6. května 1901 se v Chrudimi narodil advokát a publicita, čestný
občan města Ústí nad Orlicí JUDr. Jaroslav DRÁBEK mladší.
V roce
1905 se s rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde jeho otec JUDr.
Jaroslav Drábek koupil advokátní kancelář po zemřelém dr. Veselém. Rodina
bydlela v dnešní ulici Petra Jilemnického čp. 664. Jaroslav ukončil obecnou školu v Ústí nad
Orlicí. Gymnázium vystudoval v Praze a ještě před maturitou se účastnil
bojů na maďarsko-slovenských hranicích. Po ukončení právnických studií zahájil v
Praze svojí advokátskou praxi. Často obhajoval lidi, které pronásledoval
Hitlerův režim. V této době byl členem významného politicko-kulturního
klubu Přítomnost. V roce 1938 se stal jedním ze zakládajících členů skupiny
ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího). Za druhé republiky po Mnichovské dohodě
byl dvakrát v Londýně u presidenta Eduarda Beneše se vzkazy od počínajícího
domácího odboje. Přestože měl možnost odejít do zahraničí zůstal ve své vlasti a
v prvních letech války se velmi aktivně zapojil do odbojové činnosti a
organizoval pomoc rodinám zatčených.
Na
počátku roku 1943 byl zatčen a nejprve vězněn na Pankráci, potom v Osvětimi
- Birkenau. Nakonec přežil válku jako pacient v Bohnicích, kde předstíral
choromyslnost. Po válce se vrátil Jaroslav Drábek zpět k advokátské praxi.
Byl mj. jmenován jedním ze sedmi správců Národní banky československé, která
převzala funkci jak guvernéra tak i správní radu. V říjnu roku 1946 mu byl
udělen presidentem republiky dr. Eduardem Benešem Československý válečný kříž
1939 a Československá vojenská medaile I. třídy.
Po
osvobození se Jaroslav Drábek stal generálním prokurátorem mimořádného lidového
soudu, který mezi jinými soudil i K. H. Franka. Americký prokurátor a člen
Nejvyššího soudu Spojených států Robert H. Jaskson, který tehdy přijel na proces
s K. H. Frankem do Prahy, vysoce ocenil způsob vedení procesu a jeho
korektnost. Osobně vedl žalobu za nacistický zločin v Lidicích a jako svědek přispěl ve Varšavě v
procesu s velitelem osvětimského koncentračního tábora.
Podílel
se na obnovení politického a veřejného života v zemi. Sledoval
zneklidňující jevy společenského života. Po únoru 1948 přestala být republika
pro něho bezpečná, a tak s rodinou odešel
do Bavorska a o něco později do USA. Zde se stal komentátorem
československého vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky a napsal několik
literárních děl, mj. román o odboji „V podzemí“ a vzpomínkovou knihu „Z časů
dobrých i zlých“ v níž několikrát vzpomíná i na Ústí nad Orlicí.
V sedmdesátých letech se zasloužil o vydání rozsáhlých pamětí bývalého
ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny. Od roku 1980 byl činný jako zástupce
česko-americké obce v prezidentské Komisi Holocaustu.
Jaroslav
Drábek měl to štěstí, že mu život dopřál znovu navštívit Ústí nad Orlicí, město,
které měl rád a kam se vždycky vracel. Nejprve v květnu a poté na Vánoce
roku 1990 a naposledy v květnu 1992. Jaroslav Drábek zemřel 11. prosince
1996 ve Washingtonu. Urna s jeho popelem je uložena v hrobce rodiny
Drábkových na ústeckém hřbitově. Za celoživotní zásluhy mu president republiky
Václav Havel udělil k 28. říjnu 1997
řád T.G. Masaryka in memoriam. 23.
února 1998 převzal jeho syn Jan
Drábek z rukou ústeckého
starosty Karla Škarky čestné občanství města Ústí nad Orlicí, které bylo jeho
otci JUDr. Jaroslavovi Drábkovi ml. uděleno in memoriam.
11.
května 1971 zemřel v Ústí nad Orlicí
amatérský letecký konstruktér Karel BÍNA.
Karel
Bína se narodil 3. července 1903 v Bílině v severních Čechách. Vyučil
se mlynářem u J. Macháčka v Nemošicích u Pardubic. V roce 1921 odešel na vojnu,
kde se částečně naplnil jeho sen - létání. Po skončení vojenské služby studoval na Státní odborné škole mlynářské v Břeclavi. Zde jej
začalo přitahovat vše, co má benzinový motor, především motocykly.
Zúčastňoval se nejrůznějších
motocyklových závodů a ty jej poprvé
přivedly i do Ústí nad
Orlicí. V roce 1927 definitivně opustil místo ve mlýně, stal se zaměstnancem
obchodní firmy Antonína Junka v Hradci Králové a specializoval se na prodej
motocyklů, osobních automobilů a příslušenství. Často obchodně navštěvoval
Českou Třebovou a Ústí nad Orlicí.
V
roce 1929 se natrvalo usadil v Ústí nad Orlicí. V Pickově ulici si zakoupil od
manželů Dytrtových starší přízemní domek, který nechal do základů přestavět. V
přízemí měl prodejnu a sklad, v horní části byt. V Ústí velice rychle zdomácněl. V roce 1930
jako amatérský herec natočil s přáteli filmovou komedii "Dobrodružství pana
Blafouna". Karel Bína zde velmi zřetelně parodoval světového komika Charlese
Chaplina. Film byl promítán od 25.12. 1930 - 1.1.1931 v ústeckém kině Zdar. V
roce 1935 společně s Aloisem Černým a Mikulášem Doubravou postavil podle
francouzského vzoru jednoduché motorové letadlo "nebeskou blechu". Na letišti ve
Vysokém Mýtě se mu ji podařilo několikrát dostat do vzduchu, ale slabý motor
stačil pouze na lety nad letištěm. Teprve na požadavek Národního technického
muzea, kam chtěl svoje letadlo prodat,
bylo za vydatné pomoci ústeckých
letadlových nadšenců
vybaveno tak, že bylo schopno opravdového letu. Ústeckým občanům byla "nebeská
blecha" naposledy představena při leteckém dnu 1.10.1967. 15. května 1968 byla převezena do
Národního technického muzea v Praze. Karel Bína je pohřben na ústeckém hřbitově. Na
mramorovém náhrobku je připevněn obrázek jeho "nebeské blechy". O Karlu Bínovi a jeho letadlu se více
dozvíte v knize Josefa Havla "Z historie létání v Ústí nad Orlicí", kterou vydal
OFTIS s.r.o. v roce 1997.
13.
května 1851 se v Hostovicích u Dašic narodil učitel, muzikant a organizátor
kulturního
života, čestný občan města Ústí nad Orlicí Jan
MAZÁNEK.
Po
studiích v Pardubicích, Moravské Třebové a v Hradci Králové byl
v roce 1869 přijat městskou radou v Ústí nad Orlicí za učitele městské
školy s povinností obstarávat též chrámovou hudbu. Teprve v roce 1873
byl jmenován zemskou školní radou učitelem na obecné škole chlapecké, kde
působil až do svého pensiování v roce 1909.
Jan
Mazánek byl velice dobrým hudebníkem a po svém příchodu do našeho města se stal
společně se svým přítelem Juliem Kocianem duší ústeckého hudebního života. Jako
mladík hrál v kvartetu, později v učitelském sextetu a následně
v divadelním sextetu. V roce 1918 stál u kolébky orchestrálního
sdružení. Největší láskou však přilnul ke zpěvu. Byl zakladatel zpěváckého
spolku Lukes, jehož byl dlouholetým starostou. Plných šedesát osm let zpíval
jako člen Cecilské hudební jednoty na ústeckém kůru. Měl krásně sytý bas, který vynikal čistou intonací a
citovou hloubkou. Sólově však mimo zpívání v kostele vystupoval velice
zřídka. A přece dvě vystoupení, v době jeho vysokého stáří, jsou vzpomínány
dodnes. První bylo v roce
1924, kdy zpíval roli žalářníka Beneše ve Smetanově opeře Dalibor. Jeho hluboce
procítěný přednes hlasový i herecký uchvátil obecenstvo tak, že cit.“bouře
potlesku nebrala konce“. Druhé
na ústeckém náměstí při staročeské pouti v roce 1932, kdy zpíval
árii slepého Mareše „Kde domov můj“ z Tylovy Fidlovačky. Jan Mazánek byl
činný i v ochotnickém spolku Vicena. Zpočátku vystupoval na jevišti,
později se však stal významným činovníkem ochotnického divadla. Je autorem
„Pamětí ochotnického divadla v Ústí nad Orlicí“, rukopisného díla, které je
dnes vzácným a podrobným dokladem kulturní činnosti v našem městě
v devatenáctém století. Později, když byl z jeho popudu založen
v roce 1896 spolek divadelních ochotníků „Vicena“, stal se na mnoho let
jeho předsedou a kronikářem.
Život Jana Mazánka neplynul vždy klidně a pohodově, nebyl plně radostný a spokojený.
S manželkou Barborou, dcerou
Dominika Korába měl pět dětí, dva
syny a tři dcery. Když dorostly, stáhly se nad rodinou těžké mraky. Nejprve
zemřel jeho zeť, pan Holas, po něm nejstarší dcera Bety, provdaná Holasová,
která zanechala dědečkovi dva malé
vnuky a vnučku. Ti se stali jeho novým smyslem života. V pokročilém stáří,
už v penzi, je se svou manželkou vychovával a dal jim patřičné vzdělání a přípravu
do života. Ve světové válce padl v Srbsku jeho starší syn, mladší zemřel po
válce na následky zranění. Nikdy si
však na svůj osud nenaříkal a nepropadal zoufalství. Jan Mazánek byl ale především učitel.
Přičinil a zasloužil se o
kvalitativní změnu ve vyučování zpěvu na školách. Až do té doby se vyučovalo
zpěvu pouze mechanickým nacvičováním písní podle sluchu. S úmyslem povznést
a zevšeobecnit pěvecké umění v nejširších vrstvách našeho národa, upravil a
zavedl nový způsob vyučování zpěvu na školách. V letech 1887 – 1894 byl
vydán jeho třídílný spis „ Vyučování zpěvu na školách obecných a měšťanských“.
Mimo to vydal „Cvičebnici zpěvu dle not pro žáky škol obecných“. Tyto učebnice
se rozlétly po všech školách naší vlasti a způsobily převrat ve výuce zpěvu.
Svoje
vzpomínky na svého prvního učitele Jana Mazánka končí Gustav Weiss těmito slovy:
„ V tom úzkém úseku života, kam ho osud postavil, vyoral hlubokou
brázdu, ze které vyrostla bohatá úroda. Býti učitelem života a vychovatelem
mládeže k moudrosti a vědění není dáno hned s učitelským povoláním,
nýbrž dostává se jen tomu, jehož povaha se vyhranila ve vyrovnaný charakter
velké mravní zodpovědnosti. Jan Mazánek byl učitel, který se pro své povolání
narodil a kterému bylo učitelství v tom hlubokém smyslu nejvyšším a
nejzodpovědnějším lidským posláním.“
Svého pana učitele si vážili nejen jeho žáci, ale i samotní tehdejší
představitelé města. U příležitosti jeho osmdesátých narozen byl jmenován četným občanem města. Jeho
jménem byla pojmenována i jedna z ústeckých ulic. Ve
sbírkách městského muzea je uložena
část jeho pozůstalosti, včetně jeho učebnic, časopiseckých a novinových
článků a vzpomínková kniha, kterou vydala Letopisná komise v roce 1938 pod
názvem „Jan Mazánek, český učitel, pěvec a hudebník, čestný občan města Ústí n.
Orlicí“. Jan Mazánek zemřel v Ústí nad Orlicí 29. prosince 1937 a je
pochován na ústeckém hřbitově. Jeho odchodem se doslova naplnila slova Boženy
Němcové „Když zemře otec, pláče rodina, když zemře učitel, pláče celá
dědina.“
13. května 1821 se v Praze narodil chemik,
vysokoškolský pedagog Bernard
Bořivoj QUADRAT.
Jeho
otec Josef, velkoobchodník s dobytkem patřil k českým vlastencům a
jeho dům byl vyhledávaným místem českých buditelů. Jeho jméno se původně psalo foneticky
Kvadrát, ale upozornění domácího učitele, že jejich jméno je původně latinské
způsobilo to, že celá rodina začala používat latinskou podobu jména tedy
Quadrat.
Bernard
nastoupil v roce 1839 jako student na filozofickou fakultu pražské
university, s rozhodnutím věnovat se klasické filozofii. Zde na něho velmi
zapůsobil Karel Bořivoj Presl, který v něm probudil velký zájem o přírodní
vědy. Vliv je patrný i z toho, že Bernard začal používat druhé jméno Bořivoj. O jeho budoucnosti
definitivně rozhodlo setkání s profesorem Josefem Redtenbacherem. Po
ukončení studií chemie se stal jeho asistentem. Bernard Bořivoj Quadrat
habilitoval prací o platinokyanovodíkové kyselině a překrásných solích, hlavně
hořečnaté a barnaté.
