Ústecké kalendárium  

únor 2001

1. února 1956 se v Ústí nad Orlicí narodil český politik, zemědělský inženýr Josef LUX.

orthopedic pain management

Dětství prožil se svými rodiči a dvěma bratry v obci Nekoř. Vystudoval Střední zemědělsko- technickou školu v Lanškrouně a Vysokou zemědělskou školu v Brně. Během vysokoškolských studií se oženil a s manželkou Věrou měl šest dětí. Po studiích pracoval jako zootechnik a vedoucí drůbežárny v JZD Zálší. V roce 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění a na podzim téhož roku byl zvolen předsedou Československé strany lidové. Ta se pod jeho vedením postupně transformovala v demokratickou stranu evropského typu a v roce 1992 splynula s Křesťanskou a demokratickou unií a vznikla jako nový subjekt pod názvem  Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL). Po volbách v roce 1992 se stal ministrem zemědělství a místopředsedou vlády. Tyto funkce zastával i po volbách roku 1996. V roce 1998, kdy se nepodařilo sestavit koalici ČSSD, KDU-ČSL a US odešla KDU-ČSL do opozice a Josef Lux  se stal předsedou jejího poslaneckého klubu. 24. září téhož roku oznámil na tiskové konferenci, že mu byla zjištěna leukémie. Aby se mohl naplno věnovat boji s nemocí, vzdal se všech politických funkcí, ponechal si pouze poslanecký mandát. 24. září 1999 se v americkém Seattlu podrobil úspěšné transplantaci kostní dřeně. 21. listopadu 1999 podlehl vážným komplikacím, které po operaci nastaly. Je pochován na hřbitově v obci Hemže u Chocně.

12. února 1926 zemřel v Praze malíř a pedagog, ústecký rodák František SYCHRA.

František  Sychra se narodil v Ústí nad Orlicí v roce 1863. Působil jako profesor kreslení na reálce v Karlíně. Odborně se vzdělával na pražské akademii umění.  Malované krajiny  s názvem „Pastviska u Kolína“ a „ Kerhartické údolí u Ústí nad Orlicí“ vystavoval v Praze v Krasoumné jednotě pro Čechy a v Umělecké besedě.

15. února 1881 se v Ústí nad Orlicí narodil hudebník, výkonný pianista František ŠPINDLER (též. SPINDLER)

František Špindler se narodil  v rodině učitele, výborného muzikanta a hudebního skladatele Františka Špindlera (st.).

Vrozené hudební nadání umožnilo Františkovi to, že ač studoval učitelský ústav, sebevzděláním vyspěl nejen na velmi jemného, nejvýše zručného výkonného umělce, ale také na dirigenta a hudebního skladatele. Již ve svých jednadvaceti letech doprovázel na piano devatenáctiletého Jaroslava Kociana nejprve na řadě koncertů po anglických městech, potom v New Yorku a následně křížem krážem po USA a Kanadě. Turné trvalo od října 1902 až do dubna 1903. Celou trasu absolvovali oba bez jediného notového záznamu. Spoléhali se na svojí fenomenální paměť. Jaroslav Kociana na to  vzpomíná těmito slovy. „ Tatínek mi měl dát tenkrát pár pohlavků, protože Špindler byl těžce nemocný a kdyby se mu něco přihodilo, nevím, jak by to bylo dopadlo.“  Vlastní zážitky a dojmy Františka Špindlera na cestu do Ameriky vycházely na pokračování v ústeckých Nezávislých listech v roce 1918 pod názvem „Vzpomínky na Kocianovo tournée 1902/1903.

František  Špindler byl civilním povoláním c.k. berním úředníkem a žil v dnešní Havlíčkové ulici čp. 610. Celý svůj život  však zasvětil hudbě. Od roku 1912 až do své předčasné smrti působil jako sbormistr zpěváckého spolku Lukes.  V roce 1902 byl František Špindler jmenován čestným členem Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí. Je autorem řady hudebních děl z nichž k nejzdařilejším patří pohádková opereta „Amorův žert“, kterou složil na slova Hany Luttnové- Ptáčkové. Ta byla poprvé veřejně provedena divadelním souborem Vicena  v dubnu 1920. Ve sbírkách městského muzea je uloženo několik rukopisů jeho hudebních děl, včetně této skladby. František Špindler zemřel v Ústí nad Orlicí 16. ledna 1922 a jeho ostatky jsou uloženy na ústeckém hřbitově. Při vzpomínkovém koncertě, který se konal v Ústí nad Orlicí 13. ledna 1924, mluvil Jaromír Lahulek ve svém projevu o Františku Špindlerovi jako „ o krásném, dobrém člověku, na výsost skromném, skrz na skrz jemném, do únavy, ba do úmoru obětavém nadšenci.“ Jeho jménem byla pojmenovaná jedna u ústeckých ulic

16. února 1886 se v Brandýse nad Orlicí narodil přední představitel dělnického a komunistického hnutí na Ústecku  Josef  FREUDL.

Pocházel z rodiny pomocného dělníka. Byl nejstarší ze tří dětí. Po smrti otce právě na něm spočívala největší tíha odpovědnosti. Jako dvanáctiletý musel předčasně ukončit školu a jít sloužit  k sedlákovi. Po dvou letech nastoupil do Hernychovy továrny, kde již pracovala jeho matka. Pro svoje názory a postoje byl velice často z místa propouštěn a byl bez práce. První světovou válku prožil na frontě. S poznámkou „politicky nespolehlivý“ byl odveden k domobraně a pracoval za frontou. Po jejím skončení se vrátil do Ústí. Jako dělnický mluvčí však zde nemohl sehnat práci. Teprve na nátlak ústeckých dělníků byl koncem roku 1919 zaměstnán v továrně Antonína Brožka.  V tomto roce byl zvolen předsedou sdružení místních závodních rad a pomáhal při založení ústecké levicové sociální demokracie. V roce 1921 byl vybrán a zvolen za delegáta na ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Po nástupu fašismu nebyl jako přední  člen KSČ zapojen do ilegální organizace, protože se předpokládalo, že právě u něho dojde k perzekuování. Předpoklady se naplnily. Byla u něho provedená domovní prohlídka, při které mu byla zabavená celá knihovna a zůstával pod stálým policejním dohledem. Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl pro výstrahu zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Terezíně. Po osvobození se vrátil zpět a opět se zapojil do politické práce. Od roku 1948 až do roku 1953, kdy odešel do důchodu pracoval jako vedoucí krajské družstevní politické školy. Jednotlivé kurzy probíhaly na chatě Hvězda na Andrlově chlumu. Josef Freudl zemřel 28. února 1972.

 24. února 1826  se v  Ústí nad Orlicí narodil hudebník, zpěvák, ředitel kůru Václav SYCHRA.

Hře na housle se učil u Jana Stránského a zpěv studoval u Františka Hniličky. V roce 1840 byl přijat jako sopranista v augustiniánském klášteře v Brně, kde pobýval až do roku 1842 a zároveň vystudoval I. a II. třídu gymnázia. Zde se také učil hrát na klavír a hoboj. Po návratu do rodné Ústí  se Václav Sychra vyučil soukeníkem a stal se soukenickým mistrem. Hudbě se nepřestal věnovat. Vyspěl ve vynikajícího houslistu a zpěváka. Vynikal dokonalou hudební pamětí. V roce 1874, kdy již pracoval jako úředník Občanské spořitelny, byl jmenován ředitelem kůru. Tohoto místa se v roce 1891 ze zdravotních důvodů vzdal (zcela oslepl). Václav Sychra patřil mezi významné členy Cecilské hudební jednoty. Jeho synem je hudebního skladatele Josefa Cyrila Sychry. Václav Sychra zemřel v Ústí nad Orlicí 23. prosince 1894.

 24.února 1906 zemřel v Praze přední český buditel období národního obrození, český pěvec, ústecký rodák Jana Ludevít LUKES.

  Narodil se 22. listopadu 1824 v domě v dnešní Lukesově ulici čp. 313 jako syn chudého tkalce. V matrice 2067 na straně 147 je zápis, že toho dne se narodil Jan Evangelista Lukesle. Jeho prvním učitelem hudby byl František Hnilička, který mu zprostředkoval i gymnaziální studia v Brně. Lukes zde bydlel v klášteře jako kostelní zpěváček zadarmo. Nezaviněný nezdar ve studiích, způsobený neznalostí němčiny, ústrky a protivenství německých učitelů a žáků dohnaly Jana k útěku do Vídně, kde se uchytil jako obuvnický učeň. Otec si ovšem pro něho záhy přijel a posadil  jej doma za tkalcovský stav. Mladému tkalci se začalo brzy stýskat po vzdělání. Odešel  znovu do Brna, kde dokončil úspěšně studia filosofie a následně do Vídně, kde vystudoval práva. Spolu s právy studoval i  zpěv a to u slavného tenoristy Bononiho a na Akademii der Tonkunst. Vedle toho studoval  italštinu a herectví. Po ukončení studií se rozhodl pro uměleckou  dráhu. Již  první vystoupení na scéně olomoucké německé opery mu přineslo velký úspěch.  Za necelý rok  byl Lukes uveden kapelníkem pražského stavovského divadla Fr. Škroupem do Prahy, kde si získal největší popularity svým "Dráteníkem". I zde se projevil jeho příslovečný výrazný národnostní postoj, který již předtím několikrát projevil, např. již tím, že si své jméno Lukesle počeštil na LUKES a křestní jméno Evangelista změnil na slovanské LUDEVÍT. Lukesův hlas nebyl příliš mohutný, ale byl měkký, poddajný, lahodně zabarvený a podmanivý zvláštní vnitřní hřejivostí.  Po třech letech opustil Lukes divadelní dráhu. V roce 1860 se oženil a začal pracovat jako sládek pivovaru u svého tchána v Praze. Láska ke zpěvu jej však neopustila, následují rok společně s K. Bendlem a F. Hellerem založil zpěvácký spolek" Pražský Hlahol" a stal se jeho sbormistrem.  Po úspěšných zájezdech především  po Čechách a  Moravě byl v roce 1867 angažován do Prozatímního divadla, jehož kapelníkem byl tehdy Bedřich Smetana. Ten mu hned svěřil roli Warnemana v Branibořích, titulní roli ve svém Daliboru a Jeníka v Prodané nevěstě. V roce 1873 po odchodu na odpočinek se stal  Jan Ludevít Lukes  učitelem operní školy při českém divadle, kterou založil B. Smetana. Škola měla však krátké trvání a po jejím zániku založil Lukes vlastní operní školu, ze které vyšla celá nová pěvecká generace (A. Vávra, F.Broulík, J. Reinlová aj.). Janu Ludevítu  Lukesovi se dostalo v Praze, ale i  v zahraničí vysokých uznání a poct. Ani město Ústí nad Orlicí nebylo výjimkou. Jeho jméno nesl zpěvácký spolek LUKES, ulice ve které se narodil a na jeho rodný dům byla v říjnu 1949 umístěna pamětní deska. Ve sbírkách městského muzea je mj. uložen i pohár, který obdržel po historické premiéře "Dalibora" 16. května 1868  za vytvoření titulní role a životopisná kniha s názvem „Za uměním“,  kterou napsal ústecký rodák F. J. Andrlík. Jan Ludevit Lukes je pochován na ústeckém hřbitově.

 

 Bývalo veselo, upřímně sousedky veselo v našem městečku po celý masopust.

Takto začíná povídka ústecké autorky Marie Rollerové „Staré oustecké ostatky“, kterou napsala v roce 1934. V ní zachytila bujaré masopustní reje v našem městě.  Ostatky, tj. poslední den masopustu připadá v letošním roce na úterý 27. února.

Co je vlastně MASOPUST ? Jedná se o třídenní svátek, který nemá ve své podstatě mnoho společného s liturgií, ale přece je plně podřízen běhu církevního kalendáře. Masopust se slaví ve dny předcházející Popeleční středě, jíž začíná čtyřicetidenní půst, končící o velikonocích.  A protože se datum oslav velikonoc mění, je pohyblivým svátkem i masopust. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“ či „tučňák“. V mnoha usedlostech mu předcházela zabíjačka. Tradičním jídlem byla k obědu vepřová pečeně s knedlíkem a zelím, k tomu džbán dobrého piva. Panovalo přesvědčení, že o „tučném čtvrtku“ má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.  Vyvrcholením bylo masopustní úterý. Toho dne procházely městech maškarní průvody, jejichž hlavním smyslem bylo pobavit sousedy i sebe. Masopustní rej vždy končil s úderem půlnoci, protože nastala středa a s ní předvelikonoční  půst. I v jiných místech Čech stejně jako v Ústí končili o půlnoci muziku pochováním basy (symbolicky, že si hudebníci v době postu nezahrají). O masopustních rejích v Čechách existují písemné zprávy již ze 13. století.A tak se podívejme, jaké to bývalo v Ústí za dob babiček a dědečků paní spisovatelky Marie Rollerové.

….Naši dědečkové a babičky uměli hospodařit s časem, věděli, kdy je ho třeba k práci i k odpočinku, ke klidnému rodinnému životu či k veselí, ve kterém bylo možno povolit přísným mravům minulé doby. A masopust měl svoje privilegia. Byly hody, byly zabijačky, byly bohaté hlučné svatby, veselé muziky v sousedských hospodách. Korunou těchto radovánek byly „vostatky“, kdy církev začala pobožnostmi volat „Člověče pamatuj“ a kdy masopust nejvábivěji připomínal „Užívej mne, brzy bude mne konec!“ -  A dědečkové a babičky činívali obé. Mládež snad toto raději, ale v tom bylo celé městečko zajedno, že tučným čtvrtkem počínaje a popeleční středou konče nastává „bláznivý týden“, ve kterém je dovoleno leccos, nač po celý rok nebylo možno pomysleti. Masopustní pondělí a úterý bylo vyvrcholením bláznivého týdne. V ty dny se nepracovalo, stavy ať soukenické či plátenické utichly, v domácnosti se obstaralo jen nejnutnější, dětem pan kantor školu odpustil, všude voněly koblihy a boží milosti, všude panovala bezstarostná veselá nálada vyjímečných chvil. ….

…..Bylo-li pondělí veselo – bylo v úterý ještě veseleji, maškary se předstihovaly v bujnosti jak na ulicích, tak v domech. Ale ke čtvrté hodině odpolední  začaly se ulice prázdnit. Jen sem tam vyběhl ze stavení opozdilec a hnal se nahoru „do města“, t.j rynku, který ač prostorný a rozlehlý, v tu chvíli černal se hustě natlačenými diváky. A v ulici vedoucí k náměstí nejinak. Nejhůře před rozložitou Barkmanovou hospodou (pozn. stávala v dnešní ul. Mistra J. Kociana na místě nové pošty) , starou dřevěnou, s vyřezávanou pavlačí. Kolem ní lidí až nazděno. Tlačí se, na špičky vystupují, dívají se k široce rozevřeným vratům.

            Pojďte se mnou, snad se nám podaří proklouznouti dovnitř. Škoda by bylo, kdybychom nenahlédli do velké trámové šenkovní „seknice“ staré rázovité hospody oustecké, proslulého hnízda „šestiperáků“. Těch rozlehlých světnic jest mnoho po Oustí, ale takovou podívanou, jakou zde se vám naskýtá, stěží byste jinde našli. Je plná, plničká lidí, kouře, veselých hlasů, smíchu. Popěvky se tu rozléhají nejvíc kolem velikého stolu, na kterém nožky vtaženy pod sebe, velkým okem klidně se rozhlížejíc leží malé – telátko. Pěkné, hnědé telátko s bílými skvrnami po těle, všecko vystrojeno, samá pentlička, na ocase mašli, kolem krku opentlený obojek, na hlavě věneček. V tom zahraje muzika tuš, telátko postaveno na zem, hluk roste, venku lidé se hýbají ještě víc, na špičky vystupují, aby jim neušlo nic z podivného průvodu, který vychází ze vrat hospody.

            Vpředu „laufr“, nejsilnější a nejurostlejší mistr řeznický, mečem razí si cestu mezi diváky. Pak se hrne muzika a vyhrává do veselého pochodu. Za muzikanty v páru kráčejí družičky. Podivné družičky – řezničtí psi, každý veden svým mistrem na červené pentli, každý s věncem kolem krku i na hlavě. Za „družičkami“ „vojáci“ se šavlemi, s noži, tvoří stráž opentlenému telátku. Potom jde „kat“, t.j. nejmladší řeznický mistr, letos do cechu přijatý, na němž dnes je, aby veřejně ukázal svoji dovednost. Vykračuje si pyšně, statný v bílé zástěře, červené fábory kolem něho vlají, jako kolem všech spolumistrů, v ruce třímá meč, ostře nabroušenou šavli, na jejiž špici je naboden žluťoučný citron.

            A pak už v jedné změti valí se maškary, strkají se, smějí se, lidé kolem nich – a celý průvod, celé městečko proudí dolů po Hamrech na podměstí. Tam na širokém prostranství hudba umlkla, řezníci tvoří kruh a v nastalém tichu pomalu předčítá „laufr“ ortel nad telátkem, které klidně velkýma očima dívá se kolem sebe. Skončil – křídlovka vřískne, žlutý citron letí vysoko nad davem, stříbrná nitka zatočí se nad hlavou zvířete a už zní kolem jásot a pochvala nad dovedností mladého mistra. Hlava jedním rázem uťatá válí se ve sněhu. A zase hudba hraje, průvod vrací se do města, jen telátko už neposkakuje. Tovaryši nesou jeho tělo na nosítku, do své cechovní hospody, kde bude celý cech dnes slavit dozvuky svého nejslavnějšího dne v roce.

            A tančit se bude ve všech hospodách. Nejvíce v té největší, nejslavnější a nejmilejší – v staré Dolnici ( pozn. stávala v místech dnešní tržnice na podměstí). A Dolnice uvidí dnes ještě jeden průvod. Až do nejveselejšího, nejbujnějšího reje odtroubí křídlovka dvanáctou, až jako rázem zastaví se hbité nohy tanečníků a tanečnic, snese několik  smutečně oděných mládenců na tmavých nosítkách doprostřed sálu basu, která po celý masopust svým brumláním tak pěkně tvrdila muziku. Teď ji pochovají, zanaříkají na ní i funusnicky zazpívají.

            A potom světla zhasnou a tanečníci vytrácejí se domů. Veselý masopust skončil. Popeleční středa přísně zavolala, teď už doopravdy „Pomni člověče“. A naší dědečkové a babičky pokorně posypali svá čela popelem.

( Citace z knihy ROLLEROVÁ, Marie: Historické a kulturní črty. 1955.)