prvním exportérem ústeckých rukodílných tkanin.

Při svých častých návštěvách v Praze a v Kutné Hoře se seznámil s tehdejšími předními českými buditeli a vlastenci. Stal se členem tajných revolučních českých spolků v Praze. V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho tisk v Praze a po českém venkově. Karel Havlíček Borovský jej i v Ústí navštívil.

Ve svém domě čp. 236 (dnešní ulice M.R. Štefánika, dům již nestojí) se scházel s tkalci a soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou.

19. března 1848 přistoupil v Ústí n. O. do zvláštního vlaku, který vezl z Prahy do Vídně rakouskému císaři Ferdinandovi poselstvo s požadavky českého národa a pokračoval s ním jako člen poselstva.

Šlezinger se aktivně zúčastnil i události o svatodušním pondělí 12. června 1848 v Praze, kdy s ostatními bojoval na barikádě. Když se Praha vzdala, byl i s jinými zatčen a dvanáct týdnů vězněn. Po dobu jeho několika týdenní vazby usilovala jeho manželka Anna s několika přáteli o jeho propuštění. Požádali tehdejšího ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního radu Antonína Koblera o vysvědčení zachovalosti pro Šlezingera. Bylo vystaveno, ale s tím, že Šlezinger nebyl sice nikdy trestán, ale že cit.* „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Výsledek byl jednoznačný: Šlezinger zůstal ve vězení a v Ústí nad Orlicí nastalo velké pobouření. Cit.* „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“

Šlezinger však zůstával pod stálým policejním dohledem a to i na svých obchodních cestách. Když v roce 1850 navštívil Srbsko, byl po návratu do Čech zatčen a za tajný dovoz zakázaných knih do Čech odsouzen. Po propuštění zanechal obchodování, prodal svůj dům v Ústí nad Orlicí a koupil si mlýn v Záměli. Policejní dozor pokračoval i v jeho novém bydlišti a tak se nakonec s rodinou v roce 1856 odstěhoval do Spojených států severoamerických, kde v Nebrasce farmařil.

Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajánském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsáni knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1964. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“.

Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy fotokopie jeho článků z kalendáře Amerikán z roku 1879, v němž vylíčil svůj život v Čechách a z roku 1882, kde popisu svůj příjezd a život v Americe. Ve fondu je i fotokopie biografie L.A. Šlezingera z časopisu Květy americké z roku 1886 a rukopis přednášky MUDr. Františka Viceny - Vzpomínka na rok 1848, vzhledem k životu a působení Libora Aloise Schlesingera, vynikajícího občana a vlastence ústeckého, kterou přednesl v Řemeslné besedě v Ústí nad Orlicí 2.5.1893. Zajímavý je i zápis z procesu u krajského soudu v Chrudimi, který byl sepsán 15. července 1852.

* Citováno z přednášky Jindřicha Nygrína : Rok 1848 v Ústí nad Orlicí , kterou odvysílal Československý rozhlas na stanici Praha I. 28. ledna 1948.

Foto: MM ÚO; fond výtvarné umění, inv. č. 19A115 (Josef Petrlák: L. A. Šlezinger)

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí