Architektura meziválečného Střekova a Ústí
Pojďte se s námi projít od střekovského zdymadla na Mírové náměstí. Naše trasa Vám ukáže, že na pouhých několika kilometrech trasy, kterou mnozí Ústečané důvěrně znají, se nachází spousta zajímavých příkladů kvalitní architektury z meziválečného období, za níž se navíc mnohdy skrývá zajímavý příběh.
Letáček s popisem trasy seženete v Informačním středisku města Ústí nad Labem (Palác Zdar, Mírové náměstí 1/1), online si můžete letáček stáhnout zde. Trasu vyznačenou na mapě naleznete zde: https://mapy.cz/s/bebanapesu.
Trasa procházky je dlouhá cca 4 km. V úseku ulice Ovčácká cesta je prudší stoupání, v ulici Karla IV. mírně stoupá, jinak se svažuje či vede po rovině. Na tuto trasu tematicky navazuje trasa „Architektura meziválečného Ústí“ vedoucí z Klíše do centra města.
Pohled na Střekov od malíře Josefa Reinera. (M)
Až do roku 1922 se na území dnešní čtvrti Střekov, která se rozkládá na pravém břehu řeky Labe nacházely samostatné obce Střekov (Schreckenstein) a Novosedlice-Kramoly (Neusedlitz-Kramel). Nově vzniklá obec přijala název Schreckenstein, uvažovalo se ale i o novém označení Elbenau. Zvláště v oblasti Kramol, tedy spodní části obce mezi řekou a Schichtovou továrnou, nabývala zástavba rychle městského rázu, který udávaly vícepatrové nájemní domy, radnice z roku 1908 (dnes pošta) i celková občanská vybavenost.
Za prudkým rozvojem Střekova stála především továrna firmy Schicht, která vyrostla v jeho dnešní centrální části, pod vrchem Malé Sedlo. Prosperující výrobce drogistického a potravinářského zboží s pokrokovou politikou péče o zaměstnance utvářel nejen průmyslové srdce obce, ale i obytnou zástavbu. Architektem, který zde zanechal výraznou stopu, byl Paul Brockardt, který s rodinou Schichtů dlouhodobě spolupracoval. V polovině 30. let byl vybudován druhý most, spojující Střekov s Ústím, a také dobudováno zdymadlo pod hradem. V roce 1936 byl Střekov, někdy nazývaný "největší vesnicí v Československu," povýšen na město, samostatnost mu ovšem dlouho nevydržela. Již 1. května 1939 byl Střekov nacistickou správou direktivně připojen k Ústí nad Labem, podobně jako některé další do té doby samostatné obce.
Proměn doznávalo i dnešní Mírové náměstí, v meziválečném období ještě s tradičním jménem Marktplatz, tedy Tržní náměstí. Nové budovy se stávaly sídly a pobočkami firem, obchodů a bank. Ty dodávaly Ústí ráz velkoměsta a spoluutvářely prestiž významného průmyslového a obchodního centra.
Toto období si představíme prostřednictvím některých vybraných staveb na Střekově a v centru města, po kterých Vás provede tato turistická trasa.
Střekovské zdymadlo pod hradem. (M)
Naši procházku započneme pod starobylým gotickým hradem Střekov. Ze zastávky Pod Hradem projdeme podchodem pod železniční dráhou a vydáme se doprava, směrem k Masarykovu zdymadlu (1). Tato mohutná funkcionalistická stavba, vybudovaná v letech 1923–1936 podle návrhu Františka Vahaly, byla v době svého dokončení největším vodním dílem v tehdejším Československu. Ačkoli byla výstavba částí veřejnosti kritizována pro narušení romantické scenérie Labského údolí, má své nesporné architektonické i technické kvality a také praktické opodstatnění: úsek pod střekovským hradem byl pro lodní dopravu poměrně nebezpečný. Plány na úpravy se objevily již v roce 1913 a o rozšíření projektu o vodní elektrárnu se zasloužil Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Do roku 1931 byly vybudovány dvě plavební komory, mezi roky 1930–1935 byl zbudován jez a v období 1930–1936 vodní elektrárna. Nachází se zde také velký reliéf s českým lvem od sochaře Ladislava Kofránka. Zdymadlo je přes den běžně přístupné a je možné přes něj přejít do protějšího Vaňova.
My se ovšem vydáme dále po proudu podél řeky, kde při první příležitosti zabočíme do podchodu pod železnici, přejdeme přes silnici (prosím věnujte zvýšenou pozornost dopravě – není zde přechod) a pokračujeme ulicí Ovčácká cesta a dále do ulice Pod Hradem. Zhruba po 100 metrech se zastavíme mezi dvěma domy z meziválečného období. Po levé straně to je bytová vila (2) od architektů Ludwiga Erlebacha a Julia Lichteneckera v expresionistickém stylu. Po opravě fasády bohužel zmizely některé výrazné prvky stavby, jako například klinkerové obklady, za povšimnutí však stojí výrazné balkony orientované směrem k řece.
Současná podoba expresionistické bytové vily.
Vpravo přes ulici se pak nachází zajímavá funkcionalistická vila (3), kterou si nechali postavit manželé Anna a Richard Ladkovi v roce 1933, později ji vlastnil Pensijní fond spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. Jméno autora návrhu není známo, ale Richard Ladek ho ve své stížnosti na zamítnutí stavebního povolení kvůli ploché střeše označuje za „jednoho z nejlepších německých architektů“. O koho konkrétně šlo však zůstává tajemstvím. Lze si také všimnout určité podobnosti s klíšskými vilami Pick a Klimsch, jejichž autorem je Erwin Katona.
Současná podoba funkcionalistické vily Ladek.
Pokračujeme ulicí dále až ke kruhovému objezdu, od kterého se mírným stoupáním dostaneme před Hrdinovu vilu (4). Ta již na první pohled vzbuzuje pozornost svou výraznou dřevěnou fasádou. Dům je jednou z nejzajímavějších ústeckých dřevostaveb, kombinuje tradiční materiál s modernějšími prvky, například s pásovým oknem v průčelí. Výstavbu realizoval prostřednictvím vlastní stavební firmy její majitel Rudolf Hrdina, kdo byl ovšem architektem není jasné.
Vedle vily, v místech kde je dnes mateřská škola, stávala v meziválečném období česká menšinová škola.
Současná podoba Hrdinovy vily.
Stoupáme dále po ulici Karla IV. a po přibližně 400 m staneme před ZŠ Karla IV., původně Německou chlapeckou a dívčí obecnou školou (5) od architekta Wilhelma Etzela. Nová škola vznikla také proto, že starší budova (u kruhového objezdu a zastávky MHD Karla IV., dnes jsou v budově rezidenční byty) rostoucímu Střekovu již kapacitně nedostačovala. Budova z let 1931–1932 zaujme čistými tvary vycházejícími ze stylu nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), jediným čistě dekorativním prvkem je socha učitele a žáka umístěná uprostřed hlavního vchodu. Vnitřní dispozice sledovala tehdejší trendy. To byly například oddělené šatny, umístění umyvadel ve třídách či vhodná orientaci tříd pro optimální využití slunečního světla. Součástí školy byla původně i mateřská škola či služební byty pro učitele.
Dobová fotografie moderní školní budovy. (M)
Přejdeme přes silnici a projdeme parkem do ulice Myslbekova, ze které vzápětí odbočíme vpravo do Kollárovy. V těchto místech procházíme úřednickou kolonií Schichtových závodů, kterou navrhl dvorní architekt Schichtů Paul Brockardt a která byla vystavěna počátkem 20. let. Sestávala z několika druhů typizovaných staveb, které byly odstupňovány podle postavení svých majitelů. Na konci ulice se dáme z kopce doleva ulicí Máchova, kde stojí úřednické domy typu III (6).
Současná podoba úřednického domu typu III v Máchově ulici.
V ulici Purkyňova nahlédneme nejprve vlevo, kde je zástavba tvořena dvojdomy typu II (7), určenými pro nižší úředníky Schichtových závodů. Pro zaměstnanecké domy, které Schicht nechal v té době stavět, je důležitá premisa, že ke spokojenému životu měla mít každá rodina svůj dům, což se netýkalo pouze úředníků, ale i dělníků. V zaměstnaneckých domech sice platila poměrně striktní pravidla (nebylo například dovoleno zatloukat skoby do zdí) nájemníkům ovšem umožňovala na svou dobu velmi kvalitní bydlení.
Domy typu II. Úřednická kolonie v Purkyňově ulici kdysi... (M) ... a dnes.
Nyní pokračujeme na opačnou stranu, do ulice Žukovova. Pokud ulici přejdeme a na okamžik zabočíme okolo sportovní haly do ulice Truhlářova, dostaneme se na místo, kde se nacházela budova vystavěná v letech 1930–1931 opět podle Brockardtova návrhu. Budova byla od 90. let 20. století dlouhodobě neudržovaná a v posledních letech pouze reliéf Poseidona nad hlavním vchodem připomínal kdysi proslulé Schichtovy (později Vrbenského) lázně (8). Ty byly v čase svého vzniku na vysoké technické úrovni, a kromě koupání nabízely i řadu dalších služeb, včetně prádelny. Majitel objektu se bohužel rozhodl objekt lázní strhnout, k čemuž došlo v únoru 2025.
Dnes již neexistující budova bývalých lázní. Fotografie ze srpna 2024.
Vrátíme se zpět do ulice Žukovova, která protíná průmyslový areál bývalých Schichtových závodů. Ta nás dovede až do parku T. G. Masaryka. Zde se vedle budovy pošty nachází Masarykova socha (9). Ta je dílem akademického sochaře Romana Richtermoce a byla odhalena 28. října 2008 na místě, kde v letech 1936–1938 stál původní pomník prvního československého prezidenta od mladého místního sochaře Karla Schuberta. Ta nebyla zcela vydařená, zejména co se proporcí týče, a odborníky bylo doporučeno její přepracování. Po okupaci pohraničí byla ovšem demonstrativně zničena nacisty.
Socha prezidenta Masaryka od Romana Richtermoce.
Od sochy máme pěkný výhled na další dvě zajímavé budovy. Z našeho pohledu více vlevo stojí funkcionalistická budova (10) z roku 1931, kterou vystavěla firma Baťa. Architektem byl s největší pravděpodobností Vladimír Karfík. Moderní vzhled tehdy nebyl přijat bez výhrad a trvalo dalších pět let, než byl dům zkolaudován. Blíže k nám se nachází dnešní sídlo Činoherního studia, původně kino Alhambra (11). Nárožní dům dle návrhu Richarda Brosche z roku 1927 je mimo jiné významný tím, že zde v dubnu 1929 proběhlo první promítání zvukového filmu v tehdejším Československu. V budově se kromě kina nacházela i kavárna, kanceláře a byty.
Vlevo funkcionalistická budova, původně s prodejnou Baťa, vpravo budova, kde se nacházelo kino Alhambra, dnes Činoherní studio.
Kino Alhambra na dobovém snímku. (M)
My se nyní vydáme ulicí Varšavská doprava a dojdeme až na křižovatku s ulicí Národního odboje. Zde stojí majestátní budova Živnostenské pokračovací školy (12), později zde sídlila chemická průmyslovka či obchodní akademie a dnes je tu pracoviště Domu dětí a mládeže. Návrh Ernsta Rückera ve stylu klasicizující moderny byl realizován v roce 1927. Později se měla stavba dočkat rozsáhlé dostavby, kterou by vznikl velký školní areál, jíž navrhl v období okupace Franz Josef Arnold, nicméně ta vzhledem k probíhající válce nebyla nikdy uskutečněna.
Budova Živnostenské pokračovací školy. (M)
Pokračujeme směrem k řece, ale než dojdeme k mostu, zamíříme ještě do zdejšího parku. K němu z protější strany přiléhá obytný blok, který je jedním z ústeckých reprezentantů tzv. heimatstilu. Jde o bytový komplex Heimat (13) z let 1932–1935, další z realizací Paula Brockardta, tentokrát pro stavební a bytové družstvo. Byty v těchto domech byly projektovány s ohledem na rozdílné finanční možnosti obyvatel v různých velikostech, od jednopokojových až po čtyřpokojové.
Část komplexu Heimat v jeho současné podobě při pohledu z nábřeží.
Z parku se vrátíme k mostu Dr. Edvarda Beneše (14). Ten byl postaven městem v letech 1934–1936, jeho projektantem byl Josef Melan. Na mostě se po jeho otevření vybíralo mýtné, které bylo zrušeno z propagandistických důvodů po říjnu 1938 nacistickou správou města. Most byl několikrát přejmenován. Původní název, shodný s dnešním, byl zásluhou mimo jiné i tehdejšího ústeckého starosty Leopolda Pölzla, který pojmenování mostu po tehdejším prezidentovi prosazoval. V období okupace nesl jméno Hermanna Göringa, po válce opět Edvarda Beneše a v letech 1952–1990 byl pojmenován po řeckém komunistickém politikovi a odbojáři Nikosi Belojannisovi. Most se bohužel stal i dějištěm tragických poválečných událostí. Po explozi muničního skladu v Krásném Březně 31. července 1945 došlo také na mostě k útokům na německé obyvatele, které si celkově vyžádaly zřejmě 80–100 životů.
Stav mostu Dr. Edvarda Beneše v srpnu 2024. V letech 2025-2026 bude most uzavřen z důvodu kompletní rekonstrukce.
Po mostě přejdeme na levý břeh Labe, projdeme podchodem pod železnicí a dojdeme do ulice Hrnčířská, kterou se vydáme doleva na Mírové náměstí. Zde se nejprve zastavíme u rozlehlého neobarokního paláce od architekta Osvalda Polívky. Ten byl vybudován v letech 1924–1926 a sloužil jednak zdejší pobočce Živnostenské banky, především ale jako ústředí její dceřiné firmy, jež nesla název Česká obchodní společnost (15). Ta se zabývala těžbou a obchodem s uhlím. Monumentální stavba vyrostla na místě několika starších domů a byla okázalou ukázkou síly českého kapitálu v tehdy většinově německém Ústí.
Vzadu uprostřed budova ČOS. Zcela vpravo ještě před přestavbou budova Kreditanstalt der Deutschen. (M)
Naproti nám přes silnici se pak nachází budova České spořitelny. V roce 1939, kdy byla dostavena, zde sídlila spořitelna Aussiger Sparkasse (16). Autorem stavby byl hlavní městský architekt Franz Josef Arnold, který budově vtiskl styl klasicizujícího heimatstilu. Výrazným prvkem jsou sochy umístěné na monumentálním průčelí, které symbolizují Hornictví, Obchod, Průmysl, Zemědělství, Lodní dopravu a Hutnictví. Ač byla stavba započata ještě v období první republiky, svou estetikou konvenovala nacistické ideologii nových pánů obsazeného pohraničí.
Aussiger Sparkasse během výstavby, dnes v objektu sídlí pobočka České spořitelny. (M)
Vrátíme se ovšem ke spodní straně náměstí. Zde se nachází hned několik zajímavých domů z meziválečného období. První je přestavba původně secesní budovy z roku 1896, kterou navrhl ve stylu klinkerového expresionismu Fritz Lehmann. Typická tmavě obložená fasáda výrazně kontrastuje s okolními světle omítnutými domy. Objekt sloužil jako sídlo banky Kreditanstalt der Deutschen (17). Lehmann je mimo jiné podepsán i pod podobou domu Riunione, známého pod lidovým názvem Grand, který je o dva roky starší. Společné rysy obě stavby rozhodně nezapřou.
Sousední budova s funkcionalistickými rysy, dnes známá pod názvem ESO, byla postavena v roce 1935. Autorem návrhu byl architekt Ernst Kominik, investory bratři Rudolf a Richard Holubovi. Vznikl zde šestipodlažní obchodní dům (18), ve kterém se nacházely také kanceláře a byt. V roce 1939 byl upraven Paulem Brockardtem pro Commerz- und Privat Bank.
Další budovou je současné obchodní centrum Sever, původně víceúčelový palác Jepa (19), který získal svůj název podle firmy Jensch & Pachmann, jejíž pobočka sídlila v přízemí pětipodlažní budovy ve stylu klasicizující moderny podle návrhu ateliéru Lossow u. Kühne. Mimo obchodních prostor se zde nacházely také kanceláře, ordinace a byty.
Projdeme dále podél silnice a zastavíme se až v rohu Mírového náměstí, kde stojí na křižovatce ulic Revoluční a Bílinská stavba, v níž se dnes nachází ústecká pobočka Komerční banky. Původně zde byla pobočka Böhmische Eskomptebank und Creditanstalt (20). Autorem domu postaveného v letech 1923–1925 byl Karl Jaraye. Výraznými prvky, kterých si povšimneme, jsou zejména klasicistní reliéfy na jinak strohé geometrické fasádě. V devadesátých letech byla budova doplněna vydařenou neofunkcionalistickou přístavbou.
Jižní strana Mírového náměstí, do roku 1938 Marktplatz - Tržní náměstí. Na první fotografii zcela vlevo část paláce JEPA (dnes OC Sever) (M), na druhé fotografii budova Böhmische Eskomptebank und Creditanstalt, nyní Komerční banka. (M)
Zde také zakončíme naši procházku, která započala v místech původní vsi Střekov, jejíž jméno přejala obec a později město. To bylo propojené s centrem Ústí nejprve mostem Dr. Edvarda Beneše, aby se následně stalo součástí takzvaného Velkého Ústí z rozhodnutí nacistických úřadů, ač ne všichni obyvatelé Střekova s tím souhlasili.
Architekti
Paul Brockardt (M)
Paul Brockardt (1881–1941)
Narozen v Coburgu, usadil se v Ústí nad Labem, kde se podílel mimo jiné na řadě zakázek pro rodinu Schichtů, ale i Weinmannů či Petschků. Zemřel v Praze.
František Vahala (W)
František Vahala (1881–1942)
Původem z Hustopečí nad Bečvou. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Mimo architekturu se věnoval i designu nábytku. Zemřel v Praze.
Wilhelm Etzel (1898–?)
Pocházel z Karlových Varů, studoval v Drážďanech a v Brně. V Ústí působil od konce 20. let do roku 1945. Místo a datum úmrtí nejsou známy.
Vladimír Karfík (1901–1996)
Narodil se ve slovinské Idriji, vystudoval ČVUT v Praze a podnikl studijní pobyty do Francie a USA, mimo jiné u slavného Franka Lloyda Wrighta. V letech 1930 – 1946 byl vedoucím projekčního oddělení Baťových závodů, vyučoval také na Slovenské technické univerzitě. Zemřel v Brně.
Richard Brosche (1884–1965)
Narozen v Janově Dole na Liberecku, studoval v Karlsruhe. Po první světové válce se usídlil v Ústí nad Labem. Stal se členem SdP i NSDAP, v roce 1938 byl jmenován starostou Střekova. Po válce byl odsunut a zemřel v Aalenu.
Ernst Rücker (1890–?)
Rodák z Eisensteinu, vesnice nedaleko bavorsko-českých hranic, přišel do Ústí v roce 1925. Jeho dílem je mimo jiné Staré krematorium nebo obchodní akademie na Střekově. Jako antifašista byl za války nasazen na nucené práce. Po válce byl vyjmut z odsunu, v roce 1946 však dobrovolně odešel do americké okupační zóny v Německu. Místo a datum úmrtí nejsou známy.
Josef Melan (W)
Josef Melan (1853–1941)
Pocházel z Vídně. Učil na technikách v Praze, Brně a Vídni, specializoval se na stavbu železobetonových mostních konstrukcí. V této oblasti vyvinul svou vlastní patentovanou metodu. Zemřel v Praze.
Osvald Polívka (W)
Osvald Polívka (1859–1931)
Narozen v Enns (Rakousko), studoval na německé technice v Praze, od roku 1890 provozoval architektonickou kancelář. Zemřel v Praze.
Franz Josef Arnold (M)
Franz Josef Arnold (1888–1962)
Ústecký rodák, studoval Technickou univerzitu v Drážďanech. Kvůli první světové válce studia nedokončil, přesto se stal autorem celé řady staveb v Ústí nad Labem. Jeho práce výrazně ovlivnily vzhled města. Po roce 1945 byl odsunut, zemřel v Paschingu nedaleko Lince.
Fritz Lehmann (W)
Fritz Lehmann (1889–1957)
Narodil se ve Šluknově, vzdělání získal na technických školách v Praze a ve Vídni. V Praze byl také profesorem na Německé vysoké škole technické, po válce působil ve Vídni, kde i zemřel.
Ernst Kominik (1893–?)
Narozen v Libkovicích, provozoval architektonický ateliér v Teplicích a v Ústí. Byl židovského původu a některé zdroje uvádějí, že zahynul roku 1944 v Osvětimi. V databázi obětí holocaustu se skutečně jméno Ernst Kominik vyskytuje, ovšem s odlišným datem i místem narození a bydlištěm ve Vídni. Místo a datum úmrtí tedy není jisté.
Karl Jaray (W)
Karl Jaray (1878 – 1947)
Původem Vídeňák po studiích odešel do Prahy, kde vyučoval na Německé technické vysoké škole. V roce 1925 se vrátil do rodné Vídně, po anšlusu Rakouska odešel přes Prahu do Londýna a poté do Argentiny, kde dva roky po válce také zemřel.
Lossow u. Kühne
Projekční kancelář architektů Williama Lossowa a Maxe Kühna založená roku 1906 v Drážďanech. V roce 1925 vznikla její pobočka v Liberci. Podílela se na výstavbě řady budov v severních Čechách.
Erlebach u. Lichtenecker
Ústecká architektonická a stavební firma.
Použitá literatura:
Ivan GRISA, Ústecká uličnice, Ústí nad Labem 1998.
Věra HLADÍKOVÁ, Dva pomníky TGM ve Střekově, Ústí nad Labem 2008.
Věra HLADÍKOVÁ – Petr KARLÍČEK, Samospráva Střekova a přidružených obcí v úřadu městského obvodu Střekov (1850-2018), Ústí nad Labem 2018.
Michaela HRUBÁ a kol., Historický atlas měst České republiky, svazek č. 32 – Ústí nad Labem, Ústí nad Labem – Praha 2020.
Kristina KAISEROVÁ – Vladimír KAISER (eds.), Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995. (Dostupné online: https://www.usti.cz/dejiny/obsah.htm)
Marta PAVLÍKOVÁ – Alena SELLNEROVÁ – Mirka SALAVOVÁ, Architektura Ústí nad Labem 1900– 1945, Ústí nad Labem 2022.
Franz Josef UMLAUFT, Geschichte der deutschen Stadt Aussig. Eine zusammenfassende Darstellung von der Stadtgründung bis zur Vertreibung der Deutschen, Bayeruth 1983.
Online zdroje:
Ústí///Aussig – Architektura na severu Čech, dostupné online: https://www.usti-aussig.net/
Památkový katalog Národního památkového ústavu, dostupné online: https://pamatkovykatalog.cz/
Zdroje fotografií:
Fotografie označené (M) pochází z fotografických sbírek Oblastního muzea v Ústí nad Labem, vyobrazení označená (W) jsou z wikipedia.org jako volná díla nebo pod licencí, která umožňuje jejich využití. Fotografie bez označení jsou vlastní.