Ústecké kalendárium – červen 2001

orthopedic pain management

           1. července 1886 se v Ústí nad Orlicí narodil představitel československé umělecko-historické vědy, římskokatolický kněz, vysokoškolský profesor Josef  CIBULKA.

Josef Cibulka se narodil v domě čp. 196. Čtyři třídy obecné školy vychodil v Ústí nad Orlicí, jednu v německé škole v Lanškrouně stejně jako nižší gymnázium. Vyšší gymnázium studoval v Litomyšli, které ukončil  v roce 1905 maturitní zkouškou.  Po maturitě studoval   theologii v Římě.  Po návratu do vlasti, mimo jiných kněžských povinností, přednášel dějiny církevního zpěvu a hudby a církevního výtvarného umění na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. V letech 1916 – 1917 pokračoval ve studiu na theologické a filosofické fakultě vídeňské university. V roce 1919 byl  jmenován mimořádným profesorem dějin církevního umění a křesťanské archeologie na právě zřízené bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Od roku 1922 potom mimořádným a od roku 1926  řádným profesorem na Karlově univerzitě v Praze. V letech 1923 – 1925 přednášel dějiny umění i na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze a od roku 1927 – 1950 i na filosofické fakultě Karlovy univerzity. Posléze až do roku 1960, kdy odešel na odpočinek, přednášel na římskokatolické cyrilometodějské fakultě v Praze.

Od února 1939  do června 1945, v době uzavření vysokých škol, působil  jako ředitel Národní galerie v Praze. Před nacistickým zcizením se mu podařilo  pro náš stát zachránit nejen sbírky galerie, ale i  mnoho jiných uměleckých předmětů, které formou deponátů shromažďoval ze zrušených institucí a ze soukromých sbírek persekvovaných osob.

Přes všechny pedagogické úspěchy však jeho hlavní činnost byla vědecká práce v oboru starého světového a národního umění. Ta proslavila Josefa Cibulku ve světě i u nás tak, že jeho jméno bylo spojováno jen se superlativy a  v rozsáhlém vědeckém světě vyslovováno jen  s úctou a obdivem. Už v roce 1935 mu president Francouzské republiky udělil důstojnický kříž Čestné legie za zásluhy o lidstvo. V roce 1946 předsedal ustavujícímu zasedání UNESCO v Paříži – světové sekci pro archívy, knihovny a muzea. Byl dlouholetým sekretářem a od roku 1946 členem výboru ICOM (mezinárodní muzejní rada).

Je autorem mnoha vědeckých prací. Pro náš region je významný jeho „Soupis památek historických a uměleckých v okresu Lanškrounském“, který vypracoval v polovině dvacátých let se svým žákem architektem Janem Sokolem. Knižně vydala Archeologická komise při České akademii věd a umění v roce 1935.

Josef Cibulka se zabýval i studiem Korunovačních klenotů. Podílel se na jejich prvním vystavení v roce 1929 a před jejich uložením po okupaci v říjnu 1945, posuzoval jejich pravost a stal se držitelem jednoho ze sedmi klíčů. 

Žádný z rozsáhlých výzkumů a ani žádné stavební úpravy na Pražském hradě se neobešly bez jeho účasti. Na úpravě hrobky českých králů  se setkal s architektem Kamilem Roškotem. Spolupráce přerostla v osobní přátelství, ze kterého mělo užitek i naše město. Jako odborný poradce Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí doporučil  vyhlásit užší soutěž mezi ústeckým architektem Jaroslavem Radechovským a tímto pražským architektem. Odborná komise, kterou sestavil z tehdejších nejlepších československých architektů, jednoznačně doporučila návrh Kamila Roškota.  Ten byl na svojí dobu odvážný a mezi členy družstva vyvolal neshody. Josef Cibulka až tvrdohlavě prosazoval realizaci právě tohoto moderního návrhu.

Při pohledu na budovu Roškotova divadla, dnešní, ale i budoucí generace jistě ocení právě to, že se Cibulkova znalost umění minulých věků  obdivuhodně spojila s porozuměním výtvarného umění nejmodernějšího.

Josef Cibulka zemřel ve svém pražském bytě 2. dubna 1968. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově.

 

4. července 1906 se v Ústí nad Orlicí narodil letec, příslušník československého zahraničního letectva, plukovník  Josef Bohdan MIKULÁŠTÍK.

Narodil se na faře Jednoty bratrské, kde jeho otec působil jako farář. Obecnou školu vychodil v Potštejně, reálné gymnázium v Rychnově nad Kněžnou. Studia však nedokončil. Začal pracovat ve výrobně kartáčů, později jako skladník v továrně na výrobu pian v Potštejně. Vyučil se obchodním příručím v oboru módním, střižním a galanterním. 1. října 1926 odešel na vojnu do leteckého učiliště v Prostějově. Absolvoval několik leteckých kurzů a  zůstal zde až do 1. dubna 1931, kdy byl v hodnosti četaře propuštěn do civilu.

Vrátil se zpět do Ústí  a otevřel si v dnešní ulici J. Kociana obchod se sportovními potřebami. Zapojil se do práce v Sokole a stál se průkopníkem bezmotorového létání v Ústí. Po roce 1935 se zařadil mezi přední organizátory a instruktory Masarykovy letecké ligy v Ústí nad Orlicí. Létat jezdil i na letiště do Pardubic.

Po obsazení republiky odešel do exilu. Přes složitou a náročnou cestu přes Polsko, Rusko a Turecko se dostal do Anglie. 25. června 1941 byl jako letec přijat za příslušníka britského královského letectva. Podílel se na výcviku leteckých navigátorů a pozorovatelů, později leteckých střelců. Zhoršující se zdravotní stav ho vedl k přeškolení na kontrolora leteckého provozu. Tato služba vyžadovala absolutní smysl pro odpovědnost, preciznost, soustředění a rozhodnost. Všechny tyto nároky Josef splňoval.

Po skončení II. světové války, 12. srpna 1945, byl v hodnosti Flying Officer propuštěn ze služeb RAF a vrátil se domů.  Svoji válečnou kariéru uzavřel sumou neuvěřitelných 1.002,15 nalétaných hodin.

Po válce byl přidělen jako kontrolor leteckého provozu na letišti v Brně, později v Praze. 12. dubna 1947 byl přijat za člena důstojnického sboru z povolání. V Ústí nad Orlicí zrušil svůj obchod a odešel s rodinou do Brna.

1. srpna 1949 byl však z armády propuštěn a jako tzv. „zápaďáku“  mu nastaly problémy se zaměstnáním. Nejprve pracoval jako vedoucí dílny v Čistírnách a opravnách města Brna. Po propuštění pracoval jako vrtmistr v moravských zeměvrtných závodech. V říjnu 1964 odešel do invalidního důchodu.

Ještě za svého života se dočkal částečné rehabilitace. V roce 1965 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Povýšení do hodnosti plukovníka se již nedožil. Bylo mu uděleno 19. března 1991 in memoriam. Josef Bohdan Mikuláštík zemřel v Brně 19. listopadu 1967.

V roce 1993 byla na letišti v Ústí nad Orlicí, jemu a Václavu Pánkovi odhalena pamětní deska.

 

14. července 1931 zemřel ve vysokomýtské nemocnici starosta hasičské župy Hubálkovy, předseda spolku divadelních ochotníků Vicena, strojmistr Konstantin BOUCHAL.

Konstantin Bouchal se narodil v rodině ústeckého krupaře 10. května 1866. Po ukončení obecné školy nastoupil do učení k ústeckému zámečnickému mistru Vilému Andresovi. Jako tovaryš odešel do Prahy na zkušenou. Zde 21. května 1885 na c.k. vysoké škole technické složil úspěšně zkoušku strojníka parních strojů. Jelikož v Praze nezískal zaměstnání, vrátil se do dílny Viléma Andresa.  

V roce 1888 byl přijat do zaměstnání u firmy Sobotka a spol. v Kerharticích. Po založení  hasičského dobrovolného sboru v Sobotkově továrně byl jmenován jeho velitelem. Zde využil svých zkušeností, které získal cvičením s ústeckým dobrovolným hasičským sborem. V této funkci působil i v době, kdy pracoval jako župní dozorce a pokladník v Hubálkově hasičské župě, dokonce i v době kdy se stal její starostou. Zvolen byl 15. února 1925. Otázce hasičství, hasičské prevenci a samaritánství věnoval hodně času. Mimo zabezpečování a organizování různých kursů navštěvoval např. i ústecké školy, kde žáky seznamoval s těmito záležitostmi.

Jeho velkou láskou bylo ochotnické divadlo. Již od roku 1885 byl členem ústeckého sdružení divadelních ochotníků a od roku 1896 členem spolku divadelních ochotníků Vicena. V letech 1914 až  1930 vykonával funkci jeho předsedy.  Mimo to pracoval jako místopředseda Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí. Budovy Roškotova divadla se však nedožil.

Konstantin Bouchal  aktivně pracoval téměř ve všech tehdejších kerhartických a ústeckých spolcích. Byl např. předsedou Zásobní jednoty Rovnost v Kerharticích, členem Červeného kříže atd. Ve sbírkách městského muzea je uložena nejen část jeho korespondence, osobních dokladů a veřejných projevů, ale i jeho nábytek a bytové doplňky.

 

24. července 1776 zemřel v Ústí nad Orlicí kněz Jan Leopold MOSBENDER.

Narodil se 22. dubna 1693 v rodině chrudimského měšťana Serváce Xaveria Mosbendera. Kněžské svěcení mu bylo uděleno 24. září 1718. Jeho prvním působištěm byl Heřmanův Městec, kde se stal na krátkou dobu zámeckým kaplanem na zámku Josefa Šporka. Odtud odešel do Chotěborek. Zde byl velice nespokojen a tak si podal žádost o uvolněné místo faráře v Ústí nad Orlicí. Byl vybrán z mnoha zájemců právě proto, že jako jediný ovládal češtinu.

Místo faráře v našem městě nastoupil 3. dubna 1732. Bylo mu tehdy třicet devět let. Po svých předchůdcích nepodědil žádné spisy, žádné pamětní knihy o kostele ani o farnosti. Nikdo mu nepředal ani farní ani kostelní inventář. Neexistoval rejstřík desátků, staré matriky byly rozedrané a nové byly jenom částečně v pořádku. Stejně málo potěšitelný byl stav kostela i jeho interiéru.

Za čtyřicetiletého působení v našem městě se mu podařilo nejen povznést náboženský život, ale především oživit město zničené požárem v roce 1706. V letech  1742-1748 nechal vystavět nynější budovu děkanství s arkádovým průčelím. Roku 1755 vysvětil Křížovou cestu, která byla postavena po sbírkách, které od roku 1753 shromažďoval tkadlec Augustin Andres. V roce 1762 byla na jeho podnět postavena na podměstí socha sv. Václava. Nechal vystavět kapli sv. Anny v Hylvátech a po shromáždění finančních prostředků začal roku 1770 s bouráním starého a stavbou nového kostela. Základní kámen na jeho stavbu byl slavnostně položen 21. června 1770.  Dokončení se však již nedožil.

Roku 1747 zreorganizoval literátský kůr. Uspořádal spisy a materiály, sestavil rejstřík desátků ústecké fary a obroční inventář. Od roku 1732 vedl pamětní knihu děkanství.

Bohatou a rozsáhlou činností v Ústí nad Orlicí se Jan Leopold Mosbendr zařadil mezi osobnosti, které rozhodujícím způsobem ovlivnili život našeho města. Svým velkým stavebním podnikáním oživil vzhled města a vtiskl mu dnešní charakteristický vzhled.

Jan Leopold Mosbender byl pochován do nově postaveného ústeckého kostela vedle Mariánského oltáře. Na místě je v soklu zasazená mosazná deska s nápisem. 

 

31. července 1911 zemřel ve Velvarech  český herec, ústecký rodák Hynek VICENA.      

Hynek Vicena se narodil 17. září 1819 v Kostelní ulici čp. 29. Již jako žák obecné školy rád četl, zvláště české knihy a divadelní hry. Divadlo ho posléze zaujalo tak, že se mu stalo celoživotním smyslem života. Jako soukenický učeň navštěvoval divadelní představení nejen v Ústí nad Orlicí, ale i v Potštějně, ve Vamberku a v Rychnově nad Kněžnou. 

V roce 1836 se stal jedním ze zakládajících členů prvního ústeckého divadelního sdružení. Od té doby byl horlivým ochotníkem a když se v roce 1845 oženil s Pavlínou Novákovou, uvedl na jeviště i svoji ženu. V roce 1849 přijal nabídku Josefa Prokopa a stali se společně s manželkou herci  první české divadelní společnosti. Zde se setkal a navázal přátelství s Josefem Kajetánem Tylem. Prokopovu společnost však Vicenovi pro finanční a jiné neshody v roce 1853 opustili a přijali místo v Zolnerově společnosti, kde J. K. Tyl působil jako režisér a v roce 1859 v Stránského společnosti. V roce 1870 získal Hynek Vicena vlastní divadelní koncese a svoji první "štaci" zahájil v Ústí nad Orlicí. Ani jeho vlastní společnosti se moc nedařilo a tak již na podzim společnost rozpustil a odešel se svojí ženou k dceři do Velvar, kde také ve vysokém věku 92 let zemřel. 

Hynek Vicena sám patrně nepatřil do kategorie vynikajících herců, ale rozhodně se svým vlasteneckým nadšením, pílí, pracovitostí a oddaností nejen vlasti, ale i rodině se zařadil mezi první průkopníky dramatického umění, kteří opustili svá občanská povolání a ve snaze prospět národu se cele věnovali divadlu. Časopis Divadlo z 5. října 1909 uveřejnil tuto vzpomínku " Nejstarší český herec Hynek Vicena slavil v pátek 17. září  své 90. narozeniny. Stařičký tento nestor českého divadla  stál opravdu u kolébky českého divadla a byl jedním z nemnohých, kteří jen z nadšení a zápalu pro českou věc a české divadlo dali se na klopotnou dráhu českého herce, aby po světlém vzoru J. K. Tyla probudili divadlem národní vědomí ...".

Ve fondu městského muzea je uložen rukopis Františka Egerleho s názvem Poznámka k životopisu Hynka Viceny. V něm vzpomíná na setkání s rodinou Vicenovou v Táboře. 

Cit.:  „Pan Hynek Vicena byl tehdy nápovědou společnosti, jen někdy hrával menší úlohy. Tak n. př. při hře „Jiříkovo vidění“, když se otevřela skála a spící  blaničtí rytíři se objevili před zraky žasnoucího obecenstva  a jeden v zlatoskvoucím plechovém brnění, probrav se ze spaní, promluvil – již jest čas, - to byl pan Vicena. – Tato hra se nám školákům nejvíce zamlouvala, a v důsledku toho táhli jsme pak venku zejména o prázdninách s dřevěnými meči a papírovými přilbami, okolními stráněmi, neb jsme tiše seděli v té které roklině, napodobíce spící rytíře, a ti co nás viděli, říkali sobě: To je blanické vojsko.“

Od roku 1896 nese Spolek divadelní ochotníků v Ústí nad Orlicí jeho jméno.

 31. července 1866 zemřel v Ústí nad Orlicí  muzikant a zpěvák Josef ZÁBRODSKÝ.

Narodil se 17. března 1832 ve Vamberku jako syn hostinského „Na Milence“. Pod vlivem tamního výborného učitele Josefa Vrabce se věnoval hudbě a  vyzrál v dokonalého hudebníka.

V roce 1859 si v Ústí nad Orlicí koupil dům čp. 217 a v něm provozoval barvířství a mandlířství. Stal se členem Cecilské hudební jednoty a od roku 1863 sbormistrem prvního pěveckého spolku  „Lumír“. Po odchodu Aloise Hniličky patřil mezi nejlepší houslisty a violisty ve městě.

Josef Zábrodský  zemřel na choleru ve věku třiceti čtyř let.

      Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice

 

 Roškotovo divadlo …. aneb co zavinil biograf.

Pod tímto názvem připravilo Městské muzeum v Ústí nad Orlicí regionální výstavu k rozsáhlé pražské výstavě „Deset století architektury“, v niž se v  expozici věnované 20. století  mezi prezentovanými objekty objevila i budova ústeckého Roškotova divadla.

Výstava se snaží návštěvníka seznámit s tím, kde se v Ústí divadlo hrávalo, proč a jak se stavěla samostatná divadelní budova. 

První divadelní prostor byl tzv. „Theater odedřeva”, který si ve svém domě zřídil lékárník Jan Andres. Divadlo bylo uzavřeno po jeho smrti v roce 1825.

Část výstavy je věnovaná dalšímu divadelnímu stánku – Dolní hospodě, lidově zvané Dolnice. K vidění je několik nákresů úprav jeviště až po přestavbu, kterou provedl majitel František Friml v roce 1894, kdy hospodu přestavěl v moderní hotel se sálem a restaurací s názvem hotel Friml. Divadlo se zde hrálo až do roku 1918. V tomto roce obdržel majitel  koncesi k pořádání filmových představení. Divadelníkům dal výpověď a celý sál  přebudoval pro potřeby kina. Divadlo se hrálo i nadále, ale v pronajatých prostorách Katolického domu. Do hotelu Friml se sice vrátilo v roce 1921, ale kino mělo před divadlem přednost.

Již v roce 1919 vzniklo Družstvo pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí. Situace vedla družstvo ke zvýšené potřebě zajištění finančních prostředků. Organizovalo nejrůznější akce od  slavností, přes loterie, provozování kina Zdar a až po organizování Staročeské oustecké pouti. Vystaveny jsou fotografie z  poutí, včetně oblíbené atrakce - ledoborec Krasin, který se poprvé objevil v roce 1928, dopisnice, plakáty, pozvánky apod. Zajímavé jsou i projevy Konstantina Bouchala, předsedy divadelního spolku Vicena.

Po zakoupení pozemku stálo družstvo  před rozhodnutím, jakou budovu stavět. O pomoc požádalo ústeckého rodáka, uznávaného odborníka v oblasti československé umělecko-historické vědy prof. Dr. Josefa Cibulku. Ten doporučil vypsat užší soutěž mezi ústeckým architektem Jaroslavem Radechovským a pražským architektem Kamilem Roškotem. Oba dodali v roce 1930 své návrhy. Odborná komise, kterou se Josefu Cibulkovi podařilo získat z nejlepších československých architektů ( prof. Gočár, prof. Ausobský a Dr. Z. Wirt) jednoznačně doporučila návrh Kamila Roškota. Na výstavě je možno vidět oba návrhy, včetně rozkreslených detailů návrhu Jaroslava Radechovského. Po dlouhých diskusích mezi členy družstva došlo v roce 1934 k definitivnímu rozhodnutí, že divadelní budova v Ústí nad Orlicí bude realizována podle návrhu Kamila Roškota. Ten dodal v roce 1935 podrobné plány a projekt. Část  projektové dokumentace, která je zapůjčena  z archívu Města Ústí nad Orlicí a Státního okresního archívu v Ústí nad Orlicí si na výstavě  můžete prohlédnout.

Ve fotografiích je zachycená vlastní výstavba budovy, která trvala pouhých 14 měsíců. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 26. září 1936. Na řadě fotografií je zachycen interiér divadelní budovy, který dnes už vypadá trochu jinak. Zajímavostí je návrh Kamila Roškota  na plánovanou budovu Kulturního domu, kterou chtělo Družstvo v roce 1941 u budovy divadla stavět. K tomu však již nedošlo a návrh zůstal jen na papíře.

Konec výstavy je věnován modernizaci interiéru provedené v letech 1978 – 1985. Na detailních fotografiích je zachycena hlavně první etapa, tj. výměna elektroinstalace včetně vybudování nové osvětlovací a zvukové kabiny, výměna sedadel a instalace nových osvětlovacích těles. Vystavena je i replika reliéfu „Múza“ autora akad. sochaře Michala Tomšeje.  Mramorový reliéf byl v roce 1982 umístěn ve vstupních prostorách přízemí před šatnami.

Výstava je otevřena od 7. června do 30. srpna 2001 ve výstavní síni městského muzea na Mírovém náměstí čp. 7 v  prvním patře. Navštívit ji může v úterý – pátek 9-12,13-17, sobota 9-12, neděle a svátky  14-17 hodin.

Jitka Melšová, kurátorka výstavy