1.  listopadu  1910  se  v Ústí  nad  Orlicí  narodil  malíř  a  učitel Richard  DUŠEK.

Malířství studoval u prof. Oldřicha Blažíčka. Většinu svého života prožil ve Vlašimi, kde působil jako odborný učitel kreslení a modelování. Maloval  převážně akvarely krajin v okolí Benešova a modeloval drobnou figurální plastiku. Své práce vystavoval již v roce 1924 na školské výstavě v Londýně, kde získal 2. cenu. V roce 1936 uspořádal výstavu v Benešově. Poslední výstava jeho malířské tvorby se uskutečnila ve Vlašimi a připravilo ji tamní městské muzeum. Svému rodnému městu zanechal několik dřevorytů a perokreseb s názvem „Z rodného kraje“. Čtenáři  ústeckého zpravodaje si jistě pamatují na seriál „A léta běží přátelé ….“ ve kterém  byly na pokračování otiskovány jeho dřevoryty a perokresby. Ve sbírkách městského muzea je uložená např.  série deseti kusů pohlednic s jeho perokresbami, které vyšly nákladem jeho otce, kameníka Antonína Duška. Richard Dušek zemřel ve Vlašimi.

2. listopad  - Památka všech zemřelých

            Svátek lidově označovaný jako Dušičky je vzpomínkou na zemřelé, jejichž duše ještě pobývají v očistci. Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V počátcích  křesťanské církve se zemřelých vzpomínalo v rodinném kruhu. Výroční vzpomínka spojená s veřejnou slavností se objevila až po roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zahynulo tolik lidí, mohou kněží sloužit toho dne tři mše.   Podle lidové víry vystupují v předvečer Dušiček duše zemřelých z očistce, aby si alespoň jednou v roce odpočinuly od muk. S tím souvisela i řada pověrečných pranostik. Lampa se místo olejem plnila máslem, aby si jím mohly duše zemřelých potřít spáleniny, které v očistci utrpěly. Lidé rovněž v tento den kropili mlékem hroby, neboť mléko prý pomáhalo k ochlazení duší. Z těchto důvodů bylo prý příznivé i to, když na Dušičky byla mlha „hustá jako mléko“. V některých vsích se peklo zvláštní pečivo zvané „dušičky“, jímž se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci.  Konaly se průvody na hřbitovy, lidé navštěvovali hroby svých zemřelých a přátel, zdobili je květy, věnci a svícemi. K 2. listopadu se váží např. i tyto lidové pranostiky: Na Dušičky  duše zemřelých oplakávají své hříchy, proto pršívá nebo padá mlha. Na památku zesnulých bývá hustá mlha, neboť pomáhá k utěšení duší. I v dnešní době udržujeme tento svátek, navštěvujeme hroby příbuzných a přátel, alespoň rozsvícením svíčky vzpomeneme jejich památky.

V Ústí nad Orlicí je v tento den navštěvován tzv. „nový hřbitov“ Na Hýbli, který byl zřízen na obecním  pozemku  v  roce  1893.   Jeho  výstavbou  byl  pověřen  místní  stavitel  Josef  Hernych. 1. listopadu (svátek Všech svatých) byl hřbitov vysvěcen farářem z Dolní Dobrouče Františkem Krihlem. Kamenný kříž, který si můžete při návštěvě hřbitova prohlédnout (na fotografii je zachycen asi v roce 1920), je umělecké dílo kamenického mistra Reila z Chocně a městu ho věnovala Božena Andresová.

8. listopadu 1620 proběhla bitva na Bílé hoře, při které došlo k porážce českých stavů a českého „zimního“ krále Fridricha Falckého vojskem Ferdinanda II. „Krvelačného“, které vedl  Maxmilian Bavorský.

Na pomoc českým vzbouřencům přišla také vojska revoltujících stavů z jiných zemí habsburského soustátí. Velkou roli mohla sehrát zejména uherská jízda, ale  ta se obrátila na útěk. Uhři nezůstali pozadu ani při olupování padlých a raněných. Z bojiště prý prchali cestou necestou, i tak jich mnoho přišlo o život. Do své rodné země se vraceli v tlupách a cestou plenili chrámy, zámky, mlýny, drancovali osady, olupovali chudý lid, znásilňovali a zabíjeli. 

K  této době se váže ústecká pověst, kterou zachytil v knize „Na besedě“ Václav Zdeněk  Hackenschmied. „Jeden takový oddíl, tlupa Uhrů, zabrousil též do Ústí. Ve městě nastal hrozný poplach. Každý hledal, kde jak se skrýti. Mnoho občanů se nahrnulo do kostela a v něm se uzamkli. Lupiči jako velká voda přihnali se ke kostelu chtíce jej rabovati. Bušili do dveří a okny stříleli na ustrašený lid, který před obrazem Panny Marie Ústecké kleče vzýval matku boží o pomoc a ochranu. Kulky svištěly nad hlavami modlícího se shromáždění, ano i obraz na čtyřech místech prostřelily jak dodnes jest viděti, ale nezasáhly nikoho.  Pojednou zjevil se nad kostelem obraz Marie Panny. Uhři zázrakem byvše poděšení, střemhlav upalovali z města.“ Do jaké míry je tato pověst pravdivá však nevíme, ale město Ústí nad Orlicí jako jedno zmála měst nebylo Uhry vypleněno.

Úctu k ústecké Panně Marii si jako trvalou tradici předávají generace občanů našeho města už po pět století. Byla zpodobňována na obrazech, jejichž autory byli ústečtí lidoví malíři, především tvůrci ústeckých malovaných betlémů. Její zobrazení se objevovalo i na exteriérech ústeckých chalup. Populární se staly i ústecké mariánské obrázky, které byly vkládány do modlitebních knížek. Ve městě se prodávaly i pohledy s obrázkem města, zachyceného od Kubincova kopce, se vznášejícím obrázkem ústecké Panny Marie. Mariánskou úctu připomínají také písně. V  Ústí nad Orlicí byl vydán v roce 1894 tiskem soubor  písní s názvem „Písně Marianské ku májové pobožnosti, konané v chrámu Páně v Ústí nad Orlicí.“.

Panna Marie se stala  pro ústecké obyvatelé symbolem ochrany a pomoci a její jméno lidé šeptali v modlitbách v časech největšího útisku.O ústecké Panně Marii se více dozvíte v publikaci Věry Sekotové „ Tradice ústeckého mariánského obrazu“, kterou vydalo Okresní muzeum ve Vysokém Mýtě. Ve sbírkách městského muzea najdete nejen několik obrazů ústecké Panny Marie, ale např. i soubor Mariánských písní.

17. listopadu 1930 byla provedena kolaudace budovy Okresního soudu v Ústí nad Orlicí.

Město Ústí nad Orlicí bylo sídlem okresního soudu již od roku 1849, v souvislosti s provedenou reformou státní správy. Ta byla formována  ve dvou liniích, tzv. politická správa, jejímž základním článkem byla okresní hejtmanství a soudní správa, která  nejníže úřadovala na okresních soudech. Město Ústí nad Orlicí spadalo do politického okresu Lanškroun a Lanškroun byl současně i sídlem okresního hejtmanství. V jazykově smíšeném politickém okrese byl zřízen jeden německy a jeden česky úřadující soud. Sídlo německy úřadujícího soudu bylo v Lanškrouně, česky v Ústí nad Orlicí.

Toho, že je město sídlem soudního okresu, si radní i obyvatelé města patřičně vážili. Město  ale bylo povinno podílet se na zabezpečování budovy pro jeho účely. Budova radnice, která byla v roce 1849 pro jeho potřeby vyklizena a opravena již v roce 1902 nedostačovala. Zemský soud vznesl požadavek na stavbu účelově moderní budovy, která by učinila konec neefektivně vynakládaným financím na údržbu stávajícího objektu, který ani náznakem nesplňoval požadavky moderního úřadu. Nová budova měla být vybudovaná za finančního přispění státu a mělo v ní být místo i pro městský úřad. Návrh počítal  s umístěním na místě stávající soudní budovy a se zbořením původní radnice. K realizaci naštěstí nedošlo, ale město i okresní soud dlouho stál před nevyřešeným problémem účelové novostavby. V srpnu 1922 prohlásilo městské zastupitelstvo, že obec věnuje zdarma pro stavbu soudní budovy pozemky, stavební materiál (písek a kámen v hodnotě 25.000,- Kč) a za odstoupení starých soudních budov zaplatí státu rovněž 25.000,- Kč. V roce 1926 pověřilo ministerstvo veřejných prací vypracováním projektu architekta Františka Šrámka z Královských Vinohrad. Výměrem okresního úřadu z  8. ledna 1929 bylo vydáno stavební  povolení.  Provedením  stavby  byla  pověřena  ústecká firma J. V. Radechovský, stavitel.

17. listopadu 1930 byl za přítomnosti všech zainteresovaných stran sepsán kolaudační protokol a do prosince 1930 v budově úřadoval jak okresní soud tak finanční úřad. Do uvolněných prostor radnice bylo po rekonstrukci přemístěno městské muzeum, které bylo pro veřejnost otevřeno 14. května 1932.

24. listopadu 1810 se v Ústí nad Orlicí narodil muzikant Jarolím JANDA.

Jarolím Janda, synovec Vojtěcha  Stehny, se narodil v domě čp. 231. Vyučil se  tkalcem. Zpěv studoval u ústeckého učitele Jana Jahody a později u Františka Hniličky. Hrát na housle se učil u Jana Stránského. V roce 1832 se stal účinkujícím členem, v roce 1855 druhým a o rok později prvním starším Cecilské hudební jednoty. Patřil mezi vynikající trombonisty a houslisty a vynikal i svým zpěvem. Zemřel 23. dubna 1857.  

30. listopadu 1935 uspořádal Klub českých turistů, odbor Ústí nad Orlicí dvě výstavy ústeckých malířů.

V hasičském domě byla instalována samostatně díla Jaroslava Čady a v obrazárně městského muzea tvorba Karla Kindla a Václava Kováře. Obě výstavy byly veřejností zpřístupněny  do  6. prosince. Obrazy všech tří malířů jsou zastoupeny ve sbírkách městského muzea.

Jitka Melšová, knihovnice městského muzea