Ústecké kalendárium - září 1999

orthopedic pain management

1. září se před 135 lety narodil Ústí nad Orlicí vlastenec a příznivec dělnického hnutí Josef KOVÁŘ (Bostonský).

Narodil se v domě na Velkých Hamrech čp.151 krejčímu Jiřímu a matce Barbaře, rozené Stárkové. U otce se vyučil řemeslu a v 16 letech odešel na "vandr". Krátký čas pracoval v Kroměříži a později ve Vídni. Zde se hlouběji seznámil s myšlenkou dělnického hnutí. Pomáhal roznášet letáky, literaturu a různé vzkazy, často ani nevěděl, jak sám vzpomíná, co vlastně spolu s kabátem nebo vestou nese. Poznal zde i jednu z nejvýznamnějších postav českého sociálního hnutí Josefa Hybeše. V roce 1883 opustil Vídeň a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí a jako nejstarší syn převzal místo nemocného otce úlohu živitele rodiny. I sem do Ústí si nechával posílat noviny Hlas lidu, které svým způsobem ovlivnily jeho další život. Tehdejší ústecký děkan Cibulka při svém kázání napadl každého, kdo tyto noviny čte a Josef Kovář se stal terčem útoků místních obyvatel. Přesto, že se pokusil s několika přáteli se vzepřít, byl jako "nepohodlná osoba", i když jako živitel rodiny, odveden do armády. Místo do armády odjel s pomocí svého příbuzného Aloise Libora Šlezingera do Spojených států amerických. Zde pracoval jako krejčí u několika firem v Chicagu a v New Yorku a velice aktivně se zapojil do různých místních českých spolku. Nakonec se usadil v Bostonu. Zde jej navštěvovala řada Čechů mezi které patřil např. mladý Tomáš Baťa nebo pozdější president republiky Tomáš G. Masaryk. Během celého života v Americe udržoval spojení s rodným městem. Nejen že finančně podporoval matku a sourozence, ale i přátelé z dělnických spolků. Městu věnoval finanční prostředky na stavbu chudobince a snažil se zorganizovat vývoz českých výrobků do Ameriky.

Rodnou vlast a město Ústí nad Orlicí navštívil poprvé, ovšem tajně, protože byl hledán četníky, v roce 1907 a po vyhlášení samostatné republiky ještě několikrát.

Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy dopisy Josefa Kováře z roku 1949, které posílal do Ústí nad Orlicí Jaroslavu Rösslerovi (pozn. tehdejší ředitel podniku UTEX) ze kterých vyplývá, že ani ve svém pozdním věku neztratil zájem o rodné město a rodnou vlast. Velice zajimavé jsou i jeho příspěvky a osobní vzpomínky v časopise Hospodář, který vycházel v USA. Své příspěvky podepisoval jako Bostonský Kovář. Kopie jsou uloženy také v městském muzeu.

Josef Kovář zemřel krátce po roce 1950. Jeho synové přišli po válce o svůj majetek a nemohli tak splnit otcovo přání, aby urna s jeho popelem byla převezena do Ústí nad Orlicí a jeho popel rozhozen na Kubincově kopci.

17. září se před 180. lety v Ústí nad Orlicí v domě čp. 29 v Kostelní ulici narodil herec Hynek VICENA.

Již jako žák obecné školy rád četl, zvláště knihy a divadelní hry. Divadlo ho posléze zaujalo tak, že se mu stalo celoživotním smyslem života. Jako soukenický učeň navštěvoval divadelní představení nejen v Ústí nad Orlicí, ale i v Potštějně, ve Vamberku a v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1836 se stal jedním ze zakládajících členů prvního ústeckého divadelního sdružení. Od té doby byl horlivým ochotníkem a když se v roce 1845 oženil s Pavlínou Novákovou, uvedl na jeviště i svoji ženu. V roce 1849 přijal nabídku Josefa Prokopa a stali se společně s manželkou herci první české divadelní společnosti. Zde se setkal a navázal přátelství s Josefem Kajetánem Tylem. Prokopovu společnost však Vicenovi pro finanční a jiné neshody v roce 1853 opustili a přijali místo v Zolnerově společnosti, kde J. K. Tyl působil jako režisér a v roce 1859 v Stránského společnosti. V roce 1870 získal Hynek Vicena vlastní divadelní koncese a svoji první "štaci" zahájil v Ústí nad Orlicí. Ani jeho vlastní společnosti se moc nedařilo a tak již na podzim společnost rozpustil a odešel se svojí ženou k dceři do Velvar, kde také ve vysokém věku 92 let 31. července 1911 zemřel.

Hynek Vicena sám patrně nepatřil do kategorie vynikajících herců, ale rozhodně se svým vlasteneckým nadšením, pílí, pracovitostí a oddaností nejen vlasti, ale i rodině se zařadil mezi první průkopníky dramatického umění, kteří opustili svá občanská povolání a ve snaze prospět národu se cele věnovali divadlu. Časopis Divadlo z 5. října 1909 uveřejnil tuto vzpomínku " Nejstarší český herec Hynek Vicena slavil v pátek 17. září své 90. narozeniny. Stařičký tento nestor českého divadla stál opravdu u kolébky českého divadla a byl jedním z nemnohých, kteří jen z nadšení a zápalu pro českou věc a české divadlo dali se na klopotnou dráhu českého herce, aby po světlém vzoru J. K. Tyla probudili divadlem národní vědomí ...".

V roce 1896 převzal divadelní spolek v Ústí nad Orlicí Vicenovo jméno.

17. září se před 90. lety narodil v Říčkách u Ústí nad Orlicí významný pracovník protifašistického odboje za II. světové války Jan KOVÁŘ.

Po absolvování stavební průmyslovky v Hradci Králové pracoval u stavitele Bobka a Jiřičky v Brandýse nad Orlicí a později u firmy Landa a Klíma v Ústí nad Orlicí. Od roku 1934 byl členem Svazu přátel SSSR a vedl v Ústí nad Orlicí soubor mládeže SP.

V létě 1939 se zapojil do protifašistického odboje, stal se členem okresního ilegálního vedení v Ústí nad Orlicí. Pro svojí činnost byl pronásledován gestapem a byl nucen uprchnout nejprve do dnešního Letohradu, později do Těchonína. Nakonec odešel na Ostravsko, kde ilegálně pracoval jako organizační kurýr ve Frýdku-Místku. Zde byl gestapem odhalen a 22.4.1942 na útěku postřelen. Těžce zraněný byl zahnán do řeky Ostravice, kde utonul.

Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ulic města a jeho jméno najdeme na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje.

21. září před 15. lety zemřel v Praze český mineralog a geochemik, ústecký rodák Václav Jan KAŠPAR.

Profesof Václav Jan Kašpar založil a v letech 1943 - 1950 pracoval jako ředitel Ústavu pro výzkum drahokamů v Turnově. V roce 1952 byl jmenován profesorem a v letech 1952 - 1953, po osamostatnění Vysoké školy chemicko-technologické od Českého vysokého učení technického, prvním rektorem této školy. Od roku 1960 byl členem korespondentem ČSAV. Zabýval se zejména syntézou monokrystalů, topografickou mineralogií Čech. Je spoluautorem knih Nerostné suroviny (1954) a Monokrystaly (1957) a autorem knihy Nerosty radioaktivních prvků (1959). Jan Václav Kašpar se narodil v Ústí nad Orlicí 15. dubna 1908.

22. září oslaví 75. narozeniny ústecký podnikatel, bývalý kulturní pracovník Jaromír PECHÁČEK.

Jaromír Pecháček je ústecké veřejnosti znám především svou výraznou činností v kulturním životě města na sklonku padesátých let a v letech šedesátých. Tehdy se mu podařilo vybudovat Jednotný klub pracujících a v něm řadu vynikajících kulturních aktivit, mnohé s přesahem do dnešních dnů. Stál spolu s prof. Stejskalem u počátku Kocianovy houslové soutěže, podílel se s dr. Němcem a dalšími na mimořádné a bohaté výstavní činnosti výtvarného umění, která Ústí nad Orlicí propagovala daleko za hranicemi města neméně skvěle jako hudební soutěže. Jaromír Pecháček neunikl represím po roce 1968. Dlouhá léta jsme ho potom vídali v novinovém stánku v nemocnici. Po listopadu 1989, bez ohledu na svůj věk, se pustil do podnikání. Firma TIP působí ve městě sice nenápadně, ale úspěšně.

Přejeme Jaromíru Pecháčkovi, aby mu ještě dlouho vydržel elán a nápady, ale především hodně zdraví.

26. září oslaví 80. narozeniny středoškolský profesor, muzikant, městský kronikář a restaurátor Karel ŠTANCL.

Narodil se v Ústí nad Orlicí necelý rok po první světové válce a základní vklad do života mu dalo rodinné prostředí, otec František Štancl, známý ústecký malíř, betlémář a kronikář města a studium na českotřebovském reálném gymnáziu, které ukončil v osudovém 38. roce. V době studií na Karlově univerzitě v Praze byl 17. listopadu 1939 spolu s dalšími vysokoškoláky německými okupanty zatčen a tři roky internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po osvobození dokončil vysokoškolské studium a stal se středoškolským profesorem českého a francouzského jazyka. Jeho prvním působištěm bylo nově založené Gymnázium v Ústí nad Orlicí a později Střední průmyslová škola pro studující při zaměstnání v Pardubicích.

Jeho velkou láskou byla už od dětství hudba. Jako houslista působil v Orchestrálním sdružení a hrával v tanečním orchestru Jaroslava Bílka, Františka Uhlíře a Václava Kopeckého. Zcela specifickou úlohu sehrála v jeho životě hudba za války v koncentračním táboře, kde byla kultura jednou z nejmocnějších zbraní v každodenním boji o život. Patřil tam k spoluzakladatelům legendární studenské vokální skupiny zvané Sing-Sing-Boys. Stal se jejím dirigentem, aranžérem, textařem a komponistou. Své zážitky z této doby vypsal v knize "Zpívali jsme o život aneb Jak jsem potkal osud" ( 1994). Když se Karel Štancl vrátil počátkem 80. let jako důchodce do Ústí nad Orlicí, byl přijat do Komorního orchestru Jaroslava Kociana a plných deset let zde hrál první housle. Po listopadu 1989 převzal funkci kronikáře města a kroniku vedl až do roku 1998.

Bez nároku na odměnu, jako dar svému rodnému městu, provedl vyčištění téměr celého sbírkového fondu obrazů Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Přestože musel projít mnoha těžkými zkouškami, zůstaly pro Karla Štancla základními mravními hodnotami- skromnost, láska k rodné zemi, českému jazyku, k rodnému městu, vlastní rodině, ke kultuře a umění a k smysluplné práci. Do dalších let přejeme Karlu Štanclovi především hodně zdraví a pohody.

27. září se před 110. lety ve Vracově na Moravě narodil první předseda revolučního národního výboru v Ústí nad Orlicí František MÝVALT.

Jeho otec Josef pracoval jako železničář, matka Anežka jako dělnice. Ve Vídni se vyučil strojním zámečníkem. Čtyři roky sloužil v rakousko-uherském válečném námořnictvu, na lodi "Orion". V roce 1913 se vrátil z vojny a nastoupil místo u železnice v České Třebové. Oženil se s Hedvikou, rozenou Srncovou, dcerou dělníka z Veveří nad Bítýškou na Moravě. Hned na počátku první světové války nastoupil opět službu u válečného námořnictva. Za účast na vzpouře rakousko-uherského válečného námořnictva v Boce Kotorské ve dnech 1.-3.2.1918 byl až do konce války vězněn. Po válce nastoupil opět službu u železnice v České Třebové, ze které v roce 1944 odešel do trvalé výslužby. V květnu 1945 byl zvolen prvním předsedou revolučního národního výboru v Ústí nad Orlicí. Zemřel 31. 7. 1948 v nemocnici v Pardubicích. František Mývalt byl člověk ryzího charakteru a všeobecně vážen. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

Jitka Melšová, knihovnice městského muzea