V roce
1850 byl jmenován profesorem všeobecné a analytické chemie na nově zřízené
německé technice v Brně. V době působení na této škole napsal řadu
učebnic obecné a analytické chemie pro střední školy. Z jeho pera vyšel i
spis o pivu, barvení a tisku tkanin. Po jmenování profesorem v Brně se
oženil s Arnoštkou Plachtovou, s níž měl osm dětí. V roce 1870
zemřela a o rok později potkala Quadrata další těžká rána - byl penzionován.
Hlavním důvodem bylo jeho vlastenectví. Vadilo nejen německým kolegům, ale i
úřadům. Po svém odchodu z Brna přijal místo na hospodářské škole
v Doubravici u Mohelnice na Moravě, kde učil chemii a přírodopis. Zde
vydržel však pouze jeden rok a rezignoval na své místo. Vyhledal si zákoutí
v tichém kraji Ústí nad Orlicí. Zde tři roky vyučoval na nižší německé
soukromé škole v Hylvátech, jejímž majitelem byl jeho brněnský žák Böhm.
Pro neurovnané poměry na škole i toto místo opustil a žil v ústraní,
vzdálen veškerého odborného i veřejného života. V našem městě se podruhé
oženil a to s dcerou lesního správce na lanškrounském panství Barborou
Tobolářovou z Hrádku. Bernard Bořivoj Quadrat zemřel v Ústí nad
Orlicí 27. října 1895 a je pochován na ústeckém hřbitově.
29. května 1926 zemřel v Doksech český houslový
pedagog Antonín BENNEWITZ.
Antonín
Bennewitz se narodil 26. března 1833 v rodině lesníka v nedalekém Přívratu.
Po studiích na piaristickém gymnáziu v Litomyšli odešel na pražskou
konzervatoř do třídy houslí prof. Mořice Mildnera, kde absolvoval v roce
1852 s vynikajícím prospěchem. Antonín Bennewitz byl posledním mohykánem
českého klasicismu, skvělý houslista, pedagog a dlouholetý ředitel pražské
konzervatoře, kde za svého působení povznesl houslové oddělení na evropskou
úroveň. Přestože byl původně Němec, prosazoval českou hudbu a české skladatelé. Zvláštní přízeň
věnoval Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi a J. B. Foerstrovi. Jako ředitel
školy hájil práva a studentské výhody českých studentů, prosadil zavedení
češtiny do vyučování hudební teorie. Znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky
a tím dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Výrazně se také uplatnil jako dirigent
školního orchestru, jemuž se soustavně věnoval od roku 1881. Po
třicetiletém působení na konzervatoři požádal v roce 1895 o penzionování,
ale dočkal se ho až v roce 1901. Na zasloužený odpočinek odešel do Doks u
Litoměřic, kde také zamřel.
7.
června 1959 byla Antonínu Bennewitzovi zásluhou MNV v Přívratu,
českotřebovské hudební školy a několika nadšenců odhalena pamětní deska na jeho
dnes již přestavěné myslivně. Toho
roku byla jménem slavného
přívratského rodáka pojmenovaná hudební škola v České Třebové. Dnes již tohoto pojmenování nepoužívá.
Od roku 1999 je jménem Antonína Bennewitze
pojmenován mezinárodní hudební festival v České Třebové. Letošní,
již 3. ročník, byl zahájen 10.
března.
Městské
muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice
1.
Alois JIRÁSEK (23.8.1851
- 2.3.1930) český romanopisec a dramatik čestné občanství uděleno 3.8.1918
2.
Gustav HABRMAN (24.1.1864
- 22.3.1932) český
politik a novinář, poslanec říšské rady rodák z České Třebové
čestné občanství uděleno 3.8.1918
3.
Václav Jaroslav KLOFÁČ (
21.9.1868 - 10.7.1942) český
politik a novinář, spoluzakladatel České strany národně sociální (později
socialistické), v letech 1918-1920 ministr národní obrany čestné občanství
uděleno 3.8.1918
4.
Karel KRAMÁŘ (
27.11.1860 - 26.5.1937) český
politik, první předseda vlády Čs. republiky, předseda Čs. národní demokracie
čestné občanství uděleno 3.8.1918
5.
František STANĚK (
14.1.1867 - 19.6.1936) český
politik, poslanec říšské rady, předseda poslaneckého klubu agrární strany čestné
občanství uděleno 3.8.1918
6.
Tomáš Garrigue MASARYK
(7.3.1850 - 14.9.1937) český
filozof, sociolog, pedagog, politik a státník, zakladatel novodobého
československého státu čestné občanství uděleno 27.12.1918
7. Jaroslav KOCIAN (22.2.1883 - 7.3.1950) houslový virtuos, skladatel a pedagog čestné občanství uděleno 11.9.1926
8.
Jan MAZÁNEK (
13.5.1851 - 29.12.1937) zasloužilý
učitel, hudebník čestné občanství uděleno 13. 5. 1931
9.
MUDr. Rudolf LUKES (
7.10.1861 - 5.12.1934) jeden
z prvních sociálních lékařů, zakladatel mnoha ústeckých spolků, ředitel
sanatoria Albertinum v Žamberku čestné občanství uděleno 6. 10.1931
10.
Josef Cyril SYCHRA (
12.3.1859 - 21.8.1935) český
hudební skladatel, sbormistr a hudební pedagog čestné občanství uděleno asi v
lednu 1935
11.
Dr. Edvard BENEŠ (
28.5.1884 - 3.9.1948) český
politik, diplomat a státník čestné občanství uděleno 7.5.1938 a obnoveno v roce
1945
12.
Msgr. Dr. Jan ŠRÁMEK (
11.8.1870 - 22.4.1956) český
politik, kněz, předseda londýnské exilové vlády, předseda Čs. strany lidové
čestné občanství uděleno 15.9.1945
13.
Václav NOSEK (
26.9.1892 - 22.7.1955) český
politik, člen ÚV KSČ, od roku 1945 ministr vnitra čestné občanství uděleno
15.9.1945
14.
Bohumil LAUŠMAN (
30.8.1903 - 9.5.1963) český
politik, přední funkcionář Čs. sociálně demokratické strany, ministr průmyslu,
od r. 1949 v emigraci, v r. 1953 zadržen StB a odsouzen na 17 let vězení
čestné občanství uděleno 15.9.1945
15.
Dr. Prokop DRTINA (
13.4.1900 - 16.10.1980) český
politik, člen národně socialistické strany, ministr spravedlnosti, v roce 1948
zatčen a v roce 1953 odsouzen na 15 let vězení čestné občanství uděleno 6.4.1946
16.
Václav PÁNEK (5.10.1915
- 10.12.1942) pilot
RAF, čestné
občanství uděleno in memoriam 14.6.1946
17.
Klement GOTTWALD (
23.11.1896 - 14.3.1953) český
politik a státník čestné občanství uděleno 8.11.1948
18.
Antonín ZÁPOTOCKÝ (19.12.1884
- 13.11.1957) novinář
a spisovatel, český politik a státník, čestné občanství uděleno 8.11.1948
19.
Bohuš HERAN
( 7.2.1907 - 4.5.1968) violoncellový
virtuos a hudební pedagog čestné občanství uděleno 6.2.1967
20.
Karel BOUŠEK (
17.7.1922 - básník
čestné občanství uděleno 18.6.1982
21.
Dr., Ing. h.c.Václav ROHLENA (16.11.1913
- 18.1.1986) ředitel
Výzkumného ústavu bavlnářského v ÚO čestné občanství uděleno 18.11.1983
22.
PhDr. Jan ZELENKA, Csc. (
5.12.1923 - 1998) český
novinář, politik a diplomat, dlouholetý ústřední ředitel Čs. televize čestné
občanství uděleno v r. 1983, předáno 2.12.1983
23.
Josef KALÁB (
28.5.1928 - předseda
Měst NV a ONV v Ústí nad Orlicí čestné občanství uděleno květen 1988
24.
Antonín ŠIMEČEK (
18.1.1915 - 24.10.1993) hudební
pedagog, dlouholetý ředitel hudební školy čestné občanství uděleno leden
1990
25.
Václav ČEVONA (
24.5.1922 - československý
atlet, sportovní funkcionář čestné občanství uděleno v r. 1992
26.
Jaromír LAHULEK (
26.11.1892 - 5.12.1959) hudební
skladatel, organizátor ústeckého kulturního života čestné občanství uděleno in
memoriam listopad 1992
27.
František STRÁNSKÝ (
17.9.1910 - 4.4.1999) atlet,
tělovýchovný funkcionář čestné občanství uděleno 27.9.1995
28.
Marie ROLLEROVÁ (
26.9.1897 - 8.1.1955) spisovatelka
a dramatička čestné občanství uděleno in memoriam 23.9.1997
29.
JUDr. Jaroslav DRÁBEK (
6.5.1901 - 11.12.1996) právník
a spisovatel čestné občanství uděleno in memoriam 2.12.1997
30.
František UHLÍŘ *28.8.1920 hudební
skladatel a pedagog čestné občanství uděleno - srpen 2000, předáno 5.9.2000