Ústecké kalendárium – prosinec 2001

Poslední kalendárium? - Čtěte Ústecký zpravodaj na prosinec 2001 Zde

 8. prosince 1851 se v Litomyšli narodil učitel a první "dějepisec" města Ústí nad Orlicí Emanuel Karel ZEINER.

            Narodil se v domě čp. 398, což byl hostinec "V ráji" na Horním litomyšlském předměstí. V roce 1860 odešel s rodiči do Řepník, kde byl jeho nevlastní bratr Gustav farářem. Zde navštěvoval obecnou školu. V letech 1864 - 1871 studoval Gymnázium v Litomyšli. Mezi jeho učitele patřili např. manžel spisovatelky Terezy Novákové, profesor Josef Novák, prof. Durdík, prof. August Sedláček aj.  Neutěšitelné rodinné finanční poměry, kdy zůstal po smrti otce sám s matkou, byly nejhlavnějším důvodem toho, že vstoupil po maturitě do Hradeckého kněžského semináře. Po prvním roce studií, kdy o prázdninách poznal mladičkou dívku, zjistil, že kněžský stav pro něho nebude to nejlepší, seminář opustil a nastoupil dráhu učitele. Prvním místem byla Budislav u Proseče, následovala Zhoř u České Třebové a nakonec Ústí nad Orlicí. Po složení zkoušky způsobilosti pro školy měšťanské z oboru gramatického a historického v roce 1874 byl jmenován učitelem na nově zřízené chlapecké měšťanské škole v Ústí nad Orlicí. Ústí se mu stalo novým trvalým domovem. V roce 1875 se oženil s Marií Vondrovou, dcerou po letohradském překupníku s obilím a moukou Antonínu Vondrovi. Po smrti její matky, kdy Marie zdědila poměrně slušný majetek, si manželé Zeinerovi zakoupili dům v Hylvátské ulici (dnešní ul. T.G. Masaryka)  č.p. 112.

            Když přišel do Ústí nad Orlicí, vládly zde ještě "starosvětské" poměry a mladý učitel se musel  sám domáhat  význačnějšího postavení a vlivu ve veřejném životě.  E. K. Zeiner se svojí cílevědomou prací postupně stal členem obecního i okresního zastupitelstva a pracoval téměř ve všech místních spolcích. Kupředu se dostával i jako historik, a to nejen jako historik místní, nýbrž ve šlépějích svého staršího kolegy, kosteleckého rodáka Františka Jana  Zoubka i jako komeniolog a dokonce i jako srovnávací jazykozpytec v onomastice a etymologii. V roce 1893, kdy se v Praze chystala národopisná výstava, byl ustanoven okresním důvěrníkem a podával rozsáhlé zprávy - zvláště pro jazykový odbor. Bylo mu svěřeno vyznačení česko-německé jazykové hranice na Ústecku a Lanškrounsku. Sbíral také i zvláštnosti lidové mluvy.

            Po otevření Národního divadla v Praze ( na jehož stavbu přispělo město Ústí  částkou 1 500 zl.) byl E. K. Zeiner  jmenován jednatelem komitétu na zajištění zvláštního divadelního vlaku do Prahy. Vlak byl skutečně v roce 1884 vypraven a ústecká veřejnost viděla představení "Sen noci Svatojánské" a "Aidu" se slavnou zpěvačkou Turolou.

            Po celé vlasti propagoval pověst města Ústí nad Orlicí jako krásného a příjemného letoviska a sám letním hostům obstarával byty ( v roce 1883 např. české slavné tragédce Sklenářové-Malé). Rád dělal průvodce návštěvníkům města, zvláště studentům a školním výpravám.

            Krátce po příchodu do Ústí nad Orlicí zpracoval a v roce 1880 vlastním nákladem vydal u Karla Rathouského v Rychnově nad Kněžnou  knihu  "Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky", kterou věnoval "Slovutné obci města Ústí nad Orlicí ". Toto dílo se stalo vzácnou prvotinou veškerého dějepisectví vůbec.  Ve formě dějepisu zůstalo také dodnes jedinými dějinami, které Ústí nad Orlicí má.  E. K. Zeiner rozdělil dějiny na dvě části: 1. část místopisnou a 2. část dějepisnou. V místopisu najdeme např. starodávné obyčeje, pověsti, ale i  nejvíce ceněnou "mluvničku" odchylek od jazyka spisovného, která je specialitou právě této knihy.  Jistě by ho potěšilo, že i po sto letech je jeho dílo základním pramenem pro řadu historiků, badatelů i studentů.

            Svojí všestrannou činností se Emanuel Karel Zeiner zapsal natrvalo do historie našeho města. K uctění jeho památky byla jeho jménem pojmenována jedna z ústeckých ulic. Emanuel Karel Zeiner zemřel v Ústí nad Orlicí 23. června 1915 a je pochován na místním hřbitově.

21. prosince 1776 se v Ústí nad Orlicí narodil spisovatel, národní buditel a  vlastenec, kněz Josef Matěj SYCHRA.

Narodil  se v budově radnice na náměstí. Jeho otec Matěj byl tkalcem a městským písařem. První literární a hudební vzdělání získal ve svém rodném městě u učitele a ředitele kůru Jana Jahody. V roce 1789 odešel Josef do Prahy, kde po dokončení gymnázia absolvoval studia filosofie a teologie. V roce 1801 byl vysvěcen na kněze. Po působení v Sebranicích u Litomyšle, Bystrém u Poličky, Německé Bělé a Jimramově definitivně zakotvil v roce l824 v Zámku Žďáru u Nového Města na Moravě. Jednou z jeho předních vlastností byla jeho vroucí láska k vlasti, národu a především k  českému jazyku. Proto se po celý svůj život snažil  poznat český jazyk tak, aby i česká literatura dosáhla vyššího stupně. Za tuto činnost tehdejšího počátku probouzejícího se samostatného češství zaujal Josef Matěj Sychra přední místo mezi buditeli našeho národa z počátku 19. století. Značnou část svých literárních prací zaměřil na vzdělavatelskou činnost, zejména v třísvazkovém souboru s názvem "Povídatel" a v dvoudílném "Kratochvílníku". Josef Matěj Sychra byl také velkým sběratelem folklóru a jeho československá frazeologie se stala Josefu Jungmanovi velmi cenným materiálem pro "Slovník česko-německý". Rozsáhlá byla i jeho překladatelská činnost. Zaměřil se zvláště na divadlo a uvedl k nám např. Moliera a Kotzebua. Napsal také mnoho povídek a veršů pro mládež.

Vydal celkem vydal pět svazků povídek. Velké množství prací  bylo otištěno pouze v časopisech. Částečný soupis jeho díla můžete najít ve známé knize Josefa Jungmanna „Historie literatury české“. Josef Matěj Sychra neměl  pevné zdraví a zemřel v nedožitých padesáti čtyřech letech 19. března 1830 ve Ždáru  nad Sázavou. Je pochován podle svého posledního přání na Zelené Hoře nedaleko Nového Města na Moravě.

Na paměť jeho stých narozenin v roce 1876 uspořádala ústecká městská obec ve dnech 20. až 22. srpna  slavnost, při níž byla na budově radnice odhalena Josefu Matěji Sychrovi pamětní deska. Ve fondu knihovny městského muzea je uložen rukopis s názvem: Upomínka na slavnost stoleté památky narození Matěje Josefa Sychry v Ústí nad Or. dne 21. a 22. srpna 1876, který obsahuje Proslov ke slavnostni stoleté památky narození Matěje Josefa  Sychry od Antala Staška a  Slova ke dvěma slavnostním sborům od Josefa St. Lomnického.   Jeho jménem je pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

22. prosince 1886 se v Sejřku u Tišnova narodil vrchní inspektor a přednosta železniční stanice Ústí nad Orlicí a Ústí nad Orlicí – město Ferdinand ZÁLUSKÝ.

Po maturitě na prvním českém státním gymnáziu v Brně nastoupil do služeb na železnici, kde pracoval jako dopravní úředník na různých místech. 12. července 1939 se stal přednostou ústeckého nádraží.  6. března 1942 byl zatčen gestapem a půl roku vězněn v Pardubicích.  Poté byl převezen do Drážďan a 31. května 1943 postaven před soud. Přesto, že nebyl odsouzen, byl převezen do Prahy na Pankrác a později do Terezína, kde 31. srpna 1943 na následky krutého zacházení zemřel.

Na Ferdinanda Záluského vzpomíná jeho spoluvězeň Ladislav Cihlář, cit. …“ Osm nás bylo přivlečeno toho smutného pátku 6. března 1942 gestapáky na četnickou stanici v Ústí n. Orl., odkud nás večer po 8. hodině odváželi do Pardubic. Seděl jsem ve voze vzadu a vedle mne br. Ferdinand Záluský. Držel na klíně radio, které mu Němci zabavili. Nemluvilo se. K jedenácté hodině noční vcházeli jsme do chmurné budovy pardubické donucovací pracovny. Nejprve odložit: radio a pak čelem ke zdi, kus od sebe. A zase jsme stáli s br. Záluským vedle sebe. Následovaly prohlídky a konfrontace s Vašíčkem. Po chvíli najednou Záluský padl na zeď a jen tak tak se zachytil v posledním okamžiku. Obracím se k němu a šeptám: „Nehleď do zdi“…. Konečně nás strčili do cely č. 23. Z kavalců na nás hledí tři také postižení. Zabíráme si kavalce a pak se seznamujeme. S br. Záluským ležíme vedle sebe. První noc nikdo nespal. Hlava plná nejistoty, s čím nás Němci překvapí při výslechu. A pak dlouhá řada těžkých dnů. Dostali jsme práci, práce hodně, ale jídla méně. A v této řadě těžkých dnů snažili jsme se do kriminálního života vnést trochu pravidelnosti a radosti. A zde se projevil br. Záluský jako pravý kamarád. Nejen, že pomohl kusem jídla těm, kterým ten trošek nestačil, ale když dolehly chmury a těch 14 trestanců beze slova jeden za druhým měřili kroky celu sem a tam, plašil stísněnost vyprávěním ze své služby u dráhy, z civilu, z vojny, věděl toho tolik, a uměl tak krásně, humorně a poutavě vyprávět, že jsme mu naslouchali přímo se zbožněním….“ Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Jitka Melšová, knihovnice

Nakonec přidáváme ještě navíc:

  Šťastný osud nešťastného dítěte.

Tak zní podnázev životopisné knihy ústeckého spisovatele Františka J. Andrlíka „Princ Dedal“, kterou vydal v Chrudimi v nakladatelství Josefa Kosiny počátkem dvacátého století. Kdo byl oním  dítětem a  kdo byl vlastně Princ Dedál?

„Obuvník Mikuláš nemohl si stěžovat na nedostatek práce. Jednak dlouholetá zkušenost v dílnách velkoměstských, jednak i svědomitost a ochota k zákazníkům záhy rozhlásily jeho jméno po městě. Ač bylo v Bukovanech obuvníků před příchodem Mikulášovým na vybranou, nelekal se nový mistr soutěže, a usadil se s manželkou v postranní ulici Zahradní. Sotva odvedl obuv třem, čtyrem sousedům, počaly se zakázky množiti a za půl roku seděli s ním u stolku dva tovaryši. Také mistrová pomáhala, pokud dovedla. Utěšeně přibývalo rodině úspor. Když sešel se rok s rokem, bylo lze dílnu značně rozšířiti.

            Mistr byl spokojen. Jeho štěstí bylo by po roce nepoměrně vzrostlo novým členem rodiny, kdyby – ach, ano – kdyby děťátko bylo bývalo jako jiné. Sotva je spatřil otec, vzdychl: „Ach, tak maloučké!“ A matka smutně přisvědčila: „Příliš maloučké! Snad nám nezůstane“.             Přišly tety a sousedky, aby přály dobrým lidem ke štěstí; ale sotva shledly nemluvně v peřince, stajil se v nich dech a jedna druhou šeptala“ „Ubohé dítě! Tak maloučké, tak slaboučké! To vám umře. Není možná, aby bylo živo!“    Pravdu děli všechny. Robě podobalo se drobné loutce. Hlavičku mělo jako vlašský ořech, nožky jako malík vzrostlého člověka a ručky jako brky; sotva bylo na nich znáti tenoučké prstíky.

            Protože obávali se rodiče, že dítě nepřežije ani prvého dne, pospíšili se křtem, na němž dostalo se mu jména Josef. Ale ku podivu, Pepíček nezemřel ani za týden, ba ani za rok. Sotva počal chápati, jevil neobyčejnou čilost. To rodiče nevýslovně těšilo.   „Snad dá Bůh, že nám dítě zůstane,“ říkával otec všímaje si bystrého kloučka. „Nevadí, že jest slaboučký a maličký; však časem sesílí a vyroste.“

Tolik František Andrlík. Hrdina knihy Josef Mikuláš byl ve skutečnosti Antonín Pirkl, který se narodil v roce 1861 v Ústí nad Orlicí na Novém světě.  Po jeho narození bylo všem jasné, že  Antonín nebude jako ostatní děti, že bude …… trpaslíkem. Chlapec měl velmi krušné dětství. Ostatní děti si často tropily posměch z jeho zakrslé postavičky. „Trpaslík, trpaslík,“ volaly na něho. Slabý, nevyvinutý hoch se nemohl nijak bránit. Oči se mu zakalily slzami a utíkal ke své mamince, která byla jeho jediným útočištěm. Často přemýšlel, jak by mohl dokázat ostatním, že je zrovna takový jako oni - přesto, že je malý a slabý.

Teprve ve škole (v první třídě měřil rovných šedesát centimetrů) se mu podařilo nejen se vyrovnat ostatním, ale v mnohém je překročit. Stal se premiantem. Učení mu šlo lehce a ostatní děti na něho přestaly posměšně pokřikovat, naopak často ho vyhledávaly, aby jim opravil domácí úlohy. Antonín sedával v první lavici na polštáři, který si nosil z domova. Učitelé se marně snažili přemluvit rodiče, aby dali Toníka do latinských škol. Nechtěli o tom ani slyšet. Zvláště otec zdůrazňoval, že osmdesáti centimetrový „mudrlant“ by byl ostatním lidem jen pro smích.  Šel se proto učit do Vysokého Mýta hodinářem. Byl sice svědomitým učněm, ale řemeslo je nijak zvlášť nepřitahovalo. Po vyučení se vrátil domů, ale ve svém rodném městě  dlouho nepobyl. Do Ústí zavítal cirkus a s ním zároveň přijel Robert Elbing, majitel obrovského cirkusu v Hamburku. Ten cestoval po Čechách a hledal vhodné umělce pro svůj podnik a Antonín Pirkl mu padl do oka. Osobně požádal  rodiče, aby pustili  chlapce s ním.  Sliboval, že z něho udělá velkého umělce a bohatého člověka.  Protože Toník projevil chuť poznat jiný  kraj, nekladli mu rodiče  žádné překážky a svolili.

Za tři dny odjel s panem Elbingem do Hamburku a začala pro něho ta nejušlechtilejší a nejvznešenější kapitola jeho života. Antonín si v cizí zemi zvykl poměrně rychle. Velkým plusem pro něho bylo slušné ovládání němčiny. Ředitel cirkusu si ho vzal pod svůj osobní patronát a Antonín s ním  bydlel  v jeho maringotce. Imponovala mu především Toníkova inteligence, vybrané chování a ušlechtilá povaha.

Po tvrdém několikaměsíčním usilovném tréninku začal Antonín vystupovat jako miniaturista a zpěvák pod uměleckým jménem Princ Dedal. Ke vzniku tohoto uměleckého jména se pojí tato historie. Pan Elbing trávil večer ve společnosti svých důvěrných přátel. Pochopitelně, že zde nechyběl ani Antonín, kterého brával pokaždé s sebou. Mezi hosty byl i jeden začínající spisovatel, jenž s Pirklem vedl vášnivý dialog o světové literatuře. Jedna dáma, sedící opodál, se s ironickým úsměvem Antonína zeptala“ „ Och, pane Pirkl, vy jste takový fenomén, kam vy ty vědomosti dáváte? Vždyť se  to do vaší postavy nemůže všechno vejít. A navíc komediant… „ Celá společnost, kromě Elbinga a zmíněného spisovatele, se dala do smíchu. Antonín zrudl, seskočil se své židličky a ostře pronesl:

„Víte milostivá paní, komedianti cestují. Jezdí pořád dál a dál, od štace ku štaci. A já, protože chci jít dál a dál rychleji, jsem u takzvaných komediantů, jak říkáte. No, a protože každý člověk by měl jít dál a dál, jdu i já dál a dál až…“ „Kam až půjdete?“ ptala se dáme zvědavě. „Půjdu tak daleko“, pokračoval Antonín, „až přijdu tam, kde mne nebudou obtěžovat a urážet lidé, jejichž koeficient inteligence se rovná nule.“ Dořekl a odešel.

Společnost oněměla. Zvláště zmíněná dáma. Nikdo nečekal tolik duchapřítomnosti v tak drobném človíčku. Na nátlak přítomných se musela původkyně všeho Antonínu omluvit. A tak vzniklo Pirklovo nové jméno. Jde dál …… dedál. A jelikož bylo výslovným Antonínovým přáním mít umělecké jméno v mateřském jazyce, stal se tedy Princem Dedalem. U cirkusu Elbing zůstal Antonín až do roku 1883, kdy přijal nabídku angažmá u anglické společnosti „Kolibříků“. Pirkl byl po celém Německu proslaven jako veliký umělec. Když přijel do Londýna, vítaly jej kromě jiného i palcové titulky londýnských novin, které mu věnovaly nevšední pozornost. Antonín Pirkl se stal nejprve řadovým členem „Kolibříků“ a během dvou let uměleckým vedoucím a hlavou celého souboru. Společnost „Kolibříků“ byla vyhledávanou raritou po celém světě. Mini cirkus s trpasličími lidmi a zvířaty, kteří představovaly ty nejkrkolomnější kousky. Účinkující byli vesměs liliputáni z různých končin Evropy; Poláci, Němci, Francouzi, Italové, Angličani a jiní. Antonín byl jediným Čechem.  Cirkus, který pod jeho vedením stále vzkvétal, navštívil Německo, Rakousko, Anglii, USA i spoustu jiných zemí. Princ Dedal se stal váženou osobou na celém světě. Perfektně ovládal čtyři jazyky, angličtinu, francouzštinu, španělštinu a němčinu, což mu umožňovalo uveřejňovat své články a úvahy ve světových listech. Co sirotčinců, ústavů a nemocnic může děkovat Čechu Antonínu Pirklovi, jenž své obrovské jmění dělil mezi nemajetné a zmrzačené lidi. Ani na svou vlast nezapomínal a posílal značné částky jak svým rodičům, tak i na dobročinné účely.

Při svém hostování v Belgii byl Antonín přijat samotnou královnou země. Téměř hodinu spolu konverzovali o všem možném. Hostitelka jim  byla nadšená a osobně mu věnovala na památku jejich setkání krásný briliantový prsten. Při působení „Kolibříků“  v Rakousku, právě, když Pirkl v kruhu svých malých přátel oslavoval desáté výročí vstupu do společnosti, zachvátil skupinu stanů požár. Vše lehlo popelem. Zničený a zlomený Pirkl neměl již sil obnovit cirkus. Společnost Kolibříků se tedy rozešla. Antonín se vrátil domů do Čech. Byl uvítán s velikou slávou. Sám starosta města Ústí nad Orlicí František Sychra jej osobně přivítal a poděkoval mu za jeho zásluhy. Ve svém rodném městě žil Antonín Pirkl ctěn všemi lidmi, kteří byli hrdi na svého „malého strýčka“. Zemřel ve svém rodném domku jako pětatřicetiletý „trpaslicí kmet“ v roce 1896. Když Antonín Pirkl pár dní před svou smrtí meditoval nad svým krátkým a pestrým životem, v jednom okamžiku se usmál a tiše řekl: „Vždyť já jsem tak šťastný člověk, jako snad nikdo na světě.“

Antonín Pirkl je pochován na ústeckém hřbitově. Jeho hrob naleznete v pravé části dole v rohu. Vkusný pomník, jemuž vévodí socha anděla s roztaženými křídly, nechali  zbudovat jeho bratři. V oválném rámečku je umístěna fotografie s tváří více než třicetiletého Prince Dedala, muže jehož jméno skloňovali návštěvníci cirkusů a kabaretů na celém světě a které zaplňovalo mnoho let přední stránky světových časopisů a který byl ctěn chudými a nemajetnými lidmi nejen ve Francii, Anglii, Německu a USA, ale i jinde. Zastavte se u jeho hrobu a věnujte krátkou vzpomínku muži, kterému se v životě podařilo to, oč marně usiluje drtivá většina z nás – vyrovnat se se svým handicapem. V jeho případě to byl trpasličí vzrůst. Zásluhou duševní vyspělosti a pevné vůle dokázal světu své morální vítězství nad osudem, který byl k němu krutý.

 Použito:

MOTL, Stanislav: Princ Dedal. Životní příběh slavného rodáka. Jiskra Orlicka, 1971, č.

43 a 44.

 ANDRLÍK, František J.: Princ Dedal. Šťastný osud nešťastného dítěte. Chrudim, Josef

Kosina. B.r.v.

Fotografie zapůjčena ze soukromé sbírky.

Městské muzeum, Jitka Melšová, knihovnice

Pracovníci muzea přejí všem čtenářům Ústeckého zpravodaje klidné a spokojené prožití vánočních svátků a hodně zdraví a štěstí v roce 2002.