Ústecké kalendárium – červen 2001

 

orthopedic pain management

1.      června 1846 se v Rychnově nad Kněžnou narodil básník a první ústecký muzejník František EGERLE.

V témže roce se František se svými rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se jeho otec stal valchařským mistrem v ústecké cechovní valše počestného soukenického cechu. V Ústí začal navštěvovat obecnou školu, kterou však dokončil až v Táboře, kde si jeho otec pronajal valchu. V Táboře nastoupil na reálku. Vyšší reálku navštěvoval potom v Písku. Počátkem šedesátých let se Egerlovi přestěhovali do Pekla u Vamberka a odtud zpět do Ústí nad Orlicí. Po ukončení píseckých studií odešel František na vídeňskou techniku, kde studoval chemii. Pokračoval na brněnské technice, kterou ukončil v roce 1867.

Věnoval se cukrovarnictví a to nejprve jako adjunkt, později jako ředitel cukrovaru a nakonec jako inspektor technické finanční kontroly.  V tomto oboru se mu podařilo patentovat difuzní nůž a počítadlo (pojistná zámyčka). Oba vynálezy mu vynesly poměrně slušný kapitál, který mu dovolil koupit si v Ústí nad Orlicí domek, kde ubytoval své staré rodiče.Jednalo se o malou chaloupku čp. 376, kterou nechal přebudovat.  Přízemí  nastavil o patro, přistavěl věž a altán. Na památku nechal nad vchodem do budovy zazdít dvě ozubená kola z valchovního stroje ústecké valchy, které kdysi jeho otec koupil.  Kolem budovy nechal umístit kamenné ozdobné práce z bývalé zahrady doktora Korába, tzv. „Korábovky“.

Po obdržení hostinské koncese přeměnil v roce 1883 František Egerle tento dům  na hostinec se jménem „U zeleného kříže“. Tento název se však mezi obyvateli neujal. Ústečtí soukeníci a tkalci jej nepojmenovali jinak než „Na Pindulce“. Pravděpodobně jim připomínal stejnojmenný hostinec v Brně Líšňi, kde přespávali při svých cestách na brněnské trhy.  Nový hostinec byl hojně navštěvován.  Při pěkném počasí hosté využívali dobře udržovanou zahradu. Altán byl dostaveníčkem hlavně místního studenstva, které jej nazývalo „Klec“. V zájmu klidu rodičů však mladý Egerle hostinec zrušil a dům sloužil jen k obytným účelů. (pozn. dnes je v budově správa městské knihovny) .

František Egerle byl v Ústí nad Orlicí prvním člověkem, který probudil k životu myšlenku muzejnictví a sběratelství, určené pro potěšení druhých. Jeho velkou vášní byly zbraně. Sbírku vystavil a otevřel veřejnosti ve věži svého ústeckého domu. Později ji věnoval ústeckému muzeu, stejně jako své rukopisy.  Na návrh muzejní komise z 10. listopadu 1922 byl František Egerle jmenován městskou radou zakládajícím členem Městské muzea v Ústí nad Orlicí.

(Pozn.  Po zrušení městského muzea v Ústí nad Orlicí v roce 1966 přešla většina Egerleho sbírek do fondů jiných muzeí.) Bezesporu zajímavá je jeho literární tvorba. V roce 1911 dokončil svůj  „Pokus etymologického řešení jmen měst, osad, samot, hradů, tvrzí, vrchů, lesů, dolů, řek, potoků , a.j.“.  Podnětné informace zachytil v „Etymologickém průvodci poříčím Orlice a Třebovky“. Významu jmen a pojmenování v okolí Ústí nad Orlicí věnoval Egerle na odpočinku většinu svého času. Etymologická vysvětlení byla mnohdy nedílnou součástí jeho básní a názvů, která se v nich vyskytovala.

František Egerle se pokusil i o napsání divadelních her. K tomu ho bezesporu inspirovali ústečtí ochotníci a studentská divadelní představení, kterých se ve svém mládí i sám aktivně účastnil. V lednu 1868 hráli ústečtí ochotníci jeho žertovnou hru se zpěvy a hudbou, která nese tři názvy (každé jednání má samostatný název): „Seznámení v Hilvátech. Unešení z Klopot. Zasnoubení v Ousti v Lázních“.  Svůj hudební talent použil při záznamech dobových písní a kupletů v malé sbírce. Nechybí v ní ani kdysi populární ústecká „Vstupní píseň Kristiana, botomazače“ či píseň „Za časů starých dvougrošáků“, která se zpívala na jevišti v Ústí nad Orlicí v roce 1867.

Egerle si zapisoval kdejaké informace, které si přečetl a slyšel. Námětů pro básně a veršovánky proto neubývalo. Neustálé veršování Egerlemu zcela jistě pomohlo udržovat si i ve vysokém věku duševní svěžest. Básně se zachovaly ve dvou i třech opisech. První variantu upravil a přepsal do podoby jakéhosi čistopisu. Po shromáždění většího počtu vytvořil nový opis, a to včetně ilustrací. Pro jeho veršovánky neexistovalo žádné omezení, námětem se stávalo téměř vše. Nejednu věnoval cukrovarům a lidem v nich. Keťasům věnoval dokonce celou sbírku s názvem „Poválečné veršovánky“. V postavách se objevují nejen pohádkové a bájné bytosti, ale i historické a politické postavy, které jsou pojmenovány vlastním jménem i obecným.  Stejně jako jiní lidé, i on se snažil hledat smysl života, snil o lepším životě a lepších vztazích. Nejvíce básní napsal v Ústí nad Orlicí.

Ve sbírkách dnešního ústeckého muzea je uloženo např.  patnáct rukopisů jeho veršovánek, Poznámka k životopisu Hynka Viceny (vzpomínka na setkání s hercem Hynkem  Vicenou v Táboře), kresba s označením Idealní pohled na hrazené šosovní město Ústí nad Orlicí (viz. obálka dnešního zpravodaje) a nebo Zářez ostrohu vybudovaný v letech 1844 – 45 v místech dnešního nového nádraží.  Inspektor technické finanční kontroly v.v. František Egerle zemřel 8. února 1933.

 

1. června 1981 zemřel malíř – krajinář, dlouholetý člen divadelního souboru Vicena a pracovník Jednotného závodního klubu ROH Karel KINDL.

Ústecká veřejnost zná Karla Kindla především jako malíře – krajináře. Jeho půvabné obrázky z okolí Ústí nad Orlicí zdobí nejednu domácnost našeho města. Méně se však ví, že jeho jméno je spojováno především s ústeckým divadlem a divadelním souborem Vicena. Již v roce 1926 jako člen souboru poprvé vystoupil na jevišti a to hned ve dvou drobných rolích Koptovy hry „Revoluce“. Od té doby se návštěvníci divadelních představení setkávali s Karlem Kindlem poměrně často. Byly to sice většinou menší role, ale jak vydává svědectví kronika souboru, bylo jich na padesát, poslední v roce 1952.

Karel Kindl se nejprve po boku svého otce, později samostatně věnoval realizaci divadelní scény. Jako jevištní mistr působil nepřetržitých pětačtyřicet let. Za tuto dobu vytvořil na desítky výprav k divadelním představením ochotnického souboru Vicena. „Svému“ jevišti  a ústecké kultuře zůstal věrný až do konce svého života. Ve sbírkách městského muzea je uloženo několik jeho obrazů a kreseb na kterých je, způsobem jemu vlastním, zachycena typická česká krajina. Karel Kindl se narodil 14. června 1906.

 

13. června 1886 se v Kostelci nad Orlicí narodil hudební pedagog a skladatel Antonín MALÁTEK.

Antonín Malátek vystudoval v letech 1903 - 1907 varhanní oddělení na pražské konzervatoři. Finanční důvody ho přivedly do salónních orchestrů, s nimiž postupně navštívil hlavní města Německa, Polska, Ruska a Rumunska. Teprve po vzniku Československé republiky nastoupil místo učitele na Hudební škole v Kostelci nad Orlicí. V roce 1931 přišel jako učitel hudby do Ústí nad Orlicí. V našem městě působil také jako sbormistr zpěváckého sdružení "Lukes", místodirigent Orchestrálního sdružení a varhaník v Cecilské hudební jednotě. V roce 1939 nastoupil místo učitele klavíru na nově otevřené Hudební škole v Ústí nad Orlicí.

Antonín Malátek je autorem příležitostných skladeb pro klavír, chrámových písní a melodramatů. Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí je uložen rukopis  jeho skladby pro ženský sbor s doprovodem smyčcového orchestru s názvem „Bílý Topol“. Antonín Malátek zemřel v Ústí nad Orlicí 5. srpna 1960.

 19. června 1921 se v Ústí nad Orlicí narodila choreografka a taneční pedagožka Emilie URBANOVÁ, rozená Šišánová.

            Emilie pochází z pěti dětí. Její otec byl textilní dělník v Ústí nad Orlicí. K milovanému tanečnímu umění se dostávala s velkými obtížemi. Po amatérských počátcích v rodném městě odešla v roce 1945 do Prahy a studovala moderní tanec u vynikající tanečnice a choreografky Divadla satiry Laurette Hrdinové. Po absolvování tanečního oboru na pražské konzervatoři a AMU se stala  vedoucí tanečního souboru SLUK a působila  v uměleckém souboru Ministerstva vnitra.

            Od roku 1952 vedla taneční oddělení pražské konzervatoře a vyučovala obor lidového tance. Současně absolvovala studium španělského tance u vynikajících odborníků Surany Janseen a José Udarty.

V sedmdesátých letech jí byla svěřena choreografie opery Carmen v Národním divadle a Figarovy svatby ve Stavovském divadle. Podílela se na představení Pavla Šmoka „Jak se dělá balet“ a byla autorkou choreografií lidových tanců  všech absolventských koncertů konzervatoře. 

            Významné bylo i její působení v zahraničí.  Učila české a slovenské tance v Bruselu, v Paříži, ve Španělsku a na letních kurzech Palucca-Schule v Drážďanech. Jako choreografka se podílela na provedení Janáčkových Lašských tanců v Kolíně nad Rýnem. K jejím žákům patřil  např. Jiří Kylián, Vlastimil Harapes a z ústeckých rodáků tanečník Gerd Černač. Dnes žije Emilie Urbanová v Praze.

Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice