Ústecké kalendárium  

leden 2001

4. ledna 1931 zemřel v Ústí nad Orlicí varhaník a ředitel kůru Petr KOCIAN.

orthopedic pain management

Petr Kocian se narodil v Ústí nad Orlicí 7. ledna 1864 v domě čp. 369. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval ve svém rodišti. Základy hry na klavír získal u tehdejšího ředitele kůru, svého strýce V. Sychry. Hru na varhany, zpěv a hudební teorii studoval u učitele Jana Mazánka. V roce 1880 odešel na varhanickou školu do Prahy a o dva roky později ji u prof. Skuherského absolvoval. Na doporučení prof. J. Foerstra získal místo varhaníka v klášteře ve Vyšším Brodě. V roce 1891 se vrátil do Ústí nad Orlicí a stal se ředitelem kůru. V této funkci pak působil až do své smrti. Petr Kocian byl výborným varhaníkem – improvizátorem. Ve své době byl snad jediný, který se vyznal ve čtení a hře ze starých notových značek kancionálů. Přepsal do dnešního srozumitelného čtení všechny staré rorátní zpěvy. (pozn. roráty – zpěvy při katolických adventních ranních mších). Patřil mezi pilné kulturní pracovníky, činný byl hlavně s Cecilské hudební jednotě. Již za svého působení ve Vyšším Brodě pro ně opisoval staré církevní skladby a tak značně obohatil jejich fond. Sám je autorem několika hudebních děl. Mimo chrámových skladeb složil i několik sborů a skladeb pro citeru. Pět jeho děl v rukopise je uloženo ve sbírkách městského muzea.

Petr Kocian byl otcem ústecké spisovatelky Marie Rollerové.  Ta na něho vzpomíná v jedné ze svých povídek.

" ... Já sama v tuto chvíli vzpomínání dívám se naň teď jen dětskýma očima. Vidím náš dům, náš byt, ve kterém jsme tolik roků společně žili, ve kterém, my čtyři děti jsme vyrůstaly  v klidné a jasné pohodě. Ta bývá snad vždycky domovem, kde se hraje a zpívá a u nás to zvučelo od rána do večera. Neboť pyšný titul "ředitele" kůru i štolarní příjmy vynášejí tak "akorát na křížalky", jak s úsměvem říká tatínek. Vlastní chleba a trochu té pomazánky na něj se musí sehnat "hodinami". U našeho piana střídá se dětská hlavička za hlavičkou a vedle sedí tatínek trochu skloněný, aby viděl na nedovedné prstíky, poklepává si při tom do taktu nohou a za tu dlouhou řadu let a hodin prodrala se jeho noha silným linoleem až na samou dřeň podlahy.

...Tatínek má hrstku  drobných zálib. Ptáčka v kleci, malovaný Betlem, v čas vánoční, koníčky o výročním trhu, procházky Pod javory. Má rád lidi, hovory s nimi i veselý vtip, jemuž rozumí a sám je dovede rozeznávat suchým humorem všech Kocianů. Má dvě veliké lásky - kůr a "Cecilku", starobylou Hudební Jednotu Cecilskou. těm dvěma slouží oddaně a věrně.

.... Ale  bylo tu i staré dědictví - tajuplné knihy a v nich ne noty, ale podivné čárečky, znaménka a číslice, jak z nich dovedli hrát jedině staří varhaníci. A tatínek si s nimi ještě rozuměl, po něm už nikdo. Připadal mi skoro jako kouzelník, když z  tlusté černé knihy s podivnými znaménky vyhrával v rychlém a vášnivém rytmu všechno to adventní toužebné volání po lepším příští. Jak mu hbitě tančily ruce po klávesách, jak nohy po pedálech a ani jediný tón se neztratil, jediná písnička v hodinovém rorátním toužení, na každý den jiném, nebyla vynechána. Literáci-daráčkové sestupovali s našich betlemů, v beranicích přes uši, s věnečkem vousů kolem tváří, vyzpěvovali při tom svadlými hlasy, dole v šerém kostele mrkaly v lavicích růžové a bílé sloupečky a staré hlavy klonily se nad švabachovými literami "Radostných zpěvů adventních".  Už by je asi nikdo neslyšel. Nový varhaník prolistoval kouzelnou knihu, zavřel ji a němě zadíval se na tatínka. V tom byla odpověď. A tatínek sedl ke stolu, potýkal se s čarodějnými značkami, přehodil je do srozumitelných not - psal první rok a v zimě už lidi zpívali roráty dne pondělního, auterního a středečního a zase znovu. A když jsem druhým rokem před svátky přišla k němu, přivítal mne s úsměvem: "Tak, Mařenko, už mohu zemřít. Celý týden je hotov a právě jsem dopsal roráte štědrovečerní. Lidé tady budou mít všechno, jak jsou zvyklí a jak to mají rádi." ...

Cit. z povídky  "O tatínkovi". Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí. 1941, č. 1.

18. ledna 1986 zemřel dlouholetý ředitel Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, čestný občan města Václav ROHLENA.

    Václav Rohlena se narodil 16. listopadu 1913 v podkrkonošské Úpici v rodině krejčího. Těsně před II. světovou válkou dokončil studia na textilní škole ve Dvoře Králové nad Labem.  Po osvobození se jako textilní odborník dostal do našeho města. V roce 1951 byl jmenován ředitelem nově zřízeného Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, v jehož čele stál plných třicet let. Jméno Václava Rohleny bylo známo mezi odborníky po celém světě. Je s ním spjat světový vynález a realizace bezvřetenového předení, který proslavil výzkumný ústav i naše město daleko za hranicemi naší vlasti. Pod jeho vedení byla vybudována v Ústí nad Orlicí první bezvřetenová přádelna na světě a z VÚB se stalo jedno z nejuznávanějších vědecko-výzkumných pracovišť v naší republice. Pracoval i na vysokých školách, byl členem rady Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, členem Státní komise pro obhajoby vědeckých prací v oboru, kam spadal textil. Za zásluhu učinit z textilní technologie vědní disciplínu se mu dostalo  vědeckého ocenění. Na Technische Hochschule v Karl-Marx Stadtu mu byl udělen čestný doktorát – Dr. Ing. H.c. . 

18. listopadu 1983, u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, ocenila rada Městského národního výboru v Ústí nad Orlicí jeho zásluhy o rozvoj města udělením „Čestného občanství města Ústí nad Orlicí“.

Přes své velké pracovní vytížení si Václav Rohlena našel i čas na své dvě veliké záliby – malování a loutky. Veřejnost měla možnost zhlédnout jeho výtvarné dílo na výstavě, která byla instalována ve dnech 15.-25. listopadu 1983 ve VÚB. Byly zde vystaveny nejen obrázky, které vznikly při jeho zahraničních cestách (Jugoslávie, Itálie, Japonsko, Hongkong, bývalého Sovětského Svazu atd.), ale i obrázky malebného zákoutí českým města a vesnic. Nechyběla ani romanticky laděná zátiší s květinami.

Ve sbírkách městského muzea je uložena kniha „Bezvřetenové předení“, kterou napsal Václav Rohlena společně s kolektivem pracovníků VÚB. Kniha vyšla ve Státním nakladatelství v Praze v roce 1974.  

 

20. ledna 1956 zemřel v Ústí nad Orlicí muzikant, kapelník a divadelní režisér Norbert FIŠER.

Norbert Fišer se narodil  30. ledna 1882  v Ústí nad Orlicí v čp. 60. Vystudoval s výborným prospěchem pražskou konzervatoř - obor trubka. Školu absolvoval společně s Jaroslavem Kocianem. V roce 1903 byl přijat za člena  Českého filharmonického družstva v Praze, jako hráč na trubku a tympány. Podle vyprávění prof. L. Zelenky, přišel po jednom koncertě k Norbertu Fišerovi Antonín Dvořák, a řekl mu: „Fišere, děkuji Vám, ta vaše trumpeta jen zpívá“. Do Ústí nad Orlicí přišel jako aktivní hráč na dechové nástroje. 1.2.1911 si podal žádost o povolení kapelnické živnosti v Ústí nad Orlicí a převzal kapelnictví ústecké dechovky. Jeho působení v Ústí bylo však velice krátké. Již v roce 1913 odešel do Náchoda, kde působil jako kapelník tamní městské hudby.  K odchodu jej nejspíše vedly existenční důvody. Pravděpodobně se i domníval, že v novém působišti bude moci lépe realizovat své umělecké plány.  Na novém působišti setrval do roku 1919 a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí. Jeho návrat podstatně změnil situaci dechové hudby v našem městě. Stal se úspěšným dirigentem ústeckého volného sdružení. Tím se změnila nejen repertoárová šíře dechovky, ale i její vliv na ústecké hudebníky, kteří tak měli možnost přesvědčit se o Fišerových hudebních kvalitách. Pod jeho vedením se hrály operní předehry, výňatky z oper a operet i sólové skladby pro různé dechové nástroje.  Velice oblíbenými se staly promenádní koncerty, které se konaly v letním období na ústeckém náměstí vždy ve čtvrtek a v neděli. Program koncertů byl výlučně koncertní a byl posluchači přijímán s velkým zájmem. Podle prodaných vstupenek navštěvovalo každý koncert v průměru 440 platících diváků.  Se svojí dechovou hudbou vystupoval na všech významných ústeckých událostech, např. odhalení Památníku odboje, položení základního kamene k divadlu a k nemocnici.  Kapelnickou živnost provozoval až do roku 1944, kdy ji po něm převzal František Uhlíř st.. Po Petru Kocianovi se stal ředitelem ústeckého kůru.

Norbert Fišer byl i vynikajícím režisérem. Se souborem divadelních ochotníků Vicena  nastudoval nejen celou řadu her, jako např. Vojnarka, Vosí hnízdo, Deskový statek, ale i operu Bedřicha Smetany Dalibor.

V dřívější  Floriánské ulici (dnes Nygrínova) měl svůj obchod s piany. Norbert Fišer je pochován na ústeckém hřbitově.

 

21. ledna 1956 zemřel v Ústí nad Orlicí pedagog, vlastivědný pracovník, ochránce přírody a konzervátor  Václav KUŤÁK.

Václav Kuťák se narodil 8. listopadu 1876 v Jaroměři. Po absolvování pedagogických studií působil jako učitel na řadě různých škol na Chrudimsku  a Trutnovsku. Svoji učitelskou  kariéru ukončil jako ředitel střední školy ve Vrchlabí. Od roku 1935 trávil svůj zasloužilý odpočinek v Ústí nad Orlicí. Naše město si velice oblíbil. 

Již od dětství měl Václav Kuťák zájem o přírodu. Vynikal neúnavnou píli, spojenou s bystrým postřehem. Jeho nálezy hornin, minerálů a zejména mechů a lišejníků jsou shromážděny v četných veřejných sbírkách. Jako vynikající lichenolog uveřejnil řadu významných prací, které se týkaly rozšíření lišejníků zejména na území severovýchodních Čech a Krkonoš. 

Václav Kuťák byl i aktivním členem Klubu českých turistů a Svazu spolků pro okrašlování a ochranu domoviny.  V roce 1938 se stal konzervátorem státní ochrany přírody. V této funkci působil až do své smrti.

23. ledna 1906 se v Černovíře narodil člen domácího protifašistického odboje Alois BLAŠKO.

Pracoval jako tkadlec v Hernychově továrně. Působil jako vedoucí ilegálního OV KSČ v Ústí nad Orlicí. Mimo jiné i jako spojka mezi ilegální organizací KSČ a skupinou „ÚVOD – PVVZ“. 26.června 1941 byl v Ústí  gestapem zatčen, vězněn  a nakonec odsouzen k smrti. Popraven byl 9. dubna 1943 v Berlíně - Plötzensee společně s Josefem Kovářem a Ladislavem Lochmanem.

Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic a jeho jméno je uvedeno na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje.

Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy jeho dopisy z vězení, které posílal své manželce včetně jeho dopisu na rozloučenou.

 

25. ledna 1706 vypukl v Ústí nad Orlicí druhý největší požár, při kterém vyhořelo ve středu města 32 domů.

Příčina požáru je popsaná  městským písařem Janem Matyášem Schirlem v ústeckém manuálu.

Cit. „Nešťastná památka pád ohně.

Léta Páně 1706 dne 25. ledna měsíce, ten den před svatým Pavlem na víru obracení, okolo druhé hodiny po půl noci, byvši veliká zima a mráz před tím dnem, tak jakož domění bylo, maje nešťastný soused Václav Neškudla a ještě od narození k neštěstí bez jednoho ucha na svět splozený v příbytku svém bečku vína v komoře, aby jemu nezmrzlo, dal pod něj kutan s uhlím. Toho času hospodář za kamny ležíce, v té komoře do truhly hospodyně vejíti měla, světlem zatroušíno, buď kutan roškubnout, nebo prkená podlaha byla, aneb tím zablíkáním oheň vznikl v celé komoře hoříc. Hospodář oheň potoutlati (uhasiti) míníc, však nic dokázati nemohouc komoru, síň a podlahu shůry hořeti nechal svou příležitostí s vynášením svého lepšího jmění ze světnice, hury a jiné případnosti použíti bedlivě hleděl šetřiti. Podobeň v kuchyni barevný kotel vytrhl, balík suken, úly pod oknama, ano i hrdličky raději zachránil (??) než-li by hned v prvním zaměstnání aneb od začátku vzniklého ohně pokřik mezi sousedy byl učinil. Následovně níže psaných 32 sousedův – domy, radnice, lázeň a dvě kašny v popel úplně v rum obráceny a v nic uvedeny. …“

Neopatrnost manželů Neškudlových těžce dolehla na 28 sousedů, jejichž domy uprostřed zimy shořely do základů, stejně jako na obec, které shořel starý radní dům, lázně a dvě kašny. Ta sice Neškudlovi zabavila vše co mohla, včetně jeho shořelého domu. To ani zdaleka nestačilo na úhradu způsobené  škody.  Bylo pozoruhodné, že sám lanškrounský  panský hejtman  Matyáš František Březovský, ke škodě postižených i města, stranil a podporoval Václava Neškudlu. Vrchnost poskytla poškozeným jen poloviční slevu na odebrané dřevo na stavbu nových domů, ale žádné robotní úlevy, přestože o ně občané celé čtyři roky žádaly. Neškudlovi byla jeho neopatrnost odpuštěna a dostal v nájmu panskou Krčmu u dvora Šejfského u Dobrouče a později hostinskou živnost v obecním domě v Říčanech u Prahy. Pro ústecké obyvatelé  však  zůstal vždy jen „paličem  Neškudlou“. 

Dům Václava Neškudly stával v místě dnešní pasáže na konci náměstí.

Jitka Melšová, knihovnice městského muzea

 

-----------------------------------------------------------------------

K + M + B  2001

 

 Možná i Vás 6. ledna navštíví trojice malých dětí v přestrojení za krále  s písní „ My  tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví přejeme vám …“ a  na rám nade dveře napíší svěcenou křídou K+M+ B 2001 a vy stejně jako hospodyně na obrázku je odměníte malou výslužkou. Tato tradice přetrvává i v našem městě a nápisy můžete během celého roku spatřit na mnoha místech. 

6. leden je již od 4. století v liturgických knihách označován jako svátek zjevení Páně. Jeho spojení se Třemi krály je pozdějšího původu a je svou podstatou lidové.  V evangeliu sv. Matouše čteme: „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě… Vešli do domu; padli na zem, klaněli se mu a obětovali přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu“. (pozn. myrha – vonná pryskyřice z východoafrického stromu balzamovníku myrhového). Nikde se v Písmu neuvádí počet mudrců, natož jejich jména. Ve výkladu starokřesťanského prostředí kolísal jejich počet od dvou až po dvanáct. Teprve později se ustálil na třech, počet odvozeném pravděpodobně ze tří darů. K záměně mudrců na krále došlo ve středověku v souvislosti s rozšířením úcty v ně poté, co roku 1194 družina římského císaře přinesla z milánského kostela sv. Eusrogia do chrámu v Kolíně nad Rýnem ostatky, považované za ostatky sv. Tří králů. První autor, který uváděl jejich jména, byl kancléř pařížské Sorbony Petr Comestor ve 12. století. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou známá ze zkratky „K ( C ) + M + B“, psané spolu s datem svěcenou křídou na dveře. Podle některých badatelů však může být její původní význam jiný, zřejmě  požehnání „Christis mansionem benedicat“ , česky „ Kristus ať požehná příbytek“. Obchůzka  duchovního doprovázeného ministranty, často i kostelníkem, učitelem a žáky, měla nejméně od třicetileté války stejnou podobu. S modlitbou a zpěvem se dům vykuřoval kadidlem a vykropoval svěcenou vodou, na dveře či rám nad nimi se psala písmena K + M + B a datum. Později se v některých vsích ujal této povinnosti kantor, který za ni dostával výslužku, jak je zaznamenáno již roku 1668 ze zaječické tvrze. Pamětníci vzpomínají, že prý přání často jen oddrmolil a písmena zběžně načtrl, neboť věděl, že mu hospodář velkou výslužku nedá, ale tam, kde předpokládal dobrou odměnu, písmena pečlivě kreslil, i křížek, větvičky a jiné ozdoby přimaloval. 

Svátek Tří králů byl jednou z nejoblíbenějších lidových oslav. Již ve středověku chodili o tříkrálovém dni  sami Tři králové. Nejprve je představovali mladíci, později děti. Masky byly jednoduché, papírová koruna, vousy z koudele nebo vaty, místo vzácného roucha dlouhá bílá košile přepásaná provazem, červeným šátkem nebo stuhou. A pochopitelně začerněné tváře třetího krále. V Orlických horách je doprovázeli dva sluhové, zvaní laufři.  V předvečer svátku se v některých krajích věštila délka života. Všichni členové domácnosti zapálili s první večerní hvězdou stejně vysoké a silné svíce a nechali je pomalu hořet. Komu dohořela jako první, toho si Morana (smrt) odvedla podle pověry nejdříve. Když dým z voskovice stoupal vzhůru a plamínek byl jasný a čistý, dostal se její majitel po smrti do nebe. Pokud svíce prskala, plamen byl nerovný a dým směřoval k zemi, čekalo na nešťastníka peklo. Podobně jako na Štědrý večer se i na Tři krále lilo olovo a pouštěly se lodičky ze skořápek vlašských ořechů se zapálenými svíčkami. Mladá děvčata se ještě před východem slunce omývala sněhem, aby měla v novém roce pleť čistou a bílou jako Panna Marie. Pokud se někdo dokázal ponořit celý do ledové vody, měl během roku zajištěno pevné zdraví. Podle lidové pověry měla velkou moc i tříkrálová voda. Tou byla voda posvěcena v kostele o svátku Tří králů. Hospodáři si ji tajně odnášeli domů a kropili jí stromy, aby daly úrodu, obydlí i stáje, aby se jim vyhnulo neštěstí a oheň. Nakonec vykropili úly. Svěcená voda chránila podle pověry včelstvo před nemocemi a zaručovala dobrou sklizeň sladkého medu. Pár kapek dostala také studna. Před tím, než se šlo o svátku Tří králů spát, vypil každý člen rodiny trochu tříkrálové vody pro zdraví a dlouhá léta. Tříkrálová voda se v domě uchovávala v malé lahvičce po celý rok.  Podle lidové pověry měla i křída svěcená o svátku Tří králů velký magický význam. Používala se jako léčebný prostředek. Rozemletá se přidávala do krmení dobytčatům, aby je chránila před uhranutím. Šestinedělky nosily kousek tříkrálové křídy ve váčku na krku, aby jim nemohlo uškodit uřknutí. Položená do kolébky měla ochránit nemluvně před divoženkami, které lidské děti vyměňovaly za své vlastní.  Používala se i v černé magii a při hledání pokladů. Tříkrálový večer byl zkrátka večerem kouzelným – ne nadarmo mělo slavné Shakespearovo drama Večer tříkrálový původní název Cokoliv chcete.

Svátkem tří králů se končil cyklus vánočních svátků. Toho dne se obvykle odstrojoval vánoční stromeček, v některých krajích ho však nechávali spolu s betlémem až do Hromnic.                                                                                           -JM-