Ústecké kalendárium - prosinec 2000

orthopedic pain management

 

12. prosince 1985 zemřel v Ústí nad Orlicí malíř a průmyslový výtvarník Josef NESEJT.

Josef Nesejt se narodil v Ústí nad Orlicí 17. března 1917. Pocházel ze starého ústecké rodu, jehož kořeny sahají až do 16. století.  S malými přestávkami prožil celý svůj život v rodném městě. Po absolvování  dvouleté obchodní školy v Chocni pracoval jako tkadlec ve firmě Jandera v Ústí nad Orlicí. Svoji kvalifikaci si zvýšil studiem na textilních školách v Ústí nad Orlicí, ve Svitavách a v Brně. V této době si  o letních prázdninách přivydělával jako návrhář v textilních továrnách. Po studiích se vrátil zpět do Ústí a nastoupil na místo učitele na zdejší textilní škole. Za 2. sv. války byl „totálně nasazen“ k firmě Klöckner z Hamburku, která zřídila jednu ze svých mnoha zbrojních fabrik v Kerharticích. Po válce se vrátil zpět na textilní školu, kde učil do roku 1946. V tomto roce nastoupil do funkce ústředního ředitele n.p. Utex, spojených českých a moravských bavlnářských závodů, se sídlem v Ústí nad Orlicí. Později působil jako náměstek ředitele n.p. Kovostav. Počátkem sedmdesátých let odešel do Prahy k podniku zahraničního obchodu Investa a byl pověřen pracovat v zahraničí. Po odchodu do důchodu se vrátil zpět do Ústí a věnoval se svému velkému koníčku, malování.

 Již v době učitelského působení na textilní škole a ještě předtím jako její nadějný student, navázal dlouholeté přátelství s učitelem, malířem Václavem Skálou. Z jeho podnětu se se svými obrazy zúčastnil tradičních Ústeckých  výtvarných salónů. Pro malování získal už potřebné základy na měšťanské škole v Ústí, kde byl jeho učitelem Gustav Weis, sám výborný kreslíř. Nejčastějším Nesejtovým tématem byla ústecká a podorlická krajina. Ústecká veřejnost měla možnost prohlédnout si jeho tvorbu na autorské výstavě, která byla instalována ve vestibulu divadla v říjnu 1982.

Ve sbírkách městského muzea není uložen žádný z jeho obrazů a ani žádná jeho kresba.

27. prosince 1845 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog a hudebník Josef  LUŇÁČEK.

Josef Luňáček působil na školách v okrese Litomyšl a v letech 1870 – 1904 přímo v Litomyšli na obecné škole chlapecké. Mezi jeho žáky patřil např. Arné Novák a Zdeněk Nejedlý. Ten na svého učitele vzpomíná ve své knize „ Litomyšl“  cit.:

„Ale i význační pedagogové, v užším, školním smyslu, tu mezi těmito tehdy zde učiteli byli, především Josef Luňáček, i dnes ( pozn. kniha vyšla v roce 1934) v tomto oboru ctěné a známé jméno. Zjev svrchovaně originální. Již v létech kdy jsem ho poznal, velmi nervosní. Byl vedle svého učitelství i varhaníkem, v čemž jsem mu po léta vypomáhal. Ale nebylo snad jedné mše, aby v ní Luňáček něco nespletl.  Ne hudebně, ale v obřadech. Hrál kde neměl a nehrál kde měl. Takový pak byl i ve škole i doma. Stále jako mimo svět, kdesi pohroužen v sobě, a hrozně prchlý, vyrušil-li ho někdo. Při tom však zase až cosi geniálního v něm bylo, ale bez ladu a skladu. Byl hudebník velmi dobrý a náruživý. Svou stálou hrou na harmoniu byl by Šmilovského, nad nímž bydlil v domě č. 129 na dolní podsíni, připravil prý o rozum, takže se raději vystěhoval. Ale byl jsem z těch několika málo, jež si Luňáček oblíbil, a tu jsem poznal, jaký to byl jemný hudebník. Jeho radostí byly fugy, jež i sám skládal, a tu mi vždy vzkázal, abych přišel a hrál mi je. A já, mladičký student, horlivě si je opisoval. Ale Luňáček byl i kreslíř. Jeho Mapa okresu litomyšlského po desítiletí visela ve všech tu školách. A i methodik byl v pedagogice. On, učitel pověstný svou prchlivostí, jež dovedla být až krutá, do nejjemnějších nuancí dovedl promýšlet methodické otázky počtů a mluvnice, a luštil je tak originálně, že dnes je všeobecně počítán k nejoriginálnějším našim myslitelům v tomto oboru. Ale i osud Luňáčkův byl plný takovýchto paradoxů. On, žijící takřka úplně mimo svět, i po ulici plaše vždy utíkající těsně při domovních zdech, prožil tragedie jako nikdo jiný. I sám i ve své rodině. Na konec pak oslepl. A jako přízrak z jiného světa kráčíval, veden dcerou, tichými, postranními ulicemi města. “

Josef Luňáček napsal řadu fug, skladeb pro harmonium a vydal úpravy slovenských lidových písní pro ženský sbor v Litomyšli.  Zemřel v Litomyšli 19. ledna 1908.

 

A ještě něco navíc …

 6. prosinec – svátek sv. Mikuláše

Svátkem  svatého Mikuláše začíná pro většinu Evropanů vánoční období, na něž se po celý rok těší nejen děti, ale i dospělí. Co na tom, že liturgicky se již vánoční okruh otevřel prvním adventním dnem. Postavičky Mikuláše, čerta a anděla jsou zřetelným vánočním pozdravem. Málokdo ale dnes ví, kdo byl muž v červeném plášti a biskupské čepici, rozdělující za asistence anděla a čerta pamlsky a ovoce hodným dětem. Mikuláš (Nicolaos) bylo kdysi oblíbené jméno a v historii se dochovaly zprávy hned o několika slavných mužích pyšnících se jménem, jež v překladu z řečtiny znamená „vítěz lidu“.

Jednoznačné prvenství mezi Mikuláši zaujímá Mikuláš z Myry, který podle lidové víry sestupuje 5. prosince z nebe na zem, obchází lidská obydlí a rozděluje dárky. Jako biskup byl Mikuláš za svého života milován pro své dobré srdce a moudrost. Nejoblíbenější mikulášská legenda o tom, jak biskup obdaroval tři chudé dívky a zachránil je od práce v nevěstinci, dala nejspíše vzniknout tradici dávání dárků o svátku světce.

Oslavy věnované svatému Mikuláši byly v Evropě odjakživa bujaré. Jejich kořeny sahají do 10. století, kdy se Mikulášovo uctívání rozvinulo v německy mluvících zemích. Obyčej pochůzek sv. Mikuláše vznikl snad z biskupských her, konaných v klášterních školách. Původně se odehrávaly o svátku Neviňátek, ale ve 13. století byly přeloženy na světcův svátek. V naších zemích měly mikulášské radovánky masopustní ráz ještě v 18. století a v maškarních průvodech byli často až čtyři Mikulášové, které doprovázeli čerti, andělé a řada bizardních masek. V naších krajích se objevoval početný mikulášský průvod ještě na konci minulého století. Jak přesně probíhal v našem městě nevíme, ale podle dochovaných zápisů víme, jak vypadal mikulášský průvod v obcích okolo Litomyšle na konci 19. století. Čtvrt hodiny před jeho příchodem vstoupili do světnice dva nebo čtyři laufři (pozn. směšná maskovaná figura kráčející v čele průvodu, obíhající je a zařazující účastníky), kteří oznamovali jeho příchod. Když dostali od hospodáře svolení, vyběhli před stavení a práskáním karabáče dali znamení ostatním, že mohou přijít. Hajduci oznámili příchod sv. Mikuláše, potom vyzvali odrostlejší mládež, aby poklekla a modlila se. Následovala muzika a průvod, v němž bylo až deset husarů, dragoun s koněm, nesměl chybět sedlák se selkou, kominík, ras, Žid, smrt i zvláštní masky, jako byli „hansbuřti „( hajduci chránící sv. Mikuláše) a „klapačka“ (mladík v houni s tyčí ukončenou dřevěnou hlavou s velikými čelistmi, které po zatahání provázku hlučně klapaly). Po andělích (obvykle dvou přestrojených chlapcích, z nichž jeden nesl koš s pamlsky a druhý pokladničku na dárky) vstoupil jako poslední sv. Mikuláš, oblečený v biskupském ornátě, s papírovou mitrou na hlavě a dřevěnou pozlacenou berlou v ruce. Hospodáři uložil v krátkém proslovu řádně pečovat o děti a učit je v bázni boží. Pak od něj dostaly děti sušené ovoce, cukrovinky a hospodář vhodil do pokladničky dárek – chudší pár krejcarů, zámožný i zlatku. Následoval rej masek -  husaři tančili a předváděli svou obratnost, kominík vymetal troubu u kamen, Židé se snažili něco v domácnosti odcizit a pak to prodat zpět hospodáři. Hospodář obvykle požádal kaprála, aby ztrestal Židy výpraskem, ale posléze jim přece jen pár krejcarů daroval.  Teprve po delší době se průvod seřadil a odešel do dalšího domu. Časem se doprovod sv. Mikuláše redukoval na anděly a čerty, jen výjimečně i další masky.

V některých zemích kontinentu Evropy, v Británii, USA, Austrálii a části Afriky vystupuje sv. Mikuláš jako hlavní vánoční duch. Děti jej neznají pod jménem Mikuláš, ale např. St. Nicolaus, Santa Claus,  děda Mráz apod. Ve střední Evropě, včetně Čech nedošlo ke spojení postavy sv. Mikuláše s vánoční nadílkou. Ta byla přenechána  Ježíškovi.  V naší tradici se nadílka odbývala a odbývá vždy v předvečer světcova svátku. V dřívějších dobách dávaly děti v předvečer sv. Mikuláše za okna mrkev, seno a slámu. Chtěli tak nakrmit koně sv. Mikuláše a doufaly, že za odměnu dostanou plno dárků.

 

 „VESELÉ  VÁNOCE  A  ŠŤASTNÝ  NOVÝ  ROK.“

I Vy možná patříte mezi ty, kteří rádi každoročně posíláte a zároveň nedočkavě očekáváte pohlednice s hezkými obrázky a přáním krásných vánočních svátků a štěstí do nového roku. Možná Vás napadla otázka, kdy a jak tato přání ve formě papírových kartiček vznikla. Od kdy pošťáci na celém světě roznášejí miliony vánočních a novoročních blahopřání?

Zrod vánočních pohlednic je dodnes zahalen tajemstvím. První blahopřejné lístky byly údajně vydány ve Skotsku. Zdobil je nápis Compliments of the Season ( Příjemné svátky). Vytiskla je v roce 1841 tiskárna Charlese Drummonda v Edinburku. Posílaly se v zalepených obálkách. Za vynálezce anglických vánočních pohlednic je považován londýnský obchodník znavený každoročním vypisováním blahopřejných vánočních dopisů desítkám známých, obchodním partnerům a zákazníkům. Henry Cole, jak se tento obchodník jmenoval, znal svět a etiku a věděl, že když všem nepopřeje poklidné Vánoce, dopustí se společenského faux pas a poškodí svou reputaci gentlemana. Nechuť k psaní mu vnukla geniální myšlenku. V roce 1843 navštívil populárního malíře Johna Caiicota Hersleye. Dnes již neznámý umělec vešel díky počinu Henryho Colea do historie jako autor první vánoční pohlednice. Jeho obrázek natištěný na papíře a ručně kolorovaný se stal hitem anglických Vánoc roku 1843. Také tyto první anglické vánoční pohlednice se posílaly v obálkách. Podle jiného podání nestojí za vynálezem vánočních pohlednic Henry Cole, ale Angličan Raphael Tuck, původně snad krachující knihtiskař. Vznik vánočních přání by se tak posunul až do roku 1866, podle některých pramenů až do roku 1884. Ať už je otcem první vánoční pohlednice tiskař Charles Drummond, ctihodný Henry Cole nebo Raphael Tuck, obohatila viktoriánská Anglie lidstvo nejen o kriket a ragby, ale i o novou tradici rozesílání vánočních pohlednic.

Příklad Anglie následovalo zanedlouho carské Rusko. V Moskvě se objevilo v prodeji tištěné vánoční přání s námětem ruského vánočního trhu. Obrázek se stal natolik populární, že ho přejali pařížští výtvarníci. Protože tisk začal být příliš fádní a neuspokojoval rostoucí náročnost zákazníků, začaly se pohlednice zdobit korálky, látkou, hedvábnými a sametovými stužkami, barevnými skleněnými střípky, vykrajováním a vymačkáváním, umělým jíním, peřím, perličkami apod. Po polovině 19. století se vánoční pohlednice staly malými uměleckými dílky a vyhledávaným předmětem sběratelských zájmů. Objev fotografické reprodukční techniky výrobu pohlednic zjednodušil, ale také ochudil o kouzlo a vynalézavost rukodělné práce.

V českých zemích se ještě kolem roku 1900 prodávaly převážně pohlednice s německy psanými nápisy. Přestože si vánoční přání opatřená českými nápisy získávala stále větší oblibu, německý jazyk vytlačila z blahopřání až v roce 1918. Na českých vánočních pohlednicích se objevily motivy vánočního stromečku, jesliček, zasněžených krajinek s malebnými chaloupkami a andělíčky vznášejícími se na noční obloze.

Novoroční přání tzv. novoročenky jsou starší sestřenicí vánočních blahopřání, od nichž se liší námětem a obsahem.  Romantičnost zasněžených Vánoc ustupuje klasickým zátiším s hodinami odměřujícími poslední minuty odcházejícího roku nebo bujarému hýření veselých pijáků vítajících počátek nové naděje na lepší zítřky. Stejně jako u počátku vánočních  pohledů i za vynálezem novoročenek najdeme muže. Tentokrát jim byl nadmíru spokojený český šlechtic, který se snažil důstojně vyklouznout z přemíry společenských povinností. V naší vlasti totiž bylo odnepaměti zvykem přijímat na Nový rok osobní blahopřání. Nejčastěji se navštěvovali příbuzní, přátelé a známí. Český národ nevědomky oživil jeden ze starobylých starořímských obyčejů, podle něhož lidé níže postavení chodili o saturnáliích (předchůdce křesťanských Vánoc) vzdávat hold svým dobrodincům a sobě rovní využívali společné chvilky k výměně novinek, klevet a občas i k závazným obchodním jednáním. Pro neustále se zvyšující počet gratulantů se ale tato povinnost stávala pro příjemce blahopřání často obtížnou. Hrabě Karel Chotek, vyklouzl v roce 1827 z nepříjemné situace s elegancí sobě vlastní. Místo aby podle zavedených zvyklostí přijímal zdvořilostní návštěvy a usmíval se od rána do pozdních večerních hodin, začal rozesílat blahopřejné lístky. Říkalo se jim omluvenky a zdobil je hezký obrázek. Šlechtic se tak nevědomě zasloužil o  první českou, i když německy psanou novoročenku.  V Čechách novoroční tisky zdobila nejčastěji ocelorytina navržená prvním ředitelem pražské umělecké akademie, profesorem Josefem Berglerem. Výtěžek z prodeje omluvenek býval věnován dobročinným ústavům pečujícím o sirotky, chudé a nemocné. Nejoblíbenější byly obrázky bohyně Fortuny zdobené nápisem Pour féliciter  (Pro štěstí). Dnes se na novoročenkách objevuje jen zkratka P.F. s příslušným letopočtem.

Ve sbírkách městského muzea jsou mj. uloženy vánoční a novoroční pohlednice, jejíž autorkou je malířka a grafička Pavla Vicenová  - Rousová, dcera herce Hynka Viceny.  Nejsou datovány, ale jejich vznik se odhaduje na počátek 20. století.  Dvě tyto pohlednice si můžete prohlédnou v dnešním zpravodaji, jeden na titulním listu a druhů na tomto místě.

A co na závěr?  

Nezapomeňte u štedrovečerního stolu nohy stolu omotat řetězem, aby byla i pro příští rok zajištěna soudržnost a pospolitost rodiny. Nebo je také můžete omotat  provazem, aby zloděj po celý rok nemohl do chalupy. Pod štědrovečerní talíř položit minci či rybí šupinu, to aby se držely peníze. Nebo pod ubrus na kraj stolu schovat peněženku, aby byla v novém roce stále plná. Zbytky od večeře dát pod stromy, aby bylo ovoce. Kosti z ryb zahrabat na zahradě, aby se o ně popíchal krtek a utekl k sousedům. Proč to všechno, no přece proto , že štědrovečerní večer a noc jsou kouzelné.

Všem čtenářům Ústeckého a Českotřebovského zpravodaje  P.F.  2001.

Městské muzeum v Ústí nad  Orlicí

Jitka Melšová, knihovnice

 

 

 

Zájemcům o regionální dějiny přinášíme informaci o nové knize historika Jiřího Cihláře, která vyšla pod názvem Těžká léta na Orlickoústecku 1929 – 1939.  Již sám název prozrazuje, že obsah je věnován událostem, které významně ovlivnily život v Československé republice a vedly k jejímu zániku.

Dnešní ústecký okres vznikl z několika soudních okresů, které se od sebe lišily národnostní skladbou obyvatelstva, zaměřením zemědělské výroby a zeměpisnou tvárností krajiny. Velkou část okresu však spojoval značný rozsah textilního průmyslu. Autor sleduje nejen různý dopad hospodářské krize na národnostní a sociální otázky, ale i růst henleinovského hnutí i českého fašismu na straně jedné a rozhodnutí bránit demokracii a republiku na straně druhé.

Práce podává poměrně rozsáhlé statistické údaje o hospodářské, politické a národnostní skladbě okresu ve sledovaném období. Všímá si jednotlivých měst, těžkých následků hospodářské krize i solidarity občanů s nezaměstnanými, činnosti henleinovců i statečného chování německých antifašistů. Podrobně osvětluje události osudného roku 1938. Poslední kapitolu věnuje životu českých obyvatel tvz. druhé republice a životu Němců v Sudetské župě po připojení Lanškrounska a Kralicka k Třetí říši v době od 30. září 1938 do 15. března 1939.

Práce je určena širokému okruhu čtenářů a je doplněna o německé resumé.

Knihu vydalo vydavatelství  Oftis s.r.o. v Ústí nad Orlicí.