Ústecké kalendárium – březen 2008

 

4. března 1908 se v Hořicích v Podkrkonoší narodil akademický malíř a grafik Quido Roman KOCIAN.

Quido Roman Kocian se narodil v rodině ústeckého rodáka, sochaře Quida Tomáše Kociana. Umělecké prostředí ve kterém vyrůstal, mělo nepochybně vliv na volbu jeho povolání. Po absolvování reálky v Nové Pace odešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy. Užité a monumentální malířství studoval u prof. A. Hofbauera, monumentální a ilustrační grafiku u prof. J. Bendy a mozaiku u prof. St. Ulmana. Studia ukončil v roce 1939.

Roman Kocian začal malovat na konci dvacátých let a ne náhodou jedním z jeho prvních obrazů byl otcův portrét. Jeho první díla byla inspirována proletářskou literaturou a poezií, což samo o sobě svědčí o hluboké zaujatosti životem v jeho nejprostší a nejvšednější podobě. Dalším inspiračním zdrojem jeho obrazů bylo Slovensko a Podkarpatská Rus, kam v letech 1935-1939 podnikal studijní cesty. Na Slovensku prožil svá vojenská léta a z Levoče pocházela i jeho manželka Vilma.

Dílo Q. Romana Kociana je velmi rozsáhlé.Významným rysem byla malířova snaha tvořit námětově ucelené skupiny. První z nich se jmenuje Píseň o městu Praze, dále Cyklus komediantský, Mé Hořice v Podkrkonoší, Tudy chodíval K. V. Rais, Krajina české balady a snad nejpočetnější Ústecké motivy a Píseň o tkalcovské práci, ve kterých se vrátil do starého domova svého rodu, kam také po celý svůj život velice rád zajížděl. Z dalších cyklů je to např. Ostravská píseň, Tatranský cyklus, Po stopách Jiráskova bratrstva, Cyklus dukelský. Závěrečný cyklus Aby lidé žili jako květiny, vyjadřuje celou moudrost Kocianova výtvarného díla. Ze smutku a sklíčenosti utíkal do plného světla a barevného záření, do světa motýlů a květů, aby mohl vyslovit své přesvědčení – "Tak byste, lidi, mohli žít ... jen na vás záleží."

Q. Roman Kociana strávil poslední dny svého života v Ostravě, kam se provdala jeho jediná dcera. Zde také 11. března 1981 zemřel.

S dílem Quida Roman Kociana se ústečtí občané mohli seznámit na výstavě Ústecké motivy, kterou připravilo Městské muzeum v roce 1994. V prvním patře budovy Městského úřadu si můžete prohlédnout jeho dílo - mozaikovou pamětní desku sochaře Quida Tomáše Kociana, která byla původně umístěna na otcově rodném domku v Čelakovského ul. čp. 388 a odkud byla v roce 1997 přemístěna.

Ve sbírkách Městského muzea je uložen např. jeho autoportrét, portrét otce Q. Tomáše Kociana, portrét jeho babičky Amálie Kocianové, portrét strýce Jaroslava Kociana, dále obrazy Stará dřevěná fara z průčelí, Chaloupky se zahradami u Lukesova domku, U československé modlitebny, Chaloupky a dřevěné ploty s Kubincovým kopcem, Motiv z Riegrových sadů s rodným domkem sochaře Q.T. Kociana, Fontána v Riegrových sadech.

Foto: in. Quido Roman Kocian 4.3.1908 – 11.3.1981. [Ostrava: Ivanka Šustíková 1981].

 

 

7. března 1943 zemřel v Osvětimi-Březinka ústecký advokát JUDr. Oskar SGALL.

Oskar Sgall se narodil 28. března 1893 v Litomyšli jako nejstarší syn litomyšlského obchodníka Eduarda Sgalla a jeho ženy Bedřišky. Vystudoval právo na univerzitách ve Vídni. V první světové válce sloužil jako poručík rakouské armády na italské frontě. V srpnu 1925 se oženil s Růženou, roz. Hüblovou z Ústí nad Orlicí. Po krátkém působení v Českých Budějovicích, kde pracoval jako koncipient, si v Ústí nad Orlicí otevřel vlastní advokátní kancelář.

S rodinou žil v bytě ve druhém patře budovy dřívější pošty (Komenského ul. 156). Od 15. března 1939 nesměl, podobně jako ostatní příslušníci židovské obce, vykonávat svojí profesi. Krátkou dobu pracoval jako úředník na pile svého tchána Jana Hübla. Později byl na krátkou dobu zaměstnán zahradníkem J. Newirthem, který poskytl práci skupině ústeckých židů. Nakonec byl využíván jako ostatní židé k ponižujícím činnostem, např. k zametání ulic.

Oskar Sgall žil ve smíšeném manželství a proto nebyl zařazen do transportu, který odjížděl na konci roku 1942. Zatčení se však nevyhnul. Na základě telefonického požadavku tlumočeným ústeckou četnickou stanicí byl 23. ledna 1943 předvolán na gestapo do Pardubic. Zde byl zadržen jako politický vězeň. Nikdy neskrýval své protinacistické názory a s 

mnohými lidmi o nich mluvil, stejně jako o zprávách zahraničního rozhlasu. Do 6. února 1943 byl vězněn v Pardubicích. Odtud byl převezen do Terezína a po týdnu do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), kde 7. března 1943 zahynul.

Z jeho dvanácti nejbližších příbuzných transportovaných v roce 1942 do Terezína a pak do Osvětimi se vrátily pouze dvě jeho sestřenice. Jeho děti, které byly podle norimberských zákonů „židovští míšenci prvního stupně“ byly propuštěny ze studií na českotřebovském gymnáziu. Dcera Irena byla potom „zaměstnána“ jako pomocnice v domácnosti, syn Petr nejprve pracoval jako pomocný dělník v zahradnictví J. Neuwirtha. Dobu od 16. října 1944 do 17. dubna 1945 pak strávil, podobně jako další míšenci a manželé židovských žen, v pracovním táboře v Postoloprtech na stavbě žateckého letiště. Odtud 18. dubna 1945 společně se spoluvězněm z Ústí nad Orlicí Bohuslavem Zajíčkem uprchl.

President republiky udělil JUDr. Oskaru Sgallovi dne 17. listopadu 1945 Československý válečný kříž 1939 „in memoriam“ . Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce Obětem druhé světové války umístěné na Památníků odboje v Ústí nad Orlicí.

JUDr. Oskar Sgall byl členem Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí.

Foto: internet

 

9. března 1943 zemřel ve věznici v Pardubicích náčelník ústeckého sokola, člen protifašistického odboje Otakar MACHEK.

Po letech začínám znovu psát naší kroniku. Bratru O. Machkovi, který byl v r. 1940 pověřen zápisem do kroniky nebylo již dopřáno zápis provést. Aby naše kronika při případné domovní prohlídce gestapem se nedostala do rukou Němců, ukryl ji br. Machek a v zápise dne 10.4.1940 se uvedlo, že se ztratila.“ Tolik z kroniky TJ Sokol v Ústí nad Orlicí.

Otakar Machek přijal na podzim roku 1940 výzvu z Prahy vyslaného Al. Štancla, syna člena ústeckého Sokola Viléma Štancla, aby se ujal organizování odbojové skupiny v Ústí nad Orlicí. Spojil se s velitelem pro východní Čechy plukovníkem Svatoňem z Vysokého Mýta. Ten ho pověřil vedením organizace pro Ústí nad Orlicí, Brandýs nad Orlicí, Kyšperk, Jablonné nad Orlicí a Žamberk. Jednalo se o odbojovou organizaci vojáků „Obrana národa“ za spolupráce členů Sokola. Postupně docházelo k navázání spojení s TJ Orel, DTJ a s komunisty. Skupina však byla při velkém zatýkání v České Třebové vyzrazena. Postupně byli zatčeni členové v České Třebové, Vysokém Mýtě a v Brandýse nad Orlicí. 8. března 1943 v 16.30 byl ve svém bytě zatčen Otakar Machek a přímo ze školy byl odveden jeho zástupce Eduard Černohorský.

Po neúspěšném výslechu, kdy oba byli krutě týráni a biti, Otakar Machek upadl až do bezvědomí, byli oba převezeni do Pardubic. Tady bylo Otakaru Machkovi vyhrožováno, že předvolají jeho manželku i s dítětem. Machek věděl, že se nejedná o plané výhružky. Nechtěl dopustit, aby trpěla jeho tehdy těhotná manželka a jeho malé dítě a protože se i bál, že by při příštích výsleších mohl již prozradit své spolupracovníky, rozhodl se ukončit svůj život vlastní rukou. Na cele pardubického gestapa se oběsil.

Ve spojitosti se zatčením obou ústeckých sokolů nebyl nikdo další zatčen. Eduard Černohorský byl odsouzen k trestu smrti a 18. října 1944 byl v Drážďanech popraven.

Otakar Machek se narodil 22. prosince 1906. Pracoval jako úředník okresní nemocenské pokladny. I jeho jméno najdete na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje v Ústí nad Orlicí.

Foto: in: Havel, Josef : Oběti předcházejí vítězství. Ústí nad Orlicí: Oftis 2005, s. 118.

 

26. března 1833 se v nedalekém Přívratu narodil český houslový pedagog Antonín BENNEWITZ.

Antonín Bennewitz se narodil v rodině lesníka. Po studiích na piaristickém gymnáziu v Litomyšli odešel na pražskou konzervatoř do třídy houslí prof. Mořice Mildnera, kde s vynikajícím prospěchem v roce 1852 absolvoval.

Antonín Bennewitz byl posledním mohykánem českého klasicismu, skvělý houslista, pedagog a dlouholetý ředitel pražské konzervatoře, kde za svého působení povznesl houslové oddělení na evropskou úroveň. Přestože byl původně Němec, prosazoval českou hudbu a české skladatelé. Zvláštní přízeň věnoval Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi a J. B. Foerstrovi. Jako ředitel školy hájil práva a studentské výhody českých studentů, prosadil zavedení češtiny do vyučování hudební teorie. Znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky a tím dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Výrazně se také uplatnil jako dirigent školního orchestru, jemuž se soustavně věnoval od roku 1881.

Po třicetiletém působení na konzervatoři požádal v roce 1895 o penzionování, ale dočkal se ho až v roce 1901. Na zasloužený odpočinek odešel do Doks u Litoměřic, kde 29. května 1926 zemřel.

7. června 1959 byla Antonínu Bennewitzovi zásluhou MNV v Přívratu, českotřebovské hudební školy a několika nadšenců odhalena pamětní deska na jeho dnes již přestavěné myslivně. Toho roku byla jménem slavného přívratského rodáka pojmenovaná hudební škola v České Třebové. Dnes již tohoto pojmenování nepoužívá.

Od roku 1999 nese jméno Antonína Bennewitze mezinárodní hudební festival v České Třebové.

Foto: in: Hudební festival Antonína Bennewitze. Festivalový zpravodaj s programem jednotlivých koncertů. III. ročník 2001. s. [3].

 

 

27. března 1913 se v Ústí nad Orlicí narodila členka protifašistického odboje Vilma KOVÁŘOVÁ – DOUBRAVOVÁ, rozená Heisová.

Vilma byla manželkou významného pracovníka protifašistického odboje na Ústeckoorlicku a ve východních Čechách Jana Kováře. I ona sama byla zapojena do protifašistického odboje. V aktivní práci pokračovala i po smrti svého manžela. Ten utonul v řece Ostravici v Nové Vsi u Frýdku-Místku 21. dubna 1942. Skok do rozvodněné řeky byl pro něho jediný možný způsob, jak uniknout pronásledovaným gestapákům.

Poprvé byla Vilma zatčena a předvedena před vyšetřovacího soudce 19. června 1941. I přes kruté výslechy se gestapu nepodařilo získat od ní potřebné informace o jejim manželovi a ani jí prokázat jakoukoliv spolupráci s odbojem. Z vazby byla propuštěna 16. dubna 1942.

Podruhé byla zadržena a převezena do vyšetřovací vazby do Pardubic 4. května 1943. Odtud až 7. dubna 1944 byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně a 27. dubna 1944 do soudní vazby do Lipska. Souzena byla 25. srpna 1944 v Norimberku společně s dalšími ústeckými občany Mikulášem Doubravou a Josefem Uhrem. Všichni byli obviněni z nepřátelské činnosti proti říši a podpory osob nepřátelských říši a byl nad nimi vynesen shodný rozsudek – trest smrti stětím.

Vilma čekala na vykonáni rozsudku v Norimberské věznici. Odsouzenci měli od vynesení rozsudku do jeho vykonání k dispozici zpravidla 100 dnů. Dnem popravy mělo být z největší pravděpodobností pondělí 4. prosince 1944. Trest smrti se vykonával zhruba dvakrát týdně v Mnichově. Vilma Kovářová a ani Mikuláš Doubrava s Josefem Uher se popravy naštěstí nedočkali. Bombardování Norimberka spojeneckými letci, které probíhalo již od října 1944 a způsobilo značné škody i na vězeňském objektu, nejspíše způsobilo zmatky v německé administrativě. Počátkem dubna 1945 byla s ostatními vězni poslána do transportu. Pěšky došli do města Amberk. Zde se ve vězení 22. dubna 1945 dočkala osvobození. S dalšími osvobozenými vězenkami byla přestěhována na americké velitelství a po osvobození Československa se vrátila do rodného Ústí nad Orlicí. Zde se setkala jak se svými nejbližšími, tak i s Josefem Uhrem a Mikulášem Doubravou.

Její spoluvězeňkyně Jiřina Nikodémová vydala své vzpomínky na léta 1939 – 1945 knižně pod názvem „Odboj a naděje“. Kniha vyšla ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví v Praze v roce 1985. Velká část je věnovaná době, kterou prožila s Vilmou Kovářovou.

Vilma Kovářová se později provdala za Mikuláše Doubravu. Zemřela v Ústí nad Orlicí 22. dubna 1972.

Foto: Městské muzeum v Ústí nad Orlicí; fond fotografie, inv. č. F 930.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí