Ústecké kalendárium na měsíc říjen 2001

orthopedic pain management

 

2. října 1941 byl v Praze popraven železniční dělník Václav JIROUŠEK.

Narodil se 25. září 1892.  Službu na železnici nastoupil v roce 1911 a zůstal v ní až do svého zatčení. Se svojí rodinou bydlel v Kerharticích, kde vlastnil domek čp. 62. Gestapem byl zatčen  25. září 1941 a 2. října 1941 popraven. Václav Jiroušek se velice aktivně zapojoval do politické práce. Byl členem Československé strany národně socialistické a za tuto stranu úspěšně kandidoval do obecních voleb. Od roku 1931 až do roku 1934 působil ve funkci starosty obce Kerhartic.

 7. října 1861 se v Praze na Kozím plácku v pivovaře u Reisnerů narodil zakladatel mnoha ústeckých sociálních spolků a ředitel žamberského sanatoria Albertinum, lékař MUDr. Rudolf LUKES.

Rudolf  byl jediným synem významného českého pěvce, ústeckého rodáka Jana Ludovíta Lukese.  Své dětství často, především v létě, trávil v Ústí nad Orlicí.  Přestože jako dítě studoval zpěv a několikrát vystupoval na scéně Národního divadla, nepokračoval ve stopách svého otce. Po vystudování medicíny odešel na kliniku do Vídně. Po svém návratu zpět do Prahy působil plných dvacet let jako závodní lékař v Mirošovské důlní společnosti v Libušíně u Kladna.  Vyčerpávající život na Kladně přispěl k jeho předčasnému odchodu na odpočinek.

V roce 1911 si v Ústí nad Orlicí postavil vilu (Lázeňská ul čp. 576) s menším hospodářství a fyzickou prací si léčil své zdraví. Po jednom roce se vrátil k lékařské praxi.  Koncem roku 1912  zřídil v místnostech okresní nemocenské poklady ordinaci, kde bezplatně léčil nemajetné pacienty s tuberkulozou.  V té době již pod jeho vedením pracovala Poradna pro matky a kojence, Červený kříž a Spolek proti tuberkoloze. Na svém pozemku nechal zřídil sirotčí kolonii  pro opuštěné a zanedbané sirotky a po mnoho let společně se svojí ženou o ně pečoval. V Lipovci zřídil "letní lehárnu", kde léčil nemocné tuberkulosou mlékem, klidem a především čerstvým vzduchem. V roce 1913 přijal místo ředitele sanatoria Albertinum v Žamberku, které řídil až do své smrti.

Neúnavně se snažil získat finanční prostředky. Vypracoval i řadu návrhů daní, jejichž výnos by byl přímo určen pro přestárlé občany, sirotky a chudé. Většina se však nerealizovala.  Finančně, radou a zkušenostmi pomáhal i při budování veřejné nemocnice v Ústí nad Orlicí.  Rudolf Lukes založil v rámci dobrovolných hasičů tzv. Samaritánské čety. První vystoupení těchto čet při sjezdu župy Hubálkovy v Ústí nad Orlicí 26. června 1927 vzbudilo pozornost i mezi přítomnými německými hasiči.

            Rudolf Lukes přes svoji dobrotu dovedl být velice přísný a tvrdý. Uměl bez pardonu ihned propustit zaměstnance nebo pacienta, který neuposlechl jeho pokynu. Přesto byl velice oblíben a vážen. Na jeho pohřeb do Ústí nad Orlicí přijela celá delegace vděčných občanů z Kladna a ze Žamberka.   "Tlumočíme přání zesnulého a prosíme, aby místo květinových darů bylo pamatováno peněžitými dary ve prospěch Podpůrného fondu jim v "Albertinu" založeného." Takto končí text smutečního oznámení o jeho úmrtí. MUDr. Rudolf Lukes ani na sklonku svého života nezměnil svůj  životní názor, který si odnesl z hornického Kladna,  že nestačí plicní choroby jen léčit, ale je třeba těmto nemocem předejít především zlepšením životní úrovně. A o to se nezištně snažil celý život. 

Rudolf Lukes se zařadil mezi první tzv. sociální lékaře, kteří prováděli sociální službu ještě před I. světovou válkou. Za veliké zásluhy o město a okres jej Městská rada v Ústí nad Orlicí v roce 1931 jmenovala čestným měšťanem. MUDr. Rudolf Lukes  zemřel v Žamberku 5. prosince 1934, pochován je na ústeckém hřbitově.

 9. října 1846 se v Ústí nad Orlicí narodil učitel, varhaník, druhý starší Cecilské hudební jednoty František ŠPINDLER.

Narodil se v budově staré školy u kostela (pozn. dnes sídlo městské policie). Zpěvu a hře na housle a klavír se učil u svého otce, učitele Josefa Špindlera. V jedenácti  letech  se dostal  jako altista do fundace k sv. Jakubu v Praze, kde pobyl tři roky. Navštěvoval zde 3. a 4. třídu hlavní školy. V letech 1861-1862 studoval na dvoutřídní škole reální v Moravské Třebové.  Po absolvování učitelského ústavu v Hradci Králové byl v roce 1864 jmenován podučitelem v dnešním Letohradě.  Zde se stal i místním varhaníkem. Z hudebně nadaných žáků sestavil místní kapelu, pro kterou sám upravoval vhodné skladby. Při odchodu na nové učitelské místo  v  Sudslavě  jej tato kapela vyprovázela z Letohradu až do Ústí nad Orlicí.  Teprve  v roce 1874 byl jmenován učitelem ve svém rodišti, v Ústí nad Orlicí. Po návratu do Ústí nad Orlicí se stal členem Cecilské hudební jednoty, v jejímž orchestru působil zejména jako výborný varhaník a kontrabasista. Od roku 1884 působil jako druhý starší Cecilské hudební jednoty. Zvláštních zásluh si získal především svými instrumentálními úpravami vynikajících českých skladeb, a to jak pro učitelské septeto, tak i pro místní kapelu. Ve sbírkách městského muzea je uloženo několik jeho upravených skladeb Bedřicha Smetany. František Špindler zemřel v Ústí nad Orlicí 19. října 1893.

 27. října 1891 se v Ústí nad Orlicí narodil poslední z ústeckých paprskářů, legionář a člen domácího protifašistického odboje František ZÁBRODSKÝ.

Pocházel z početné rodiny. Jeho otec pracoval u firmy Jan Hernych a syn jako údržbář a mimo to doma vyráběl paprsky pro ústecké a třebovské tkalce. František se u svého otce vyučil rodinnému řemeslu a večerně vystudoval textilní průmyslovku. Nejdříve pracoval jako učeň – údržbář u firmy Jan Hernych a syn, později, až do odchodu na vojnu ve Vamberku u firmy Josef Zeman. V roce 1912 nastoupil vojenskou službu a zúčastnil se I. světové války. Na italské frontě byl zajat a vstoupil do italské legie. Po návratu do Ústí nad Orlicí převzal po otci rodinnou živnost. V roce 1939 se zapojil do protifašistického odboje v našem městě. Pardubickým gestapem byl 29. července 1941 zatčen a souzen především za spolupráci s komunisty. Období před soudem v Drážďanech strávil František Zábrodský v Terezíně, kde byl zařazen do pracovního komanda společně se Židy. 16. září 1943 byl odsouzen za přípravu velezrady a vlastizrady vůči Německé říši k osmi letům káznice a osmi letům ztráty cti. Byl odvezen do káznice Ebrach v Horní Falci v Německu, kde pod číslem 260/43 v těžkých podmínkách prožil celý rok. Osvobození se dočkal 18. dubna 1945 v káznici v Bamberku. Koncem května 1945 se vrátil ke své rodině do Ústí nad Orlicí.

Po návratu a částečné rekonvalescenci pokračoval ve svém řemesle. Na podzim  roku 1948 převedl po dohodě celou dílnu i se zaměstnanci do n. p. Utex. V roce 1952 byla výroba paprsků v Ústí zrušena a převedena do n. p. Naveta v Jablonci nad Nisou. V ústecké dílně byla prováděna pouze oprava a úprava paprsků pro textilní závody v celé republice. V roce 1966 František Zábrodský, již jako důchodce pomáhal obnovit výrobu paprsků znovu v n. p. Perla v Ústí nad Orlicí. František Zábrodský zemřel 17. listopadu 1985.

Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy jeho vzpomínky na léta 1939 – 1945, ve kterých popisuje těžké období prožité ve vězení. Zajímavé jsou i jeho vzpomínky na život na ústeckém podměstí na počátku 20. století a významná je i jeho práce, ve které zachytil vývoj paprskářského řemesla rodiny Zábrodských. Ze vzpomínek Františka Zábrodského cit.:

„ V mých vzpomínkách zavedu vás do jednoho oboru, s kterým je ústecké Podměstí spjato po mnoho desetiletí – ač na podměstí byly zastoupeny všechny obory řemeslníků – ruční tkalci zde převládali. Tenkrát při procházce městem a okolních vesnic ozýval se skoro z každého stavení rachot tkalcovského stavu, obecně vyjádřeno slovy „na – cu – kr,  na – ka – fe“, neb na víc ani tkadlec nevydělal. To doma pracující tkadlec od časného rána dlouho do noci, při světle olejové lampičky zatkával útkové nítě do osnovního prošlupu a paprskem přirážel. Nahlédnutím do světnice: za tkalcovským stavem sedí tkadlec a tká látky, při této práci má zaměstnány obě ruce i nohy. Šlápnutím pravé nohy na podnožku zvedl část listů brda, tímto rozhrnutím osnovy, tzn. prošlupem, proletí člunek s útkovou nití, vržený pravou rukou tkalce a pak levou rukou přiráží útek paprskem upevněném v bidlenu. Šlápnutím levé nohy na druhou podnožku se zvedne další část brda a současně zvedne pravou rukou a tím vznikne výměna osnovních nití v nový prošlup, kterým opět proletí člunek s utkanou nití, který paprsek opět přiráží, jako tečka za kousíčkem utkané látky.“

 * paprsky, obr. in.: JANOTKA, Miroslav-LINHART, Karel: Zapomenutá řemesla. Ilustr. František Skála, Jr.

29. října 1809 se v Ústí nad Orlicí narodil tkadlec, český buditel a vlastenec Libor Alois ŠLEZINGER (SCHLEZINGER).    

Narodil se v domě čp. 314 v dnešní Lukesově ulici. Jeho otec byl ústecký truhlář a sklenář. Vyučil se tkalcem a jak bylo tehdy zvykem odešel na vandr. V roce 1829 se vrátil zpět do Ústí  a o tři roky později se oženil s Annou, dcerou Augustina Rypky z Ústí nad Orlicí. Postupně si zřídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později v Kutné Hoře. Můžeme řídi, že Šlezinger byl prvním exportérem ústeckých rukodílných tkanin. Při svých častých návštěvách v Praze a v Kutné Hoře se seznámil s tehdejšími předními českými buditeli a vlastenci. Jeho zaujetí pro právo a spravedlnost  jej vedlo k opravdové lásce k rodné vlasti a lidu. V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho tisk nejen v Praze, ale i po českém venkově. Karel Havlíček Borovský jej i v Ústí nad Orlicí navštívil.  V Ústí se ve svém domě čp. 236 (dnešní ulice M.R. Štefánika, dům již nestojí) scházel s tkalci a soukeníky a seznamoval je se světovými politickými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou. Ve městě rozšiřoval nebo půjčoval knihy a časopisy. Šlezinger se stal repealistou, později členem „Svornosti“. Repeal byl ilegální spolek českých a německých radikálních demokratů v Praze, založený ve čtyřicátých letech 19. století. Jeho členem byl i další ústecký rodák Bedřich Peška. Z iniciativy tohoto spolku byla 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních  zorganizovaná schůze pražského lidu, která zahájila revoluční hnutí roku 1848 v Čechách. S první deputací Svatováclavského výboru odjel do Vídně také Libor A. Šlezinger. 19. března 1848 přistoupil v Ústí nad Orlicí do zvláštního vlaku, který byl k tomuto účelu vypraven. Cit.* „Návrat delegace byl v Ústí nad Orlicí očekáván 26. března. Všechno obyvatelstvo města i okolí, spolky, cechy, garda s hudbou byli na nádraží. V čele duchovenstva tu byl ústecký děkan Jan Josef Jansa se dvěma kaplany, označení červenobílým křížem stuhovým na klerice. Očekáváno s toužebností jaký prapor bude z vozu vlaku vyvěšen; zda bílý, věštící mír, nebo červený, znamenající revoluci. Ale již z daleka zakmitl se z vlaku bílý praporec ověnčený zelení. Hudba spustila, hmoždíře bouchaly, lid jásal a když vlak stanul, první vyskočil na schůdky vagónu Petr Fastr, aby lidu tlumočil šťastný výsledek cesty. Ale nejsa valný řečníkem a snad i neobyčejně rozechvěn, nemohl dále a byl proto zastoupen Aloisem Trojanem. Delegace vystoupila z vlaku a mohutný průvod z ústeckého nádraží se ubíral městem na náměstí a odtuď členové delegace k pobytu v rodinách. Ovšem hlavní stan byl u Šlezingerů. Večer pak byla vystrojena skvělá hostina v sále hostince "U modré hvězdy", nyní dům "Sládkovna", ulice presidenta Klementa Gottwalda  (poz. dnes  ul. T.G. Masaryka, čp. 105 ). Teprve druhý den pokračovala delegace cestou do Prahy. Město Ústí nad Orlicí bylo tudíž, mimo Prahy, jediné místo v českých zemích, kde české poselstvo na cestě z Vídně do Prahy cestu přerušilo a vystoupilo. Zásluhu o to měl Fastr a Šlezinger.“

              Libor A. Šlezinger se aktivně zúčastnil události o svatodušním pondělí 12. června 1848 v Praze, s ostatními bojoval na barikádě. Když se Praha vzdala, byl i s jinými zatčen a dvanáct týdnů vězněn. Po několika týdenní vazbě, jeho manželka Anna s několika přáteli usilovala o jeho propuštění. Požádali tehdejšího ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního radu Antonína Koblera o vysvědčení zachovalosti pro Šlezingera. Bylo vystaveno, ale s tím, že Šlezinger nebyl sice nikdy trestán, ale že cit.* „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Výsledek byl jednoznačný: Šlezinger zůstal ve vězení a v Ústí nad Orlicí nastalo velké pobouření. Cit.* „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“

     Když se Šlezinger vrátil z vazby, byl v Ústí nad Orlicí slavně uvítán. "Slovanská Lípa" zpívala mu vstříc tyto verše na nápěv písně "Hej Slované":

 Budíž vítán, Čechu slavný,

z královského hradu,

kdes byl držen v vazbách viny

skrze pravdu.

 

My vzdáváme díky Tobě,

žes naši vlast hájil,

věčně budíž psáno všechno,

jak ses pro nás bránil.

                                   atd.

Národní garda a přečetné obyvatelstvo doprovázelo Šlezingera s hudbou do jeho domu. V čele průvodu byl nesen palcát a cep. Jeho popularita v Ústí nad Orlicí byla neobyčejná. Šlezinger však zůstával pod stálým policejním dohledem a to i na svých obchodních cestách. Když v roce 1850 navštívil Srbsko, byl po návratu do Čech zatčen a za tajný dovoz zakázaných knih do Čech odsouzen. Po propuštění zanechal obchodování, prodal svůj dům v Ústí nad Orlicí a koupil si mlýn v Záměli, Policejní dozor pokračoval i v jeho novém bydlišti a tak se nakonec v roce 1856 odstěhoval s rodinou do Spojených států severoamerických, kde v Nebrasce farmařil. Zemřel v Denveru 24. února 1893. Ve sbírkách městského muzea jsou uloženy fotokopie jeho článků z kalendáře Amerikán z roku 1879, v němž vylíčil svůj život v Čechách a z roku 1882, kde popisu svůj příjezd a život v Americe. Ve fondu je i fotokopie biografie L.A. Šlezingera z časopisu Květy americké z roku 1886 a rukopis přednášky MUDr. Františka Viceny - Vzpomínka na rok 1848, vzhledem k životu a působení Libora Aloise Schlesingera, vynikajícího občana a vlastence ústeckého, kterou přednesl v Řemeslné besedě v Ústí nad Orlicí 2.5.1893. Zajímavý je i zápis z procesu u krajského soudu v Chrudimi, který byl sepsán 15. července 1852.

* Citováno z přednášky Jindřicha Nygrína : Rok 1848 v Ústí nad Orlicí , kterou odvysílal Československý rozhlas na stanici Praha I. 28. ledna 1948.

Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice

Umělecký kovář František Bečka „kouzlí na počkání…“ (2. října 2001 - 50 let)

 Nejšikovnější perlácký údržbář, malíř, sochař, kontrabasista a umělecký kovář – to všechno je černovlasý sympaťák s knírkem, mnohdy jak se patří zakrouceným „Oušťák“ František Bečka (1951). Jako energetik na Perle 01 jsem s ním přicházel do styku velice často.

Uhelné kotle měli již mnohou tisícovku tuny vyrobené páry za sebou a ruku odborníka potřebovaly každou chvíli. Buď si postavilo hlavu zauhlování, ono při třiceti stupňových mrazech dostat uhelný prach pofiderní kvality do kotle, to již bylo umění samo o sobě a což teprve za těchto podmínek opravovat třeba střásadlo…František si však věděl rady. Pravda, často si i zalamentoval, třeba když pohodlní zauhlovači nekropili v „Martinu“ škváru, aby měli lehčí kolečka a žhavá škvára drtič docela jednoduše propálila, nebo jinak poškodila. To potom usedal v podkotlí na bobeček se všemi svými instrumenty a kutil a kutil. Prováděl však i náročnější opravy, třeba generálku násypek. Rozměrnými tabulemi plechu pohyboval pomocí „hupcuku“ jako papírovými čtvrtkami, nakonec vše do sebe zapadlo přesně tak, jak si to narýsoval. „Srdce fabriky“ nenechal František Bečka nikdy na holičkách, občas jsem ho volal k haváriím i o svátcích a víkendech, to zase kotelna vytápěla devítibytovku a internát. Velké nadšení sice z jeho obličeje nevyzařovalo, závadu však vždycky odstranil.

Ve svém živlu byl František  v úrdžbářské dílně u výhně, kovařina lomcovala celým jeho tělem, byl to takový jeho pekelný koutek, jenom jiskry od něho sršely. Nikdy se netajil tím, že právě umělecké kovařině by se chtěl v budoucnu věnovat. Nebyl však bláhovým snílkem a nečekal, až mu nějaká ta vysněná kovárna spadne do klína.

V roce 1985 si zakoupil chaloupku či spíše ruinu na Lhotce, nedaleko zastávky Na Špici. Od té doby měl o volný čas postaráno. Zchátralé hospodářské stavení pozvolna přetvářel k obrazu svému. Vysnil si totiž, že kromě obytné části zde vybuduje kovářský a sochařský ateliér, vše pochopitelně v gotickém stylu. Pískovcové dveřní a okenní oblouky vyrábí z betonu. „Patinový beton“ je umělecký název Františkova vynálezu, od pískovce opravdu k nerozeznání. Z chléva vznikla pozvolna kovárna, stodola se proměnila v sochařský ateliér. Z okolních kováren, závodů i sběrných surovin posháněl František Bečka staré vyřazené stroje, stoleté nefunkční dědoušky… . Nefunkční stroje však nemohl František vidět, a proto se vždy s vášnivým rozechvěním vrhal do nových oprav. Návštěvníci mohou obdivovat vrnící soustruhy, vrtačky i brusky, v provozu jsou signovačky, ohýbačky i torzírovací stroj. Každý zprovozněný muzejní kousek má samozřejmě i patřičně naleštěný štítek výrobce…

Ze zdi nad torzírovacím strojem sleduje pozorně ateliér Františkův autoportrét, jak jinak, než v gotickém stylu. „Jsem přesvědčený o tom, že jsem do kovadliny bušil již ve středověku v minulém životě“, říká František Bečka naprosto přesvědčivě. Hladí si zamyšleně mohutný knír, dlouhý vous a bohaté černé háro již odložil. Nosil ho před čtvrt stoletím, jak je patrno z mnoha , na zdech visících, fotografií. Podobnost s Ježíšem je neodiskutovatelná.  V roce 1980 vytvořil sochař František Bečka plastiku „Vznik 1. máje v Chicagu“,je umístěna nad signovačkou. Nad stolem je další velice zajímavá plastika. „Oslava ženské krásy“ – kombinace dřeva a sádry, stroze oděné poprsí je ještě šperkováno měděnou růží. Utrpení a smrt vyjadřuje plastika „Život Ježíše Krista“. Ateliér zdobí i olejomalba „Josef a Ježíšek“.

Kovárna s rozžhavenou výhní a vůní antracitu je nádhernou pastvou pro oči. Všechno má své pevné místo. Kladiva, palice, pilníky, série kovářských kleští a zápustkových kladívek, sedlíky, hladíky, probijáky, kovadliny… Spuštěný buchar formulující rozžhavenou pásovinu dává o sobě řádně vědět. „Buch, buch, buch“, musím pořádně napínat uši, abych Františkovi dobře rozuměl. „Na pořádek jsem pes, to by mě Hefaistos dal“ a ukazuje nad výheň, kde rudě září oči boha všech kovářů, které sledují veškeré dění v dílně. I sběratel starých smaltovaných cedulí si zde přijde na své. Kromě toho, že „Nezaměstnaným je vstup přísně zapovězen a Kouření zakázáno“ se dozví, jsou-li pojištěni u „Banky Slavie“ či „První vzájemné pojišťovny“.

    V roce 1990 odjel František Bečka na zkušenou do Řecka. V Athénách pobyl dva měsíce a pracoval u několika uměleckých kovářů. Koval ozdobné okenní mříže pro několik chrámů, restauroval kříže i středověké kovové sošky. Tam se definitivně rozhodl. Dráha uměleckého kováře bude to pravé ořechové… „Dost bylo Perly“, řekl si František a v roce 1991 si vyšlápl na „volnou dráhu“. Získat živnostenský list nebylo pro šikovného řemeslníka velkým problémem. Složitější již bylo prosadit se v umělecké kovařině mezi odborníky. Na všechny zakázky pozorně dohlíží Památkový ústav v Pardubicích, konkrétně pracoviště pro okres Ústí nad Orlicí. František bečka však měl trochu toho štěstíčka, jeho práce znalo několik významných umělců z okresu i kraje a ti se za jeho odbornost zaručili. Další práce mladého uměleckého kováře již hovořily samy za sebe, a to velice přesvědčivě. Veškeré návrhy si maluje sám, každý ohyb i velikost nýtu však musí památkáři schválit.

Díla uměleckého kováře Františka Bečky reprezentují Českou republiku i za hranicemi. Repliky zbraní, sochy i jiné kovářskotepecké skvosty zdobí muzea v Levoči a Košicích. Národní muzeum v Praze si u ústeckého umělce, gotického fandy, objednalo několik replik středověkých mečů. Štíty, brnění, historické zbraně, to jsou nejčastější zakázky nejrůznějších skupin historického šermu z celé republiky. Velice často však František Bečka tvoří i v našem regionu. Pro zámecká okna v Žamberku vykoval mříže, pro kostel v Knapovci restauroval Krista ve zlatě a vykoval lampy. Kostel sv. Gotharda v Černovíře opatřil novou okenní mříží, špičku kostela ozdobil novým pozlaceným křížem, nový kříž vyrobil i pro kostel v Libchavách. Velice pracné bylo i zábradlí na schodech před sopotnickým kostelem sv. Zikmunda, zde koval i bránu. Pro vinárnu Bludička v Litomyšli vykoval lampy, lustry i svícny, pěkné prostředí dotvářejí i jeho plastiky. Unikátního tepaného Ježíše Krista můžeme shlédnout na Křížové cestě k Andrlově chlumu nad Ústím nad Orlicí. Slavnostní znovu vysvěcení Křížové cesty proběhlo v neděli 12. června 1994, zúčastnilo se ho kolem tří set občanů, hlavním aktérem byl královehradecký biskup Josef Kajnek. Sgrafita do kapliček vytvořil ústecký výtvarník Zdeněk Brožek zdarma, jako dar městu.

V místech, kam v minulých dobách vyprovázely matka své syny odcházející do světa na zkušenou  a kočí vypřahali přebytečné dvojspřeží vypomáhající dvěma koníčkům s těžkým nákladem textiláckých výrobků, tady „U Loučení“ se neobyčejně vyjasnilo v pátek 15. srpna 1997. U příležitosti poutní slavnosti Nanebevzetí Panny Marie vyzvedla výsuvná plošina Technických služeb města Ústí nad Orlicí do výše čtyř metrů obraz „Loučení Panny Marie s Ježíšem před jeho ukřižováním“. Byl uchycen na mohutném stromu poblíž lavičky. O dva metry níž by oslovil pocestného zřetelněji, bohužel asi ne na dlouho. Myšlenka se zrodila v hlavě řetovského rodáka PhDr. Miroslava Pávka. Zbývalo jen najít šikovného malíře. Nakonec ho objevil v uměleckém kováři, sochaři, ústeckém všeumělovi Františku Bečkovi. „Nejdříve jsem zakázku odmítl, patnáct let jsem nemaloval a ruka nad kovadlinou řádně ztěžkla“, říká František. „Po čtrnácti dnech jsem vše rozvážil. Náboženské motivy mne vždy lákaly, i U Loučení jsem strávil najednou pěknou chvíli. Panu Pávkovi jsem nakonec přislíbil, že se pokusím tento námět zpracovat. Nešlo to hned, obraz jsem musel nechat ve svém nitru uzrát. Vhodná doba přišla sama. Prohlédl jsem si i originál uložený v depozitáři ústeckého muzea, obraz jsem však namaloval dle vlastní představy“.

František Bečka vytvořil mnoho obrazů již v minulosti. Jsou mezi nimi náboženské výjevy, portréty, i nějaký ten akt se tam objevil. Dnes je jeho styl ještě daleko vyzrálejší. Obraz „Loučení Panny Marie s Kristem“ maloval olejem na plech velikosti osmdesát na šedesát centimetrů. Obraz posvětil ústecký děkan Miloslav Šiffel. Po jeho odhalení vyhrkly dvaadevadesátileté mamince pana Pávka do očí slzy. Vyprávěla o svém zjevení před mnoha lety. Tehdy se jí zjevila Panna Maria a její tvář se shodovala s tou na obrazu. Velice dojata Františku Bečkovi děkovala. „Budu se modlit za Vaše zdraví, aby Vám šla i další práce dobře od ruky“, zvolala. Před zářícím obrazem , který na stovky metrů oživil les „U Loučení“, přislíbil František Bečka, že o něj bude pečovat až do své smrti. V hlavě uměleckého kováře již pozvolna uzrávají motivy na další obrazy.

V místech, které „Oušťáci“ jmenují „U čertíčka“ bude viset „Pokušení Ježíše Krista na poušti“. O několik stovek metrů výš „U anděla“ umístí František obraz  „Anděla strážného“. Křížů a Ježíšů vytvořil zatím František Bečka nejvíce, zkrátka se v nich vidí. Ústecký region je jeho pracemi poset…Hřbitovní brána v Jamném nad Orlicí, koval zábradlí pro náměstí v Jablonném nad Orlicí, hřbitov v Semaníně má dvě nové brány z kladiva Františka Bečky, pro kostel v Opatově zhotovil gotické klíče a nutno dodat, že se s nimi kostel opravdu otevírá… Na sloupech podloubí ústeckého náměstí jsou uchyceny kované koše na růže a na odpočinkovém plácku před Hernychovou vilou tryská po velkou část roku voděnka z „Lipové fontány“. František ji zhotovil spolu se svým tehdejším tovaryšem Martinem Zahálkou v roce 1998. Mnohokrát jsem se před kovárnou zastavoval, když do tepané měděné kašny pálilo sluníčko. Mládenci se něco napotili, svou práci odvedli sic velice poctivě, „Lipová fontána“ však přesto „Oušťáky“ posedávající kolem ní  na lavičkách dlouho netěšila. Vandalové vracející se jedné podzimní noci z diskotéky měli větší sílu. Kašnu prokopali a několik lipových listů se povalovalo v okolí. František všechno s pečlivostí sobě vlastní opět opravil a „Lipová fontána“ dělá „Oušťákům“ radost dodnes. Snad to nezakřikneme…

I středověká kovárna na Lhotce , Františkův umělecký ateliér, má okna zabezpečena kovanými mřížemi, opatrnosti zkrátka nikdy nezbývá… Z jedné strany je chráněna prudkou strání – skály – stromy – Ježíšové, sem chodí kovář nasávat potřebnou inspiraci.  Potřebuje-li si od kovářského náčiní odpočinout, stačí vyjít na zahradu se sochařským nádobíčkem a přetvářet pískovcové kvádry v sochy i kašnové chrliče vody. V rohu u plotu má náhrobek i jeho věrný psík, černá Kačenka , která do kovárny páníčka pravidelně doprovázela. František pěstuje na zahrádce i vinnou révu. Zatím co vychutnávám její lahodný červený produkt, umělecký kovář vypráví: „V kovárně ztrácím pojem o času. Přicházím brzy ráno a mnohdy ještě nevím, na čem budu ten den pracovat. To přichází samo, absolutní volnost. Často odcházím z kovárny po půlnoci, trávím zde některé soboty i neděle. Být pánem svého času je zkrátka pohodička“, směje se.

František Bečka má za sebou mnohé společné i samostatné výstavy v Žamberku, litomyšlské galerii, na zámku Skalka vystavoval o velikonocích 1997. Špatné vzpomínky má na výstavu v České Třebové, kde mu nějaký nenechavec odcizil „Ďáblův spár“. Velký úspěch sklidil při  výstavě „Tradičních uměleckých řemesel Orlicka a Pardubicka, pořádané Městským muzeem v Lanškrouně v únoru a březnu 1999. V Lanškrouně vystavoval František Bečka kromě jiného i mohutný lustr, jeho tovaryš Martin zapaloval při vernisáži svíce ve fraku a cylindru, což budilo u návštěvníků zaslouženou pozornost.Tato výstava byla následně převezena do polského Klodska a až do 22. května si ji mohli návštěvníci vychutnat v Muzeu Země Klodské. Františkův lustr si bohužel prohlédnout nemohli, díky špatnému uchycení spadl hned při instalaci výstavy na zem a byl řádně pošramocen. Naštěstí pod ním nikdo nestál.

Každý „Ústecký salón“ je obohacen nějakými kovanými plastikami, svůj vánoční betlém vystavoval na výstavách Oftisu. Betlémů tam bylo opravdu mnoho, z nejrůznějších materiálů, kovaný však jen od Františka Bečky. Rovněž v soukromé ústecké galerii Koráb má vždy nějaká ta dílka vystavena. Městské muzeum v Ústí nad Orlicí otevřelo 15. prosince 1998 výstavu „Co všechno umí čeští kováři“. Františka Bečku a Jiřího Knapovského, slavného kováře, malíře, betlémáře a divadelníka, představila tehdy ředitelka muzea Marie Špačková. Na sopraninové, sopránové, altové i tenorové flétny zahrála skupina „Arci Tibia“. František Bečka vystavoval kované plastiky „Utrpení – Kobra – Hadí láska – Podoba Boha – Ježíš Kristus – Svícen“ – síň osvětloval nádherný kovaný lustr z doby gotiky. K vidění bylo i několik Františkových olejů: Svět fantazie, Stud, Slza, Myšlenky, Josef a Ježíš a další. Mnozí návštěvníci výstavy si kladli otázku, kde mozolnaté ruce zvyklé na těžkou práci s kladivem v sobě berou tolik jemnosti pro malování obrázků.

Velký zájem byl též o výstavu v českotřebovské čajovně. Vernisáž byla v 4. prosince 1999. František Bečka sem přizval další kamarády. Obrazy s ním vystavovali Boža Jirgle a Standa Horský. O hudební vložku se postarali ústečtí kytaristé. František vystavoval kolekci úplně nových šperků, repliky zbraní z doby železné a bronzové, starého Říma a z Číny. Gotika byla pochopitelně zastoupena také. Návštěvníky zaujaly i kované plastiky: „Český lev – Zrození mé dcery – Jedna z podob Boha – Žárem znovuzrozená – na Černou Madonu si autor vybral dřevo a měď. Čajovna byla tehdy až do poloviny února 2000 vyzdobena i Bečkovými obrazy. Františka Bečku však zná řada lidí i jako kontrabasistu a zpěváka výrazného basu country westernové skupiny Ponny Expres.

Umělecký kovář František Bečka nabízí svým zákazníkům nesmírně širokou kolekci. Zatím co do Štutgartu vyrábí obrovský popelník, pro ústecké knihkupectví Flétna připraví kovaný znak hotelu UNO fontánu, další fontánu Nahou pastýřku vyková v životní velikosti pro vilu Mateřídoušku, vlásky nahotinky jsou zkrápěny praménky vody, vlásky Miss Orlicka 1993 zase zdobila Františkova korunka. Plastiku Dítě a květ vytesal v roce 1988 z pískovce, pyšní se jí muzeum v italském Miláně. Chce-li zájemce dvoumetrovou gotickou klec pro papouška, má ji mít, chce-li kanón,František zhotoví repliku kanónu, zatouží-li divadelníci z Viceny pro svoji hru „Trouba na večeři“ po parádním kovaném věšáku, pro šikovného ústeckého kováře to není žádný problém…

„S kovem si rád pohraju, ta práce mi opravdu dělá velkou radost“, usmívá se František. „Snad nejvíce si cením Krista v životní velikosti, vytvořil jsem ho z železa a mědi. Byla to velice náročná práce. Potěšila mne slova ústeckého kronikáře a restaurátora profesora Karla Štancla. Při slavnostním otevření Křížové cesty na Andrlův chlum mi řekl: „Jen dva Kristové se narodili ve chlévě Ježíš Nazaretský a ten Váš…“.Nějakou podobnou práci jsem Přislíbil pro Lanšperk, to je zatím hudba budoucnosti“, dodal kovář. „Rád se nechávám inspirovat i svými kolegy. Již deset let se zúčastňuji kovářského svátku „Hefaiston“, koná se poslední srpnový víkend na hradě Helfštýně. To je úžasné, co tam je k vidění“, září kovářský František. „Sjíždí se tam stovky kovářů vystavujících své práce i těch, kteří demonstrují své umění přímo před lidmi. K vidění je každoročně kolem třech stovek kovaných skvostů od psíků přes vážky, orlice, holubice míru, motýly, kočičky, plastiky žen i čertíků až po koně či kovanou mísu na ovoce. Za sobotu a neděli si práci šikovných kovářů z celého světa prohlédne na deset tisíc návštěvníků. Program je velice bohatý, v průběhu dne probíhají také prodejní nabídky kovadlin, výhní a dalších potřeb pro umělecké kováře. Při společenských večerech nám obyčejně zahraje nějaká cimbálovka, potom se posedává u ohýnků s kytarami, je to taková idylka. Z Helfštýna odjíždím vždy pěkně odpočatý plný nových nápadů, to se již nemohu dočkat, až je budu ve své kovárně realizovat…“.