Ústecké kalendárium - leden 2000
 

orthopedic pain management

8. ledna 1955 zemřela v Ústí nad Orlicí spisovatelka Marie ROLLEROVÁ, roz. KOCIANOVÁ.

Marie Rollerová se narodila 26. září 1897 v domě u Korábů na Velkých Hamrech, jako první dítě ústeckého ředitele kůru Petra Kociana. Své dětství prožila v rodině, kde se celé dny žilo hudbou. Velký vliv na ni měl i častý pobyt s bratranci, houslistou Jaroslavem Kocianem a sochařem Quidem Kocianem. Po dokončení základní školy odešla do Prahy na tehdejší dívčí gymnázium "Minerva". Na studiích ji podporoval její strýc, spisovatel historických románů J.J. Svátek. Pro vážné plicní onemocnění musela studia přerušit, zůstat doma a do Prahy dojížděla jen na zkoušky. Po maturitě se zapsala na filozofickou fakultu, obor čeština a dějepis, s cílem pracovat jako učitelka nebo novinářka. Při hospitování na ústecké chlapecké škole se seznámila se svým budoucím manželem Janem Rollerem. Studia vyměnila za péči o dvě dcery a domácnost. Každou volnou chvíli však věnovala knihám a především psaní.

Její první literární pokusy byly spjaty s jejím pobytem a studiem v Praze. Zachycovaly studentský život, parodovaly a vyjadřovaly stesk po domově. Náměty k psaní ji poskytlo též její vlastní dětství, prostředí domova, život drobných ústeckých řemeslníků, obchodníků apod. Psala také povídky s náměty z historie města, ale i velké množství kulturních črt a fejetonů, které tvoří nejcennější část jejího literárního odkazu.

Úspěšné byly i její pokusy o dramata. Mezi nejúspěšnější patří divadelní hra "Soukeníci". Divadelní soubor Vicena se s touto hrou zúčastnil v roce 1940 X. Jiráskova Hronova. Hra byla také poctěna cenou "Máje".

Ve fondu knihovny městského muzea je uloženo téměř celé její literární dílo, které bylo vydáno tiskem.

U příležitosti 100. výročí narození byla na jejím rodném domě umístěna pamětní deska.

 

10. ledna 1950 zemřel v Písku český mineralog, ústecký rodák, profesor Bohuslav JEŽEK.

V letech 1913 - 1920 působil jako pedagog na univerzitě v Praze, od roku 1920 profesor Vysoké školy báňské v Příbrami. Zabýval se rudnými nerosty, výzkumem českých nalezišť zlata, pyropů a chryzolitů a krystalografickým výzkumem. Je autorem děl "Geometrická krystalografie", "Mineralogie" a spoluautorem díla "Určování minerálů suchou cestou". Bohuslav Ježek se narodil v Ústí nad Orlicí 20. listopadu 1877.

10. ledna 1985 zemřel muzikant a zpěvák, kulturní pracovník Rudolf JANEBA.

Rudolf Janeba se narodil v Ústí nad Orlicí 31. října 1904, jako nejstarší syn prosté ševcovské rodiny na ústeckém podměstí. Vyučil se elektromontérem. Již od mládí se u něho projevovala láska k hudbě. Jako chlapec se začal učit hrát na housle a velice brzy se objevil v orchestru ústecké "Cecilky" a později v Orchestrálním sdružení. Byl i významným sportovcem. Několik let působil jako náčelník a starosta ústeckého Sokola. Byl i jedním z sedmnácti nadšenců, kteří stáli u zrodu trubačského sboru Sokola, který na počátku třicátých let založil Jaromír Lahulek a který se stal základem pro pozdější sokolskou dechovku.

V roce 1935 se přiženil do rodiny ústeckého učitele Jana Mazánka, v té době objevili jeho přátelé krásný čistý bas a na jejich naléhání jezdil k pražským pedagogům na odbornou přípravu. Jeho zpěv pak celých padesát let rozdával radost. Zpíval jako sólista pěveckého sboru Lukes, za okupace na známých ústeckých hudebních pátcích, účinkoval i s divadelním souborem Vicena, v roce 1946 dokonce i s profesionálními zpěváky v roli Palouckého při ústeckém provedení Smetanovy Hubičky, či překrásnou roli žalářníka Beneše v Daliborovi. Jeho lahodný zpěv zazníval i při akcích v ústecké obřadní síni.

Rudolf Janeba byl členem Jednotného závodního klubu, členem výboru Kocianova Ústí a stál u zrodu a dlouhá léta pracoval jako tajemník Kocianovy houslové soutěže.Velký podíl měl i na vzniku Heranovy violoncellové soutěže.

V roce 1967 u příležitosti šedesátin Bohuše Herana založil společně s Antonínem Šimečkem komorní těleso, které dodnes známe jako Komorní orchestr Jaroslava Kociana. Sám v něm působil nejen jako jeden z předních hráčů, ale i jako organizační vedoucí.

18. ledna 1915 se v Praze narodil hudebník, pedagog a první ředitel hudební školy v Ústí nad Orlicí Antonín ŠIMEČEK.

Po získání potřebného hudebního vzdělání si podal v roce 1939 mladý učitel hudby Antonín Šimeček žádost o místo ředitele na nově zřízené hudební škole v Ústí nad Orlicí. Přestože měl minimální zkušenosti, rozhodlo družstvo pro zřízení hudební školy právě pro něho. Ukázalo se že volba byla správná. Antonín Šimeček vykonával tuto funkci velice zodpovědně a společně se dalšími spolupracovníky se mu podařilo v krátké době vybudovat jednu z prvních hudebních škol ve východních Čechách.

Antonín Šimeček se výrazně podílel i na kulturním životě města. Účinkoval v proslulých Ústeckých hudebních pátcích, pomáhal řídit Orchestrální sdružení, pěvecký sbor Lukes a vypomáhal i při realizaci řady vynikajících inscenací divadelního souboru Vicena, včetně legendární vrchlického Hippodamie.

Přesto, že v roce 1958 odešel z místa ředitele hudební školy a nastoupil místo ředitele Lidové školy umění Antonína Benewitze v České Třebové zůstal spojen s ústeckým hudebním životem. Plných třicet let působil jako člen odborné poroty Kocianovy houslové soutěže. Stál u zrodu Komorního orchestru Jaroslava Kociana, který až do konce svých sil dirigoval. V České Třebové řídil Komorní pěvecký soubor českotřebovských učitelek při LŠU, často dirigoval orchestrální sdružení Smetana a byl členem Českotřebovského kvarteta a tria. V roce 1983 se vrátil zpět do Ústí nad Orlicí. U příležitosti sedmdesátých pátých narozenin byl jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí. Antonín Šimeček zemřel 24. října 1993.

22. ledna 1885 se v Ústí nad Orlicí narodil ústecký městský kronikář, malíř betlémů a krajinář František ŠTANCL.

František Štancl se narodil v rodině domáckého tkalce. Řemeslu se vyučil u místního malíře a pozlacovače Josefa Springra. Pracoval pak jako malíř a restaurator v Praze, ve Vídni, v Brně, v Novém Městě nad Metují a v jiných místech. Získal tak bohaté odborné, umělecké i životní zkušenosti. Po první světové válce, kterou prožil jako vojín sanitní služby na Slovensku, v Alpách a v Rumunsku, se vrátil do domku v Havlíčkově ulici ke své rodině a ke svému malířskému a pozlacovačskému řemeslu. František Štancl vynikal i jako malíř zátiší a portrétů a byl jedním z posledních malířů ústeckých betlémů.

Byl výraznou osobností ústeckého kulturního života, předním organizátorem výstavní činnosti ve městě, autorem zajímavých statí o historických památkách a vývoji města. Po celou dobu války ukrýval před okupanty pamětní desku z budovy muzea s jmény padlých legionářů. Jeho zájem o historii a kulturu ho přivedl do řad dobrovolných muzejních pracovníků. Vybudování ústeckého muzea věnoval mnoho let nenápadné, často namáhavé a nevděčné práce.

Od roku 1937 do roku 1953 byl městským kronikářem. Za nacistické okupace vedl jednu kroniku "oficální" a druhou ilegální. Jeho kronikářské záznamy svědčí nejen o širokém rozhledu a zájmu, ale i o jeho přirozeném vypravěčském talentu.

Z jeho malířského díla je ve sbírkách městského muzea mimo betlémových figurek uložen např. portrét starosty Josefa Škarky. František Štancl zemřel v Ústí nad Orlicí 26. září 1963.

 

23. ledna 1945 zemřel v Mělníku učitel, etnograf a spoluzakladatel městského muzea v Ústí nad Orlicí Václav Zdeněk HACKENSCHMIED.

Václav Zdeněk Hackenschmied se narodil 28. září 1867 v Příbrami. Zde také navštěvoval obecnou školu, absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav.

V roce 1889 přišel jako podučitel do nedalekých Říček. Od samého počátku se kromě svého učitelského poslání živě zajímal o český spolkový a kulturní život. V kulturně zanedbaných Říčkách založil a vedl školní kroniku, pořádal přednášky a vzdělávací kurzy, byl zakladatel místní knihovny, čtenářského spolku a hasičského sboru. Založil divadlo s jevištěm i divadelní spolek. Ve svém působišti vedl také obecní agendu a jak sám napsal: "Odučoval alkohol, pěstoval zpěv."

Nabádal ke střežení odkazu minulosti a tato jeho orientace jej dovedla mezi správce ústeckého městského muzea po té, co v roce 1912 přišel jako odborný učitel na chlapeckou školu v Ústí nad Orlicí. Z tohoto místa začal působit jako zástupce části učitelstva okresu. Stal se předsedou třebovsko-ústecké odbočky učitelské jednoty Budeč. Douhodobé spory v učitelské obci způsobené personálním obsazováním škol vyvrcholily 3. března 1916, kdy byla V. Z. Hackenschmiedovi udělena okresním školním inspektorem důtka za nedovolenou agitaci proti usnesení lanškrounské okresní školské rady a služebně byl přeložen z Ústí nad Orlicí do Hněvkovic (tehdejší okr. Ledeč nad Sázavou) a později na místo řídícího učitele ve Všebořicích. Po mnoha interpelacích byl teprve koncem roce 1918 jmenován definitivním učitelem první obecné třídy při obecné škole chlapecké v Ústí nad Orlicí. Po návratu převzal správu městského muzea.

Václav Zdeněk Hackenschmied zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které bylo pouze částečně vydáno tiskem, např. báchorky, báje, pověsti a jiné vypravování lidu z okresu Lanškrounského a Ústeckého, které vydal pod názvem "Na besedě", "Ústecké betlémy" a řada samostatných převážně etnografických příspěvků v časopise Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. Jeho etnografické postřehy a zprávy jsou částo jediným důkazem a svědectvím místní lidové tradice.

Ve sbírkách městského muzea je uložena velká část jeho pozůstalostí, která obsahuje nejen knihy, periodika, novinové výstřižky, ale např. i jeho pomůcky k vyučování.

31. ledna 1785 se ve Všeradicích u Prahy narodila česká vlastenka a spisovatelka Magdalena Dobromila RETTIGOVÁ, rozená Artmanová.

Magdalena se se svým budoucím manželem Janem Sudipravem Rettigem seznámila v Praze, kde žila společně se svojí matkou u zámožné tety. Po svatbě se manželé Rettigovi odstěhovali do Tábora, později do Přelouče a v roce 1817 do Ústí nad Orlicí. J.S. Rettig zde získal místo zkušeného radního městského úřadu. V Ústí manželé bydleli nejprve v Kostelní uličce a v roce 1823 se přestěhovali ještě do ne zcela hotového domu řezníka Františka Prince na východní straně náměstí, který je dnes znám jako "Princův dům".

Národní vědomí, které u Magdaleny probudil její manžel se v Ústí začalo plně rozvíjet. Nejprve to bylo setkání se zdejším rodákem, knězem Matějem Josefem Sychrou, který ji překvapil svou čistou a jadrnou češtinou a následně a nejvíce seznámení s dalším ústeckým rodákem, lékařem a velkým vlastencem Františkem Xaverem Korábem. Manželé Rettigovi se stali společně s manžely Andresovými stálými hosty manželů Korábových. Schůzky těchto českých rodin v zahradě "Na Korábově" daly podnět k založení české knihovny v Ústí nad Orlicí. Vznikl zde návrh, aby se vzájemně za každé cizí slovo zapletené do češtiny zaplatil groš a z těchto "pokut" byly zakoupeny české knihy. Sám dr. Koráb věnoval fondu knihovny 30 českých knih. Vedením knihovny byla pověřena paní Magdalena.

S knihovnou jsou spojeny její další osudy. Při výběru českých knih u vydavatele Jana Pospíšila v Hradci Králové se setkala s osvíceneckým knězem J.L. Zieglerem, kterému ukázala své literární pokusy. Po přečtení prohlásil "To musí do tisku a do světa" a navrhl ji, jak bylo tehdy mezi vlastenci zvykem, používat ryze české jméno a to Dobromila. Od té doby se podepisovala Magdalena Dobromila Rettigová. Její literární tvorba začala postupně vycházet nákladem vydavatele Jana Pospíšila. České jméno v té době přijal i její manžel a to Sudiprav místo původního Alois.

Stejně jako počátek její literární činnosti je s Ústím spojen i zrod jejích kuchařských knih. Otevřela si "kuchařskou školu" pro česká děvčata, kterou provozovala v domácnosti manželů Andresových. Z těchto kurzů pak vznikla její slavná "Domácí kuchařka", ale to už manželé Rettigovi žili v Rychnově nad Kněžnou a nemocnou Magdalenu jezdil léčit dr. Koráb a jako svoji odměnu za léčení si přál, aby sepsala všechny svoje výborné recepty. A tak vzniklo dílo, které autorku proslavilo více než všechna její beletrie a je živé dodnes. Bylo vydáno pod názvem "Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské".

Ačkoliv byl její pobyt v Ústí nad Orlicí krátký, byl velice významný nejen pro naše město, ale i pro ni samotnou. Zde se prohloubilo její vlastenectví, zdokonalila se v české řeči a začala svou spisovatelkou kariéru. Zde se ji také 8. 3. 1821 narodil syn Ondřej Josef Liboslav, pozdější kněz a přírodopisec.

Magdalena Dobromila Rettigová zemřela 5. srpna 1845 v Litomyšli.

 

Jitka Melšová, knihovnice městského muzea