1.
června 1846 se v Rychnově nad Kněžnou narodil básník a první
ústecký muzejník František EGERLE.
V témže roce se František se svými
rodiči přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se jeho otec stal valchařským
mistrem v ústecké cechovní valše počestného soukenického cechu. V Ústí
začal navštěvovat obecnou školu, kterou však dokončil až v Táboře,
kde si jeho otec pronajal valchu. V Táboře nastoupil na reálku. Vyšší
reálku navštěvoval potom v Písku. Počátkem šedesátých let se
Egerlovi přestěhovali do Pekla u Vamberka a odtud zpět do Ústí nad Orlicí.
Po ukončení píseckých studií odešel František na vídeňskou techniku,
kde studoval chemii. Pokračoval na brněnské technice, kterou ukončil v roce
1867.
Věnoval se cukrovarnictví a to nejprve jako
adjunkt, později jako ředitel cukrovaru a nakonec jako inspektor technické
finanční kontroly. V tomto
oboru se mu podařilo patentovat difuzní nůž a počítadlo (pojistná zámyčka).
Oba vynálezy mu vynesly poměrně slušný kapitál, který mu dovolil koupit
si v Ústí nad Orlicí domek, kde ubytoval své staré rodiče.Jednalo se
o malou chaloupku čp. 376, kterou nechal přebudovat. Přízemí
nastavil o patro, přistavěl věž a altán. Na památku nechal nad
vchodem do budovy zazdít dvě ozubená kola z valchovního stroje ústecké
valchy, které kdysi jeho otec koupil. Kolem
budovy nechal umístit kamenné ozdobné práce z bývalé zahrady doktora
Korába, tzv. „Korábovky“.
Po obdržení hostinské koncese přeměnil v roce
1883 František Egerle tento dům na
hostinec se jménem „U zeleného kříže“. Tento název se však mezi
obyvateli neujal. Ústečtí soukeníci a tkalci jej nepojmenovali jinak než
„Na Pindulce“. Pravděpodobně jim připomínal stejnojmenný hostinec v Brně
Líšňi, kde přespávali při svých cestách na brněnské trhy.
Nový hostinec byl hojně navštěvován.
Při pěkném počasí hosté využívali dobře udržovanou zahradu. Altán
byl dostaveníčkem hlavně místního studenstva, které jej nazývalo
„Klec“. V zájmu klidu rodičů však mladý Egerle hostinec zrušil a
dům sloužil jen k obytným účelů. (pozn. dnes je v budově správa městské knihovny)
.
František Egerle byl v Ústí nad Orlicí
prvním člověkem, který probudil k životu myšlenku muzejnictví a sběratelství,
určené pro potěšení druhých. Jeho velkou vášní byly zbraně. Sbírku
vystavil a otevřel veřejnosti ve věži svého ústeckého domu. Později ji věnoval
ústeckému muzeu, stejně jako své rukopisy. Na návrh muzejní komise z 10. listopadu 1922 byl
František Egerle jmenován městskou radou zakládajícím členem Městské
muzea v Ústí nad Orlicí.
(Pozn. Po zrušení městského
muzea v Ústí nad Orlicí v roce 1966 přešla většina Egerleho sbírek
do fondů jiných muzeí.)
Bezesporu zajímavá je jeho literární
tvorba. V roce
1911 dokončil svůj „Pokus
etymologického řešení jmen měst, osad, samot, hradů, tvrzí, vrchů, lesů,
dolů, řek, potoků , a.j.“. Podnětné
informace zachytil v „Etymologickém průvodci poříčím Orlice a Třebovky“.
Významu jmen a pojmenování v okolí Ústí nad Orlicí věnoval Egerle
na odpočinku většinu svého času. Etymologická vysvětlení byla mnohdy nedílnou
součástí jeho básní a názvů, která se v nich vyskytovala.
František Egerle se pokusil i o napsání
divadelních her. K tomu ho bezesporu inspirovali ústečtí ochotníci a
studentská divadelní představení, kterých se ve svém mládí i sám aktivně
účastnil. V lednu 1868 hráli ústečtí ochotníci jeho žertovnou hru
se zpěvy a hudbou, která nese tři názvy (každé jednání má samostatný název):
„Seznámení v Hilvátech. Unešení z Klopot. Zasnoubení v Ousti
v Lázních“. Svůj hudební
talent použil při záznamech dobových písní a kupletů v malé sbírce.
Nechybí v ní ani kdysi populární ústecká „Vstupní píseň
Kristiana, botomazače“ či píseň „Za časů starých dvougrošáků“,
která se zpívala na jevišti v Ústí nad Orlicí v roce 1867.
Egerle si zapisoval kdejaké informace, které
si přečetl a slyšel. Námětů pro básně a veršovánky proto neubývalo.
Neustálé veršování Egerlemu zcela jistě pomohlo udržovat si i ve vysokém
věku duševní svěžest. Básně se zachovaly ve dvou i třech opisech. První
variantu upravil a přepsal do podoby jakéhosi čistopisu. Po shromáždění většího
počtu vytvořil nový opis, a to včetně ilustrací. Pro jeho veršovánky
neexistovalo žádné omezení, námětem se stávalo téměř vše. Nejednu věnoval
cukrovarům a lidem v nich. Keťasům věnoval dokonce celou sbírku s názvem
„Poválečné veršovánky“. V postavách se objevují nejen pohádkové
a bájné bytosti, ale i historické a politické postavy, které jsou pojmenovány
vlastním jménem i obecným. Stejně
jako jiní lidé, i on se snažil hledat smysl života, snil o lepším životě
a lepších vztazích. Nejvíce básní napsal v Ústí nad Orlicí.
Ve sbírkách dnešního ústeckého muzea je
uloženo např. patnáct rukopisů
jeho veršovánek, Poznámka k životopisu Hynka Viceny (vzpomínka na setkání
s hercem Hynkem Vicenou v Táboře),
kresba s označením Idealní pohled na hrazené šosovní město Ústí
nad Orlicí (viz. obálka dnešního zpravodaje) a nebo Zářez ostrohu
vybudovaný v letech 1844 – 45 v místech dnešního nového nádraží.
Inspektor technické finanční kontroly v.v.
František Egerle zemřel 8. února 1933.
1.
června 1981 zemřel malíř – krajinář, dlouholetý člen divadelního
souboru Vicena a pracovník Jednotného závodního klubu ROH Karel KINDL.
Ústecká
veřejnost zná Karla Kindla především jako malíře – krajináře. Jeho půvabné
obrázky z okolí Ústí nad Orlicí zdobí nejednu domácnost našeho města.
Méně se však ví, že jeho jméno je spojováno především s ústeckým
divadlem a divadelním souborem Vicena. Již v roce 1926 jako člen souboru
poprvé vystoupil na jevišti a to hned ve dvou drobných rolích Koptovy hry
„Revoluce“. Od té doby se návštěvníci divadelních představení setkávali
s Karlem Kindlem poměrně často. Byly to sice většinou menší role,
ale jak vydává svědectví kronika souboru, bylo jich na padesát, poslední v roce
1952.
Karel
Kindl se nejprve po boku svého otce, později samostatně věnoval realizaci
divadelní scény. Jako jevištní mistr působil nepřetržitých pětačtyřicet
let. Za tuto dobu vytvořil na desítky výprav k divadelním představením
ochotnického souboru Vicena. „Svému“ jevišti
a ústecké kultuře zůstal věrný až do konce svého života. Ve sbírkách
městského muzea je uloženo několik jeho obrazů a kreseb na kterých je, způsobem
jemu vlastním, zachycena typická česká krajina. Karel Kindl se narodil 14.
června 1906.
13.
června 1886 se v Kostelci nad Orlicí narodil hudební pedagog a skladatel
Antonín MALÁTEK.
Antonín Malátek vystudoval v letech 1903 - 1907 varhanní oddělení na
pražské konzervatoři. Finanční důvody ho přivedly do salónních orchestrů,
s nimiž postupně navštívil hlavní města Německa, Polska, Ruska a
Rumunska. Teprve po vzniku Československé republiky nastoupil místo učitele
na Hudební škole v Kostelci nad Orlicí. V roce 1931 přišel jako učitel
hudby do Ústí nad Orlicí. V našem městě působil také jako sbormistr zpěváckého
sdružení "Lukes", místodirigent Orchestrálního sdružení a
varhaník v Cecilské hudební jednotě. V roce 1939 nastoupil místo učitele
klavíru na nově otevřené Hudební škole v Ústí nad Orlicí.
Antonín Malátek je autorem příležitostných skladeb pro klavír, chrámových
písní a melodramatů. Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí je
uložen rukopis jeho skladby pro ženský
sbor s doprovodem smyčcového orchestru s názvem „Bílý Topol“. Antonín
Malátek zemřel v Ústí nad Orlicí 5. srpna 1960.
19.
června 1921 se v Ústí nad Orlicí narodila choreografka a taneční
pedagožka Emilie URBANOVÁ, rozená Šišánová.
Emilie pochází z pěti dětí. Její otec byl textilní dělník v Ústí
nad Orlicí. K milovanému tanečnímu umění se dostávala s velkými
obtížemi. Po amatérských počátcích v rodném městě odešla v roce
1945 do Prahy a studovala moderní tanec u vynikající tanečnice a
choreografky Divadla satiry Laurette Hrdinové. Po absolvování tanečního
oboru na pražské konzervatoři a AMU se stala
vedoucí tanečního souboru SLUK a působila
v uměleckém souboru Ministerstva vnitra.
Od roku 1952 vedla taneční oddělení pražské konzervatoře a vyučovala
obor lidového tance. Současně absolvovala studium španělského tance u
vynikajících odborníků Surany Janseen a José Udarty.
V sedmdesátých letech jí byla svěřena choreografie opery Carmen v Národním
divadle a Figarovy svatby ve Stavovském divadle. Podílela se na představení
Pavla Šmoka „Jak se dělá balet“ a byla autorkou choreografií lidových
tanců všech absolventských
koncertů konzervatoře.
Významné bylo i její působení v zahraničí. Učila české a slovenské tance v Bruselu, v Paříži, ve Španělsku a na letních kurzech Palucca-Schule v Drážďanech. Jako choreografka se podílela na provedení Janáčkových Lašských tanců v Kolíně nad Rýnem. K jejím žákům patřil např. Jiří Kylián, Vlastimil Harapes a z ústeckých rodáků tanečník Gerd Černač. Dnes žije Emilie Urbanová v Praze.
Městské
muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice