Dne 5. dubna 1991 zemřel v Praze český prozaik, scénárista,  překladatel a publicista  Jiří MUCHA.

Jiří Mucha, syn českého malíře světového významu Alfonse Muchy se narodil  v Praze 12. března 1915. Po celý svůj život s neumdlévající pílí a historickou důsledností vyhledával, shromažďoval a studoval materiály týkající se života a díla jeho otce. Vydal tři zevrubné biografické studie o Alfonsu Muchovi. První vyšla v německém a anglickém jazyce pod názvem „Alphonse Mucha, mistr Art Nouveau“. Druhá v roce 1969 s názvem „Kankán se svatozáří“ a třetí  „Alfons Mucha“ v roce 1982. Právě tato poslední kniha nás přivádí do naše města.

Alfons Mucha své poslední školní prázdniny trávil u svého spolužáka ze studií Julka Štantejského v Ústí nad Orlicí. Cit.     „Jelo se celou noc“, vyprávěl, „a přijeli jsme z Brna na Oušť o čtvrté hodině ráno. Vylezeme na nádraží a jdeme k městu. U jednoho pekaře Julek zabouchal na okenici a dostali jsme čerstvé peciválky, malinké bochánky. Za čtyrák jsme jich dostali pět. A šli jsme k božím mukám a tam jsme vyčkali do plného dne. Potom jsme šli k Julkově mamince. A večer do hospody. Julek tam měl mnoho známých. Půllitr piva byl za čtyři krejcary. Čtrnáct dní jsme se měli moc dobře. Sousedé nám nejednou koupili každému půllitr. Ten život v Oušti a v Brně, to byl veliký rozdíl. Julek všechno platil. Jednou jsem na něho udeřil: Odkud náš tolik peněz? A on mi povídá: Víš, musím ti to povědět, protože jsi mi ze svého dával v Brně víc, nežli sis sám nechával. Já jsem na půdě kostela nešel pod střechou staré cínové svícny. Prodal jsem je za ty peníze jsem koupil lístky na Oušť a ještě mi zbylo. Julek za ty staré svícny musel dostat hodně peněz. Padly na oběť našemu přátelství…“

Ústí však zahrálo ještě jinou úlohu, než byl úkryt po vyhazovu z gymnázia. Při nejbližší  příležitosti zavedl Julek Alfonse do kostela. "Už zevnějškem budova lákala svou jednoduchou, ale velmi vkusnou lucernou, ale vnitřek byl teprve překvapení. Ponejprv viděl jsem nástěnné malby.  Celý strop byl pokryt krásnými malbami narození Páně s anděly, jejichž perutě rámovaly celé to dějství. Ale jaké barvy, jaká harmonie. Julek mne nemohl odtrhnout od pozorování těch zázraků.  ,Kdo to maloval?‘ ptal jsem se Julka. ,Umlauf ‘, odbyl mě Julek, ale když viděl, že jsem chycen obrazy, dodal: ,Víš, to je náš ústecký malíř. Také v Praze, v jezuitském kostele, má celou řadu obrazů o marnotratném synu. Já je neviděl, ale jsou prý překrásné.‘ Po těchto poznámkách Julkových celá osobnost malíře Umlaufa rostla a rostla, až se mimoděk spojila v mé fantazii s okřídlenými cherubíny a stádem pasoucích se vepříků, snících o plném korytu. Ten hluboký dojem mne provázel po celý život a vždycky, kdykoliv jsem měl čas, zastavil jsem se v Praze na Karlově náměstí, abych se u svatého Ignáce poklonil svému učiteli."

Pobyt v Ústí pro něj byl mnohostranně plodný. Každého večera se v hospodě u Cimprichů shromažďovali místní obyvatelé a on jednoho po druhém kreslil. Malířství se pro něj pomalu stávalo řemeslem. Setkání s Umlaufem, posledním nositelem barokní tradice, a hlavně to, že byl se studiem konec, ho postavilo před nutnost, něco podniknout. Než jeho pobyt v Ústí nad Orlicí skončil, byl pevně rozhodnut věnovat se malířskému povolání.“ Konec cit.

Jiří Mucha zahájil studia na pražské lékařské a filosofické fakultě. Ta byla však válkou přerušena. Odešel do Francie a odtud dopisoval  do Lidových novin. Po porážce Francie odešel do Anglie a stal se důstojníkem letectva a válečným zpravodajem BBC. Své zážitky z této doby zúročil ve válečném deníku „Oheň proti ohni“. Od roku 1945 žil opět v Praze a pracoval jako novinář. V této době vydal román „Most“, „Spálená země“ a Válka pokračuje“. V roce 1951 byl na základě falešného obvinění ze špionáže odsouzen na šest let vězení a práce v dolech. Po amnestii  v roce 1955 působil jako scénárista na Barrandově. Překládal z angličtiny  a francouzštiny, cestoval a především psal. Mezi jeho další díla patří  „Pravděpodobná tvář“, Černý a bílý New York“, „Lloydova hlava“ a „ Podivné lásky“, ve kterém vzpomíná na citový vztah k hudební skladatelce Vítězslavě Kaprálové, své první ženě.

Dne 10. dubna 1911 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř, krajinář, ing. architekt  Jaroslav SUCHOMEL.

   Narodil se v malebné ústecké chaloupce s číslem 149. V roce 1929 maturoval na reálce v České Třebové. Ve studiu pokračoval na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství, kde krajinářství a figurální kreslení absolvoval u malíře prof. Oldřicha Blažíčka a modelování u sochaře prof. H. Folkamana. Až do odchodu do důchodu působil na Kladně. V roce 1972 se vrátil se svojí manželkou zpět do svého rodného domku a plně se věnoval svému velkému koníčku, malování. Na svůj pobyt v Ústí nad Orlicí se Jaroslav velice těšil a přál si, aby mohl společně se svým bratrem Bohumírem – profesorem kreslení - opět malovat tak, jak tomu bývalo v dětství. Bratr však předčasně zemřel ještě před jeho příchodem. Přesto se mu podařilo navázat na své vzpomínky z dětství, na hodiny strávené s ústeckými malíři – amatéry O. Teklem, Jaroslavem Čadou, Františkem Štanclem, V. Kovářem a dalšími. S nimi chodil jako dvanáctiletý po sobotách a nedělích malovat a již v tomto věku vystavoval a později jako zralý malíř až do roku 1945 obesílal všechny „ústecké salóny“.V roce 1981 se u příležitosti jeho sedmdesátin uskutečnila v České Třebové výstava jeho obrazů a kreseb. V katalogu, který byl k této příležitosti vydán, Josef Šrámek hodnotil tvorbu Jaroslava Suchomela takto:

Cit. „ Je jistě škoda, že se Jaroslav Suchomel z existenčních důvodů nevěnoval malování po celý život. I když architektura rovněž skýtá možnosti uměleckého využití, přece jen mohl být  plněji využit tvořivý temperament a impresivní vidění tohoto tuláka a soustavného hledače námětů a krásných koutů přírody. I tak vzniklo mnoho zajímavých prací profesionální úrovně, poznamenané pobytem v Tatrách i v cizině – Bulharsko, Jugoslávie, Francie, Belgie, Holandsko a v dalších zemích.“

Na otázku Proč maluje?, Jaroslav Suchomel odpověděl: „Proč? Protože jsem v dětství dostal náhodou do ruky skicák a štětec, a vydrželo mi do až do dneška. …Láká mě hlavně krajina Podorlicka a Orlických hor, krajina, která je epická i lyrická.“ Jaroslav Suchomel poznal, že patří tam, kde se narodil. Proto se po cestách vrátil zpět do kraje podorlické Písečné, ke svému rodnému městu a jeho krásnému okolí. Svým výtvarným dílem se zařadil mezi řadu „malířů orlického kraje“. Zúčastnil se společných výstav v Ústí nad Orlicí. Vysokém Mýtě, Králíkách, Letohradu, Hradci Králové a v Kladně. V roce 1978 uspořádal samostatnou výstavu ve svém oblíbeném malířském terénu v Písečné. Jaroslav Suchomel zemřel v Ústí nad Orlicí 30. ledna 1989.

Dne 16. dubna 1801 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř Jan STANZL.

Jan  Stanzl byl především malířem podobizen a historických obrazů. Působil v Českých Budějovicích. Nejznámějším obrazem je portrét tehdejšího starosty Českých Budějovic Vincence Strandla. Jan Stanzl byl otcem a učitelem malíře a sochaře Adolfa Stanzla. Zemřel v Českých Budějovicích 11. července 1849.

Dne 19. dubna 1901 se v Ústí nad Orlicí narodila malířka a výtvarnice Božena VAVŘÍKOVÁ – HARTMANOVÁ.

Po studiích na Tkalcovské škole v Ústí nad Orlicí vystudovala Umělecko-průmyslovou školu v Praze. V letech 1924 – 1939 působila jako profesorka kreslení na odborné škole pro ženská povolání v Moravské Ostravě. Svými ručně tkanými a vázanými koberci, gobelíny, keramikou, malbou na látkách, batikou a malbou na skle se zúčastňovala různých školních výstav. Vázané koberce, umělecké hračky z lýka a výšivky představila i na Výstavě soudobé kultury v Brně.

Dne 22. dubna 1956 zemřel v Praze český římskokatolický duchovní a československý politik  Jan ŠRÁMEK.

Teologii vystudoval v Olomouci. Od roku 1892, kdy byl vysvěcen na kněze, působil jako duchovní na Moravě a od roku 1906 až do roku 1921 jako učitel křesťanské sociologie na bohosloveckém učilišti v Brně. Brzy se začal věnovat národní, sociální a politické práci a na základě encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum organizoval křesťanskosociální hnutí. V roce 1902 založil Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva československého a stál při zrodu katolické tělovýchovné jednoty Orel. V lednu 1919 se zasloužil o vznik Čs. strany lidové, ve které se sjednotila většina katolických proudů v českých zemích.  Stal se nepřetržitě jejím předsedou a poslancem Národního shromáždění a v letech 1921 – 1938 ministrem všech československých vlád. Jako člen Pětky patřil k nejvlivnějším politikům ve státě a byl znám svou trpělivostí, umírněností a pružnou kompromisní taktikou.  V době Mnichova byl rozhodným zastáncem obrany republiky a po okupaci odešel do emigrace, kde se účastnil organizování zahraničního odboje. V říjnu 1939 se stal úřadujícím místopředsedou Čs. národního výboru čs. exilové vlády v Paříži a v letech 1940 – 45 byl předsedou čs. exilové vlády v Londýně. Po osvobození byl předsedou obnovené ČSL, poslancem Národního shromáždění a místopředsedou vlády. V únoru 1948 podal s ostatními ministry demokratických stan demisi. V březnu 1948 byl zadržen při pokusu o útěk do exilu o který se pokusil společně s Františkem Hálou. Až do konce života byl pak držen v internaci. Janu Šrámkovi bylo 15. září 1945 uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí.

 Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice