Ústecké kalendárium – březen 2001

 

orthopedic pain management

3. března 1901 se narodila úspěšná ústecká herečka, režisérka a dlouholetá členka divadelního ochotnického souboru Vicena  Marie AVRATOVÁ.

Její jméno patří nerozlučně k historii ústeckého divadla. Když spatřila světlo světa, bylo souboru Vicena pouhých pět let a netrvalo dlouho a v kronice souboru se ocitl zápis, že slečna Mařenka Janáková účinkovala v dubnu 1919 ve hře K. Fořta „Z českých mlýnů“ , kde zpívala ve sboru. Následovala role víly v Ptáčkově „Amorově žertu“ a první větší role Julie ve hře „Deskový statek“. Kronikář zde uvedl, že po zdařilém provedení úlohy v této hře byla přijata za členku spolku Vicena. A pak již následovala jedna role za druhou, často doplněná poznámkou v kronice „hrála procítěně, roztomile“ apod.

V roce 1922 se provdala a na nějaký čas opustila divadelní scénu. Vrátila se až v roce 1935 a prožívala se souborem všechna vítězství i prohry, chvíle štěstí i smutku. V září 1936 účinkovala  ve Smetanově  „Tajemství“ při otevření budovy Divadla v Ústí nad Orlicí. V roce 1939 ve hře Červánky oslavila své padesáté jubilejní vystoupení.  Ve smutných válečných letech režírovala Tylovu „Paličovou dceru“, Jiráskova „Otce“, „Morálku paní Dulské“, Vrchlického „Noc na Karlštejně“, Ibsenovu „Hedu Gablerovou“ a řadu dalších her. Co jí síly stačily, pomáhala udržovat české divadlo při životě v dobách nejtěžších, kdy se stávalo úžasnou posilou pro všechny k překonání období nacistické okupace. Za tuto práci byla pro ní největší odměnou titulní role matky ve stejnojmenné hře Karla  Čapka, kterou zahájili ústečtí ochotníci svojí činnost po osvobození v roce 1945.

V roce 1947 oslavila své sté jubilejní vystoupení.  K jejím nezapomenutelným rolím patřila  např. babička ve stejnojmenné inscenaci B. Němcové v roce 1955, Hlubinová ze Šrámkova „Měsíce nad řekou“, či slečna Elis z Jiráskovy „Filosofické historie“. 

Marie Avratová se svými 241 vystoupeními a 25 režijními pracemi stala nejúspěšnější a nejaktivnější členkou v historii divadelního souboru  Vicena. Za těmito čísly se skrývaly stovky a stovky hodin poctivé práce pro ochotnické divadlo, ale především pro diváka

Dlouholetá ochotnická činnost Marie Avratové byla po zásluze oceněna u příležitosti jejích osmdesátých narozenin v roce 1981, kdy ji byl udělen Zlatý odznak Svazu českých divadelních ochotníků v Praze. Marie Avratová zemřela v Ústí nad Orlicí 5. července 1993.

 

8. března 1821 se v Ústí nad Orlicí narodil přírodovědec a pedagog , kněz  Josef Ondřej Liboslav  RETTIG.

Josef se narodil jako poslední dítě manželů Jana Aloise Sudiprava Rettiga a Magdaleny Dobromily Rettigové.  Patřil mezi vzorné žáky městské školy i piaristického gymnázia, které začal navštěvovat ještě v Rychnově. Vyšší gymnázium vystudoval v letech 1836-1838 v Litomyšli. V roce 1840 pak úspěšně ukončil také dvě třídy litomyšlské piaristické filozofie.

Po ukončení filozofických studií vstoupil do piaristického řádu a rozhodl se pro učitelské povolání. Noviciát si mladý Rettig, který přijal řeholní jméno Ondřej, odbyl v Lipníku nad Bečvou. Po dvouletém studiu bohosloví  a kreslení v Praze, byl poslán do učitelské praxe. První dvě léta (1843-1845) vyučoval na hlavní škole v Litomyšli. Poté učil rok v Hustopečích na  Moravě a další rok v Bruntále ve Slezsku. Léta 1847-1848 strávil znovu v Praze jako student teologie. Ordinován ( vysvěcen za kněze) byl v červenci 1848.

Jeho další životní dráhu určovala především řeholní kázeň. Byl poslán do Českých Budějovic, kde ve školním roce 1848-1949 učil druhou třídu hlavní školy a zároveň byl  profesorem geometrie, krasopisu a kreslení na škole pro vzdělání učitelů (piaristický učitelský ústav). Od roku 1849 plných osmnáct let působil jako profesor na piaristické hlavní škole a následně na reálce v Kroměříži. Vyučoval kreslení, krasopis a přírodopis.

Na rozdíl od domácí duchovědné a literární tradice ho jeho osobní zájmy vedly k přírodním vědám. Zabýval se zejména meteorologií, mineralogií a zoologií. Byl členem řady přírodovědeckých učených společností, jako byla Přírodovědná společnost Lotos v Praze a v Brně. Spolupracoval s vídeňským Geologickým ústavem a byl dopisovatelem Meteorologického ústavu ve Vídni aj.  Mnohaletou soustavnou prací zpracoval podrobně zejména mineralogii a entomologii širokého okolí Kroměříže.

Josef Ondřej L. Rettig rád cestoval a poznával cizí země. Dokud žila jeho sestra Jindřiška, prožíval vždy část svých prázdnin u ní v Mnichově, další týdny věnoval cestám po Bavorsku, několikrát byl v Itálii a jednou dokonce si zajel do Španělska. Všude pozoroval zvířenu a sbíral hmyz, zejména brouky, k doplňování svých rozsáhlých a cenných sbírek.

Při jeho velkých odborných znalostech by bylo samozřejmostí, že výsledky své badatelské práce otiskoval jako přírodovědné články, pojednání, studie i zprávy ve vědeckých časopisech a sbornících, ale  dosud se nepodařilo jeho vědecké práce objevit. Je známo pouze jeho jediné literární  dílo, divadelní hra „Sňatek ze žertu“, veselohra o třech jednáních, která vyšla tiskem v Jičíně v roce 1841 a její autorství bylo mylně připisováno jeho otci.

 Ačkoliv se osobně zabýval jenom přírodními vědami, byl už od roku 1850 členem Matice české při Národním muzeu, která vydávala jak staročeské literární památky tak také moderní vědeckou literaturu v češtině. Číslo jeho členské legitimace bylo 2.927. Stal se také členem Moravské národní jednoty. Ani jako pedagog nezapřel výchovu ve vlastenecky velmi angažované rodině. Českost neodkládal ani ve škole, žákům zdůrazňoval hodnotu české národní myšlenky, vštěpoval jim pevné národní vědomí a lásku k mateřštině, a to nejen proklamativně, ale i v praxi. Dbal na používání správné češtiny, požadoval, aby se např. studenti učili náboženství česky a aby také při zkoušení česky odpovídali. Jako vyučující rovněž vítal, když se studenti i jiným předmětům učili česky nikoliv německy.

Od podzimu 1867 byl Josef Rettig jmenován rektorem nově zřízeného ústavu  - piaristické koleje a nižší reálky v Nepomuku jižně od Plzně.  Působil zároveň jako ředitel a katecheta nižší reálky a hlavní školy i obecné školy.  Přes spousty práce s nově budovaným ústavem, vyučováním  a inspektorskou činností, kterou byl pověřen i pro sousední klatovský okres, si i tady našel čas na pravidelná meteorologická pozorování  a milovnou mineralogii.

1. července 1871 Josef Ondřej Liboslav Rettig podlehl dlouhodobé srdeční chorobě. Byl jako první pohřben do společného hrobu členů piaristické koleje v Nepomuku.Prof. P. Ondřej Josef Liboslav  Rettig patřil  ve své době bezesporu mezi nejlepší pedagogy  a významné přírodovědce a zařadil se, jistě právem, mezi významné ústecké rodáky na které by se nemělo zapomínat. Plně naplnil přání své matky, které vyslovila v básni „Na mého synka v kolíbce“ krátce po jeho narození.

Hajej, nynej, boubelínku!    

matinka tě kolíbá.

Kéž tě mine, můj Pepínku!

všecka bouře nelibá.

 

Kéž tak vždycky jako v lůně

u matička ležíváž.

Kéž dost libých růží vůně,

málo však jich trní máš.

 

Ať tě nikdy kruté slasti

závistníků nesouží.

Jejich hněv ať k mrzutosti

tobě nikdy neslouží.

 

Jistě není větší slasti,                                                 

jako šťastnou matkou být,

A své milované vlasti

zase Čecha porodit.

 

Budeš-li ty, mé děťátko,

upřímně vlast milovat:

nebudeš se, pacholátko,

od vlastenců vzdalovat.

 

Nebudeš svou mateřštinu

jako zrádce zapírat,

Nebudeš v svém žádném činu

předkům slavným odpírat.

 

Chceš-li pro svou vlast živ býti,

budu tebe kolíbat,

Nad tvým spaním budu bdíti,

mateřský tě milovat.

           (Ústí nad Orlicí 11. března 1821)

 

11. března 1981 zemřel v Ostravě  akademický malíř a grafik Quido Roman KOCIAN.

Quido Roman Kocian se narodil 4. března 1908 v Hořicích v Podkrkonoší v rodině ústeckého rodáka, sochaře Quida Tomáše Kociana. Umělecké prostředí ve kterém vyrůstal, mělo nepochybně vliv na volbu jeho povolání. Po absolvování reálky v Nové Pace odešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy. Užité a monumentální malířství studoval u prof. A. Hofbauera, monumentální a ilustrační grafiku u prof. J. Bendy a mozaiku u prof. St. Ulmana. Studia ukončil v roce 1939.      

 Roman Kocian začal malovat na konci dvacátých let a ne náhodou jedním z prvních jeho obrazů byl otcův portrét. Jeho první díla byla inspirována proletářskou literaturou a poezií, což samo o sobě svědčí o hluboké zaujatosti životem v jeho nejprostší a nejvšednější podobě. Dalším inspiračním zdrojem jeho obrazů bylo Slovensko a Podkarpatská Rus, kam podnikal v letech 1935-1939 studijní cesty. Na Slovensku prožil svá vojenská léta a z Levoče pocházela i jeho manželka Vilma. Dílo Q. Romana Kociana je velmi rozsáhlé.Významným rysem byla malířova snaha tvořit námětově ucelené skupiny. První z nich se jmenuje Píseň o městu  Praze, dále Cyklus komediantský, Mé Hořice v Podkrkonoší, Tudy chodíval K. V. Rais, Krajina české balady a snad nejpočetnější  Ústecké motivy a Píseň o tkalcovské práci, ve kterých se vrátil do starého domova svého rodu, kam  také po celý svůj život velice rád zajížděl. Z dalších cyklů je to např. Ostravská píseň, Tatranský cyklus, Po stopách Jiráskova bratrstva, Cyklus dukelský. Závěrečný cyklus - Aby lidé žili jako květiny, vyjadřuje celou moudrost Kocianova výtvarného díla. Ze smutku a sklíčenosti utíkal do plného světla a barevného záření, do světa motýlů a květů, aby  mohl vyslovit své přesvědčení - "Tak byste, lidi,    mohli žít ... jen na vás záleží."

Q.Roman Kocian jako přesvědčený expresionista se vyjadřoval ve zkratce, pro kterou měl bytostný smysl. Při hodnocení jeho díla na jubilejní výstavě v roce 1968, pořádané u příležitosti jeho 60. narozenin, napsal Alois Jilemnický: "Byl vždycky vnitřně pravdivý, nikdy nikoho nepodváděl, říkal svou pravdu, nepodlízal ani nenadbíhal, říkal slovy a především výtvarně, co si doopravdy myslí, kde stojí. Můžete najít dílo méně zdařilé nebo i nezdařilé, ale kýc? Ne, ten tu nenajdete nikdy! Každé dílo nebo dílko bylo v srdci i duši donošeno, procítěno, zažito, těšilo svého tvůrce především. Jsem Kocianův kamarád již od chlapectví, vždycky jsem mu věřil a viděl jsem v něm umělce už zrozením. Věřím mu dál, i když přes svých šedesát let je romantik, snívec a nepoučitelný donkichotský válečník za lepší svět."

Q. Roman Kociana strávil poslední dny svého života v Ostravě, kam se  provdala jeho jediná dcera. Zde také zemřel. S dílem Quida Roman Kocina se ústečtí občané mohli seznámit na výstavě Ústecké motivy, kterou připravilo Městské muzeum v roce 1994. V prvním patře budovy Městského úřadu si můžete prohlédnout jeho dílo - mozaikovou pamětní desku sochaře Quida Tomáše Kociana, která byla původně umístěna na rodném domku jeho otce v Čelakovského ul. čp. 388. Deska byla přemístěna v roce 1997.Ve sbírkách městského muzea je uložen např. jeho autoportrét, portrét otce Q. Tomáše Kociana, portrét jeho babičky Amálie Kocianové, portrét strýce Jaroslava Kociana, dále obrazy Stará dřevěná fara z průčelí, Chaloupky se zahradami u Lukesova domku, U československé modlitebny, Chaloupky a dřevěné ploty s Kubincovým kopcem, Motiv z Riegrových sadů s rodným domkem sochaře Q.T. Kociana, Fontána v Riegrových sadech.

 

21. března 1826 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog, muzikant a hudební skladatel Alois HNILIČKA.

Narodil se v rodině ústeckého učitele Františka Hniličky. První základy hudebního vzdělání získal u svého otce. Hrál na housle, klavír a zpíval. Zpíval svým dětským sopránem tak dobře, že byl ve svých deseti letech přijat jako fundatista do augustiniánského kláštera v Brně, kde současně studoval na nižší reálce. Zatím co jeho spolužákovi J.L. Lukesovi se stal zpěv životním osudem, ztratil Alois v době dospívání svůj hlas natolik, že se už v roce 1840 vrátil do rodného Ústí.  Přesto, že v době brněnského pobytu získal značnou dokonalost ve hře na housle, věnoval se doma, pod otcovým vedením, hře na varhany a různé dechové nástroje. V roce 1843 odjel do Prahy. Zde navštěvoval Vzornou hlavní školu na Malé Straně.  Současně byl i žákem varhanické školy za ředitelování  K. F. Píče a pod vedením profesora F. Blažka. O velikosti talentu A. Hniličky svědčí skutečnost, že již ve druhém ročníku získal třetí cenu v soutěži žáků školy. Není proto divu, že mu bylo svěřeno zastupování varhaníka v klášteře v Emauzích, který byl jedním ze středisek pražského hudebního a kulturního života své doby.  V roce 1845 však Alois Hnilička Prahu opustil a podle otcova přání absolvoval jednoroční učitelský kurs v Hradci Králové. Stal se podučitelem a varhaníkem postupně v Mladkově, Heřmanicích, České Rybné, Dolní Čermné, Žamberku a od roku 1847 ve svém rodném Ústí nad Orlicí. 

Dostupné prameny neuvádějí, kde Alois Hnilička studoval skladbu, avšak již během učitelského kurzu v Hradci Králové se objevili jeho první vlastní skladby. Po dokončení studia věnoval skladbě veškerý volný čas. Velmi pozorně se zajímal o díla Haydna, Mozarta a Beethovena. Zvláště Haydn vyhovoval jeho mentalitě. Byl patrně mocnou inspirací k prvnímu českému oratoriu "Ztracený ráj" op. 14 s textem zpracovaným heřmanickým farářem Antonínem Lukeslem, podle básně slavného anglického spisovatele J. Miltona. Skladba byla pod taktovkou mladého, teprve dvaceti čtyř letého autora provedena 16. září 1851 v Ústí nad Orlicí. Další Hniličkova tvorba obsahovala různé církevní skladby a skladby pro komorní soubory a kvarteta. Všechny skladby vzbudily značnou pozornost v pražském hudebním světě. V roce 1858 byla v Praze provedena první Hniličkova symfonie D - dur op. 52. Pochvalné kritiky v časopise Lumír označily autora jako skutečný talent a cit. " ... a nemýlíme se tvrdíce, že by symfonie jeho za časů Haydnových velké podivení vzbudila." Zvláštní cenu obdržel za kantátu k slavnosti založení Národního divadla v Praze a za slavnostní sbor k odhalení pomníku Josefa Jungmanna. Zvláštní vyznamenání se mu dostalo ve Vysokém Mýtě 19.7.1863, kdy jeho skladbu pro mužský sbor "Lovecká" řídil sám Bedřich Smetana. V roce 1863 přijal Alois Hnilička místo varhaníka a kapelníka v Chrudimi.  Na své rodné město nikdy nezapomněl. Vřelý a upřímný vztah k ústecké Cecilské hudební jednotě a k městu projevil svými skladbami, komponovanými k slavnosti 100. výročí založení této Jednoty v roce 1903 a svými  dvěma posledními skladbami, které byly v Ústí nad Orlicí provedeny 22. listopadu 1909. Alois Hnilička složil celkem 216 hudebních skladeb. Několik jeho skladeb je uloženo ve sbírkách městského muzea. Alois Hnilička zemřel 10. listopadu 1909 v Chrudimi. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

         Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice