Ústecké kalendárium – září 2008

 

 

 

 

1. září 1948 zemřel v Praze český novinář, prozaik a překladatel JUDr., PhDr. Josef Jan SVÁTEK.

Josef Svátek se narodil 23. května 1870 v Praze. Jeho otec Adolf Svátek byl bratrem novináře a autora historických románů, z nichž snad nejznámější jsou Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze, Josefa Svátka. Po maturitě na gymnáziu vystudoval práva. V letech 1893-94 pak studoval na École des sciences politiques v Paříži a pobýval v Londýně a v Berlíně. V roce 1895 přijal místo redaktora v „Pražských novinách“ a po smrti svého strýce Josefa Svátka převzal vedení těchto novin. Právě, aby se odlišil od svého strýce, začal používat druhé křestní jméno Jan. V roce 1919 se stal prvním redaktorem „Úředního listu Čsl. republiky“ a krátce nato byl jmenován ministerským radou.

Své první literární pokusy vydával v časopise „Zlatá Praha“. Samostatně, kromě prozaických děl, vydal řadu cestopisů. Pro náš region je významný cestopis „Za ocean !“, ve kterém popisuje cestu do New Yorku, kdy jako právní zástupce doprovázel Jaroslava Kociana, svého vzdáleného příbuzného. Jeli vrátit „odcizené“ vzácné housle Quarnerky americkému sběrateli, milionáři Cloptonovi. Od něho si je pro Kociana vypůjčil impresario Arronson. Nezkušený Kocian si je na radu přátel ponechal jako zástavu za nevyplacený honorář.

Josef Jan Svátek překládal z francouzštiny a angličtiny. Přeložil např. velice známé dílo Julia Verna „Sever proti jihu“, který v jeho překladu znovu vyšel v roce 2007. Pod pseudonymem Josef Jánský přeložil např. román Alexandra Dumase „Hraběnka de Charny“ nebo „Královnin náhrdelník“.

Josef Jan Svátek měl úzký vztah s naším městem. Do Ústí nad Orlicí přišla jako mladá učitelka jeho sestra Marie. Ta se zde provdala za Petra Kociana. Za ní se do Ústí přistěhovali jejich rodiče. Po předčasné smrti Marie Kocianové zabezpečil všechny její čtyři děti. Byla mezi nimi i ústecká spisovatelka Marie, později provdaná Rollerová. Tu například podporoval na jejich pražských studiích. Na svého strýce vzpomíná Marie Rollerové ve své povídce „O mamince“.

Ve sbírkách muzea je uloženo šest jeho cestopisů včetně cestopisů „Za ocean!“. V pozůstalosti Jaroslava Kociana je uložen rukopis skladby „Mazurka“, kterou J. Kocian věnoval cit.: „svému příznivci Jos. J. Svátkovi“.

Josef Jan Svátek je pochován v rodinném hrobě na ústeckém hřbitově.

Foto in. Danihelovský, E. V.: Ústí nad Orlicí staví svojí chatu. Ústí nad Orlicí, Klub českých turistů 1946. s. VI.

 

 

7. září 1943 byl v Berlíně popraven člen domácího protifašistického odboje Josef PICKO.

Josef Picko se narodil v Ústí nad Orlicí 24. května 1900. Jeho rodiče vlastnili malý obchod s galanterním zbožím. Po skončení školy byl poslán do Sázavy u Zábřehu na Moravě, aby se zdokonalil v němčině. Po návratu se vyučil u firmy Fr. Mejdr v Ústí nad Orlicí obchodním příručím a pracoval v Praze a v Hradci Králové. Později se stal úředníkem u firmy Fr. Sobotka a syn v Kerharticích. Pro svoje komunistické smýšlení byl v roce 1935 z firmy propuštěn a delší čas byl bez práce. Nakonec pracoval jako dělník u stavitele Bartoše a na pile Jana Hýbla v Ústí nad Orlicí.

V jeho bytě v Ústí nad Orlicí čp. 665 se často konaly tajné schůze komunistických poslů. Byly sestavovány letáky, které Josef Picko na svém rozmnožovacím stroji kopíroval a za vydatné pomoci manželky a obou dcer je rozšiřoval po městě Ústí nad Orlicí a okolí.

29. listopadu 1940 byl zatčen, vězněn v Pardubicích, Terezíně, Drážďanech, Budišíně a v Berlíně, kde byl nakonec popraven.

Ve sbírkách Městského muzea je uložena jeho korespondence z vězení i jeho dopis na rozloučenou.

Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ulic města a jeho jméno najdeme na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje.

Foto: Zpravodaj Ústí nad Orlicí. Květen 2000, foto s. 19

 

 

22. září 1918 byl v Arcu nedaleko Gardského jezera v severní Itálii v malém olivovém háji popraven střelec 33. pluku italské legie, ústecký rodák Antonín JEŽEK.

Antonín Ježek se narodil 17. července 1894 v Mlýnské ulici čp. 382. Otec pracoval jako truhlářský dělník u firmy Jindřich Jandera a později u firmy Jan Hernych a syn. Matka Marie pečovala o domácnost a vychovávala osm dětí. Antonín se vyučil pekařskému řemeslu u mistra Václava Krpaty v Ústí nad Orlicí v Lukesově ulici a zde také pracoval až do odchodu na vojnu.

V roce 1914 narukoval k  98. pěšímu pluku do Vysokého Mýta. Při červencové ofenzívě rakousko-uherských vojsk v roce 1918 se dostal jako těžce raněný do italského zajetí a zde vstoupil jako dobrovolník do tvořícího se zahraničního čs. vojska v  Itálii. 21. září 1918, ještě téměř nevyléčený, hájil jako příslušník 33. střeleckého pluku italských legií pozice u Doss´Alta, na severním úpatí hory Altissima u města Rivy, proti nenadálému útoku rakouské armády. Rakušané byli sice odraženi, ale podařilo se jim zajmout pět příslušníků čs. pluku. Mezi nimi byl i Antonín Ježek. Zajatci byli ještě tentýž den souzeni za dezerci a odsouzeni k smrti. Poprava byla provedena následující den 22. září 1918 v Arcu. Celou událost popsal polní kurát rakouské armády, český kněz Dr. Hrubý, který byl služebně přítomen popravě a předchozímu věznění. Antonín Ježek šel na smrt odhodlaně a beze strachu. Sám vložil hlavu do oprátky. Při vytahování přes větev olivy se provaz přetrhl. Kat použil nový, který se však pod tíhou Ježkova těla přetrhl podruhé. Teprve potřetí se podařilo popravu vykonat. Antonín Ježek zemřel po dvou a půlhodinovém utrpení.

Tělo Antonína Ježka bylo s ostatními pohřbeno na místě popravy v olivovém háji. Po skončení války byly jejich ostatky přeneseny na městský hřbitov v Arcu a pohřbeny se všemi vojenskými poctami, které jim vzdala italská armáda. 24. dubna 1921 byl s  ostatními příslušníky zahraničních vojsk, kteří položili své životy za vlast, převezen na Olšanské hřbitovy v Praze.

Antonínu Ježkovi a dalším ústeckým rodákům - legionářům je věnována pamětní deska na ústecké radnici. Jménem Antonína Ježka je pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

Foto: MM ÚO, fond fotografie; inv. č. F 6503.

 

 

26. září 1963 zemřel v Ústí nad Orlicí ústecký městský kronikář, malíř betlémů a krajinář František ŠTANCL.

František Štancl se narodil 22. ledna 1885 v Ústí nad Orlicí v rodině domáckého tkalce. Řemeslu se vyučil u místního malíře a pozlacovače Josefa Springra. Pracoval pak jako malíř a restaurátor v Praze, ve Vídni, v Brně, v Novém Městě nad Metují a v jiných místech. Získal tak bohaté odborné, umělecké i životní zkušenosti. Po první světové válce, kterou prožil jako vojín sanitní služby na Slovensku, v Alpách a v Rumunsku, se vrátil do domku v Havlíčkově ulici ke své rodině a ke svému malířskému a pozlacovačskému řemeslu. František Štancl vynikal i jako malíř zátiší a portrétů a byl jedním z posledních malířů ústeckých betlémů.

František Štancl byl výraznou osobností ústeckého kulturního života, předním organizátorem výstavní činnosti ve městě, autorem zajímavých statí o historických památkách a vývoji města. Po celou dobu druhé světové války ukrýval před okupanty pamětní desku z budovy muzea se jmény padlých legionářů. Jeho zájem o historii a kulturu ho přivedl do řad dobrovolných muzejních pracovníků. Vybudování ústeckého muzea věnoval mnoho let nenápadné, často namáhavé a nevděčné práce.

Od roku 1937 do roku 1953 byl městským kronikářem. Za nacistické okupace vedl jednu kroniku "oficiální" a druhou ilegální. Jeho kronikářské záznamy svědčí nejen o širokém rozhledu a zájmu, ale i o jeho přirozeném vypravěčském talentu.

Z jeho malířského díla je ve sbírkách městského muzea mimo betlémových figurek uložen např. portrét starosty Josefa Škarky.

V roce 2003 vydalo Městské muzeum knihu „Štancl Václav, Leopold a František“. Mimo krátkých biografií zahrnuje i ukázky z jejich malířského umění. Kniha je stále v muzeu k prodeji.

František Štancl je pochován na ústeckém hřbitově.

Foto: Autoportrét. in. Štancl Václav, Leopold a František. Ústí nad Orlicí, Městské muzeum 2003. s. 48.

 

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea