Ústecké kalendárium - listopad 2001

orthopedic pain management

2. listopadu 1851 se v Dlouhé Třebové narodil významný buditel českého dobrovolného hasičstva, učitel  Josef  Bonaventura HUBÁLEK.

Pocházel z rodiny učitele a byl v pořadí šestým z jedenácti dětí. Protože již v prvních letech školní docházky vynikal, byl jako první z rodiny určen na studie. Sotva dvanáctiletý byl otcem poslán do Celného u Nekoře, kde se zdokonaloval v němčině, tehdy nutným předpokladem dalšího studia. V roce 1865 byl přijat na německou nižší reálku v Lanškrouně. Otec mu po dvou letech studia dovolil pokračovat na české reálce v Hradci Králové.  Na studia si přivydělával německými kondicemi. V roce 1869 vstoupil do hradeckého učitelského ústavu, který ukončil v roce 1871 vykonáním zkoušky učitelské dospělosti. Učitelskou dráhu nastoupil 15. září 1871 jako podučitel na obecné škole v České Třebové. V roce 1875 přijal učitelské místo na měšťanské škole v Jilemnici, ale po dvou letech se vrátil zpět do České Třebové. V roce 1904 se stal ředitelem oddělené obecné a měšťanské školy dívčí a v této funkci setrval až do 31. července 1917, kdy odešel na odpočinek.

Josef Hubálek patřil mezi výborné učitele a vychovatele. Zvláštní péči věnoval školním knihovnám a vyučovacím pomůckám, které sám zhotovoval. Jeho mapy  byly např. vyznamenány v roce 1886 na školní výstavě v Karlíně  a za své články v odborných pedagogických časopisech obdržel stříbrnou medaili na jubilejní výstavě v Praze v roce 1891.

Aktivně se zapojoval i v občanském životě. Zřídil městskou opatrovnu, pokračovací kursy pro dívky, organizačně se podílel na stavbě nové dívčí měšťanské školy. Byl členem Sokola, Okrašlovacího spolku a ochotnického divadla. Jeho největší podíl však patří dobrovolnému hasičstvu.

Po založení dobrovolného sboru hasičského v České Třebové se velice aktivně zapojil do práce. Stal se nejprve velitelem a následně  starostou tohoto sboru. Pod jeho vedení zaznamenal sbor velkých úspěchů, vynikal dokonalým výcvikem, řádnou výzbrojí, jinošskou družinou, ženským a samaritánským odborem.

Jeho zájem o hasičství byl tak velký, že záhy překročil českotřebovské hranice. Věnoval se otázce českého hasičství, celé jeho organizaci, technickému vývoji, odborné literatuře, hasičskému pojištění atd. Byl např. spoluzakladatelem župní i zemské organizace a jejich vynikajícím pracovníkem, odborným spisovatelem a učitelem hasičských škol, zemským hasičským dozorcem, starostou Hasičské župy Ústecko-Třebovské, úřadujícím náměstkem starosty Zemské úřední hasičské jednoty království Českého. 

Jeho práce v oblasti hasičství si vážila celá řada českých spolků, které jej jmenovaly svým čestným členem. Této pocty se mu dostalo i od Francouzské federace hasičstva. Byl vyznamenán i zlatým Záslužným křížem s korunou a čestným odznakem II. tř. Červeného kříže.

Josef Bonuventra Hubálek zemřel 27. srpna 1918 ve svém domě v České Třebové čp. 475. Hasičská župa Ústecko-Orlická převzala po smrti jeho jméno, tj. Hasičská župa „Hubálkova“.

K uctění jeho památky a uznání jeho zásluh byla  5. srpna 1923  Českou zemskou hasičskou jednotou umístěna na jeho dům, kde trávil většinu svého života, pamětní deska.

 

14. listopadu 1821 se v Nechanicích v okrese Hradec Králové narodil malíř, grafik a pedagog Jan NOVOPACKÝ.

Svá malířská studia zahájil nejprve u vídeňského malíře podobizen Fr. Schrotzberga. Umělecky vyzrál v prostředí vídeňské akademie, kde byl  Gselhoferovým žákem.

Jan Novopacký se zařadil do okruhu vídeňské krajinomalby šedesátých let devatenáctého století, která prvky romanticky pojímané krajinomalby spojuje s realistickým detailem. Jako malíř – krajinář provedl i řadu zakázek pro dobově oblíbená topografická alba. Většinu svého  života prožil jako pedagog – učitel kreslení v mnoha aristokratických rodinách, naposledy jako učitel dětí císaře Františka Josefa I.. Působením v těchto kruzích si získal zásluhy, pro které byl povýšen do rytířského stavu. Ještě v pozdním věku působil jako kustod císařské obrazárny. 

Po odchodu do výslužby přišel v roce  1895 do Ústí nad Orlicí. Následoval svoji neteř Antonii Novopackou, dceru svého mladšího bratra Václava, která se provdala 26. listopadu 1895 za Júlia Šafránka, syna ústeckoorlického barvíře. V rodině Šafránkových v dnes už zbořeném domě čp.  429 v dnešní Lázeňské ulici pak starý malíř žil až do roku 1901. V tomto roce se ovdovělá neteř Antonie znovu provdala za slavětínského lékaře MUDr. Františka Kučeru  a odstěhovala se do Slavětína u Loun. Jan Novopacký odešel s ní.

Pro Ústí byl starý mistr jistě zjevem neobyčejným. Ústeckého učitele a spisovatele románů pro mládež Františka J. Andrlíka dokonce inspiroval k napsání malířovy biografie, která vyšla pod názvem „Šlechtic z české chaty“. Kniha je pozoruhodná tím, že čerpá z nedochovaných Novopackého pamětí.

Konkrétních památek a vzpomínek na umělce se v Ústí zachovalo pramálo. Přátelil se s malířem J. Kř. Kunstovným a zajímal se o tvorbu autorů slavných malovaných ústeckých betlémů. Sám také ještě v tomto pozdním věku v Ústí maloval. Z tohoto období jsou známé pouze dvě díla: „U rybníčku – motiv z Ústí nad Orlicí“, který byl vystavován v roce 1902 v Praze a již tehdy byl v soukromém majetku a obraz „Partie z Ústí nad Orlicí“, který je v současnosti majetkem Moravské galerie Brno.  

Městské muzeum Ústí nad Orlicí ve spolupráci s Okresním muzeem Vysoké Mýto uspořádalo ve dnech 8. června až 17. září 2000 výstavu obrazů a kreseb Jana Novopackého. K výstavě byl vydán katalog, který mimo stručného životopisu malíře obsahuje několik reprodukcí jeho děl a soupis jeho kreseb uložených se Státním okresním archívu v Ústí nad Orlicí a ve fondu Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Katalog je stále ve výstavní síni městského muzea k prodeji.

Jan Novopacký zemřel ve Slavětíně  u Loun 3. července 1908.

 

V listopadu 1931 zemřel ve Stanislavově v Polsku významný český operní pěvec evropského významu, ústecký rodák František BROULÍK.

Narodil se 24. dubna 1853 v domku na Příkopech čp. 145, jako syn ústeckého ševce. Rodina nikdy neoplývala bohatství a zvláště po otcově smrti, kdy matka zůstala s dětmi sama. Malý František vynikal krásným chlapeckým hlasem a jeho učitel František Špindler na něho upozornil ředitele kůru brněnského kláštera minoritů a ten jej po přezkoušení přijal jako vokalistu. V brněnském klášteře František studovat gymnázium. Příchodem mutace a ztrátou krásného chlapeckého sopránu přišel i o klášterní místo a vrátil se zpět do rodného města a nastoupil místo písaře v kanceláři dr. Pitry . Ten patřil mezi vynikající hudebníky a o mladém, tehdy devatenáctiletém Františku  vyprávěl Janu Ludevítovi Lukesovi, který často navštěvoval své rodiště a zajímal se o hudební ústecký život.

Lukese Broulík zaujal natolik, že mu zprostředkoval kancelářské místo  v Praze a ujal se jeho pěveckého výcviku. Tak začala v roce 1875 oslnivá dráha jednoho z největších evropských operních pěvců.  Lukes se o svého krajana a chráněnce staral přímo s otcovskou péčí a věřil ze z Broulíka vychová velikého pěvce, kterého nám budou závidět i v zahraničí. Budoucnost ukázala, že se mu to podařilo.

Po třech letech pobytu v Praze vystoupil Broulík poprvé 17. července 1878 na prknech Prozatímního divadla v úloze Lyonela ve Flotově „Martě“. Po nečekaném úspěchu i ve svém druhém vystoupení jako Alessandro Stradela  byl ihned k opeře Prozatímního divadla angažován. Bohužel v českém divadle dlouho nezůstal. V Prozatímním divadle nebyl spokojen s charakterem rolí, byl obsazován především do postav lyrických a s honorářem, který  podle jeho mínění neodpovídal jeho schopnostem. Přijal skvělé honorované angažmá jako mladistvý hrdinný tenor u městské opery ve Štětíně. Hned svým  prvním vystoupením jako Arnold ve „Vilému Tellovi“ vzbudil u posluchačů ohromující nadšení. Pověstnou árii  zpíval v originále lehce, i když dosahuje až vysokého „cis“. Pověst o jeho umění se šířila Německem jako lavina. Hlasová čistota, lehkost s jakou dosahoval nejvyšších výšek, síla hlavu, byla překvapující.

Posléze neodolal skvělé nabídce ředitele vídeňské opery Wilhelma Jahna a stal se členem tehdy nejproslulejší opery ve střední Evropě. Léta, kdy zpíval ve Vídni, byla dobou opravdových úspěchů a Broulík se dostal na výšinu oslňující slávy.

Po celou dobu jej doprovázela jeho žena Eliška, která měla pochopení pro jeho umělecké snahy, poněvadž sama byla žákyní J. L. Lukese, na jehož škole se manželé Broulíkovi seznámili. Po její smrti, kterou František těžce nesl, se oženil znovu, protože se nemohl sám postarat o dvě děti.

Z Vídně odešel do pešťské opery, kde mu vytvořili skvělé podmínky . Po celé čtvrt století patřil mezi chloubu této scény a společně se slavnou českou primadonou Irmou Reichovou zde tvořili „slavné české souhvězdí“.

František Broulík vynikal v rolích ve Wagnerově „Lohengrinu“, v pompézní tenorové roli Assada  v Goldmarkově  „Královně Sábské“ , kterou pro něho autor napsal, když slyšel jeho krásný hlas. Často pohostinsky vystupoval i na jiných světových scénách včetně pražského  Národního divadla. 

Citováno z dobového tisku: „ Tenoristovo „C“. František Broulík, rodák z Ústí nad Orlicí, druhdy nejslavnější český tenor evropského významu, jehož fenomenální vysoké C, Cis a D uvádělo celý svět v nadšení, hostoval ve dvorní opeře v Mnichově. Při zápisu do knihy cizinců v hotelu ptal se Broulíka: „Račte se psáti: „Broulick“, anebo jen : „Broulik“. – „Píši se bez „c“, pouze „k“. To „C“ můžete slyšet zítra v opeře.“ “

První  světová válka změnila Broulíkův život. Aby mu byla přiznána penze měl po změnách hranic v roce 1918 přijmout maďarské občanství. Hrdě odmítl, přihlásil se ke svému češství, kterému zůstal věrný po celý svůj život. Přišel téměř o všechen svůj majetek. Přesídlil s rodinou do Vídně a přijal místo na velvyslanectví Československé republiky. Ve Vídní přispíval do českých novin, které zde vycházely.

Po smrti své druhé ženy v roce 1930 se odstěhoval ke své dceři Elišce, která byla provdána za polského generála Dobrovskiho a na jejich statku ve Stanislavově v listopadu 1931 zemřel.

Své rodné město navštívil jen několikrát při svých dovolených. Svým rodákům zpíval málokdy, naposledy na oslavách M. J. Sychry v roce 1876. Svoji absenci odůvodňoval tím, že nemá kde zpívat. „Nechci jim zbořit Dolnici“, říkával, když mu bylo projeveno přání, aby ukázal své pěvecké umění v rodném městě. 

Naše město může být právem hrdé na velkého pěvce, který vyšel z chudých ústeckých poměrů a dostal v našem muzikantském prostředí základy svého hudebního vzdělání. František Broulík se důstojně zařadil po bok svého velkého učitele Jana Ludevita Lukese a dalších významných ústeckých rodáků.

Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice

 

Před 75 lety byla dokončena budova Hospodářské školy

Zřízení ovocnářské školky v Ústí n.O. v roce 1911  bylo předstupněm pro zřízení Odborné hospodářské školy v Ústí nad Orlicí. Potřeba této školy v této oblasti byla zmiňována již za Rakouska – Uherska.

K odborné výchově zemědělského dorostu v oblasti nejvýchodnějších Čech sloužily  do dvacátých let  odborné školy hospodářské v Litomyšli (zal. 1886), v Opočně (zal. 1896), rolnická škola v Kostelci nad orlicí (zal. 1895) a ve Vysokém Mýtě (zal. 1897). Pro založení této školy se tedy ucházela města na Žambersku a Lanškrounsku. V úvahu přicházela města Žamberk, Kyšperk a Ústí nad Orlicí. Mnohým se tehdy zdálo, že Ústí nad Orlicí, město s průmyslovým prostředím, je pro zřízení hospodářské školy místem nejméně vhodným.  Když se ale uvážilo, že město má výhodné železniční i autobusové spojení na všechny strany a to jak od Lanškrouna a České Třebové, tak od Chocně a Kyšperka rozhodlo se zřídit ministerstvo zemědělství spolu se zemským výborem pro Čechy hospodářskou školu v Ústí nad Orlicí  Tento problém však byl řešen  po vzniku  samostatné Československé republiky.  Zásluhu na tom, že tato škola vznikla právě v Ústí nad Orlicí měli ministerský rada dr. E. Reicha, Josef Kučera, továrník v Ústí,  Josef Holásek, majitel cihelny v Ústí n.O., Václav Hác, rolník z Dlouhé Třebové a delegát zemědělské rady. Všichni jmenovaní byli také funkcionáři Okresní správní komise, výkonného orgánu samosprávného okresu, kde získali také významnou podporu..  Zřízení zimní hospodářské školy v Ústí n.O. bylo domluveno v roce 1922.

Původně se pomýšlelo zajistit potřebný objekt pro školu v Hylvátech. Když ale nebylo možné vhodný objekt vybrat, přišla Okresní správní komise s nabídkou umístit hospodářskou školu  pro začátek hospodářské škole právě budovu čp. 615 – Okresní ovocnářskou školku a dokonce se počítalo i s tím, že tato budova bude pro potřeby hospodářské školy rozšířena přístavbou patra. Nakonec  byl prosazen druhý návrh na novostavbu v sousedství této budovy (dnešní budovu Střední zdravotnické školy). 

Pro provizorní umístění projektované školy byly vyhlédnuty prostory bývalé dívčí školy v čp. 7 na náměstí a další místnosti v budově ovocnářské školky a městské mateřské školky. Bylo dohodnuto, že náklad na zřizovací náklady školy v částce cca 100 tis. korun přispěje třetinou stát,, země a místní činitelé, Okres se pak zavázal, že na každoroční udržování školy budou obnosem 10 tis. korun přispívat místní činitelé.  Obec Ústí nad orlicí poskytla zdarma potřebné místnosti v domě čp. 7. V I. patře byla zřízena ředitelna, sborovna a jeden ročník, ve II. patře byly tři místnosti upraveny pro učebnu a kabinety. Rukodílné práce se konaly v dílně chlapecké školy (dnešním gymnáziu). Ministerstvo zemědělství poskytlo na učební pomůcky a psací stroj mimořádně 13 tisíc korun. Školní nábytek zhotovily firmy J. Matyáš, Jos. Chudý a truhlářské družstvo.

            Odborná škola hospodářská v Ústí nad Orlicí byla zřízena jako škola kuratoriální podporovaná zemí. Toto usnesení schválila vláda 3. listopadu 1922 s platností od 1. ledna 1923. Předsedou kuratoria byl zvolen Josef Kučera, místopředsedou Václav Hác. Dalšími členy byli Karel Nováček, ředitel Okresního výboru, Ladislav Jiroušek, rolník ze Říček, Viktor Strassenberger, ředitel notářské kanceláře a Otakar Teklý, správce školy. Slavnostní zahájení práce školy bylo již v neděli 12. 11. 1922 v sokolovně a první školní rok byl zahájen vlastně již třetího listopadu. V prvním ročníku byli tehdy zapsáni 34 žáci. Prvním správcem a později ředitelem školy byl jmenován dipl. Agr. Otakar Teplý, profesor odborné školy hospodářské ve Strakonicích. Jako externí učitelské síly ochotně vypomohli členové učitelských sborů ústeckých měšťanských škol. V příštím roce byl otevřen i II. ročník. Do školy byla přidělena další řádná učitelská síla – pan Josef ptáček, výpomocný učitel hospodářské školy ve Volyni. Pro školu byly zakoupeny nejnutnější učební pomůcky, pro školu bylo získáno za 20 000 Kč (mimořádný příspěvek ministerstva)od dolnolibchavského dvora 9 ha luk ve velmi špatném stavu, čekající na řádnou úpravu.

 

Poněvadž nebylo možné počítat s dlouhým působením v provizoriu, pomýšlelo se na koupi vhodného stavebního místa. Současně se předpokládalo také zřízení školy hospodyňsko – kuchařské, a to v přístavbě budovy. Alespoň tak se usnesl komitét, svolaný 17. listopadu 1923 do zasedací síně Občasnké záložny (kde se v té době scházela pravidelně např. Okresní správní komise). Komitét současně přijal rezoluci, která byla zaslána na příslušné úřady. Poukazovala na  potřebu třízení další hospodyňsko – kuchařské školy pro celý Podorlický kraj.

V roce 1924 byly zakoupeny pozemky na stavbu školy v sousedství Okresní ovocnické školky, kterou věnovací smlouvou odevzdalo Okresní zastupitelství do vlastnictví Odborné školy hospodářské. Celý areál tak tvořily pozemky o celkové výměře asi 4 ha. Tuto akci podpořilo Ministerstvo zemědělství mimořádnou podporou ve výši 50 tisíc korun, za kterou byly zakoupeny pozemky v sousedství..Okresní správní komise se současně usnesla věnovat do úplného vlastnictví školy budoovu 615 s pozemkem, okresní sad, knihovnu a veškeré zařízení za předpokladu, že vrchní okresní pomolog Josef Čančík bude dle přčedběžného jednání přejat do služeb státních nebo zemských neb o kuratoria školy. Nakonec však zůstal okresním zaměstnancem na bezplatné dovolené a se stejným platem přešel do služeb kuratoria školy

            Na stavbu nové školy byla vypsána architektonická soutěž, které se zúčastnilo 6 firem.. Autorem návrhu stavby byl arch. H. Zápala z Plzně, rozpočet na akci činil 1 124 533 korun bez částky na ústřední topení. Se stavbou bylo započato 4. května 1925.. Peníze se těžko sháněly, stavba byla realizována pomocí půjček, především od německé raiffeisenky v Dolních Libchavách a kampeličky v Hnátnici. Úvěr byl také získán u Zemědělské záložny v Praze. 

            Budova školy byla dokončena na podzim roku 1926 a odevzdána svému účelu 3. listopadu při záhájení 4. ročníku existence školy, to je právě před 75 lety Budova stála takřka uprostřed města. Její okolí bylo parkově upraveno podle plánu architekta O. Fierlinera z Prahy. Budova byla povýšena na terasu, ze které se vcházelo do vestibulu školy i do obytné části ze strany jihozápadní.

Jaké bylo uspořádání uvnitř budovy: po levé straně vstupní haly byl upraven kabinet produkce rostlinné, dále vedle kabinet technologický  s temnou komorou (fotografickou) a kabinet chemický s digestoří, související s učebnou I. ročníku V suterénu budovy byly sklepy, šatny, dílna pro rukodělné práce a kotelna. V I. patře je opět široká hala se skříněmi na učební pomůcky, ze které se vchází jednak do sborovny, do místnosti sloužící za žákovskou ložnici (6 lůžek), do učebny II. ročníku a do umývárny. Z ředitelny se vchází přímo do bytu ředitele. Ve II. poschodí byl přednáškový sál s menší místností, široká hala se šatnou a záchody. Při výstavbě nebyly vystavěny žádné hospodářské budovy ani zemědělský závod. Škola proto využívala zařízení v domě čp. 615 (nedávno zbouraném), kde byly kromě bytu pomologa místnosti se zařízením pro zpracování ovoce Celý areál školy (park se zahradou a ovocnou školkou byl obehnán dřevěným plotem, který byl od tehdejší Hernychovy, (nynější Smetanovy) ulice stylově upraven. Měl velký význam pro ovocnáře a rolníky z široké oblasti.  Byl zde  nabízen nákup zdravých, otužilých a levných stromků. Ve školce se pěstovaly na ploše 1,6 ha vybrané druhy jabloní, hrušní, třešní, švestek, na 20 arech se ve školce pěstovalo bobulovité ovoce a na dalších 250 arech pokusné kultury.  V roce 1929 byly v české kotlině rekordní mrazy, které těžce poškodily i ústeckou školku a na mnoho let poznamenaly její prosperitu. Na porostech vznikla tehdy velká škoda (byla odhadnuta na 166 tis. korun). Za této situace nemohla Odborná hospodářská škola okresní ovocnickou školku dále držet ve své režii. V té době již byl samosprávný okres v Ústí n.O. zrušen a tak se Kuratorium školy obrátilo na Okresní úřad v Lanškrouně, aby ovocnářskou školku převzal do nájmu. To se stalo již 24. července 1929. Současně do služeb Okresního úřadu přešel i okresní pomolog.  Přesto i v dalších letech pak sloužila Hospodářské škole jako školní hospodářství, kam žáci chodili na praxi. Toho roku byl první ředitel školy Otakar Teklý jmenován ředitelem zemské rolnické školy v Písku a na jeho místo nastoupil dipl. Agr. Bohuslav Ducháč, který přišel do Ústí nad Orlicí z odborné hospodářské školy ve Vysokém na Jizerou. Škola v prvních letech své existence zápasila s velkými dluhy. Stavební náklad na výstavbu školy byl nakonec 1, 63 mil. Kč a tím s etaké zvýšily i úroky z půjček.  Ministerstvo zemědělství a zemský výbor splatil do roku 1930 jen 1,4 mil. Kč a stále ještě existoval zbývající dluh 703 tis. Kč. Hlavně proto, že okres poskytl místo peněz ovocnický objekt, který nepřinášel žádné možnosti jak splatit úroky. Po jednání se okres uvolil uhradit 500 tis. Kč a byl za to zproštěn dosavadní záruky do 1 mil. Kč. Tím se finanční poměry školy podstatně zlepšily, bylo možné splatit většinu půjček. Bylo to nutné také z toho důvodu, že jedině taková škola mohla fungovat jako škola zemská. Ústecká „Odborná škola hospodářská“ totiž fungovala jako škola kuratoriální.  Školu spravovalo kuratorium, v němž po deseti letech činnosti zasedali Václav Hác Dlouhá Třebová, JUDr. Karel Žaloudek, okresní hejtman v Lanškrouně jako zástupce Ministerstva zemědělství,  Josef Holásek, majitel cihelny, Josef Koláč, rolník z Řetové, Viktor Strassberger, ředitel Lidové záložny v Ústí n.O., Josef Škarka, majitel obuvnického závodu – zástupce Občanské záložny, Josef Dostál, rolník ze Sudislavi, a Bohuslav Ducháč, ředitel školy. Dozor  nad školou vykonával zemský inspektor zemědělských škol Mořic Michálek, ředitel hospodářských učilišť z Hradce Králové – Kuklen, Martin Bezděk, odborný rada ministerstva zemědělství a Dr. Ing. Edvard Reich, ministerský rada.

 

Jaká byla organizace hospodářské školy v prvních letech její činnosti v rámci teoretického vyučování se vyučovalo všeobecně vzdělávacím předmětům (občanská mravouka, společenská výchova, český jazyk, zeměpis, dějepis, počty, měřictví a vyměřování, kreslení a rýsování, tělověda a zdravověda. Jako „pomocné předměty“ jsou uváděny „nerostopis, rostlinopis, živočichopis, silozpyt, nauka o povětrnosti a lučba. V učebním plánu  byly dále odborné předměty jako pěstování rostlin hospodářských, meliorace, lukařství a pastvinářství, chov hospodářského zvířectva, hospodářská správcověda, účetnictví, zvěrolékařství a podkovářství, hospodářské stavitelství, učily se také zemědělské zákony a obchodní nauka. Jako předmět speciální a pro kraj zvláště důležitý je uveden předmět ovoctvictví, školkařství, zelinářství a lesnictví. Vyučovalo se i prakticky a to sedlářství, kolářství, košíkářství a zahradnické praxi a součástí výuky byly i exkurze a poučné vycházky. Týdně se učilo v rozsahu 36 hodin.

Jaké byly přijímací podmínky. K přijetí za řádného žáka bylo zapotřebí, aby se žadatelé prokázali křestním listem a posledním školním vysvědčením, byli nejméně 15 roků staří a s „dobrým prospěchem vychodili alespoň školu obecnou“. Současně se vyžadovalo prohlášení rodičů nebo poručníka o tom, že žák smí školu na vlastní náklad navštěvovat.. Přednost měli absolventi lidových hospodářských škol. Zápisné činilo 10 Kč, dalších 10 Kč byl poplatek na knihovnu a školné činilo ročně 60 korun. Škola vydávala žákům na konci roku roční vysvědčení a po absolvování II. ročníku školy pak „absolutorium“, neboli vysvědčení na odchodnou. To dostali jen ti žáci, kteří „odbyli dvouroční běh učebný a veškerým předepsaným zkouškám se podrobili“.

Učební pomůcky v pěti kabinetech včetně nářadí na ruční práce byly pořízeny hned v prvních letech činnosti školy v hodnotě přes 200 tis. Kč. Škola také měla vlastní promítací přístroj s příslušenstvím.

Škola odebírala po deseti letech činnosti velké množství časopisů. V dlouhém seznamu jsem napočítal 19 titulů, mimo češtinu i v polštině. Školní knihovna byla rozdělena na učitelskou a žákovskou. Téměř polovinu knih darovalo ministerstvo zemědělství, dále pak Akademie zemědělství a další instituce. Školní hospodářství mělo především ráz zahradnický, protože při škole nebyl vybudován „klasický“ zemědělský závod. V prvé řadě byla pozornost věnována školkařství v bývalé okresní školce na výměře 1,6 ha. Její výsledky byly velmi uspokojivé.  Účelem školky bylo vypěstovat a rozmnožit nákup zdravých otužilých a levných stromků.

Dnem 1. ledna 1930 byla při škole zřízena „meteorologická stanice vyššího řádu III.A“, kde bylo každodenně prováděno měření denních teplot, maximálních a minimálních, vodních srážek, vlhkosti vzduchu, směru a síly větru a slunečnosti k účelům agrometeorologickým a bioklimatickým. Přístroje byly umístěny v dřevěné žaluziové meteorologické budce ve školní zahradě. Pozorování prováděl školník Josef Kubíček třikrát denně v 7, 14 a 21 hodin a zapisoval do zápisníku, ze kterého byl koncem každého měsíce zpracován přehledný výkaz. Byl zasílán výzkumným státním ústavům.

V porovnání s dnešním využitím budovy byly ve škole pouze dva ročníky (nyní je zde deset tříd SZŠ). Za prvních deset let školy tak prošlo školou od jejího založení 269 žáků, průměrný počet absolventů činil ročně 21. (Pro rovnání téměř tolik činí počet žáků současné Střední zdravotnické školy, která nyní tuto budovu - po přístavbě – využívá). Hodně žáků školy pocházelo z  venkovských obcí české části lanškrounského okresu jen málo také z Žamberecka a Rychnovska, nejvíce snad z Hnátnice – 21.  Přímo z Ústí nad Orlicí je evidováno v seznamech za prvních deset let jen jen sedm absolventů. Žáci německé národnosti navštěvovali školu v malém počtu a do pouze do roku 1936, kdy zde chodilo celkem 34  synů zemědělců z německých obcí. Potom už vlivem nacistické propagandy nikdo.  Většina žáků do školy dojížděla vlakem, ti z blízka i na kole. Ani v největší nepohodě nezůstávali doma, tak měli rádi svou hospodářskou školu. Od roku 1931 byla na škole zřízena jedna místnost jako ložnice pro ty, kteří nemohli každý den  jezdit domů.  Po r. 1938 to byli hlavně žáci ze zabraného území. Paní školníková jim vařila snídaně.

Výroční školská zpráva školy z roku 1933 se chlubí také bohatou mimoškolní činností profesorského sboru školy. Spočívala např. v konání přednášek (ročně 19 – 30), pořádání různých krátkodobých kurzů (chovatelský kurz, ovocnický, hospodyňsko-kuchařský kurs denní i večerní, kurs jednoduchého účetnictví, včelařský kurz a řada dalších.  Profesoři se také zabývali poradenskou odbornou činností. V této souvislosti byla škola oprávněna používat titul „Zemědělská poradna“.  Další oblastí působení profesorského sboru bylo výstavnictví a muzejnictví. Sám ředitel školy se stal jednatelem kuratoria „Okresního zemědělského muzea“, které mělo spolupracovat s ústeckým městským muzeem. Škola se také věnovala pokusnictví, zaměřené  např. na silážní kukuřice a slunečnici. Členové nepříliš početného profesorského sboru se věnovali také publikační činnosti v odborných časopisech.

            Odborná hospodářská škola se stala spolupořadatelem známé ústecké „Výstavy živností, obchodu a dílenských prací učňů v Ústí n.O.“, která se konala 5. – 20. července 1931 pod záštitou Ústecké městské rady. Výstavní expozice byly jak v přednáškovém sále školy, tak v obou školních učebnách tak i na prostranství před školou, kde byly vystaveny některé exponáty zemědělského charakteru.

            Výuka klidně probíhala dál až do roku 1938, kdy byla na podzim odtržena velká část pohraničního území až těsně k městu Ústí nad Orlicí. Ředitelem školy byl v letech 1934 – 35 Ing. Zdeněk Kadlus a od roku 1935 – 42 Ing. Jan Obrovský, který do Ústí přišel z Benešova.

Tak se zde však vyučovalo až do roku 1941, kdy byla Odborná škola hospodářská zabrána Němci pro německou školu. Zemědělská mládež ji musela opustit a tak škola byla zase přechodně umístěna na náměstí v čp. 7, kde byla až do 1. února 1945. V r. 1942 nastoupil  na místo ředitele školy Ing. Štefek. Od tohoto data  byly vyklizeny všechny ústecké školy – nábytek se odvážel do Holáskovy cihelny. Do škol byl stěhován sanitní materiál.

            Na podzim r. 1945  však bylo opět obnoveno vyučování ve vlastní školní budově za nových poměrů. Díky svému umístění se velká zahrada ovocnářské školy stala při rozšiřování města postupně překážkou. V roce 1947 byla část pozemku přidělena na stavbu školního pavilonu „Na Štěpnici“, kde dnes sídlí třídy I. stupně základní školy Komenského ul. Ovocná škola byla přemístěna za obvod zastavěné části města do katastru tehdejší samostatné obce Oldřichovice, kde sídlí do dnešních dnů.  V roce 1948 byl ředitelem školy Ing. Fíla.

Hospodářská škola pak dále sloužila svému účelu i v padesátých letech. V roce 1952 se ale změnila forma výuky. V platnost totiž vstoupilo vládní nařízení o reorganizaci zemědělského školství. Zanikly školy dosavadního typu pro vzdělávání soukromých zemědělců a nadále byli školeni pracovníci a funkcionáři pro společné zemědělské podniky, ze školy se stalo učiliště pro výchovu dorostu určeného k vedení společného hospodářství na vesnici, z Odborné zemědělské školy se stala Zemědělská účetnická škola. Jejím ředitelem byl v letech 1952 – 55 Ing. Čvančara a posledním ředitelem školy  byla pak v letech 1956 – 60 Dr. František Beneš. Za 30 let Odborné hospodářské školy zde studovalo asi 750 žáků.

            Potom přišel rok 1960 spojený se vznikem tzv. „velkých okresů“, pro který nebyly potřebné kancelářské prostory. Svůj požadavek vyslovila tehdy především KSČ, která potřebovala pro svůj sekretariát důstojnou budovu blízko centra města, dosud sídlila v Avionu. V únoru 1960 pak bylo rozhodnuto, že škola bude z Ústí vystěhována do Chotěboře, bez ohledu na smlouvu z roku 1925, podle které byly pozemky a budova čp. 615 darovány pouze pro školní účely.

Budova školy byla postupně upravována pro potřebu aparátu KSČ, vznikla zde řada nestylových a neuvěřitelně necitelně provedených úprav. Přesto pak pro práci aparátu OV KSČ nevyhovovala a tak koncem osmdesátých let byla plánována (ve veřejnosti s odporem přijímaná) výstavba nového „Kremlu“, který měl stát v těsném sousedství budovy školy. Díky listopadové revoluci r. 1989  k této výstavbě naštěstí nedošlo.

            Dislokační komise ONV pak v roce 1990 rozhodla, že budova bývalé Hospodářské školy bude i nadále určena pro školství a byla přidělena pro umístění Střední zdravotnické školy, která se do té doby  (od roku 1979) tísnila v přízemí budovy gymnázia a nemohla se řádně rozvíjet.  Ovšem i toto rozhodnutí nebylo jednoznačné, protože  severozápadní část budovy (bývalé sklady Lidových milicí) měly připadnout Okresní pedagogické knihovně.  Naštěstí se podařilo toto rozhodnutí zvrátit a dokázat, že Střední zdravotnická škola potřebuje pro svoji potřebu školní budovu celou. Od roku 1991, to je právě deset let, se zde připravují na své budoucí povolání zdravotní sestřičky (a nyní také i chlapci - střední zdravotničtí pracovníci).  Pro potřebu školy bylo třeba tuto budovu čp. 838 poněkud upravit a přestavět, velkým problémem bylo odstranění vlhkosti zdiva (která však ztěžuje práci v budově dodnes). Větší místnosti školy byly v šedesátých letech přepaženy na spoustu různých kanceláří včetně velkého přednáškového sálu s klenbou ve II. patře budovy. V budově školy bylo vybudováno 6 „normálních“ učeben, 3 odborné učebny  a chemická laboratoř v suterénu, nově byly upraveny šatnové prostory, školní kabinety všeobecných i odborných zdravotnických předmětů.. V bývalé kanceláři vedoucího tajemníka OV KSČ (a předtím obývacím pokoji ředitele hospodářské školy)  je dnes školní sborovna. Ač byla budova školy využita prakticky od sklepa až po půdní prostory, potřebám  Střední zdravotnické školy nestačila.  Aby škola mohla plnit všechny své funkce, bylo třeba prostory školy rozšířit přístavbou (ing. Ent), která se uskutečnila v letech 1994-5.  Přístavba byla provedena  tak, aby byl zachován architektonický ráz původního návrhu budovy.  Ve škole přibyly další tři učebny, gymnastický sál a studovna, rozšířila se učebna výpočetní techniky. Škola při této příležitosti také zřídila nové informační centrum, dvorek školy se přeměnil na pěkné školní hřiště s umělým povrchem. Velký podíl na úpravách a přístavbě školní budovy má bývalý ředitel Střední zdravotnické školy PhDr. Jaroslav Truhlička. Stavební práce na úpravě a přístavbě školy prováděl Lanškrounský stavební podnik, akci financovalo Ministerstvo zdravotnictví jako (bývalý) zřizovatel školy.

Budova školy, umístěná v centru města a blízko ústecké nemocnice  a domova mládeže umístěného v sousedství dětské polikliniky, je pro Střední zdravotnickou školu ideálním místem. Každoročně se otevírá veřejnosti pořádáním Dnů otevřených dveří, určených především pro budoucí zájemce o vzdělávání  v oboru všeobecná sestra z širokého okolí.

 Milan Mikolecký