Ústecké kalendárium - květen 2000

orthopedic pain management

5. května 1945 zahynul v Ústí nad Orlicí mladý železniční dělník Rudolf PAŠTIKA.
Rudolf Paštika se narodil 15. června 1922 v Ledvicích v okrese Duchcov. Do Ústí nad Orlicí přišel společně s rodiči v roce 1938. Po ukončení základní školy se Rudolf vyučil u mistra Kindla lakýrníkem a malířem písma. Aby se vyhnul nuceným pracem v Německu, nastoupil v roce 1942 jako dělník na ústeckou železniční stanici. Krátce na to však byl poslán do Nordheimu v severozápadním Německu, kde celé tři roky pracoval u posunu. 
1. dubna 1945 z Nordheimu utekl a až do 5. května se skrýval v Ústí nad Orlicí a pomáhal rušit železniční dopravu a odstřelovat německé vetřelce v obvodu Luhu. 5. května s ukořistěnými zbraněmi, mezi nimiž bylo mnoho ručních granátů, náloží, pušek a lehkých kulometů se vrátil do Brandýsa nad Orlicí. Tady ozbrojen vojenskou puškou, střelivem a přilbou na hlavě nastoupil na lokomotivu nákladního vlaku č. 6505. Vlak se rozjel k Ústí nad Orlicí. Jízda probíhala klidně, ale u vjezdového návěstidla před ústeckým nádražím byla na vlakovou soupravu zahájena od Kadrmanovy továrny prudká palba z těžkých kulometů a proti lokomotivě z opačné strany palba protileteckého dělostřelectva. Rudolf Paštika byl jeden z prvních, který padl. Obyvatelé Kerhatic mu sice poskytli pomoc, přesto však po převozu do ústecké nemocnice zemřel. 
Ve čtvrtek 10. května v 15. hodin byl s ostatními obětmi boje za svobodu - Františkem Kovařčíkem, Václavem Kavickým a Rudolf Štovíčkem pochován na ústeckém hřbitově. 18. června bylo jeho tělo exhumováno a následně v Pardubicích zpopelněno. 

