Ústecké kalendárium – květen 2008

 

4. května 1968 zemřel v Praze virtuóz na violoncello a hudební pedagog, ústecký rodák Bohuš HERAN (vlastním jménem Bohumil Heran).

Bohuš se manželům Heranovým narodil po dvou dcerách Boženě a Ludmile 6. února 1907 v Ústí nad Orlicí v Lázeňské ulici čp. 200 (dům již dnes nestojí). Otec byl obchodním cestujícím u ústecké firmy Andres. Matka Anna, rozená Krulíchová, pečovala o domácnost a postupem času začala soukromě vyučovat francouzštinu a hru na klavír. Hudební nadání získal po své matce, nadané klavíristce s absolutním hudebním sluchem, která byla i jeho první učitelkou. Od jeho pěti let jej učila hrát na klavír. O rok později ke klavíru přibyly i housle u úředníka Adolfa Dlouhého a dalších pět let u výborného houslisty Aloise Sychry. V devíti letech se začal učit na violoncello u tehdy jediného uznávaného ústeckého violoncellisty Jana Mazánka. Na své první setkání s violoncellem Bohuš vzpomíná:

"Ideálem ústeckých muzikantů bylo ovládat co možná největší počet hudebních nástrojů. Také mně brzo nestačily housle a klavír a toužil jsem po nějakém dechovém nástroji. Ale otec o tom nechtěl ani slyšet... Proto s nadšením uvítal, když můj tehdejší přítel Stanislav Kolář objevil za kamny v saloně violoncello ... Standa vzal cello do ruky, jakžtaž jej naladil a na struně G mu zahrál písničku Kočka leze dírou. Bylo by směšné tvrdit, že mne písnička nebo přítelova hra okouzlila. Jisté však je, že mi ty hluboké tóny přece jen učarovaly a já jsem se od té doby stal violoncellistou."

Ve dvanácti letech se stal žákem českého pedagoga a violoncellisty Hanuše Wihana, který trávil poslední léta svého života v Brandýse nad Orlicí. Po jeho smrti odešel Heran studovat na pražskou konzervatoř. Absolvoval v roce 1925 Saint-Saënsavým koncertem d mol za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha. Další rok pokračoval ve studiích na mistrovské škole pražské konzervatoře. Po absolvování obdržel stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. Dva roky pobýval v Paříži u známého virtuóza a pedagoga Gérarda Hekkinga.

Své první angažmá získal ve švýcarském Winterthuru, kde působil po dvě sezóny jako vedoucí skupiny violoncell. Přes léto hrával v Karlových Varech, kde se mu podařilo získat místo koncertního mistra a sólisty v Puppově koncertním orchestru.

V lednu 1930 byl Heran povolán do Prahy, aby zaujal místo koncertního mistra a sólisty v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Zde působil celých třiadvacet let. Kromě nahrávání v rozhlase se velmi intenzivně věnoval i veřejnému koncertnímu životu. Přitažlivým znakem jeho koncertů byla vždy programová pestrost a nekonvenčnost ve výběru repertoáru. Je zajímavé, že přes velké úspěchy na domácích pódiích podnikl své první umělecké zájezdy až po druhé světové válce. Dvakrát navštívil Polsko, dvakrát Maďarsko. Jeho největším uměleckým zájezdem do zahraničí bylo dvouměsíční turné po Čínské lidové republice, uspořádané v roce 1957, jehož se zúčastnili i další přední českoslovenští umělci.

Po odchodu z Československého rozhlasu v roce 1953 se plně věnoval pedagogické činnosti na pražské konzervatoři a na brněnské Janáčkové akademii muzických umění.

V letech 1961-1965 vydal čtyři sešity „Základních etud pro violoncello“, určené

mladým adeptům violoncellové hry. Publikace je doplněna hojným fotografickým materiálem, a protože není jen snůškou technických cvičení, ale obsahuje i teoretické objasnění všech problémů, je vhodná i pro hudebně zasvěceného samouka. O její oblibě svědčí i to, že se do dneška dočkala už několika vydání.

Bohuš Heran přijížděl každoročně na prázdniny do Ústí nad Orlicí, kde společně s dirigentem místního amatérského smyčcového orchestru Antonínem Šimečkem nazkoušel svůj "prázdninový" repertoár se kterým navštěvoval města a vesnice celého okresu. Zde se projevil jeho krásný osobní rys - láska k lidem, k prostému venkovskému člověku.

Bohuš Heran byl jeden z iniciátorů soutěže mladých houslistů v rámci "Kocianova Ústí" (dnes známé Kocianovy houslové soutěže). První ročník se konal v roce 1959 za jeho předsednictví. V roce 1968 se zasloužil o uspořádání prvního ročníku violoncellové soutěže v rámci "Kocianova Ústí". Několik dní před zahájením soutěže však zemřel. Porota za předsednictví Saši Večtemova navrhla pojmenovat soutěž jeho jménem a konat ji pravidelně. Heranova violoncellová soutěž se do 5. ročníku konala jednou za tři roky, od 6. ročníku každé dva roky. V roce 2005 proběhl již 18. a zároveň poslední ročník této mezinárodní soutěže mladých violoncellistů do 16 let.

Bohuš Heran byl člověk všestranně nadaný. Vedle hudebního a literárního nadání mu nechyběl ani talent výtvarný. Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy mj. jeho akvarely z mladších let, karikatury, perokresby z pozdějšího období s motivy z okolí Ústí nad Orlicí a krajinky malované rudkou.

Město Ústí nad Orlicí udělilo tomuto významnému rodákovi 6. února 1967 čestné občanství města.

