|
Ústecké kalendáriumúnor 2001 |
1.
února 1956 se v Ústí nad Orlicí narodil český politik, zemědělský
inženýr Josef LUX.
Dětství prožil
se svými rodiči a dvěma bratry v obci Nekoř. Vystudoval Střední zemědělsko-
technickou školu v Lanškrouně a Vysokou zemědělskou školu v Brně.
Během vysokoškolských studií se oženil a s manželkou Věrou měl šest
dětí. Po studiích pracoval jako zootechnik a vedoucí drůbežárny v JZD
Zálší. V roce 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění a na
podzim téhož roku byl zvolen předsedou Československé strany lidové. Ta se
pod jeho vedením postupně transformovala v demokratickou stranu evropského
typu a v roce 1992 splynula s Křesťanskou a demokratickou unií a
vznikla jako nový subjekt pod názvem Křesťanská
a demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL). Po volbách
v roce 1992 se stal ministrem zemědělství a místopředsedou vlády.
Tyto funkce zastával i po volbách roku 1996. V roce 1998, kdy se nepodařilo
sestavit koalici ČSSD, KDU-ČSL a US odešla KDU-ČSL do opozice a Josef Lux
se stal předsedou jejího poslaneckého klubu. 24. září téhož roku
oznámil na tiskové konferenci, že mu byla zjištěna leukémie. Aby se mohl
naplno věnovat boji s nemocí, vzdal se všech politických funkcí,
ponechal si pouze poslanecký mandát. 24. září 1999 se v americkém
Seattlu podrobil úspěšné transplantaci kostní dřeně. 21. listopadu 1999
podlehl vážným komplikacím, které po operaci nastaly. Je pochován na hřbitově
v obci Hemže u Chocně.
12.
února 1926 zemřel v Praze malíř a pedagog, ústecký rodák František
SYCHRA.
František Sychra se narodil v Ústí nad Orlicí v roce 1863. Působil jako profesor kreslení na reálce v Karlíně. Odborně se vzdělával na pražské akademii umění. Malované krajiny s názvem „Pastviska u Kolína“ a „ Kerhartické údolí u Ústí nad Orlicí“ vystavoval v Praze v Krasoumné jednotě pro Čechy a v Umělecké besedě.
15.
února 1881 se v Ústí nad Orlicí narodil hudebník, výkonný pianista
František ŠPINDLER (též. SPINDLER)
František Špindler
se narodil v rodině učitele,
výborného muzikanta a hudebního skladatele Františka Špindlera (st.).
Vrozené hudební
nadání umožnilo Františkovi to, že ač studoval učitelský ústav, sebevzděláním
vyspěl nejen na velmi jemného, nejvýše zručného výkonného umělce, ale
také na dirigenta a hudebního skladatele. Již ve svých jednadvaceti letech
doprovázel na piano devatenáctiletého Jaroslava Kociana nejprve na řadě
koncertů po anglických městech, potom v New Yorku a následně křížem
krážem po USA a Kanadě. Turné trvalo od října 1902 až do dubna 1903.
Celou trasu absolvovali oba bez jediného notového záznamu. Spoléhali se na
svojí fenomenální paměť. Jaroslav Kociana na to
vzpomíná těmito slovy. „ Tatínek mi měl dát tenkrát pár
pohlavků, protože Špindler byl těžce nemocný a kdyby se mu něco přihodilo,
nevím, jak by to bylo dopadlo.“ Vlastní
zážitky a dojmy Františka Špindlera na cestu do Ameriky vycházely na pokračování
v ústeckých Nezávislých listech v roce 1918 pod názvem „Vzpomínky
na Kocianovo tournée 1902/1903.
František Špindler byl civilním povoláním c.k. berním úředníkem a žil v dnešní Havlíčkové ulici čp. 610. Celý svůj život však zasvětil hudbě. Od roku 1912 až do své předčasné smrti působil jako sbormistr zpěváckého spolku Lukes. V roce 1902 byl František Špindler jmenován čestným členem Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí. Je autorem řady hudebních děl z nichž k nejzdařilejším patří pohádková opereta „Amorův žert“, kterou složil na slova Hany Luttnové- Ptáčkové. Ta byla poprvé veřejně provedena divadelním souborem Vicena v dubnu 1920. Ve sbírkách městského muzea je uloženo několik rukopisů jeho hudebních děl, včetně této skladby. František Špindler zemřel v Ústí nad Orlicí 16. ledna 1922 a jeho ostatky jsou uloženy na ústeckém hřbitově. Při vzpomínkovém koncertě, který se konal v Ústí nad Orlicí 13. ledna 1924, mluvil Jaromír Lahulek ve svém projevu o Františku Špindlerovi jako „ o krásném, dobrém člověku, na výsost skromném, skrz na skrz jemném, do únavy, ba do úmoru obětavém nadšenci.“ Jeho jménem byla pojmenovaná jedna u ústeckých ulic
16.
února 1886 se v Brandýse nad Orlicí narodil přední představitel dělnického
a komunistického hnutí na Ústecku
Josef
FREUDL.
Pocházel z rodiny
pomocného dělníka. Byl nejstarší ze tří dětí. Po smrti otce právě na
něm spočívala největší tíha odpovědnosti. Jako dvanáctiletý musel předčasně
ukončit školu a jít sloužit k sedlákovi.
Po dvou letech nastoupil do Hernychovy továrny, kde již pracovala jeho matka.
Pro svoje názory a postoje byl velice často z místa propouštěn a byl
bez práce. První světovou válku prožil na frontě. S poznámkou
„politicky nespolehlivý“ byl odveden k domobraně a pracoval za
frontou. Po jejím skončení se vrátil do Ústí. Jako dělnický mluvčí však
zde nemohl sehnat práci. Teprve na nátlak ústeckých dělníků byl koncem
roku 1919 zaměstnán v továrně Antonína Brožka.
V tomto roce byl zvolen předsedou sdružení místních závodních
rad a pomáhal při založení ústecké levicové sociální demokracie. V roce
1921 byl vybrán a zvolen za delegáta na ustavující sjezd Komunistické
strany Československa. Po nástupu fašismu nebyl jako přední člen KSČ zapojen do ilegální organizace, protože se předpokládalo,
že právě u něho dojde k perzekuování. Předpoklady se naplnily. Byla
u něho provedená domovní prohlídka, při které mu byla zabavená celá
knihovna a zůstával pod stálým policejním dohledem. Po vypuknutí Slovenského
národního povstání byl pro výstrahu zatčen a odvezen do koncentračního tábora
v Terezíně. Po osvobození se vrátil zpět a opět se zapojil do
politické práce. Od roku 1948 až do roku 1953, kdy odešel do důchodu
pracoval jako vedoucí krajské družstevní politické školy. Jednotlivé
kurzy probíhaly na chatě Hvězda na Andrlově chlumu. Josef Freudl zemřel 28.
února 1972.
24.
února 1826
se v
Ústí nad Orlicí narodil hudebník, zpěvák, ředitel kůru
Václav SYCHRA.
Hře na housle se
učil u Jana Stránského a zpěv studoval u Františka Hniličky. V roce 1840
byl přijat jako sopranista v augustiniánském klášteře v Brně, kde pobýval
až do roku 1842 a zároveň vystudoval I. a II. třídu gymnázia. Zde se také
učil hrát na klavír a hoboj. Po návratu do rodné Ústí
se Václav Sychra vyučil soukeníkem a stal se soukenickým mistrem.
Hudbě se nepřestal věnovat. Vyspěl ve vynikajícího houslistu a zpěváka.
Vynikal dokonalou hudební pamětí. V roce 1874, kdy již pracoval jako úředník
Občanské spořitelny, byl jmenován ředitelem kůru. Tohoto místa se v roce
1891 ze zdravotních důvodů vzdal (zcela oslepl). Václav Sychra patřil mezi
významné členy Cecilské hudební jednoty. Jeho synem je hudebního
skladatele Josefa Cyrila Sychry. Václav Sychra zemřel v Ústí nad Orlicí 23.
prosince 1894.
24.února
1906 zemřel v Praze přední český buditel období národního obrození, český
pěvec, ústecký
rodák Jana Ludevít LUKES.
Narodil se 22. listopadu 1824 v domě v dnešní Lukesově ulici čp. 313 jako
syn chudého tkalce. V matrice 2067 na straně 147 je zápis, že toho dne se
narodil Jan Evangelista Lukesle. Jeho prvním učitelem hudby byl František
Hnilička, který mu zprostředkoval i gymnaziální studia v Brně. Lukes zde
bydlel v klášteře jako kostelní zpěváček zadarmo. Nezaviněný nezdar ve
studiích, způsobený neznalostí němčiny, ústrky a protivenství německých
učitelů a žáků dohnaly Jana k útěku do Vídně, kde se uchytil jako
obuvnický učeň. Otec si ovšem pro něho záhy přijel a posadil
jej doma za tkalcovský stav. Mladému tkalci se začalo brzy stýskat po
vzdělání. Odešel znovu do Brna,
kde dokončil úspěšně studia filosofie a následně do Vídně, kde
vystudoval práva. Spolu s právy studoval i zpěv a to u slavného tenoristy Bononiho a na Akademii der
Tonkunst. Vedle toho studoval italštinu
a herectví. Po ukončení studií se rozhodl pro uměleckou dráhu. Již první
vystoupení na scéně olomoucké německé opery mu přineslo velký úspěch.
Za necelý rok byl Lukes uveden kapelníkem pražského stavovského divadla
Fr. Škroupem do Prahy, kde si získal největší popularity svým "Dráteníkem".
I zde se projevil jeho příslovečný výrazný národnostní postoj, který již
předtím několikrát projevil, např. již tím, že si své jméno Lukesle počeštil
na LUKES a křestní jméno Evangelista změnil na slovanské LUDEVÍT. Lukesův
hlas nebyl příliš mohutný, ale byl měkký, poddajný, lahodně zabarvený a
podmanivý zvláštní vnitřní hřejivostí. Po třech letech opustil Lukes divadelní dráhu. V roce 1860
se oženil a začal pracovat jako sládek pivovaru u svého tchána v Praze. Láska
ke zpěvu jej však neopustila, následují rok společně s K. Bendlem a F.
Hellerem založil zpěvácký spolek" Pražský Hlahol" a stal se jeho
sbormistrem. Po úspěšných zájezdech
především po Čechách a
Moravě byl v roce 1867 angažován do Prozatímního divadla, jehož
kapelníkem byl tehdy Bedřich Smetana. Ten mu hned svěřil roli Warnemana v
Branibořích, titulní roli ve svém Daliboru a Jeníka v Prodané nevěstě. V
roce 1873 po odchodu na odpočinek se stal
Jan Ludevít Lukes učitelem
operní školy při českém divadle, kterou založil B. Smetana. Škola měla však
krátké trvání a po jejím zániku založil Lukes vlastní operní školu, ze
které vyšla celá nová pěvecká generace (A. Vávra, F.Broulík, J. Reinlová
aj.). Janu Ludevítu Lukesovi se
dostalo v Praze, ale i v zahraničí
vysokých uznání a poct. Ani město Ústí nad Orlicí nebylo výjimkou. Jeho
jméno nesl zpěvácký spolek LUKES, ulice ve které se narodil a na jeho rodný
dům byla v říjnu 1949 umístěna pamětní deska. Ve sbírkách městského
muzea je mj. uložen i pohár, který obdržel po historické premiéře
"Dalibora" 16. května 1868 za
vytvoření titulní role a životopisná kniha s názvem „Za uměním“,
kterou napsal ústecký rodák F. J. Andrlík. Jan Ludevit Lukes je
pochován na ústeckém hřbitově.
Bývalo
veselo, upřímně sousedky veselo v našem městečku po celý masopust.
Co
je vlastně MASOPUST ? Jedná se o třídenní svátek,
který nemá ve své podstatě mnoho společného s liturgií, ale přece
je plně podřízen běhu církevního kalendáře. Masopust se slaví ve dny předcházející
Popeleční středě, jíž začíná čtyřicetidenní půst, končící o
velikonocích. A protože se datum
oslav velikonoc mění, je pohyblivým svátkem i masopust. Přípravou na
masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“
či „tučňák“. V mnoha usedlostech mu předcházela zabíjačka.
Tradičním jídlem byla k obědu vepřová pečeně s knedlíkem a
zelím, k tomu džbán dobrého piva. Panovalo přesvědčení, že o „tučném
čtvrtku“ má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.
Vyvrcholením bylo masopustní úterý. Toho dne procházely městech maškarní
průvody, jejichž hlavním smyslem bylo pobavit sousedy i sebe. Masopustní rej
vždy končil s úderem půlnoci, protože nastala středa a s ní předvelikonoční
půst. I v jiných místech Čech stejně jako v Ústí končili
o půlnoci muziku pochováním basy (symbolicky, že si hudebníci v době
postu nezahrají). O masopustních rejích v Čechách existují písemné
zprávy již ze 13. století.A tak se podívejme,
jaké to bývalo v Ústí za dob babiček a dědečků paní spisovatelky
Marie Rollerové.
….Naši dědečkové a babičky uměli
hospodařit s časem, věděli, kdy je ho třeba k práci i k odpočinku,
ke klidnému rodinnému životu či k veselí, ve kterém bylo možno
povolit přísným mravům minulé doby. A masopust měl svoje privilegia. Byly
hody, byly zabijačky, byly bohaté hlučné svatby, veselé muziky v sousedských
hospodách. Korunou těchto radovánek byly „vostatky“, kdy církev začala
pobožnostmi volat „Člověče pamatuj“ a kdy masopust nejvábivěji připomínal
„Užívej mne, brzy bude mne konec!“ -
A dědečkové a babičky činívali obé. Mládež snad toto raději,
ale v tom bylo celé městečko zajedno, že tučným čtvrtkem počínaje
a popeleční středou konče nastává „bláznivý týden“, ve kterém je
dovoleno leccos, nač po celý rok nebylo možno pomysleti. Masopustní pondělí
a úterý bylo vyvrcholením bláznivého týdne. V ty dny se nepracovalo,
stavy ať soukenické či plátenické utichly, v domácnosti se obstaralo
jen nejnutnější, dětem pan kantor školu odpustil, všude voněly koblihy a
boží milosti, všude panovala bezstarostná veselá nálada vyjímečných
chvil. ….
…..Bylo-li pondělí veselo – bylo v úterý
ještě veseleji, maškary se předstihovaly v bujnosti jak na ulicích,
tak v domech. Ale ke čtvrté hodině odpolední
začaly se ulice prázdnit. Jen sem tam vyběhl ze stavení opozdilec a
hnal se nahoru „do města“, t.j rynku, který ač prostorný a rozlehlý, v tu
chvíli černal se hustě natlačenými diváky. A v ulici vedoucí k náměstí
nejinak. Nejhůře před rozložitou Barkmanovou hospodou (pozn. stávala v dnešní ul. Mistra J. Kociana na místě
nové pošty) , starou dřevěnou, s vyřezávanou
pavlačí. Kolem ní lidí až nazděno. Tlačí se, na špičky vystupují, dívají
se k široce rozevřeným vratům.
Pojďte se mnou, snad se nám podaří proklouznouti dovnitř. Škoda by
bylo, kdybychom nenahlédli do velké trámové šenkovní „seknice“ staré
rázovité hospody oustecké, proslulého hnízda „šestiperáků“. Těch
rozlehlých světnic jest mnoho po Oustí, ale takovou podívanou, jakou zde se
vám naskýtá, stěží byste jinde našli. Je plná, plničká lidí, kouře,
veselých hlasů, smíchu. Popěvky se tu rozléhají nejvíc kolem velikého
stolu, na kterém nožky vtaženy pod sebe, velkým okem klidně se rozhlížejíc
leží malé – telátko. Pěkné, hnědé telátko s bílými skvrnami po
těle, všecko vystrojeno, samá pentlička, na ocase mašli, kolem krku
opentlený obojek, na hlavě věneček. V tom zahraje muzika tuš, telátko
postaveno na zem, hluk roste, venku lidé se hýbají ještě víc, na špičky
vystupují, aby jim neušlo nic z podivného průvodu, který vychází ze
vrat hospody.
Vpředu „laufr“, nejsilnější a nejurostlejší mistr řeznický,
mečem razí si cestu mezi diváky. Pak se hrne muzika a vyhrává do veselého
pochodu. Za muzikanty v páru kráčejí družičky. Podivné družičky
– řezničtí psi, každý veden svým mistrem na červené pentli, každý s věncem
kolem krku i na hlavě. Za „družičkami“ „vojáci“ se šavlemi, s noži,
tvoří stráž opentlenému telátku. Potom jde „kat“, t.j. nejmladší řeznický
mistr, letos do cechu přijatý, na němž dnes je, aby veřejně ukázal svoji
dovednost. Vykračuje si pyšně, statný v bílé zástěře, červené fábory
kolem něho vlají, jako kolem všech spolumistrů, v ruce třímá meč,
ostře nabroušenou šavli, na jejiž špici je naboden žluťoučný citron.
A pak už v jedné změti valí se maškary, strkají se, smějí
se, lidé kolem nich – a celý průvod, celé městečko proudí dolů po
Hamrech na podměstí. Tam na širokém prostranství hudba umlkla, řezníci
tvoří kruh a v nastalém tichu pomalu předčítá „laufr“ ortel nad
telátkem, které klidně velkýma očima dívá se kolem sebe. Skončil – křídlovka
vřískne, žlutý citron letí vysoko nad davem, stříbrná nitka zatočí se
nad hlavou zvířete a už zní kolem jásot a pochvala nad dovedností mladého
mistra. Hlava jedním rázem uťatá válí se ve sněhu. A zase hudba hraje, průvod
vrací se do města, jen telátko už neposkakuje. Tovaryši nesou jeho tělo na
nosítku, do své cechovní hospody, kde bude celý cech dnes slavit dozvuky svého
nejslavnějšího dne v roce.
A tančit se bude ve všech hospodách. Nejvíce v té největší,
nejslavnější a nejmilejší – v staré Dolnici ( pozn. stávala v místech
dnešní tržnice na podměstí). A Dolnice uvidí dnes
ještě jeden průvod. Až do nejveselejšího, nejbujnějšího reje odtroubí
křídlovka dvanáctou, až jako rázem zastaví se hbité nohy tanečníků a
tanečnic, snese několik smutečně
oděných mládenců na tmavých nosítkách doprostřed sálu basu, která po
celý masopust svým brumláním tak pěkně tvrdila muziku. Teď ji pochovají,
zanaříkají na ní i funusnicky zazpívají.
A potom světla zhasnou a tanečníci vytrácejí se domů. Veselý
masopust skončil. Popeleční středa přísně zavolala, teď už doopravdy
„Pomni člověče“. A naší dědečkové a babičky pokorně posypali svá
čela popelem.
( Citace z knihy
ROLLEROVÁ, Marie: Historické a kulturní črty. 1955.)