9. května 1945 bylo město Ústí nad Orlicí osvobozeno jednotkami 60. Sovětské armády pod vedením generálplukovníka P.A. Kuročnina od německých okupantů.
To, že se blíží konec války, bylo zřejmé ze změn, které ve svém městě pozorovali obyvatelé Ústí nad Orlicí. Během února a března procházely Ústím transporty zajatců. Z města bylo v té době evakuováno asi 150 ně- meckých dětí, které žily přes rok v Ústí nad Orlicí, aby byly chráněny před nálety v říši. 
Důkazy rychlého postupu Rudé armády se množily. Od konce února se začalo na okrajích města s budováním zátarasů z 2,5 metru dlouhých, silných kmenů zasazených těsně vedle sebe do země. 9. dubna vyhlásili okupanti pra- covní povinnost, která se týkala všech mužů do šedesáti let. Opevňovací prá- ce byly zahájeny přímo v ulicích města: v bývalé ulici Českotřebovské u hotelu Šebestl (dnes hotel UNO), v dnešní ulici Československé armády, Na Žižkově, na dnešní ulici T. G. Ma- saryka aj. 
V průběhu dubna velice rychle zlik- vidovala svůj podnik v Ústí nad Orlicí zbrojní firma Klöckner z Hamburku. 
5. května se situace vyhrotila. Stejně jako v okolních městech zmizely v Ústí nad Orlicí během dvou hodin všechny německé nápisy. Pokusůmvyvěsit československou vlajku však zabránila německá posádka, která zatím držela situaci ve svých rukou.
Od 18. hodiny večer do 5 hodin ráno byl vyhlášen pod trestem smrti zákaz vycházení. V pět hodin odpoledne začali fašisté střílet na osobní vlak, který stál na stanici a zavraždili tři osoby, dalších devět bylo zraněno.
Při pokojné procházce do Kerhartic byli hlídkou SS zastřeleni ústečtí občané František KOVAŘČÍK, Václav KAVICKÝ a Rudolf ŠŤOVÍČEK. Fr. Kovařčík a Václav Kavický měli sebou své děti. Těm se naštěstí nic nestalo.
Ačkoli byla 7. května podepsána kapitulace německé armády, město prožívalo těžké chvíle. Německé velitelství vyhlásilo stanné právo a městem procházely hlídky SS. 
8. května vystoupil se svým prohlášením místní národní výbor, který informoval obyvatele o dohodě s velitelem německé posádky. Dohoda rušila mj. všechna mimořádná opatření vyhlášená německým velitelstvím. Na základě dohody se měly německé jednotky vyvarovat všech destruktivních činů, které by poškodily životy a majetek občanů a zhoršily zásobovací situaci města. Pro zajištění pořádku ve městě byly určeny četnické hlídky spolu s hlídkami čsl. vojska. 
Poslední obětí fašistů se stalo pět chlapců z Ústí nad Orlicí, které Němci obvinili z partyzánské činnosti, protože u jednoho z nich byl nalezen starý revolver a osmého května je v Korejtkách nad nádražím popravili. Jednalo se o dvaadvacetiletého Miloše PEŘINU, třiadvacetiletého Milana PEŘINU, jedenadvacetiletého Jaroslava JAPPLA, osmnáctiletého Zdeňka HAVLÍČKA a čtyřiatřicetiletého Jaroslava PÁNKA.
Celou noc a v dopoledních hodinách 9. května prchaly přes Ústí demoralizované německé jednotky. Silnice k Hrádku byla lemována odhozenými zbraněmi, municí, převrácenými automobily atd.
Kolem třetí hodiny odpoledne dorazili do Ústí sovětští vojáci. Ústecký kronikář o této historické události napsal: “Nepředstavitelný a radostný jásot, kterým byli přivítáni, nedá se prostě popsat. Každý z ústeckých občanů snažil se jim ruku podati.... Za ohromného jásotu a hlaholu kostelních zvonů projely náměstím dva první pancéřové vozy se salvovými děly... Lidé tomu říkají Stalinovy varhany .... Potom ruský kapitán, provázen jedním občanem, znalým ruského jazyka, procházel kolem špalíru, aby se seznámil s ústeckými lidmi, podával nejblíže stojícím ruku.”
Ve chvíli největšího jásotu muselo však být ústecké náměstí vyklizeno, protože přišla zpráva, že se od Hylvát blíží Němci. Městem zazněly poslední výstřely války, na zahnání nepřítele stačilo jen šest ran z děla sovětského vojáka.
Oddíly Rudé armády procházely městem dva dny a dvě noci. Navečer 9. května přijela do Ústí na velikém nákladním autě polní tiskárna Sovětské armády. Byl tu vysázen vojenský deník Armenskaja pravda číslo 111 s datem 9. května 1945 a v něm byla otištěna bezpodmínečnákapitulace německé armády, rozkaz prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a vyhlášení 9. května za Den vítězství, zprávy o bojích v prostorách Čech, vyhlášení čtvrté státní vojenské půjčky a zpráva o zajetí hitlerovského ministra financí Schachta.
V textilní škole byli dočasně ubytováni Poláci, Jugoslávci, Maďaři, Italové a Francouzi z rozpuštěných německých koncentračních a zajateckých táborů.
Důležitá úloha připadla vojenské posádce zřízené z místních dobrovolníků, která kromě udržování klidu a pořádku měla na starosti několik set německých zajatců.
13. května doprovodily stovky ústeckých občanů na poslední cestě tři sovětské vojáky, kteří zemřeli v ústecké nemocnici, a pět chlapců, které Němci zavraždili v předvečer osvobození města. 


Členové prvního revolučního Národního výboru v Ústí nad Orlicí. zleva - horní řada: Josef Žabokrtský, Josef Kárník, Václav Vaňous, Bohumír Pánek, Miloš Vrbický. - dolní řada: Antonín Šípek, Josef Neuwirth, František Mývald - předseda, Václav Bíbus, Roman Škarka.

8. května 1800 se v Řetové narodil osvícený kněz a první historik města Jan JANSA.
Jan Jansa se narodil jako syn dědičného rychtáře v Řetové. V Ústí nad Orlicí se stal kaplanem, od 1. prosince 1836 byl administrátorem a 29. března 1837 byl jmenován děkanem. Byl to osvícený kněz, se širokým rozhledem a bystrým úsudkem. 

Guberniálním nařízením z roku 1835 se u nás poprvé přikazovalo povinně vést obecní a farní kroniky. V souladu s tím zakoupil lanškrounský vikář František Kreuzinger pro každou faru vúkariátu vázanou knihu. Sepisování pamětní knihy se děkan Jan Jansa věnoval se vzácnou svědomitostí. Zapsal současné události a od pamětníků převzal zprávy o dění nepříliš vzdáleném. Na úvod kroniky napsal rozsáhlý historický úvod, který je vlastně prvním pokusem o vypsání dějin města Ústí nad Orlicí. K napsání využil nejen výsledků svého studia archivních pramenů, ale i soudobé historické regionální literatury. Aby jím psané dějiny byly co nejúplnější, požádal Jan Jansa svého známého Františka Ladislava Heka, aby pro něho pořídil výpisy z lešenských foliantů týkajících se Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí. Tyto opisy a výpisy tvořily dodatek děkanské kroniky. Jansova kronika se stala pozoruhodným dílem, které mělo význam jak pro ústeckou společnost, tak i pro budoucí čtenáře. V roce 1850 byl Jan Jansa povolán za kanovníka do Hradec Králové a zde také 9. června 1864 zemřel.
14. května 1885 se v Ohnišťanech na Semilsku narodil ústecký organizátor sportovního a kulturního života, člen nekomunistického protifašistického odboje, obchodník František MEJDR.
Do Ústí nad Orlicí přišel jako mladý absolvent textilní školy v Jilemnici a obchodní školy v Praze. Město si hned zamiloval a netrvalo dlouho, aby začal veřejně pracovat v různých organizacích. Stal se činovníkem ústeckého Sokola, Klubu českých turistů, Okrašlovacího spolku a Divadelního spolku Vicena. František Mejdr měl na ústeckém náměstí zavedený obchod s textilem. 
Byl jedním z organizátorů vybudování Památníku odboje I. světové války, známého bubeníka od slavného českého sochaře Josefa Mařatky. František Mejdr byl vždy tam, kde se něco dělo a přinášelo prospěch městu. A tak se hned od počátku zapojil do činnosti Družstva pro postavení divadla v Ústí nad Orlicí. Nejprve jako člen, později jako pokladník a od roku 1934 až do své předčasné smrti jako předseda. Byl neúnavným organizátorem staročeských poutí a všech dalších akcí, spojených se získáváním finančních prostředků pro postavení divadla. 
Ihned po nacistické okupaci se František Mejdr zapojil do ilegální činnosti. Stal se členem národního výboru ilegální organizace “ÚVOD”. Jeho dalšími spolupracovníky byli Norbert Vašíček, Ladislav Cihlář, František Zábrodský a Václav Boštík. Pro své zkušenosti, rozhled a nesmlouvavé češství byl František Mejdr ustaven vedením odbojové skupiny v Ústí nad Orlicí. Při čistce na podzim 1941 byl gestapem zatčen, vězněn v Pardubicích a Terezíně a později převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde dne 4. března 1942 zemřel. Za zásluhy o osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení mu byl presidentem republiky udělen “Československý válečný kříž 1939 - in memoriam”. František Mejdr patřil celý svůj život mezi nejobětavější občany našeho města a pro naši vlast neváhal položit i svůj život. Zařadil se mezi příklady jedinců, obětavců, bez kterých se neobejde žádné město, ale ani žádná společnost.

19. května 1900 se v Říčkáchnarodil malíř Václav KOVÁŘ.
V letech 1920 - 1925 soukromě studoval malířství u prof. kreslení Rudolfa Stejskala v Brně. Zde také navštěvoval večerní kurzy školy uměleckých řemesel. Žil v Řícmanicích u Brna. Své obrazy vystavoval již v roce 1932 na celostátní výstavě malířů samouků v Praze. Ústecká veřejnost měla možnost si jeho práce prohlédnout na Živnostenské výstavě v roce 1927 a v roce 1934 na výstavě, kterou pořádal Klub českých turistů. Ve sbírkách městského muzea je uložen jen obraz “Na plovárně”. 


20. května 1880 se v Markvarticích v okrese Jičín narodil učitel, poslanec a komunistický politik v době I. republiky Josef HAKEN. 
Měšťanskou školu vychodil v Sobotce a učitelský ústav v Jičíně. Působil v Sobotce, Železnici, Ledcích, Dolním Bousově atd. V roce 1920 byl zvolen poslancem za Československou sociální demokracii a podílel se na vzniku KSČ. V roce 1936 se ze zdravotních důvodů vzdal mandátu a odešel z veřejného politického života. Josef Haken zemřel 3. května 1949. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ulic města Ústí nad Orlicí.

24. května 1900 se v Ústí nad Orlicí narodil člen domácího odboje Josef PICKO. 
V jeho domě č.p. 665 se často konaly tajné schůze komunistických poslů, sestavovány letáky, která Josef Picko na svém rozmnožovacím stroji kopíroval a za vydatné pomoci manželky a obou dcer rozšiřoval po městě Ústí nad Orlicí a okolí. 29.11. 1940 byl zatčen, vězněn v Pardubicích, Terezíně, Drážďanech, Budišíně a v Berlíně, kde byl nakonec 7. září 1943 popraven sekerou. Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy jeho dopisy z vězení a jeho dopis na rozloučenou. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ulic města.
                    Jitka Melšová, knihovnice městského muzea