U příležitosti 20. výročí jeho úmrtí a v předvečer devátého ročníku Heranovy violoncellové soutěže - 2. května 1988 byla odhalena replika busty Bohuše Herana na ústeckém sídlišti „Na Štěpnici“. Autorem sádrového odlitku je akademický sochař J. Marek, který vytvořil tuto zdařilou studii skloněné hlavy violoncellisty již v roce 1949. Sádrový model odlil do bronzu akademický sochař L. Zemánek, který je zároveň autorem celkové provedení, tj. pískovcového podstavce, nápisu Bohuš Heran 1907 – 1968 a umístění sochy do terénu. Bronzový odlitek je umístěn v malém parčíku na začátku ulice, která nese jméno tohoto významného českého hudebníka. Vlastní sádrový odlitek zdobil po mnoho let jeviště ústeckého divadla při konání Heranovy violoncellové soutěže.

Bohuš Heran je pochován v Praze.

Foto: MMÚO; fond hudebnin, inv. č. PH822 (B. Heran v roce 1942)

 

10. května 1993 zemřel ve Velké Skrovnice výtvarník, hudebník a divadelní ochotník František ŠPAČEK.

František Špaček patřil mezi lidi se širokým nadáním. Své mládí zasvětil muzice. Málokdo ví, že byl nejprve houslistou, teprve později bubeníkem. Sám říkal, že svou těžkou ruku musel svěřit bubnům. Miloval muziku v celé šíři, od swingu a dechovku až po účinkování v Komorním orchestru Jaroslava Kociana či hru na kostelním kůru.

Druhou polovinu svého života věnoval výtvarnému umění. Ve svých obrazech jakoby zveřejňoval svůj bohatý vnitřní svět - na rozdíl od své veselé povahy spíš nostalgický, zamyšlený. Ústecký malíř Josef Šrámek o něm říkal, že je malířem podzimu. Své výtvarné nadání poskytoval i divadelníkům. Byl autorem mnohých výprav a scénických staveb na ústeckém jevišti.

Ke konci života se výtvarné umění, jemu, vyučenému v černém řemesle a dlouholetému technickému úředníku, stalo i povoláním. Pracoval jako výtvarník v podniku Elitex v Ústí nad Orlicí. Výtvarně se podílel i na výstavách ústeckého Městského muzea.

František Špaček se narodil v Ústí nad Orlicí 8. června 1929. Pochován je na ústeckém hřbitově.

 

 

20. května 1828 se v Ústí nad Orlicí narodila česká vlastenka a herečka Pavlína VICENOVÁ.

Pavlína Vicenová, za svobodna Nováková pocházela z vážené a oblíbené rodiny. Její zájem o divadlo se projevil již v mládí. V roce 1834 poprvé vystoupila na ústecké ochotnické scéně v dětské roli Voršilky ve známé hře „Obležení Prahy od Švédů“.

V roce 1845 se provdala za Hynka Vicenu a od té doby až do roku 1849 spolu se svým manželem patřila mezi nejhorlivější a zároveň i nejpřínosnější ústecké ochotníky. V tomto roce se Vicenovi odebrali k První české divadelní putovní společnosti, jejímž ředitelem byl Josef Alois Prokop. S nimi putovali až do roku 1853, kdy přestoupili do počeštěné společnosti Němce Zollnera, která velice úzce spolupracovala s J. K. Tylem. Po jeho smrti v roce 1856 odešli do společnosti J.J.Stránského-Šemerera. V roce 1869 získal Hynek Vicena vlastní divadelní koncesi a založil vlastní společnost. Tu však v roce 1871 rozpustil a přestěhoval se s manželkou ke své dceři do Velvar. I zde se Pavla velmi iniciativně zapojila do ochotnického divadla. Doslova senzaci způsobilo její vystoupení, na níž jako šedesátiletá žena předvedla se školními dětmi hru Slepá babička od Fr. Pravdy, v niž vytvořila hlavní roli.

Pavla Vicenová se zařadila mezi naše nejlepší herecké síly vůbec. Za jejího života se jí dostala celá řada hodnotících přívlastků - žena nejušlechtilejší, matka chudiny, žena neúmorné práce a starostí.... .

Pavla Vicenová zemřela ve Velvarech 4. ledna 1892 a pochována byla na hřbitově ve Velvarech.

Foto: Kresba Pavly Vicenové- Rousové, in. Frýzek, Jiří: K počátkům českého kočovného divadla. Ústí nad Orlicí, Oftis 2004, s. 4.

22. května 1983 zemřel podnikový ředitel někdejšího koncernového podniku Elitex v Ústí nad Orlicí Jaromír JUNEK.

Jaromír Junek nastoupil do podniku Elitex v roce 1958. Hned na počátku byl pověřen významnými hospodářskými úkoly na obchodním úseku, které vyústily jeho jmenováním do funkce obchodního náměstka. V této funkci získal celou řadu dobrých obchodních vztahů nejen v tehdejším Československu, ale i k zahraničním obchodním partnerům. Práci rozvíjel koncepčně nejen v rámci podniku, ale i pro potřeby celé výrobně hospodářské jednotky Elitex Liberec.

V roce 1980 byl pro svůj velký rozhled a zkušenosti jmenován do funkce podnikového ředitele. Tato doba byla rozhodující pro další uplatnění bezvřetenového předení a proto převážnou část své činnosti zaměřil na rozvoj nové techniky a mimořádnou pozornost věnoval výzkumu a vývoji v této oblasti.

Jaromír Junek zemřel náhle ve svých padesáti letech, aniž mohl dokončit všechny své myšlenky a plány.

Foto in: Ústecký kulturní zpravodaj, 1983, č. 7, s. 27.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí