|
Ústecké kalendáriumleden 2001 |
4. ledna 1931 zemřel v Ústí nad Orlicí varhaník a ředitel
kůru Petr KOCIAN.
Petr
Kocian se narodil v Ústí nad Orlicí 7. ledna 1864 v domě čp. 369. Obecnou a
měšťanskou školu navštěvoval ve svém rodišti. Základy hry na klavír získal u
tehdejšího ředitele kůru, svého strýce V. Sychry. Hru na varhany, zpěv a hudební
teorii studoval u učitele Jana Mazánka. V roce 1880 odešel na varhanickou školu
do Prahy a o dva roky později ji u prof. Skuherského absolvoval. Na doporučení
prof. J. Foerstra získal místo varhaníka v klášteře ve Vyšším Brodě. V roce
1891 se vrátil do Ústí nad Orlicí a stal se ředitelem kůru. V této funkci pak
působil až do své smrti. Petr Kocian byl výborným varhaníkem – improvizátorem.
Ve své době byl snad jediný, který se vyznal ve čtení a hře ze starých notových
značek kancionálů. Přepsal do dnešního srozumitelného čtení všechny staré
rorátní zpěvy. (pozn. roráty – zpěvy při katolických adventních ranních
mších). Patřil mezi pilné kulturní pracovníky, činný byl hlavně s Cecilské
hudební jednotě. Již za svého působení ve Vyšším Brodě pro ně opisoval staré
církevní skladby a tak značně obohatil jejich fond. Sám je autorem několika
hudebních děl. Mimo chrámových skladeb složil i několik sborů a skladeb pro
citeru. Pět jeho děl v rukopise je uloženo ve sbírkách městského muzea.
Petr Kocian byl otcem ústecké spisovatelky Marie Rollerové. Ta na něho vzpomíná v jedné ze svých povídek.
"
... Já sama v tuto chvíli vzpomínání dívám se naň teď jen dětskýma očima. Vidím
náš dům, náš byt, ve kterém jsme tolik roků společně žili, ve kterém, my čtyři
děti jsme vyrůstaly v klidné a
jasné pohodě. Ta bývá snad vždycky domovem, kde se hraje a zpívá a u nás to
zvučelo od rána do večera. Neboť pyšný titul "ředitele" kůru i štolarní příjmy
vynášejí tak "akorát na křížalky", jak s úsměvem říká tatínek. Vlastní chleba a
trochu té pomazánky na něj se musí sehnat "hodinami". U našeho piana střídá se
dětská hlavička za hlavičkou a vedle sedí tatínek trochu skloněný, aby viděl na
nedovedné prstíky, poklepává si při tom do taktu nohou a za tu dlouhou řadu let
a hodin prodrala se jeho noha silným linoleem až na samou dřeň podlahy.
...Tatínek
má hrstku drobných zálib. Ptáčka v
kleci, malovaný Betlem, v čas vánoční, koníčky o výročním trhu, procházky Pod
javory. Má rád lidi, hovory s nimi i veselý vtip, jemuž rozumí a sám je dovede
rozeznávat suchým humorem všech Kocianů. Má dvě veliké lásky - kůr a "Cecilku",
starobylou Hudební Jednotu Cecilskou. těm dvěma slouží oddaně a věrně.
....
Ale bylo tu i staré dědictví -
tajuplné knihy a v nich ne noty, ale podivné čárečky, znaménka a číslice, jak z
nich dovedli hrát jedině staří varhaníci. A tatínek si s nimi ještě rozuměl, po
něm už nikdo. Připadal mi skoro jako kouzelník, když z tlusté černé knihy s podivnými znaménky
vyhrával v rychlém a vášnivém rytmu všechno to adventní toužebné volání po
lepším příští. Jak mu hbitě tančily ruce po klávesách, jak nohy po pedálech a
ani jediný tón se neztratil, jediná písnička v hodinovém rorátním toužení, na
každý den jiném, nebyla vynechána. Literáci-daráčkové sestupovali s našich
betlemů, v beranicích přes uši, s věnečkem vousů kolem tváří, vyzpěvovali při
tom svadlými hlasy, dole v šerém kostele mrkaly v lavicích růžové a bílé
sloupečky a staré hlavy klonily se nad švabachovými literami "Radostných zpěvů
adventních". Už by je asi nikdo
neslyšel. Nový varhaník prolistoval kouzelnou knihu, zavřel ji a němě zadíval se
na tatínka. V tom byla odpověď. A tatínek sedl ke stolu, potýkal se s
čarodějnými značkami, přehodil je do srozumitelných not - psal první rok a v
zimě už lidi zpívali roráty dne pondělního, auterního a středečního a zase
znovu. A když jsem druhým rokem před svátky přišla k němu, přivítal mne s
úsměvem: "Tak, Mařenko, už mohu zemřít. Celý týden je hotov a právě jsem dopsal
roráte štědrovečerní. Lidé tady budou mít všechno, jak jsou zvyklí a jak to mají
rádi." ...
Cit. z povídky "O tatínkovi". Letopisy kraje a města
Ústí nad Orlicí. 1941, č. 1.
18. ledna 1986 zemřel dlouholetý ředitel Výzkumného
ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí, čestný občan města Václav ROHLENA.
Václav
Rohlena se narodil 16. listopadu 1913 v podkrkonošské Úpici v rodině
krejčího. Těsně před II. světovou válkou dokončil studia na textilní škole ve
Dvoře Králové nad Labem. Po
osvobození se jako textilní odborník dostal do našeho města. V roce 1951
byl jmenován ředitelem nově zřízeného Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí
nad Orlicí, v jehož čele stál plných třicet let. Jméno Václava Rohleny bylo
známo mezi odborníky po celém světě. Je s ním spjat světový vynález a
realizace bezvřetenového předení, který proslavil výzkumný ústav i naše město
daleko za hranicemi naší vlasti. Pod jeho vedení byla vybudována v Ústí nad
Orlicí první bezvřetenová přádelna na světě a z VÚB se stalo jedno
z nejuznávanějších vědecko-výzkumných pracovišť v naší republice.
Pracoval i na vysokých školách, byl členem rady Vysoké školy strojní a textilní
v Liberci, členem Státní komise pro obhajoby vědeckých prací v oboru,
kam spadal textil. Za zásluhu učinit z textilní technologie vědní
disciplínu se mu dostalo vědeckého
ocenění. Na Technische Hochschule v Karl-Marx Stadtu mu byl udělen čestný
doktorát – Dr. Ing. H.c. .
18.
listopadu 1983, u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, ocenila rada
Městského národního výboru v Ústí nad Orlicí jeho zásluhy o rozvoj města
udělením „Čestného občanství města Ústí nad Orlicí“.
Přes
své velké pracovní vytížení si Václav Rohlena našel i čas na své dvě veliké
záliby – malování a loutky. Veřejnost měla možnost zhlédnout jeho výtvarné dílo
na výstavě, která byla instalována ve dnech 15.-25. listopadu 1983 ve VÚB. Byly
zde vystaveny nejen obrázky, které vznikly při jeho zahraničních cestách
(Jugoslávie, Itálie, Japonsko, Hongkong, bývalého Sovětského Svazu atd.), ale i
obrázky malebného zákoutí českým města a vesnic. Nechyběla ani romanticky laděná
zátiší s květinami.
Ve
sbírkách městského muzea je uložena kniha „Bezvřetenové předení“, kterou napsal
Václav Rohlena společně s kolektivem pracovníků VÚB. Kniha vyšla ve Státním
nakladatelství v Praze v roce 1974.
20.
ledna 1956 zemřel v Ústí nad Orlicí muzikant, kapelník a divadelní režisér
Norbert FIŠER.
Norbert Fišer se narodil 30. ledna 1882 v Ústí nad Orlicí v čp. 60. Vystudoval s výborným prospěchem pražskou konzervatoř - obor trubka. Školu absolvoval společně s Jaroslavem Kocianem. V roce 1903 byl přijat za člena Českého filharmonického družstva v Praze, jako hráč na trubku a tympány. Podle vyprávění prof. L. Zelenky, přišel po jednom koncertě k Norbertu Fišerovi Antonín Dvořák, a řekl mu: „Fišere, děkuji Vám, ta vaše trumpeta jen zpívá“. Do Ústí nad Orlicí přišel jako aktivní hráč na dechové nástroje. 1.2.1911 si podal žádost o povolení kapelnické živnosti v Ústí nad Orlicí a převzal kapelnictví ústecké dechovky. Jeho působení v Ústí bylo však velice krátké. Již v roce 1913 odešel do Náchoda, kde působil jako kapelník tamní městské hudby. K odchodu jej nejspíše vedly existenční důvody. Pravděpodobně se i domníval, že v novém působišti bude moci lépe realizovat své umělecké plány. Na novém působišti setrval do roku 1919 a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí. Jeho návrat podstatně změnil situaci dechové hudby v našem městě. Stal se úspěšným dirigentem ústeckého volného sdružení. Tím se změnila nejen repertoárová šíře dechovky, ale i její vliv na ústecké hudebníky, kteří tak měli možnost přesvědčit se o Fišerových hudebních kvalitách. Pod jeho vedením se hrály operní předehry, výňatky z oper a operet i sólové skladby pro různé dechové nástroje. Velice oblíbenými se staly promenádní koncerty, které se konaly v letním období na ústeckém náměstí vždy ve čtvrtek a v neděli. Program koncertů byl výlučně koncertní a byl posluchači přijímán s velkým zájmem. Podle prodaných vstupenek navštěvovalo každý koncert v průměru 440 platících diváků. Se svojí dechovou hudbou vystupoval na všech významných ústeckých událostech, např. odhalení Památníku odboje, položení základního kamene k divadlu a k nemocnici. Kapelnickou živnost provozoval až do roku 1944, kdy ji po něm převzal František Uhlíř st.. Po Petru Kocianovi se stal ředitelem ústeckého kůru.
Norbert Fišer byl i vynikajícím režisérem. Se souborem divadelních ochotníků Vicena nastudoval nejen celou řadu her, jako např. Vojnarka, Vosí hnízdo, Deskový statek, ale i operu Bedřicha Smetany Dalibor.
V dřívější Floriánské ulici (dnes Nygrínova) měl svůj obchod s piany. Norbert Fišer je pochován na ústeckém hřbitově.
21.
ledna 1956 zemřel v Ústí nad Orlicí pedagog, vlastivědný pracovník,
ochránce přírody a konzervátor
Václav
KUŤÁK.
Václav
Kuťák se narodil 8. listopadu 1876 v Jaroměři. Po absolvování pedagogických
studií působil jako učitel na řadě různých škol na Chrudimsku a Trutnovsku. Svoji učitelskou kariéru ukončil jako ředitel střední
školy ve Vrchlabí. Od roku 1935 trávil svůj zasloužilý odpočinek v Ústí nad
Orlicí. Naše město si velice oblíbil.
Již
od dětství měl Václav Kuťák zájem o přírodu. Vynikal neúnavnou píli, spojenou
s bystrým postřehem. Jeho nálezy hornin, minerálů a zejména mechů a
lišejníků jsou shromážděny v četných veřejných sbírkách. Jako vynikající
lichenolog uveřejnil řadu významných prací, které se týkaly rozšíření lišejníků
zejména na území severovýchodních Čech a Krkonoš.
Václav
Kuťák byl i aktivním členem Klubu českých turistů a Svazu spolků pro okrašlování
a ochranu domoviny. V roce
1938 se stal konzervátorem státní ochrany přírody. V této funkci působil až
do své smrti.
23.
ledna 1906 se v Černovíře narodil člen domácího protifašistického odboje Alois BLAŠKO.
Pracoval
jako tkadlec v Hernychově továrně. Působil jako vedoucí ilegálního OV KSČ
v Ústí nad Orlicí. Mimo jiné i jako spojka mezi ilegální organizací KSČ a
skupinou „ÚVOD – PVVZ“. 26.června 1941 byl v Ústí gestapem zatčen, vězněn a nakonec odsouzen k smrti. Popraven byl
9. dubna 1943 v Berlíně - Plötzensee společně s Josefem Kovářem a Ladislavem
Lochmanem.
Jeho
jménem byla pojmenovaná jedna z ústeckých ulic a jeho jméno je uvedeno na
pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje.
Ve
sbírkách městského muzea jsou uloženy jeho dopisy z vězení, které posílal své
manželce včetně jeho dopisu na rozloučenou.
25.
ledna 1706 vypukl v Ústí nad Orlicí druhý největší požár, při kterém
vyhořelo ve středu města 32 domů.
Příčina požáru je popsaná městským písařem Janem Matyášem Schirlem v ústeckém manuálu.
Cit.
„Nešťastná památka pád ohně.
Léta
Páně 1706 dne 25. ledna měsíce, ten den před svatým Pavlem na víru obracení,
okolo druhé hodiny po půl noci, byvši veliká zima a mráz před tím dnem, tak
jakož domění bylo, maje nešťastný soused Václav Neškudla a ještě od narození
k neštěstí bez jednoho ucha na svět splozený v příbytku svém bečku
vína v komoře, aby jemu nezmrzlo, dal pod něj kutan s uhlím. Toho času
hospodář za kamny ležíce, v té komoře do truhly hospodyně vejíti měla,
světlem zatroušíno, buď kutan roškubnout, nebo prkená podlaha byla, aneb tím
zablíkáním oheň vznikl v celé komoře hoříc. Hospodář oheň potoutlati
(uhasiti) míníc, však nic dokázati nemohouc komoru, síň a podlahu shůry hořeti
nechal svou příležitostí s vynášením svého lepšího jmění ze světnice, hury
a jiné případnosti použíti bedlivě hleděl šetřiti. Podobeň v kuchyni
barevný kotel vytrhl, balík suken, úly pod oknama, ano i hrdličky raději
zachránil (??) než-li by hned v prvním zaměstnání aneb od začátku vzniklého
ohně pokřik mezi sousedy byl učinil. Následovně níže psaných 32 sousedův – domy,
radnice, lázeň a dvě kašny v popel úplně v rum obráceny a v nic
uvedeny. …“
Neopatrnost
manželů Neškudlových těžce dolehla na 28 sousedů, jejichž domy uprostřed zimy
shořely do základů, stejně jako na obec, které shořel starý radní dům, lázně a
dvě kašny. Ta sice Neškudlovi zabavila vše co mohla, včetně jeho shořelého domu.
To ani zdaleka nestačilo na úhradu způsobené škody. Bylo pozoruhodné, že sám
lanškrounský panský hejtman Matyáš František Březovský, ke škodě
postižených i města, stranil a podporoval Václava Neškudlu. Vrchnost poskytla
poškozeným jen poloviční slevu na odebrané dřevo na stavbu nových domů, ale
žádné robotní úlevy, přestože o ně občané celé čtyři roky žádaly. Neškudlovi
byla jeho neopatrnost odpuštěna a dostal v nájmu panskou Krčmu u dvora
Šejfského u Dobrouče a později hostinskou živnost v obecním domě
v Říčanech u Prahy. Pro ústecké obyvatelé však zůstal vždy jen „paličem Neškudlou“.
Dům
Václava Neškudly stával v místě dnešní pasáže na konci náměstí.
-----------------------------------------------------------------------
K + M + B
2001
Možná i Vás 6. ledna navštíví trojice malých dětí v přestrojení za krále s písní „ My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví přejeme vám …“ a na rám nade dveře napíší svěcenou křídou K+M+ B 2001 a vy stejně jako hospodyně na obrázku je odměníte malou výslužkou. Tato tradice přetrvává i v našem městě a nápisy můžete během celého roku spatřit na mnoha místech.
6.
leden je již od 4. století v
liturgických knihách označován jako svátek zjevení Páně. Jeho spojení se Třemi
krály je pozdějšího původu a je svou podstatou lidové. V evangeliu sv. Matouše čteme:
„Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle,
mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě… Vešli do domu; padli na zem,
klaněli se mu a obětovali přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu“. (pozn.
myrha – vonná pryskyřice z východoafrického stromu balzamovníku myrhového).
Nikde se v Písmu neuvádí počet mudrců, natož jejich jména. Ve výkladu
starokřesťanského prostředí kolísal jejich počet od dvou až po dvanáct. Teprve
později se ustálil na třech, počet odvozeném pravděpodobně ze tří darů.
K záměně mudrců na krále došlo ve středověku v souvislosti
s rozšířením úcty v ně poté, co roku 1194 družina římského císaře
přinesla z milánského kostela sv. Eusrogia do chrámu v Kolíně nad
Rýnem ostatky, považované za ostatky sv. Tří králů. První autor, který uváděl
jejich jména, byl kancléř pařížské Sorbony Petr Comestor ve 12. století. Jména
Kašpar, Melichar a Baltazar jsou známá ze zkratky „K ( C ) + M + B“, psané spolu
s datem svěcenou křídou na dveře. Podle některých badatelů však může být
její původní význam jiný, zřejmě
požehnání „Christis mansionem benedicat“ , česky „ Kristus ať požehná
příbytek“. Obchůzka duchovního
doprovázeného ministranty, často i kostelníkem, učitelem a žáky, měla nejméně od
třicetileté války stejnou podobu. S modlitbou a zpěvem se dům vykuřoval
kadidlem a vykropoval svěcenou vodou, na dveře či rám nad nimi se psala písmena
K + M + B a datum. Později se v některých vsích ujal této povinnosti
kantor, který za ni dostával výslužku, jak je zaznamenáno již roku 1668 ze
zaječické tvrze. Pamětníci vzpomínají, že prý přání často jen oddrmolil a
písmena zběžně načtrl, neboť věděl, že mu hospodář velkou výslužku nedá, ale
tam, kde předpokládal dobrou odměnu, písmena pečlivě kreslil, i křížek, větvičky
a jiné ozdoby přimaloval.
Svátek
Tří králů byl jednou z nejoblíbenějších lidových oslav. Již ve středověku
chodili o tříkrálovém dni sami Tři
králové. Nejprve je představovali mladíci, později děti. Masky byly jednoduché,
papírová koruna, vousy z koudele nebo vaty, místo vzácného roucha dlouhá bílá
košile přepásaná provazem, červeným šátkem nebo stuhou. A pochopitelně začerněné
tváře třetího krále. V Orlických horách je doprovázeli dva sluhové, zvaní
laufři. V předvečer svátku se
v některých krajích věštila délka života. Všichni členové domácnosti
zapálili s první večerní hvězdou stejně vysoké a silné svíce a nechali je
pomalu hořet. Komu dohořela jako první, toho si Morana (smrt) odvedla podle
pověry nejdříve. Když dým z voskovice stoupal vzhůru a plamínek byl jasný a
čistý, dostal se její majitel po smrti do nebe. Pokud svíce prskala, plamen byl
nerovný a dým směřoval k zemi, čekalo na nešťastníka peklo. Podobně jako na
Štědrý večer se i na Tři krále lilo olovo a pouštěly se lodičky ze skořápek
vlašských ořechů se zapálenými svíčkami. Mladá děvčata se ještě před východem
slunce omývala sněhem, aby měla v novém roce pleť čistou a bílou jako Panna
Marie. Pokud se někdo dokázal ponořit celý do ledové vody, měl během roku
zajištěno pevné zdraví. Podle lidové pověry měla velkou moc i tříkrálová voda.
Tou byla voda posvěcena v kostele o svátku Tří králů. Hospodáři si ji tajně
odnášeli domů a kropili jí stromy, aby daly úrodu, obydlí i stáje, aby se jim
vyhnulo neštěstí a oheň. Nakonec vykropili úly. Svěcená voda chránila podle
pověry včelstvo před nemocemi a zaručovala dobrou sklizeň sladkého medu. Pár
kapek dostala také studna. Před tím, než se šlo o svátku Tří králů spát, vypil
každý člen rodiny trochu tříkrálové vody pro zdraví a dlouhá léta. Tříkrálová
voda se v domě uchovávala v malé lahvičce po celý rok. Podle lidové pověry měla i křída svěcená
o svátku Tří králů velký magický význam. Používala se jako léčebný prostředek.
Rozemletá se přidávala do krmení dobytčatům, aby je chránila před uhranutím.
Šestinedělky nosily kousek tříkrálové křídy ve váčku na krku, aby jim nemohlo
uškodit uřknutí. Položená do kolébky měla ochránit nemluvně před divoženkami,
které lidské děti vyměňovaly za své vlastní. Používala se i v černé magii a při
hledání pokladů. Tříkrálový večer byl zkrátka večerem kouzelným – ne nadarmo
mělo slavné Shakespearovo drama Večer tříkrálový původní název Cokoliv chcete.
Svátkem
tří králů se končil cyklus vánočních svátků. Toho dne se obvykle odstrojoval
vánoční stromeček, v některých krajích ho však nechávali spolu
s betlémem až do Hromnic.